Jax - 6. kapitola

Překlad: Lenuszka
Kor.: Evudar

Candice

„JE V POŘÁDKU, KDYŽ TEĎ ODJEDU?“ ptám se své šéfky. Už znám odpověď, ale možná mě pro jednou překvapí.

„Ne. Zase jsi přišla pozdě z obědové pauzy, takže než odejdeš, můžeš vyčistit všechny věci na manikúru a vytřít podlahu. Já tady provozuju podnik, ne charitu.“

„Ale já už jsem všechny ty věci vyčistila.“ Zpozdila jsem se jen o pět minut. Vůbec nebere v potaz všechny ty případy, kdy jsem přijela brzy, nebo zůstala déle. Bože, nesnáším tu práci.

„No, tak to udělej znovu,“ vyštěkne.

„Mrcho,“ mumlám si pro sebe, když znovu vyrazí do zadní části obchodu. Vím, co bych ráda udělala se všemi těmi nehtovými náplněmi a nůžtičkami – strčila bych jí je do jejího arogantního, nerozumného zadku.

Je skoro šest, když konečně dorazím k Jaxovu obchodu. Prakticky celou cestu běžím, protože se bojím, že si bude myslet, že nepřijdu. Vidět ho znovu je všechno, o čem jsem celé odpoledne přemýšlela. Bez ohledu na to, co se mezi námi stalo, ho ve svém životě potřebuju. Pravdou je, že je mi bez něj mizerně. Jaxova slova, když se loučil, mi uvízla v hlavě a já mám pocit, že se mi teď vrací jiskra.

Uleví se mi, když vidím, že se uvnitř pořád ještě svítí a strávím tak minutu tím, že se snažím popadnout dech, než vejdu. Využiju ten čas, abych se podívala do výlohy. Srdce se mi dme hrdostí – věděla jsem, že půjde za svým snem. Vždycky šel. Přeju si, abych pro sebe mohla udělat to samé. Po tom, co odešel, se věci dramaticky změnily. Posledních několik let jsem bojovala, až do bodu, kdy jsem některé dny bez něj mohla sotva dýchat. Všechny mé sny byly rozdrcené. Ačkoli jsem neměla žádné reálné ambice, když jsem byla ve škole, nesnáším to, kde jsem skončila. Ale myslím, že je to možná spíš mou šéfovou, než tou prací samotnou. Tahle část mi vlastně nevadí.

Projdu předními dveřmi a na recepci uvidím blondýnu. Je extrémně atraktivní – přesně Jaxův typ. Přemýšlím, jestli s ní byl taky. Nesnáším tu žárlivost, která ve mně roste. V hlavě vím, že to, co se mezi námi stalo, byla chyba a my budeme vždy jen přátelé, ale moje srdce se do toho bodu ještě nedostalo.

„Ahoj,“ řeknu, když přecházím po obchodě.

Ona se usměje, ale je to nucené. „Ahoj. Budeme zavírat; můžu ti s něčím pomoct?“

„Ne. Vlastně jsem přišla za Jaxem. Čeká na mě.“

Ten úsměv ji zmizí z tváře, když zúží oči. Podívá se dolů do diáře, který má před sebou.

„Máš schůzku? V diáři nic není. Žádal mě, abych jeho posledního klienta zrušila.“

Přemýšlím, jestli to zrušil kvůli mně. Ta myšlenka mi působí nesmírnou radost. Můžu určit přesně tu chvíli, kdy si to recepční domyslí taky, protože našpulí rty a zčervená hněvem.

„Nejsem tady kvůli tetování.“

„Tak proč teda?“ V jejím hlase je zášť. Možná jsem měla pravdu, když jsem si myslela, že mezi nimi něco je.

„Je tu nebo ne?“ Nedlužím té krávě žádné vysvětlení. Ať už jsou pár nebo ne, Jax je můj kamarád a já mám veškeré právo ho vidět.

„Posaď se. Podívám se, jestli má volno.“

Když mi pokyne rukou, musím se kousnout do jazyka, když se otočím a jdu k černé kožené pohovce ve tvaru L u protější zdi. Než si stihnu sednout, slyším za sebou Jaxův hlas.

