Angel - 30. kapitola

Překlad: Clarissa

MŮJ NEJSLABŠÍ VÝTVOR

„Chtěl jsi se mnou mluvit?“ zeptal se Lucca a opřel se zády do své židle.  

Angel se podíval na město, které se rozprostíralo za ním, nepromluvil několik minut. Nechával všechno, co se stalo od té doby, co sem přišel, aby zapadlo na místo. Když konečně promluvil, podíval se tomu démonovi přímo do očí.

„Jak dlouho se mě chystáš tady držet, Lucco?“

„Jakmile už nebudu mít obavy o to, že tvá rodina půjde po té mé, nechám tě jít. Ani o moment dřív.“

Zavrtěl hlavou, jak mu to docházelo. „Dokud budou obě naše rodiny existovat, vždycky tady ta možnost bude, Lucco.“

Underboss si dal cigaretu do pusy a zapálil její konec rychlým švihnutím svého zápěstí. „Pak by sis měl raději udělat pohodlí.“

Nemyslel sis, že by tě skutečně nechal jít, že ne?

Ten uštěpačný hlas mu zvonil v uších, zatímco se jeho krev začínala vařit. Mohl to vidět. Klec, ve které byl chycený, byla zamčená a klíče byly odhozené pryč … a neexistovalo nic, co by s tím mohl udělat.

Vstal, musel odtud vypadnout dřív, než by udělal něco, čeho by nepochybně  litoval.

Když položil ruku na kliku, hlas se vrátil. On tě chce mít tady a chce, abys byl s ní.  

Angel už udělal rozhodnutí, které se týkalo jí, ale nastal čas vytesat to do kamene.

Otočil se a jeho nízký hlas se ozval místností. „Už nejsem schopný dohlížet na Adalyn. Chci jinou pozici. Je mi jedno, co to bude, pokud už ji nebudu muset nikdy znovu vidět.“

„Je to skutečně to, co chceš?“ Vyfoukl kouř z úst s každým slovem, které vyslovil.

Kývl hlavou, věděl, že nastal čas pro to, aby byl krok před tím přízrakem.

„Fajn.“ Lucca vstal a přešel k němu. Jeho modro-zelené oči se na něj zúžily, když si hluboce potáhl z cigarety. „Víš, proč jsem si vybral tebe, Angele? Proč, ze všech Lucianů, jsem si vybral právě tebe?“

To byla otázka, na kterou se sám sebe ptal každý den. Otázka, na kterou měl konečně dostat odpověď.

„Myslel jsem si, že jsi jinej. Chytřejší, silnější. Myslel jsem, že přineseš něco víc, než zbytek z nich. Věděl jsem, že jsi byl jediný, kdo by se s tím dokázal vypořádat, ale teď“ - Lucca na něj zúžil oči ještě víc - „Nejsem si tak jistej, jestli to dokážeš zvládnout.“

Angel tam mohl jen stát a sledovat, jak se vrátil na své místo za stolem.

„Chtěl jsem kluka, kterého jsem viděl toho dne na kolejích, ale když se na tebe podívám, už ho nevidím. Dokaž, že se mýlím, Angele, nebo můžeš taky vyskočit z okna tvého pokoje.“

Angel otevřel dveře, už slyšel dost.

Když mířil zpátky do svého hotelového pokoje, zdálo se, jako by se každá zeď kolem něj začala uzavírat. Proto, když zvládl dojít do bezpečí svého pokoje, zamířil rovnou do tmavé skříně a zavřel za sebou dveře.

Ten malý, tmavý prostor ho obklopil, jakmile umístil ruce na stěny skříně a zavřel oči …

… Jak se zvuk vlaku ze vzdálenosti přibližoval, podíval se na svoje nohy. Byly uvnitř kovového kolejiště.

Podíval se na své šestnáctileté dvojče, které stálo vedle něj.

„Pokud se kurva pohneš, než ti to řeknu, půjdeš do skříně na pět dní,“ zaječel na ně Lucifer o pár kroků dál. „Ale jestli se pohneš jako první, půjdeš tam na čtyři.“

Světla vlaku mohla být nyní vidět, jak se stále přibližovala a přibližovala, a rozjasňovala tu noční oblohu, která je obklopovala.

