HTM - 26. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

„Co se stalo?“, zeptal se Caleb, když nás dva mágové opatrně vtáhli do kabrioletu. Chtěl mě chytit za ramena, ale já jeho ruce odstrčila a cpala se k zadnímu sedadlu, kde ležel Pritkin tváří k zemi.

„To bylo to poslední šlehnutí plamenem,“ řekla jsem napůl ochromená a zírala na něj. Nebesa, vypadalo to opravdu špatně. Rudá a černá a bílá, všechno dohromady, krev a spálená kůže a kosti…

„To nebude jen tím ohněm,“ řekl někdo.

Ani jsem nevzhlédla, abych zjistila, od koho ta slova pocházejí. Místo toho jsem pozorovala, jak mágové šetrně odstraňují zbytky kabátu. Všité kouzlo by se mělo postarat o to, že se kabát sám zregeneruje, ale tentokrát to asi nebude možné. Některá vlákna se statečně snažila znovu se pospojovat, ale bylo jich prostě příliš málo. I přes pancéřové kouzlo chyběla velká část zad. Něco v něm zanechalo krvavé díry, tak velké, že je nedokázalo zalátat ani opravné kouzlo.

A to tělo pod ním…

„Proboha,“ zamumlal někdo, když cáry kabátu opatrně odstranili, částečně i s přilepenou kůží. Udělalo se mi mdlo.

„Dračí krev,“ zavrčel Caleb a někdo zaklel.

Vzhlédla jsem. „Ale to není možné. Nebyli jsme u něj tak blízko…“

„Drak ji musel po vás plivnout dřív, než jste unikli,“ řekl Caleb chraptivě. „Odvezte nás do centrály, rychle!“, rozkázal řidiči.

„Tak dlouho nevydrží,“ odvětil jeden z mágů. „Máme tu lékařský personál. Právě dorazili…“

„A vy si myslíte, že si s něčím takovým poradí?“

„Jestli ne, tak je po něm. Do centrály to prostě nestihneme…“

„Ven,“ řekla jsem tiše s pohledem upřeným na Pritkinova zničená záda.

„Co?“, zeptal se mág za volantem, mladý hispánský typ. Otočil hlavu a podíval se na mě. „Co to má…“

„Ven z auta, jestli chcete, aby Pritkin přežil!“

„No dobře,“ zavrčel Caleb a zíral na mě. Nevím, co viděl v mém obličeji, a bylo mi to jedno.

„Jeďte!“, řekla jsem. Mágové vypadli z auta a vzali s sebou protestujícího Freda. Caleb si přelezl na místo řidiče a já se sklonila nad Pritkinem. Zápach spálené kůže, smíchaný s pachem krve byl i tak dost hnusný, ale bylo tam ještě něco, něco jiného, temného, špatného.

„Nedotýkejte se ho,“ varoval mě Caleb. „To svinstvo je jako kyselina. Jestli se vám něco z toho dostane na kůži, tak se vám to propálí do těla.“

Neposlouchala jsem ho. Jeho varování nehrála žádnou roli, protože abych udělala to, co jsem měla v plánu, tak jsem se musela Pritkina dotknout. Zčásti byl inkubus, což znamenalo, že se mohl živit lidskou energií. Skoro jako upír. Byla to ta část, kterou nenáviděl nejvíc a díky které kdysi zabil milovanou osobu. Už jednou jsem mu poskytla svou sílu, v podobné situaci, ale při té příležitosti byl při vědomí a byl aktivním účastníkem celého procesu. Teď byl úplně mimo a já nevěděla, co s ním mám udělat. Kdyby byl upír, tak bych si otevřela žílu a držela mu ji nad ústy, aby dostal to, co jeho tělo tak nutně potřebovalo. Ale on nebyl upír. A inkubové přijímali potravu jen jedním způsobem. Natáhla jsem se vedle sedadla tak, abychom měli obličeje ve stejné výšce a okamžitě mi bylo jasné, že máme další problém. Pritkin ležel na břiše, hlavou obrácenou ke mně a neexistoval kousek kůže, kterého bych se mohla dotknout. Pohladila jsem ho po vlasech, a jako vždy byly na dotek jemné, a to i když byly slepené potem a plné prachu.

