Jax - 3. kapitola

Překlad: Rebelka
Kor.: Evudar

Jax

O měsíc později…

NENÁVIDÍM SVŮJ ŽIVOT.

Univerzita nakonec začala a je jen jedno slovo, které to popisuje - peklo. Je to jen týden a už se mi zdá, že se dusím. Věděl jsem, že to budu nenávidět, ale nebyl jsem připravený na to jak moc. Je to nesmysl. To nejsem já. Dělám to jen proto, že chci přijetí rodičů. To je všechno, co jsem kdy chtěl. Nikdy nebudu rozumět, proč jim nestačí, jaký jsem.

Jakmile vstoupím do svého bytu, shodím batoh na podlahu a frustrovaně do něj kopnu. Cítím se ztracený… uvězněný. Ve světě, kterým pohrdám. Těžce vydechnu a sednu na pohovku. Jak přežiju další čtyři roky tohoto nesmyslu?

Myšlenky se mi přesunou ke Candici. Můj růžovovlasý anděl. Potřebuji ji. Chybí mi a tolik po ní toužím. Když vytáhnu telefon z kapsy, procházím kontakty a hledám její číslo. Udělal jsem to milionkrát od chvíle, kdy jsem odjel - je to neustálý boj o to, abych se s ní nekontaktoval. Neprojde den, kdy bych s ní nechtěl mluvit. Toužím slyšet její hlas. Napsal jsem nespočet textovek, ale neměl žádnou z nich odvahu poslat. Co bych měl říct?

Je mi líto, že jsem odešel tak, jak jsem to udělal… Omlouvám se, že jsem nikdy neřekl sbohem… Je mi líto, že jsem takový kretén?

Zasloužila si něco mnohem lepšího. Zasraně mnohem lepšího.

Prst se mi vznáší nad jejím číslem, ale stejně jako vždy, nedokážu ho stisknout. Jsem zbabělý čurak. Pohybuji palcem po obrazovce, posouvám seznam kontaktů, dokud se nezobrazí číslo rodičů. Od nich jsem neměl žádné slovo od té doby, co jsem tady. Pravděpodobně byli rádi, že viděli moje záda.

Tentokrát neváhám. Moje matka to zvedne po třetím zazvonění.

„Ahoj matko.“

„Ach… Jaxsone. Ahoj. Jaká je univerzita?“ Tón v jejím hlase, který je bez nadšení, mi dává vědět, že i když mě přes měsíc neslyšela, mě, svého vlastního syna, nijak nadšená není. Nevím, proč mě to trápí, ale trápí. Vždycky.

„Upřímně, nenávidím to.“

„Co? Proč to říkáš?“

„Protože je to pravda. Nejsem stvořený pro tento život, mami.“

„Jaxsone,“ vzdychne. „Kdy už vyrosteš? Jsi teď dospělý, jednej podle toho. Tvůj otec a já jsme udělali vše, abychom dali Brentovi a tobě dobrý život.“

„Ano, udělali jste vše, abyste mi dal život, který chcete mít vy, ne život, který chci. To je rozdíl.“

„Dali jsme vám všechno - pěkný domov, skvělé vzdělání, budoucnost - a to je způsob, jakým nám to vracíš zpět?“

„Cením si všeho, co jste mi dali. Jen bych si přál, abych měl slovo v tom, co budu studovat. Nejsem stvořen pro to, abych byl politikem. To není to, co chci.“

„Hm. Co chceš. Dost s tímto neustálým kňouráním! Tvůj otec je politik a zatraceně dobrý. Je příliš mnoho žádat, aby jeho synové kráčeli v jeho stopách? Měl bys být hrdý. Měl bys chtít být typ člověka, jakým je tvůj otec.“

„Cože? Tyran?“

Slyšel jsem, jak zalapala po dechu. Ale je to pravda, můj otec je tyran. Nikdy bych se ani nepokoušel být jako on.