Angel se podíval na Matthiase, který před tím světlem zavřel oči.

„Luciano se nebojí ničeho!“ Luciferův prohnilý hlas odpovídal zuřivosti vlaku, který mířil k nim.

Světlo vlaku se nyní dotýkalo jejich kůže, zatímco na ně začal vlak pískat, aby mu šli z cesty.

„Ani vlaku, ani kulky, ani člověka, ani temnoty. Nebojíme se ničeho!“ pokračoval ten ďábel v řevu, aniž by jim dal příkaz, aby se pohnuli.

Posunul své nohy do správné pozice, byl připravený utéct první, ne ze strachu, ale kvůli myšlence na to, že by jeho bratr nevydržel být čtyři dny ve skříni sám.

Zlý hlas zaduněl slovo, „Běžte!“

Angel vystartoval, pohnul se z kolejiště a jenom doufal, že on byl ten, kdo vyběhl jako první. Ale když se podíval za sebe, Matthias tam pořád stál se zavřenýma očima, zatímco vlak pískal v jejich uších ještě hlasitěji.

Netrvalo mu ani vteřinu, než uviděl ten klidný výraz v bratrově tváři a zjistil, že jeho bratr neměl v plánu kolejiště opustit. Sladká náruč smrti byla jediná věc, která je mohla zachránit od jejich otce, a Matthias to chtěl.

Síla, se kterou Angel vystartoval a běžel ke svému bratrovi, otřásla zemí. Strach byl něco, o čem ho jeho otec ujistil, že neměl, ale až dokud nepomyslel na to, že byl žil svůj život bez bratra, neuvědomil si, že ho byl schopen mít.

S vlakem zrychlujícím přímo na Matthiase nebyl schopný na něj dosáhnout jako první, protože to nebylo možné. Buď by zachránil svého bratra, nebo by oba umřeli stejným způsobem, jako přišli na tento svět. Spolu.

Když běžel rovnou k němu, probleskly mu před očima celé jejich životy v jednom okamžiku, zatímco omotal paži kolem svého bratra a skočil.

Když kolem nich prošla síla valícího se větru, skoro si myslel, že Matthias dostal to, co chtěl, než si uvědomil, že je nepřivítala žádná bolest ani utrpení. Přesto se držel svého bratra pevně a několik minut ho nepustil, když ten dlouhý vlak projel.

Pohled do tváře jeho bratra před tím, než ho zachránil, ten pohled, který u něj neviděl už léta, když si konečně myslel, že našel klid … Ale Angel mu ho vzal; a proto ho nakonec nezachránil.

Ruka na zadní části jeho trička odtáhla Angela od Matthiase, a pak byl přinucen čelit svému otci.

Luciferova pěst se střetla s jeho tváří takovou silou, že Angel sletěl na zem. Plivnul na to padlé tělo, pak zvedl svou nohu a zatlačil s ní na krk svého syna, aby ho dusil. „Nezasloužíš si nosit jméno téhle rodiny.“

Angel přiložil ruce na botu svého otce, snažil se uvolnit tlak, aby se nadechl.

„Na rozdíl od tebe, Matthias je silný … čekal až do úplně poslední vteřiny, než uskočil.“ Dupal svou nohou ještě trochu hlouběji. „Ty jsi můj dosud nejslabší výtvor.“

Dusil se a cítil, jak ho jeho síla k životu začínala opuštět.

„Udělám z tebe chlapa, nebo chcípneš.“ Uvolnil svou nohu z jeho krku poté, co jí dupl ještě tvrději, a naposledy na něj plivnul. „Pokud dokážeš dojít domů, dostaneš sedm dní ve skříni.“

Angel ztěžka dýchal, nechával vzduch, aby ještě jednou zaplnil jeho plíce, zatímco ležel na betonu a sledoval, jak jejich otec pomáhal nahoru jeho bratrovi, než odešli pryč.

Krev, která mu kapala do oka zamlžila jeho vidění, když ho temnota začala stahovat k sobě poté, co ztratil tolik vzduchu. Bylo to jen těsně před tím, než ho zajala, když uslyšel, jak se k němu blíží kroky a dívají se něj modro-zelené oči, když všechno … prostě … zmizelo …