Prohrábla jsem je prsty, nechala je putovat přes špinavé čelo, k velkému nosu a úzkým rtům. Dnes se neholil, možná ani včera ne. Cítila jsem, jak mě jeho strniště píchá do prstů. Když jsem prsty došla k bradě, roztřásly se mi. Vliv adrenalinu, který mě poháněl poslední půlhodinu, začínal pomalu opadat, ale to nebyl jediný důvod mého chvění. Částečně to bylo strachem o Pritkina a z části… strachem z něho. Zažila jsem ho u krmení jen jednou a přitom byl velmi opatrný. Z dobrého důvodu. S jeho zvláštními schopnostmi si mohl vzít nejen trochu energie, nýbrž všechnu. Což neznamenalo, že by to udělal, kdyby byl při vědomí a uvažoval jasně. Ale to teď nebyl. Sice jsem nikdy neviděla, jak inkubus vysál někoho úplně, ale věděla jsem, jak se chovají upíří Mistři, když jsou těžce zraněni. Viděla jsem, co po nich zbylo…

Odsunula jsem tuto myšlenku stranou a zhluboka se nadechla. Panika s vyčerpáním spolu soutěžila, kdo mě pošle k zemi první, ale bránila jsem se zuby nehty. Pritkin by pro mě riskoval. Už jednou to udělal. Sklonila jsem se a přitiskla rty na ty jeho. Polibek, pokud by se tak dal nazvat, chutnal po prachu a popelu. Cítila jsem ve tváři Pritkinův dech, jemný a teplý, jinak nic jiného. Bez reakce. Svlékla jsem si top a rozepnula podprsenku.

„Co to, k čertu, děláte?“, zeptal se Caleb. „Přece jsem vám říkal, že se ho nesmíte dotknout…“

„Calebe,“ odvětila jsem ostře, „ať uvidíte nebo uslyšíte cokoliv, tak na to okamžitě zapomenete. To je rozkaz.“

„Zbláznila jste se…?“

„A tady je ještě jeden: Držte hubu.“

Uchopila jsem Pritkina za ruku, která byla nehybná a přesto tak důvěrně známá. Znala jsem každý její mozol, každou linii. Tyto ruce mi ukázaly, jak se drží pistole. Korigovaly mé bojové postavení při tréninku a učily mě, jak udeřit. A na pár okamžiků mi poskytly vášeň. Doufala jsem, že nějaká jeho část si na to vzpomene. Přitiskla jsem si jeho ruku na hruď a znovu ho políbila. Stále nenásledovala žádná reakce, aspoň žádná přímá, ale když jeho mozoly přejely po citlivé kůži, krátce jsem ucítila emocionální zachvění. Inkubové ve svých partnerech vzbuzovali touhu a vášeň, protože tímto způsobem do sebe dostávali lidskou energii. Vzrušení bylo kanálem, kterým se přenášela vitální energie, tak jako krev pro upíry.

Ale jestli to bude stačit, to jsem nevěděla. Nepomáhalo, že jsem se celý život cítila málo sexy. Nebylo to špínou, únavou nebo publikem, což taky nepomáhalo. Ani to nebylo vší tou krví. Hlavním důvodem byla panika. Rostoucí jistota, že ho ztratím, jestli se mi to nepodaří, bude zřejmě důvodem, proč se mi to nepodaří.

„Přestaň být tak tvrdohlavý mizera,“ zašeptala jsem. „Pomoz mi.“

Nedostala jsem žádnou odpověď a utíkal nám čas. Viděla jsem bledost jeho obličeje, naslouchala jeho slabému dýchání a cítila to způsobem, který jsem nedokázala popsat. Vyhrkly mi slzy zoufalství a znovu jsem se sklonila, abych ho políbila, tentokrát bouřlivěji, aby něco cítil…

„To je to nejubožejší, co jsem kdy viděl,“ řekl někdo, a já zvedla hlavu. Protože to nebyl Calebův hlas. Zírala jsem na žhnoucí obrysy muže, ve kterém zářily hvězdy. Na pozadí noci nebyl skoro vůbec vidět, ale poté jsme vjeli do Ley-linie a zablikání modré energie mi ukázalo známou tvář. Rysy se podobaly muži, kterému jsem se snažila pomoci, ale to vědomí za nimi bylo něco úplně jiného. „Rosiere,“ zasyčela jsem a naskočila mi husí kůže.