„Přišla jsi.“

Otočím se tváří k němu a můj žaludek udělá kotrmelec, jakmile se naše oči uzamknou. Už jsou to roky, co jsem měla tyhle pocity. Je možné, že ještě víc zkrásněl? Protože jsem si celkem jistá, že ano. A to ani nezmiňuju ta jeho tetování, která jsou sexy jako peklo. Na střední byl kus, ale teď je to prostě chlap se vším všudy. Jeho pohled tvrďáka je tak žhavý.

„Samozřejmě, že jsem přišla.“ Ten plachý chlapecký pohled, který se mu objeví ve tváři, je něco, co mi chybělo. I když je pěkný a sebevědomý, ten dětský výraz, který někdy nahodí, byl vždycky roztomilý. Pokaždé, když to vidím, mi krade další a další kousky srdce.

„Jsem rád.“ Krátce mě obejme, než obrátí svou pozornost k té blonďaté mrše. „Už můžeš jít, Mandy.“

„Cože?“

„Můžeš jít. Směna ti skončila před půl hodinou.“

Musím potlačit úsměv nad způsobem, jakým s ní mluví – po tom, jak se ke mně chovala, si to zaslouží.

„Jistě,“ řekne, snaží se jednat přirozeně, ale já jí vidím až do žaludku. Vytáhne si kabelku z pod recepčního pultu a vyřítí se ke dveřím. „Uvidíme se ráno, Jaxi.“ Zlehka se na něj usměje, když se ohlédne přes rameno. Když svýma očima zamíří ke mně, ukáže svou nelibost. Obvykle nejsem zlomyslný typ, ale pro tuto ženu udělám výjimku.

„Pa,“ řeknu, sladce se usměju a zamávám jí.

Ona zabručí, když otevře dveře. Ty se za ní s třísknutím zavřou.

„Co má ta psycho Barbie za problém?“ zeptám se.

„Psycho Barbie,“ zakření se. „To jméno jí dokonale sedí,“ povzdechne si, sundá si kšiltovku a projede si rukou husté hnědé vlasy. „Stala se z ní osina v zadku. Myslím, že je čas najít novou recepční.“

„Takže to teda není tvoje přítelkyně?“ Než si to uvědomím, jsou ta slova venku.

„Sakra ne,“ směje se. „Znáš mě líp, než kdokoli, nejsem typ na randění.“

Donutím se k úsměvu, snažím se brát jeho přiznání nenuceně. Lhala bych, kdybych řekla, že mě jeho slova nebodají, protože ano. Zničil mě, když odešel.

„No, vypadá to tu skvěle,“ řeknu, změním téma. Ještě nejsem připravená vytahovat naši minulost. Ale ten den přijde – on vypadá, že si nevšiml toho srdcebolu, kterým jsem prošla, když odešel a neohlédl se.

„Vypadá to skvěle, že? Zatraceně tohle místo miluju,“ řekne, celý září. Má veškeré právo být hrdý.

Vklouzne si rukama do kapes a koutkem oka zahlédnu, jak mě sleduje, když se procházím po místnosti. Stěny jsou vymalované na tmavě červeno a nábytek je černý. Na každé zdi visí obrovské, barevné, zarámované fotky tetovaných těl.

„Pojďme dozadu, ukážu ti své studio.“

Cítím se radostí bez sebe, když ho následuju chodbou. Nemůžu si pomoct, ale usměju se v minutě, kdy vejdu. Nikdy předtím jsem nebyla uvnitř tetovacího salónu. Všechno je puntičkářsky rozmístěno. Stěny jsou sterilně bílé. Ve vzdálenějším koutě je černé polohovací křeslo s odpovídající stoličkou vedle. U sousední stěny je postel, podobná té, kterou používáme v salónu krásy. Řada skříněk je z nerezové oceli. Vypadá to, jako by měl Jax to nejlepší vybavení, jaké si za peníze pořídíte. Ráda bych, aby mi taky udělal tetování, ale bojím se zeptat. Sophia by pravděpodobně vyváděla. Trvalo jí tři měsíce, aby si zvykla na mé růžové vlasy.

