MC - 9. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Poté, co zástupci Gildy odešli, tak měli několik dní na to, aby si užívali jeden druhého. Zeirův drak se držel tak těsně nad Coltem, kdykoliv si spolu vyletěli, že na něj musel plivnout led, aby mu udělal trochu víc místa. Starost byla v pořádku, ale neustálé opečovávání mu kazilo požitek z letu.

Dny rychle ubíhaly a najednou se u nich objevil sluha, aby jim řekl, že přiletěli Coltovi rodiče. Tentokrát si Colt oblékl košili. Bylo mu jedno, co na to řekne Zeir. V žádném případě se před nimi nechtěl ukázat polonahý, nemluvě o stopách na kůži, které na něm Zeir při milování zanechal. Zlobivý majetnický druh!

Jakmile se všichni setkali v jedné místnosti, bylo Coltovi jasné, že něco není v pořádku. Jeho rodiče ještě nikdy nebyli tak tišší, a když Zeir pohlédl na Coltova otce, v očích se mu objevil chlad. V místnosti se prudce ochladilo. Colt si začal třít paže, jakoby se chtěl obrnit proti emociálnímu napětí v pokoji.

„Králi Zeire, rád bych ti představil své rodiče, Seltina a Maru Lanx.“ Coltův hlas zněl třaslavě, protože měl pocit blížící se katastrofy. Ani Zeir ani jeho otec nevypadali ze shledání nadšení.

„Rád vás poznávám, paní Lanxová.“ Zeir se Coltově matce krátce uklonil a poté se obrátil na Seltina. „Colte, svého otce představovat nemusíš. Už jsme se setkali. Ve skutečnosti jsme se poznali velmi dobře, dokud nepředstíral svou vlastní smrt a málem zničil mne i mé království.“ Zeirův hlas se změnil v dračí zařvání.

Colt se napnul obavou, ale Zeir si kupodivu Zeir zachoval svou lidskou podobu.

„Králi Zeire.“ Seltin se zhluboka uklonil. Na tváři mu naskákaly rudé fleky. „Dlužím ti dlouho odkládanou omluvu.“

Na Zeirově tváři se objevil takový výraz posměchu, jaký u něj Colt ještě neviděl a doufal, že už ho nikdy neuvidí.

„Jsou věci, které se nedají omluvit, je mi líto. Mimochodem, Colt je můj druh. Ukaž mu to!“

Coltovy prsty se třásly stresem, ale poslušně si svlékl košili a otočil se, aby ukázal svá záda.

Náhlé zděšení na tváři jeho otce Colta vytrhlo ze šoku ze zjištění, že dva nejdůležitější muži v jeho životě se znali. Všechno, co slyšel, najednou zapadlo na své místo.

„Můj otec? To on byl dřív tvým druhem?“ Coltův vztek všechen nahromaděný stres odplavil.

„Očividně ne. Mýlil jsem se.“ Zeir namířil svůj zuřivý pohled na Colta, ale hned se uklidnil. Uchopil ho za ruce a políbil. „Musím něco udělat. Nechám tě tu s rodiči samotného, aby sis s nimi mohl promluvit.“

Colt přikývl. Nejlepší bude, když si otce vyslechne dřív, než ho Zeir promění v hromádku popela. „Děkuji.“

Zeir přikývl, poté se otočil a odešel, aniž by řekl někomu jinému slovo.

„Můžu to vysvětlit,“ řekl Seltin.

Colt nakrčil čelo. „To doufám, protože už jsme spárovaní a teď už ho neopustím.“ Představa, že si jeho otec a jeho druh spolu vyměňovali polibky a sladká slovíčka, ho trýznila. Do duše se mu zaryl pocit zrady. Proč před ním Zeir skrýval pravdu? Hned, jak si promluví s otcem, tak Zeira dohoní a vyžádá si od něj jasnou odpověď.

„Tam je obývací pokoj, kde si můžeme promluvit.“ Colt jim rukou pokynul ke dveřím na druhé straně pokoje. „Zřejmě víš, kde co je, i když sis nechtěl mého druha vzít.“ Pohled, který na svého otce vrhl, možná nebyl spravedlivý, ale Colt si nemohl pomoct. Žárlil. Tajemství jeho otce ohrožovala Coltovu novou budoucnost.

Dokud si nesedli, nikdo nepronesl ani slovo. Když procházeli kolem sluhy, kterému Colt věnoval široký úsměv, objednal u něj kávu a něco malého k zakousnutí. Muž ho ujistil, že si pospíší.

„I přes to jsem ráda, že tě vidím, synu.“ Matka si během řeči odhrnula pramen svých medově zlatých vlasů. Každý její pohyb byl jemný a půvabný.

Colt ji ještě nikdy neviděl nejistou, ale teď její pohled těkal mezi synem a manželem sem a tam.