„Co?“, zeptal se Caleb. Jelikož ještě stále řídil a neskočil k nám dozadu s vytasenou zbraní, tak jsem usoudila, že toho démona nemůže vidět.

„Jak už jsem říkala, ničeho si nevšímejte,“ vyrazila jsem ze sebe, když se tato nanejvýš nebezpečná bytost sklonila nad svým synem. „Neubližujte mu!“

„Komu nemám ubližovat?“, zeptal se Caleb zmateně.

„Jeďte!“, vyštěkla jsem a snažila se Rosiera odstrčit. Měl tělo, pokud chtěl, ale tentokrát ho zřejmě nepoužil, protože má ruka prošla skrz jakou kouřovou substanci.

„Přijde mi, že v tomto ohledu žádnou pomoc nepotřebujete,“ vyslovil Rosier sarkasticky. „Vždycky jsem si myslel, že budete jeho smrt.“

Z očí mi vytryskly nové slzy, slzy vzteku a ochromujícího strachu. Nemohla jsem myslet, nemohla jsem dýchat. Protože Rosier měl pravdu. Měla jsem zůstat v té zatracené hotelové suitě a neopouštět ji. Toto všechno byla má vina. Jako bych Pritkinovi držela u spánku pistoli. Zemře a já mu nedokázala pomoct. Seděla jsem tu a přihlížela, jak umírá… Jako u Eugenie. To pomyšlení mě zděsilo.

„Ne,“ zašeptala jsem.

„Co tam sedíte a žadoníte?“, zeptal se démon. „Máme tu práci.“

Vzhlédla jsem a zjistila, že obrysy postavy jsou ještě nejasnější než předtím. Hřbetem ruky jsem si otřela tváře. „Proč byste mu chtěl pomoct? Snažil jste se ho zabít!“

„Jeho? Ne. Snažil jsem se zabít vás, pokud si dobře vzpomínám.“

„Poslal jste na něj ty zatracené Rakshasy!“

Rosier pokrčil rameny, jakoby to nestálo za řeč, že na svého vlastního syna poštval skupinu bezduchých démonů. „Byla to odstrašující taktika, nic víc. Dokud byl naživu, tak se ho nemohli dotknout.“

„Ale oni se ho dotýkali až moc!“

„Ale jen proto, že jste ho vytáhla z jeho těla. Ale promluvme si o tom, až mu pomůžeme utéct smrtce z lopaty, souhlasíte?“

Zírala jsem na Rosiera, na toho odporného, zrádného a proradného mizeru a nevěděla, co si o tom mám myslet. Pritkin svého otce nenáviděl a určitě měl pro to dobré důvody, i když jsem všechny neznala. Měla jsem svých vlastních dost, než abych mu teď začala věřit…

„Proč bych sem chodil, kdybych ho chtěl vidět mrtvého, drahoušku?“, zeptal se Rosier trpělivě. „Ještě pár minut ve vaší dobře míněné péči a už by bylo pro něj pozdě.“

To měl pravdu. Ať už byl jakkoliv odporný a odsouzeníhodný – měl pravdu. Seděla jsem tu a truchlila nad mužem, který ještě nebyl mrtvý. Ale brzy bude, dokonce velmi brzy, pokud se neseberu a něco mě nenapadne. Pokusila jsem se Pritkina otočit na stranu, abych se k němu dostala líp, ale byl těžký a já nevěděla, jak mám postupovat…

„Ach, proboha… Co na vás jenom vidí?“, zeptal se démon nevěřícně. „Nikdo to nepochopím.“

„Co mám teď dělat?“, vyrazila jsem ze sebe.