„Jsem na tebe tak hrdá,“ řeknu, když se k němu otočím. „Věděla jsem, že to jednoho dne uděláš. Nepochybovala jsem o tom ani na vteřinu.“

„Jsi jediná, kdo ve mně kdy věřil. Tvoje neochvějná naděje je to, co mi dávalo kuráž.“

Nesnáším, že ho jeho rodina nikdy nepodporovala. Fakt, že tohle všechno dokončil sám, je ještě víc inspirující. Srdce mi vynechá, když se natáhne pro mou ruku. Ten vliv, jaký na mě má, je pořád tak silný. Elektrizující – tak bych to nejlépe popsala. Často myslím na tu noc, kterou jsme spolu strávili – noc, kdy jsem mu dala své srdce. Tu samou noc, kdy ho roztříštil na milion kousků. Je to pořád syrové, nejsem si jistá, jestli jsem se z toho úplně vzpamatovala.

Odvrátím hlavu, snažím se, aby neprohlédl, že ta bolest pořád zůstává. „Ó můj Bože. Pořád máš ten skicák, co jsem ti dala,“ řeknu, když si ho všimnu na lavičce u stěny. Zvednu ho a listuju stránkami, obdivuju uvnitř všechny kresby.

„Nechal jsem si všechno, co jsi mi kdy dala.“

Podívám se na něj přes rameno. „Všechno, až na mě,“ chci říct, ale není důvod tuhle minulost vytahovat. Zase jsme zpátky spolu a to je vše, na čem záleží. Myslím, že my oba víme, že se tou cestou znovu nevydáme. To je to, co nás rozdělilo. Máme druhou šanci, abychom to udělali správně, a já se budu snažit, co mi síly stačí, to nepodělat.

Jax

Křením se jako zatracený blázen, když sleduju Candice, jak chodí po mém studiu. Ve vší upřímnosti jsem si nikdy nemyslel, že bych ji tu měl. Jsem tak rád, že jsem se mýlil.

„Máš plány na večeři?“ zeptám se. Hodlám si prodloužit svůj čas s ní, co nejvíc to bude možné. Máme toho tolik co dohánět. Nemám tušení, jaký byl její život od doby, co jsem odešel z Canberry. Je to něco, co mě v hlavě hrozně tíží. Chci vědět, jak skončila tady, a jaké má plány. Byl po mně někdo další? Má přítele? Okej, možná nechci vědět odpovědi na poslední dvě otázky, ale na druhou stranu je potřebuju.

Ona se usměje. „Ne. Vlastně ne. Jen jsem chtěla jít domů a pojíst se Sophií a Maddie. Chceš jít se mnou?“

Víc by se mi líbilo ji vzít někam ven, ale už jsou to roky od doby, co jsem měl domácí jídlo, a Sophia je úžasná kuchařka. Zevlovat s Candice u nich doma bylo něco, co jsem vždycky miloval.

„To zní skvěle.“

O deset minut později míříme k mému domu, abychom vyzvedli mé auto. Celou dobu jsme nepřestali mluvit. Miluju, jak jsme se okamžitě vrátili do kolejí, v jakých to mezi námi bývalo. Žádné trapné ticho nebo nucená konverzace. Je mi s ní tak příjemně.

„Takže tady žiješ?“ zeptá se, když odemknu hlavní dveře.

„Jo. Není to nic moc, ale je to domov.“

„Je to opravdu pěkné,“ řekne po tom, co ji krátce provedu. „Jsem ráda, že se ti to nakonec povedlo. Jsi šťastný, Jaxi?“

„Definuj šťastný.“

„Víš … se způsobem, kam ses v životě dostal?“

Pokrčím rameny. „Je několik věcí, kterých lituju. Tou největší je to, jak jsem nechal věci mezi námi, ale ano, v podstatě jsem šťastný.“

„Myslím, že to je osud, že jsme na sebe dnes natrefili. Naše druhá šance.“ Ona se usměje, když mi přejede rukou po rameni. Ten pocit mi jde přímo do péra. „Opravdu mi chybělo naše přátelství, Jaxi.“

„Taky mi to chybělo.“

Kurva, jak mi to chybělo.