„Také tě rád vidím, matko.“ Něžně se na ni usmál. Matka v tom byla nevinně. Na ni se nezlobil. Jen udržovala tajemství svého druha, tak jako správná partnerka.

„Colte…“ Seltin se zarazil, jakoby ho po vyslovení synova jména nic dalšího nenapadalo.

Colt si založil ruce na prsou. „Ano, otče?“

„Já… nevím, co říct.“

„Co takhle, je mi líto, že jsem ti celý život zamlčoval pravdu a zničil tvou budoucnost?“ Colta zabolelo u srdce. Chtěl běžet za Zeirem, ale jeho druh dal jasně najevo, že chce být sám.

„Jak jsem mohl tušit, že má minulost bude mít na tvou budoucnost takový vliv?“ Seltin rozhodil rukama. „Nejsem hrdý na to, jakým způsobem jsem z Dragaitu uprchl, ale já musel. Zeir je mocný muž, a kdybych mu řekl NE, tak by mě mohl zničit. Nemůžeš říct králi NE, obzvlášť když tě považuje za svého druha!“

„Samozřejmě, že můžeš. Je lepší říct, že si myslíš, že k sobě nepatříte, než na všechno kývnout a pak předstírat svou vlastní smrt.“ Colt vyskočil z křesla. „Celá ta léta po tobě truchlil! Co, kdyby se zabil? Jeho smrt by dopadla na tvou hlavu!“

„Myslel jsem, že se pohne dál.“ Seltinův hlas se odrazil od stěn, protože poslední slova doslova vykřikl.

Colta zalila vlna hněvu a sevřel ruce v pěst, aby odolal nutkání svým otcem zatřást. Jak mohl muž, kterého vždy považoval za perfektního diplomata, zklamat takovým způsobem? Jeho víra v otce se otřásla v základech.

„Proč jsi mu prostě neřekl pravdu?“, zeptal se vyčítavě. Po všem, co se o Zeirovi dozvěděl, věděl, že by ho král vyslechl, obzvlášť pokud s ním chtěl strávit zbytek života.

„Byl jsem mladý!“, kontroval Seltin. Byl bledý v obličeji a oči měl nezvykle jasné. „Neviděl jsem žádnou jinou možnost. Věděl jsem, že nejsme druhové, ale jakmile král prohlásil, že jsme, tak jsem nemohl před celým královstvím prohlásit, že se mýlí. Setkal ses s jeho lidmi, opravdu jsi s nimi mluvil? Oni toho muže uctívají!“

Toto nemohl Colt popřít. Zeira jeho poddaní zbožňovali. Ale nikdy by nikoho nenutil stát se jeho druhem. „Není to žádné monstrum. Pokusil ses vůbec mu to vysvětlit?“

„Jistě. Několikrát. Nemohl jsem… prostě nemohl.“ Seltin se v křesle zhroutil do sebe. Coltova matka ho uchopila za ruku a stiskla ji, zatímco svému synovi věnovala přátelský úsměv.

„Vím, že jsi naštvaný, Coltone. Také bych byla. Nevím, jaký je to pocit, zjistit, že tvůj pravý druh kdysi cítil náklonnost k tvému otci, ale vidím, že jste s králem opravdově spoutaní. Nenech minulost, aby zničila tvou budoucnost. Myslím, že je na čase, abychom se všichni pohnuli dál.“

Než mohl Colt odpovědět, přišel sluha s konvicí kávy, konvičkou mléka a talířkem pečiva s nádobím pro tři. Dokud nebyli opět sami, nikdo nepromluvil.

„Nejsi náhodou druh rozmazleného krále?“, popíchla ho matka.

Colt se zasmál. „Ano, to určitě jsem.“

„Jak to pokračuje s tvou výukou? Vzdáš se kvůli králi všeho, čeho jsi dosáhl?“ Seltin našpulil rty.

„Ten muž je můj druh, otče. Chtěl jsem se všeho vzdát, ale nabídl mi, že mě nechá létat, kdy budu chtít, pokud to nebude příliš daleko. Vzhledem k tomu, že mě poznal po zřícení lodi, tak se není čemu divit.“ Colt si poprvé představil věci ze Zeirovy perspektivy. Pokud by našel ve zřícené kapsli někoho jiného, tak by ho ze svého království bez milosti deportoval.

„Co nepřátelé?“ Mara ukusovala sladké pečivo. „Nedělá si starosti, že bys mohl být unesen za účelem výkupného?“

Než promluvila, tak si Colt vybavil svůj rozhovor se Zeirem. „Myslím, že si váží mého úsudku. Neříkám, že je perfektní – máme naše diference, ale chce, abych byl šťastný, a pokud budu šťastný ve vesmíru, tak je připravený poskytnout mi volnost, kterou potřebuji. Hlavně, když se vrátím.“

„Nechal by tě jít samotného?“, zeptal se Seltin.