„Jestli chcete, aby se někdo něčeho najedl, tak mu musíte jídlo nejdřív připravit. Těžko je teď ve stavu, kdy by to mohl udělat sám.“ Rosier si povzdechl. „No dobře, nechte tatínka pomoct.“ Najednou něco ve vzduchu kolem nás zalupalo. Bylo to cítit jako elektrický proud, ale měkčí a teplejší, lákavější. Projelo to mnou jako vlna, najednou mi bylo horko, ztvrdly mi bradavky a srdce se mi rozbušilo rychleji. Vzdala jsem se pokusů Pritkina otočit. Místo toho jsem si lehla vedle něj, a když jsem mu rukama zajela pod tričko, abych vyhledala teplo a kůži, povzdechla jsem si. Zašmátrala jsem prsty, nahmatala tvrdé svaly a políbila ho na krk. Když jsem mu začala okusovat ohryzek, tak jsem ucítila, jak se mi pod rty zachvěl. Začala jsem ho ožužlávat a zuby jsem mu sevřela dolní ret. Byl vlhký, nateklý a teplý. Někdo zasténal. Kdo z nás dvou to byl, jsem nevěděla, a bylo mi to jedno.

Vadily mi řemínky, pásy a všechno ostatní, co mi překáželo v cestě. Toužila jsem po jeho kůži, ale jediné, co jsem nacházela, byla pouzdra, řemeny, fioly a zbraně. Ale problém netrval dlouho. Fascinovaně jsem sledovala, jak se přezka na Pritkinově rameni sama od sebe rozepnula a všechno to vybavení sjelo na zem. Podobně dopadl řemen na jeho pase: Uvolnil se, a sám od sebe vyklouzl zpod Pritkina a přidal se k hromádce na zemi. Poté se otevřel zip u jeho kalhot, jakoby ho rozepnuly neviditelné prsty. Na události příštích několika minut si nepamatuji.

Všechno bylo rozmazané a teplé. Vzpomínám si na hruď muže, na tvrdé svaly pod mýma rukama, na vymakané břicho, na hladkou vybouleninu… A najednou sebou Pritkin cukl, ztěžka se nadechl a sevřel rty. Jeho zbraně ležely na zemi, společně s kouskem trička. Na rukách měl zbytky bundy a rozepnuté džíny, které nic neukazovaly, ale hodně slibovaly. Podařilo se mi stáhnout mu je z boků úplně, ale najednou se objevila ruka a odtáhla mi ty moje.

„To nechceš,“ zasténal Pritkin.

Neodpověděla jsem, protože jsem nemohla dostatečně jasně uvažovat, abych mu řekla, jak moc se mýlí. Nikdy v životě jsem nechtěla něco tak moc.

Sáhla jsem rukou za jeho krk a snažila se ho přitáhnout blíž, ale i tentokrát se bránil. Má ruka, uvězněná v jeho sevření jako v poutech, zasáhla sedadlo. Kromě toho se mě nedotýkal, přesto tam byl: Jeho nahá hruď se zvedala a klesala, pokožku měl vlhkou a na paži, která mě tiskla k sedadlu, se rýsovaly svaly. Mému tělu se líbilo, jak se pohyboval, takže se mu do očí vrátil lesk, ale mnohem méně se mu líbilo, že byl daleko, mimo dosah. Bolelo to, že se ho nemohu dotknout. Působilo mi to doslova fyzickou bolest. Hledět na tu hru svalů a potůčky potu a nemoci je sledovat prsty, nebo jazykem… Řekl něco, ale já ho neposlouchala. Nestarala jsem se o to. Ruce jsem měla znehybněné, ale tím, že mě držel, tak vzal svobodu i svým rukám. A byli jsme blízko, tak blízko, že mi nemohl zabránit, abych kolem něj neovinula svou nohu a nepředklonila se, abych se mohla tváří otřít o měkké chloupky na jeho prsou, najít tvrdou bradavku a opatrně se do ní zakousnout…