••••

Usmívám se pro sebe, když zamknu hlavní dveře a zamířím po chodníku do práce. Včera bylo skoro k půlnoci, když jsem se dostal domů. Večeře s Candice a Sophií byla jako za starých časů – úžasná. Být s Candice a její matkou mě navedlo přesně na cestu, o které jsem si neuvědomil, že ji potřebuju. Nutilo mě to vidět, jak jsem posledních několik let jen existoval, procházel životem sám, beze směru, a opravdu jsem nežil. Neměl jsem nikoho, s kým sdílet svůj úspěch a pády. Ten pocit byl hořkosladký. Ale Candice a Sophia to daly během večera do pořádku. Zdálo se, že se o mě obě zajímají, o můj život, můj obchod; otázky neustále přicházely. Bylo to pěkné. Řekl jsem jim o všech svých úspěších a nedokážu popsat, jak úžasné to bylo. Prostě vědět, že jsou na mě hrdé, pro mě znamenalo všechno.

A pak je tu Maddison – Maddie. Můj malý Buráček. Nikdy předtím jsem ve svém okolí neměl malé děti a nikdy jsem se o to ani nezajímal, ale tohle dítě je skvost. Něco na ní je. Nemůžu přijít na to proč, ale ona je tak zatraceně zábavná.

Po tom, co jsme dojedli, vzala Sophia Maddie nahoru na koupání a připravila ji k spánku. Vypadala tak sladce, když přišla dolů zpátky ve svém růžovém pyžámku, žužlala dudlík a pod paží měla svého Snoopyho. Učím se rychle – s tou hračkou chodí všude.

„Pa-pa, Sissy,“ mumlala přes svůj dudlík, když vyšplhala Candice na klín pro pusu.

„Dobrou noc, holčičko,“ odpověděla Candice, než Maddie pořádně objala a dala jí pusu na tvář. „Miluju tě.“ Slyšet ji říkat ta slova mě přimělo se usmát. Já jsem je řekl jen jednou. To bylo tehdy, když jsem od ní odešel, a ona ještě nebyla vzhůru, aby je slyšela.

Způsob, jakým Candice zbožňovala Maddie u večeře, mi řekl, že jednoho dne bude skvělou matkou. Ačkoli to bylo pěkné vidět, připadal jsem si, jako by mi do hrudi zabodli nůž, když jsem je spolu sledoval. Jednoho dne Candice pravděpodobně potká muže svých snů, usadí se a budou mít své vlastní děti. Kde skončíme?

Jakmile Candice Maddie postaví na zem, Maddie zamíří přímo ke mně. Držel jsem se zpátky, ale pomohl jí nahoru, když se snažila vylézt mi na klín. „Pa-pa, Jaxi,“ řekla, když mi dala kolem krku své buclaté ručičky, aby mě objala. Voněla tak sladce, jako dětský pudr nebo nějaká taková sračka. Obalil jsem kolem ní ruce a přitáhl to malé tělíčko k sobě. Byl jsem překvapený tou hroudou, která se mi udělala v krku. Usadit se a stát se otcem není něco, co jsem kdy chtěl, ale v této chvíli jsem si uvědomil, že bych jednou možná rád měl své vlastní dítě.

„Dobrou noc, Buráčku,“ zašeptal jsem.

Když mě konečně pustí, vytáhne si dudlík z pusy a dá mi mokrou, nedbalou pusu na rty. Nestydím se říct, že mi srdce tálo. To bylo do té doby, než mi strčila Snoopyho do obličeje.

„Pušu Puppymu,“ řekla.

Nemůžu uvěřit, že jsem právě políbil plyšovou hračku. Když se mé oči pohnou ke Candice, očekávám, že udělá chytrou poznámku, nebo se zasměje. Ale místo toho jsem překvapený, když má v očích slzy.

„Jste spolu tak sladcí,“ řekne s úsměvem. „Obvykle to s cizími moc neumí, ale opravdu se jí líbíš.“

„Má vytříbený vkus,“ byla má jediná odpověď. Co jiného jsem mohl říct?