„To asi ne. Předpokládám, že bych dostal jako doprovod jednoho nebo dva vojáky. Nenechá mě toulat se vesmírem samotného. Bylo by to pro království příliš nebezpečné, kdyby mě zajali.“

„Drží tě uvězněného. Předpokládám, že se mnou by udělal to samé,“ řekl Seltin.

„Ty mě vůbec neposloucháš!“ Pokušení utéct co nejdál, Colta tvrdě zasáhlo. Sevřel ruce v pěst tak pevně, že se mu na dlaních objevily rýhy od nehtů. Ale ovládl se. Už nebyl žádný teenager, který vybuchl vzteky a utekl. Byl dospělý a bojoval za muže, kterého miloval, i když byl Zeirovou druhou volbou.

„Jestli potřebuješ pomoct, tak odejdeme dřív, než se to Zeir dozví,“ nabídl mu Seltin.

Coltův vnitřní drak se snažil prodrat do popředí, aby roztrhal toho muže, který ho chtěl odloučit od jeho druha. „Ty to nechápeš, otče. Jsem tu šťastný. Zeir je úžasný muž, který neudělal nic jiného, než že se ke mně choval s respektem. Řekni mi, chceš, aby se matka toulala po vesmíru sama?“

„Ne, ale ona je…“ Ztracený výraz na tváři jeho otce říkal ještě něco dalšího, čemu Colt nerozuměl.

„Já jsem co? Žena?“ V Mařiných očích se nebezpečně zablýsklo.

Colt si skousl spodní ret a snažil se potlačit slova, která se drala dopředu. Jeho matka byla hrdá na to, že se dokáže vypořádat s každou situací. To, že ji otec zahrnoval do jiné kategorie jen proto, že byla žena, nepřijme dobře.

„Ne,“ začal se vymlouvat Seltin. „No dobře, máš pravdu. Také bych nechtěl, aby tvá matka létala sama. Jen nechci, abys byl uvězněný na planetě, když sis vždy přál opak.“

Coltovi se vrátily vzpomínky na kovovou loď. Užíval si létání vesmírnou lodí, nebo to bylo kvůli tomu, že nepoznal nic jiného? Colt nikdy svou volbu povolání nezpochybňoval. Bylo to přesně to, co si vždy přál. Teď před ním ležela planeta plná možností. Napil se kávy, kterou mu nalila matka.

„Ještě nevím. Plánuji strávit se Zeirem co nejvíc času, než se pro něco rozhodnu.“

„Opustíš Gildu?“, zeptal se Seltin.

„To už jsem udělal. Nelíbí se mi, jak to tam probíhá. Vybírají si lidi podle jejich konexí a ne podle jejich schopností,“ komentoval to hořkým hlasem.

„Proč to říkáš?“, zeptala se Mara.

„Kapitán mé lodi přepočítal mnou zadané koordináty. Proto jsme se zřítili.“ Colt se ani nesnažil skrýt své znechucení. „Poté mě nechal zavřít do cely.“

„Co?“ Vykřikli jeho rodiče současně.

Colt se jejich pobouření zasmál. Další půl hodiny strávil tím, že jim vyprávěl o nehodě. Když skončil, měli vypitou všechnu kávu a snězenou většinu koláčků.

„To zní, jakoby byl kapitán pěkný idiot.“ Seltin odložil šálek na tác. „Kdyby byl tebou, tak bych podal žalobu.“

„Udělal bys to?“ Colt odhadoval, že spíš by zůstal ve vězení a poté zahájil svou vlastní ofenzívu.

„Kvůli svému egu ohrozil životy všech na lodi. Nezaslouží si ani, aby řídil mlékařský vůz, natož vesmírnou loď.“ Seltin sevřel nesouhlasně rty.

„Gilda na tom má také svůj podíl viny, pokud svěřili takovému člověku celou loď. Měl bys podat přinejmenším stížnost. Možná, že to k něčemu bude, a oni prošetří, koho jmenují kapitánem,“ řekla Mara zapáleně.

„Dobrý nápad. Pochybuji, že je kapitán Jael jediný.“ Colt se setkal i s kapitány, kteří šikanovali posádku, a bylo to víc, než jen štulec za ucho.

„Jestli chceš letět s námi, naše nabídka trvá,“ řekl Seltin.

Colt zatahal za uvolněnou niť na rukávu. „Nemůžu Zeira opustit. Ne jako ty.“ Pohlédl na svého otce.