„Cassie, prosím…“ Znělo to napůl přidušeně, napůl zoufale, ale mě ta slova pobídla ještě víc. Kousla jsem trochu silněji a Pritkin polohlasně vykřikl. Jazykem jsem mu olizovala bradavku kolem dokola a celé jeho tělo se třáslo vzrušením. Zemětřesení zasáhlo i mne, zahnalo bolest a zesílilo touhu. Byl to úžasný pocit dotýkat se ho a cítit, jak mu pod mými rty tluče srdce. Ale chtěla jsem víc, chtěla jsem cítit jeho sametovou kůži na své, chtěla jsem všechno. A on na tom byl stejně. Ať už říkal cokoliv, jeho touha mu rozehřívala pokožku a způsobila, že jsem zasténala – málem mě přivedl k šílenství. Svíjela jsem se proti němu a jeho hruď se mých naběhlých bradavek sotva dotýkala, ale ten šok byl zničující a zesílil mou touhu o dalších deset procent. Mrskala jsem sebou, potřebovala jsem mít na sobě tíhu Pritkinova těla, jeho horko…

„Cassie!“ Jedna ruka mě uchopila za tvář a otočila ji tak, abych hleděla do jeho zelených očí, které mi teď nepřišly tmavé, nýbrž nepřirozeně jasné. „Jsi zmanipulovaná. Slyšíš? Už se to jednou stalo. Vzpomínáš si, jaký to byl pocit?“

Myslí mi proběhla vzpomínka, ale byla velmi neurčitá a nezajímavá. Pokusila jsem se uvolnit ruce z Pritkinova sevření, dala jsem do toho celou svou sílu, ale stejně tak bych se mohla přetahovat s nějakou sochou. Zavyla jsem bolestí a neukojenou touhou. Pritkin zaklel, ale nepatřilo to mě. „Co jsi s ní udělal?“

„Co myslíš?“ Někdo se zasmál. „Opravdu bys tomu chudáku děvčeti měl pomoct.“

„Nepleť se do toho,“ zavrčel Pritkin a zvuk jeho hlasu stačil, aby se mi zkroutily prsty na nohou.

„Kdybych se do toho nevmísil, tak bys byl mrtvý,“ odpověděl hlas. „Takže: rádo se stalo.“

Možná toho řekl ten hlas víc, ale já to neslyšela, protože ty teplé ruce se začaly pohybovat, dosáhly na mé nohy, rozvázaly mi boty a poté mi majetnicky přejely po stehnech. Ten pocit byl úžasný a mučivý a já se chvěla od hlavy k patě, jako bych byla pod proudem. Chtěla jsem Pritkina obejmout, hladit ho, ale okamžitě mi ruce zase sevřel.

„Ne. Nehýbej se.“

Byl to Pritkinův hlas a já uslyšela tón, který používal, kdy udílel rozkazy. Instinktivně jsem poslechla, především proto, že tento tón často znamenal, že mi na hlavu mířili nějací týpci děsivými zbraněmi. Nevěděla jsem, co bylo tentokrát důvodem pro tento zvláštní hlas, ale uvolnila jsem se. A znovu jsem ucítila Pritkinovy ruce. Mozolnaté dlaně se mě dotkly na vnitřních stranách kolenou a poté pokračovaly na vnější strany stehen. Odtud se vydaly na cestu po celém mém těle a nenarazily na žádnou překážku, dokud nedošly k tenké látce mých šortek. Drsná pokožka se zarazila o měkký nylon a zvědavé prsty putovaly dál, šmátraly pod okraj kalhotek. Na okamžik se tam zastavily a v temnotě kolem se naše pohledy setkaly. V Pritkinových očích jsem viděla stejnou ohnivou intenzitu jako ve sportovním sále, když se nade mne naklonil a u hrdla mi držel špičku cvičného meče. Ale tentokrát v nich bylo ještě něco jiného, něco žhavého a toužebného. Znovu jsem se roztřásla.

Ten pocit zesílil, když se na mém těle ty velké ruce roztáhly. Na pár sekund jsem cítila všechno: prsty, hladící švy na stranách šortek; lehké škrábání etikety na mé kůži. A poté mě ty ruce pohladily po celém těle a vzaly šortky s sebou. Slyšela jsem, jak jsem ze sebe vydala zvuk, který jsem nedokázala identifikovat ani já. A poté to bylo, jakoby se čas natahoval, měkce a tekutě, takže jsem cítila každičký centimetr hedvábného materiálu, jak mi přejížděl po pupíku a podél boků, přes pánev a stehna. Někdy v té době mě přepadl pocit, že padám a vyhnal mi z hlavy všechny racionální myšlenky. Nebojovala jsem proti tomu.

To bylo něco, co jsem nutně potřebovala. Že mě nechá zapomenout, co jsme byli a kde jsme byli a proč to vůbec nebyl dobrý nápad. Když mě Pritkin osvobodil od šortek úplně, hedvábná látka mi sjela k nohám. Neřekl ani slovo. Ale když jsem tam tak ležela, kromě tang nahá, cítila jsem, že se také chvěje, i když ne tak silně jako já. Jeho třas byl kontrolovaný, jako všechno ostatní, ale cítila jsem ho.

Chtěla jsem mu říct, že je všechno v pořádku, že mu důvěřuji, a že to nic mezi námi nezmění. Ale poté se ruce vrátily na mou kůži, a když mi lehce roztáhl stehna, tiše jsem zasténala. Nespěchal. Naklonil se nade mne a v jeho tváři jsem četla tak zvláštní intenzitu, že se mi málem zkratoval mozek. Jeho teplý dech ovanul kontury mého těla, a tu a tam se zastavil, jakoby mě chtěl vdechnout. Ale nikdy ke kontaktu nedošlo. Jen pár milimetrů dělilo jeho rty od mé kůže; byl u ní tak blízko, že mi z jeho dechu naskákala husí kůže. A držely se ode mě dál, až jsem měla pocit, že to nevydržím, až jsem myslela, že budu křičet.

Chtěla jsem se ho dotknout; musela jsem se hýbat. Ale vypadalo to, že jsem schopná se jen bezmocně svíjet.

Po pár sekundách jsem se kousla do jazyka, abych nekňučela. Poté se drsné ruce vydaly směrem nahoru a ústa konečně uskutečnila kontakt, dotkly se měkké kůže těsně nad mými tangy. Když jsem ucítila ty vlhké, měkké rty, zalapala jsem po dechu, protože to byl úplně jiný pocit, než dotek jeho mozolnatých dlaní.

Najednou bylo mnohem lehčí se nehýbat, protože mi tělo ztěžklo. Klesla jsem nazpátek, poddala se tíze mezi svýma nohama, chladným vlasům a šokujícímu intimnímu laskání rtů a jazyka na citlivé kůži. Poddala jsem se několika měsíční touze, vjela prsty do Pritkinovy husté hřívy a cítila, jak se jeho hlava pohybuje. Jemná ústa pokračovala v ochutnávání mých stehen, což ze mě vyloudilo zasténání, když došla k brázdě, kde boky hraničily se stehny. Znovu to ve mě vyvolalo přání se ho dotknout, obtékat ho jako voda, klouzat po jeho svalnatém horkém těle a odplatit mu potěšení potěšením…

„Dost,“ řekl Pritkin tiše a žužlal mi bok. Mé tělo zareagovalo překvapivým nutkáním. Pomalu rty a jazykem postupoval dál, až jsem celá roztála, až se ze mě stalo poddajné stvoření, které reagovalo jen tehdy, když se ten teplý, vlhký útočník posunul kupředu, přes boky k břichu a níž.