Seltin zasténal. „Promluvím s ním, oukej? Nemůžu se hádat se svým zetěm. A věkový rozdíl vám nevadí? Víš, že je starší než já, že ano?“

„Také jsem o pár století mladší než ty, poklade.“ Mařin hlas zněl podezřele shovívavě. „Znamená to, že bychom se měli rozejít?“

„Ne.“ Seltin rozhodil rukama. „Jen jsem to nadhodil.“

„Vždyť víš, že jak se jednou spáří, tak se nemohou rozejít. Co je to s tebou?“, plísnila matka Coltova otce.

Colt neskrýval své pobavení. Jeho rodiče byli zábavní jako vždy. Matka samozřejmě nakonec vyhraje; vždycky vyhrála.

„Promiň, Colte,“ povzdechl si Seltin s obavami v očích. „Poslyš, vím, že ti asi vadí, že jsem byl s tvým druhem zasnoubený, ale nikdy jsme spolu nic neměli. Popravdě řečeno mě dost děsil. Byl jsem mladý, sám a neměl jsem nikoho, s kým bych se mohl poradit. Utekl jsem, protože jsem se bál spářit s někým, o kom jsem věděl, že není můj druh. Zeir byl mocným králem už tenkrát a já byl nikdo. Nebyli jsme do sebe zamilovaní. Nebyli jsme nic, až mě najednou prohlásil svým druhem a já nevěděl, jak se z toho dostat. Jediné, co jsem věděl, bylo, že nechci být s někým, kdo není můj druh.“

„Neměl jsi žádnou rodinu?“ Coltovi bylo vždy řečeno, že rodiče jeho otce byli mrtví, ale možná byla lež i toto. Mnoho věcí, kterým věřil, se ukázalo jako lež.

„Ne.“ Seltin zavrtěl hlavou. „Zemřeli už před mnoha lety, dřív než jsem přišel do tohoto království.“

Aspoň něco byla v souvislosti s jeho rodinou pravda. Ale když si vzpomněl, kolikrát se Zeir zarazil a o tom, že byl s jeho otcem zasnoubený, mu nic neřekl, jeho vztek stoupal. Chtěl by se Colt spárovat, kdyby mu Zeir vyprávěl o jeho dřívějším vztahu k Seltinovi?

Colt se zamračil. Život jim připravil zvláštní osud. Na svého otce opravdu naštvaný být nemohl, vždyť se to všechno stalo dávno před jeho narozením. Štvalo ho, že mu Zeir nic neřekl a Colt nechtěl, aby byl jejich vztah narušený výčitkami.

„Cením si toho, že jste mě přiletěli zachránit, ale zůstanu tady.“

Vyslovit ta slova bylo těžší, než čekal. I když byl sám, vždy věděl, že jeho rodiče pro něj udělají všechno. Teď musel za sebe převzít zodpovědnost sám. Nemohl běžet ke svému otci a matce pokaždé, když nebude jeho vztah fungovat.

Seltin přikývl, jakoby Coltovu odpověď očekával. „Kdybys měl s králem problémy, tak neudělej tu samou chybu, co já. Promluv si s ním. Když jsem utekl, myslel jsem jen na sebe. Byl jsem mladý a měl jsem strach se někomu svěřit. Místo, abych své obavy vyslovil, utekl jsem.“

„Chvíli to bude trvat, než ti odpustí. Dlužíš mu odměnu.“ Colt se na své židli ošil.

„Co?“

„Měl bys mu nabídnout, že pro něj něco uděláš. Možná bys mohl zajistit import nějaké jeho oblíbené věci nebo mu přines pár semen. Opravdu se moc snaží o to, aby byli soběstační.“

„Myslíš, že pár rostlinek pomůže?“ Seltinův hlas zněl nevěřícně.

„Nevím, ale nezaškodilo by, kdyby ses ho zeptal, jestli něco nepotřebuje. Roky se kvůli tobě trápil, otče, takže by se hodilo, kdyby ses trochu snažil.“

Colt odsunul pocit žárlivosti.

„Omluvil jsem se. Nevím, co bych měl ještě říct.“ Seltin si otřel ruce o stehna, jakoby je měl zpocené.

„Colt má pravdu. Měl by sis s králem Zeirem promluvit a vysvětlit mu své tehdejší pocity. Dej mu vědět, co se ti tenkrát honilo hlavou. Možná ti neodpustí, ale mohlo by to zmírnit napětí mezi vámi. Nerada bych při rodinných setkáních hrála rozhodčího.“

„Ano, to by mohlo být trapné.“ Colt si nedokázal představit, že si Zeir sedne s jeho rodiči k večeři a poklábosí si s nimi. „Bylo by dobré, kdybys mu to vysvětlil. No, kolik toho přijme.“

Seltinův povzdech signalizoval jeho kapitulaci. „Dobře. Promluvím s ním.“

„V tuto dobu bývá obvykle ve své kanceláři. Někdo ze sluhů ti ukáže, kde to je.“ Colt ještě stále neznal palác tak dobře, aby mohl někomu dávat pokyny.