Pritkinův jazyk kopíroval linii okraje tang. Nemohla jsem vidět, co dělal, protože mi ve výhledu bránila jeho hlava. Ale cítila jsem, když se jeho ústa sevřela kolem tenké látky a zuby tanga odtáhl. Zírala jsem na něj s překvapením v očích. Má představivost mi tu a tam vykreslila vášnivé obrázky, ale nikdy jsem si nemyslela, že se za tou jeho mrzutostí, za tím tvrdohlavým sebeovládáním skrývá takový muž. Nebo to možná nějaká má část tušila a byla si rizika vědoma… Ale pak už jsem ho nemohla déle sledovat, protože jsem ležela na zadním sedadle a vzdychala, když jsem ztratila i svá tanga a foukal na mě chladný vzduch. Rosier zřejmě zmizel; aspoň jsem jeho přítomnost už necítila. Caleba jsem také nemohla vidět, což ale možná neznamenalo, že jsem zůstala skrytá jeho pohledu. No a co, nezajímalo mě to. Nic kromě zlaté hlavy, která se propracovávala mým tělem nahoru, mě nezajímalo. Pritkinův jazyk mi na kůži maloval malé vzory, runy a symboly, které jsem nedokázala rozluštit, ale měla jsem z nich pocit, že se vypalují do mého nitra. Bylo to tak intenzivní a dech beroucí, že to chtělo z těla ven a hrozilo, že mě to roztrhne. Pritkin se zastavil na místě, které by se nacházelo těsně pod kalhotkami, a dotkl se kůže, která byla ještě před pár dny zraněná. Ale nebyl dostatečně nízko, ani zdaleka a touha se vrátila.

Zabořila jsem mu ruce do vlasů a snažila se nasměrovat jeho hlavu správným směrem. Ale on si toho nevšímal. Jeho rty mě i nadále laskaly příliš jemně a příliš daleko od oblasti, kde to bylo důležité. Dokud nebyla má touha tak velká, že jsem si myslela, že mě to zabije, jestli okamžitě nevyvrcholím. Už jsem nedokázala kňourání potlačovat. Následovalo sténání, které znělo mým uším cize a nemohlo pocházet ode mě. Styděla bych se, kdyby to bylo pro mě důležité, to nebyl ten případ. Všechno mi bylo jedno. Všechno, až na neuvěřitelnou intenzitu vášně. Zadýchaně jsem vyslovila jeho jméno. A konečně jeho hlava klesla i o ty poslední centimetry. Teplé rty se sevřely kolem mého středu. Bylo to jako přílivová vlna. Tam. Ano, přesně tam.

Pritkin se zachvěl a jeho dech se zadrhl. „Ano,“ vydechl tak tiše, že jsem to slovo možná ani neslyšela a jen si je představovala. Ale jeho rty na mých bocích mě sevřely silněji a pohyby jazyka se staly naléhavějšími. S jeho pomocí mě otevřel a zjistil, co potřebuji. A poté už jsem vůbec nemyslela. Došlo k přehlcení nervových zakončení: zvuky, vycházející hluboko z Pritkinova hrdla; jeho zvláštní vůně, směs střelného prachu, potu a magie; vlhké hedvábné horko a žhavá vášeň bez špetky bezpečí či rozumu…

To všechno zaplavilo mé smysly.

A poté mě opatrně kousl.

Proboha! Ujížděla jsem na čirém potěšení, jedna vlna extáze následovala druhou. V břiše se mi sbíral žár, šířil se mi celým tělem, divoce a nespoutaně, až ze mě vytryskl s dalším zasténáním. Pritkinův jazyk se zabořoval nemilosrdně hlouběji a hlouběji a já už to nemohla vydržet.

Uvolnění přišlo jako blesk, proletělo plícemi a odtam do stehen a do všech míst mezi tím – cítila jsem ho až ve špičkách prstů u nohou. Přeskočil na Pritkina, na jeho ruce, takže mi zabořil prsty do kůže. Zvuky, které to z něj vyloudilo – hluboké hrdelní zavrčení – mnou otřásly tak, že mé tělo chtělo opět vyvrcholit, i když jsem ještě stále ujížděla na vlně prvního orgasmu.

„Proboha…“, vyrazila jsem ze sebe a nevěděla, jestli to byla prosba o milost nebo modlitba. Když vlna konečně odezněla, tiskla jsem se ke svalnatému tělu, jehož kůže byla horká magií pulsující těsně pod povrchem. Rukou mi přitiskl hlavu k hrudi a prsty mě hladil po vlasech. Ani jsem se nesnažila hýbat; možná jsem ani nemohla. Jen jsem tam tak ležela a naslouchala silnému tlukotu Pritkinova srdce, i když trochu nepravidelnému.

A poté auto přistálo a houpalo se někde na silnici mimo Vegas.