„Jak můžeš říct takovou věc? Ty nevděčný…“ odmlčí se. Nevím proč, nejsem zvyklý na její urážky. „Kde jsme to s tebou pokazili, Jaxsone? Jsi neustálým zklamáním.“

Jsem zklamání. Musí to vždycky říct. Mí rodiče mohou být ze mě zklamáni, ale je to oboustranné. „Dík. Jako vždy je tvůj soucit a víra ve mne ohromující. Musím jít.“

Ukončím hovor bez čekání na její odpověď. Byl jsem hloupý, když jsem si myslel, že s ní můžu mluvit, nebo že to pochopí.

Hodím telefon na konferenční stolek. Udělal jsem všechno, o co mě požádali. Ve škole jsem pracoval tvrdě a vždy dostával dobré známky. Snažil jsem se, abych se vyhnul problémům. Všechny jejich zasrané akce jsem navštěvoval s úsměvem, i když byl nucený. Dokonce jsem měl na sobě zatracený oblek a kravatu a choval se jako dokonalý syn podle očekávání. Tak jak to, že jsem zklamání?

Potřebuju zasraný pití.

Vzal jsem si sklenici z kuchyňské skříňky a láhev Jacka Danielse z poličky. Na rozdíl od rodičů, dobrý starý Jack mě nikdy neopustí.

 Od chvíle, kdy jsem se sem přestěhoval, jsme se velmi dobře seznámili. Zvláště v prvních dnech. Zasraně mě málem zabilo, abych nenaskočil do auta a neodjel za Candici po naší společné noci.

Pravděpodobně nejtěžší věc, kterou jsem kdy udělal. Ale nakonec jsem věděl, že to je to, co musím udělat.

Naplním sklenici do poloviny a vypiju whisky dvěma doušky. Vítám pálivou jantarovou kapalinu, jak mi sklouzává po zadní straně krku. Neváhám při doplňování sklenice - musím být znecitlivělý. Už nechci nic cítit. Tak moc to bolí. Měl jsem se dnes večer učit, ale do prdele s tím, to může počkat.

Opřel jsem se o pohovku a položil si hlavu na polštář. Musí to být víc než tohle.

Když mi zapípá telefon, vyleká mě to. Nikdo mi už nepíše.

Sáhnu po telefonu a na obrazovce vidím jméno Candice. Srdce mi začíná závodit a na tváři se mi objeví úsměv. Můj anděl. Nemá tušení, jak moc to teď potřebuji.

Ihned otevírám její text, ale jakmile to udělám, srdce se mi zastaví.

Candice: Jsem tebou tak zklamaná, Jaxi.

Whoa. To není to, co jsem potřeboval slyšet. Je to nějaký špatný vtip? Zkouším číslo, abych se ujistil, že je to opravdu ona. To je něco, co by poslala moje matka, ne moje sladkost.

Není to žádná chyba, je to od Candice. Vzdychnu a hodím sebou zpátky na své místo. Neměli jsme kontakt více jak měsíc a to je vše, co dostanu? Myslím, že si to zasloužím po tom, co jsem udělal.

Já: Byla to jen otázka času, než se to stane. Zklamání lidí je to, co dělám nejlépe.

Jakmile jsem odpověděl, sáhl jsem po láhvi Jacka. Tentokrát se skleničkou ani neobtěžuji. Nemůžu uvěřit, že ze všech věcí, které mi mohla Candice říct, si vybrala tohle. Možná mají všichni pravdu. Možná jsem zklamání.

Když můj telefon opět zapípá, váhám, abych přečetl odpověď.

Candice: Wow. Celou dobu jsem o tobě neslyšela a to je odpověď, kterou dostanu?

Já: Jo. To je to nejlepší, co mám. Nemám čas na tyhle kecy.

Stlačil jsem poslat a cítil se špatně. Jako by to už tak nebylo dost špatné. Chci praštit sám sebe do tváře za to, že ji to posílám. Co je sakra se mnou špatně? Takovýto kontakt s ní, po celé té době, jsem nechtěl. O pár vteřin později mi pípne telefon.

Candice: Naser si, Jaxsone Albrighte.

„Kurva!“ křičím, když hodím telefon přes pokoj. „Kurva, kurva, kurva!“

••••

Uběhly dva týdny a já o Candici už nic víc neslyšel. Poslal jsem jí následující den po tom, co mě kontaktovala, textovku, která říkala prosté, omlouvám se. Nikdy neodpověděla. Neviním jí. Má všechna práva být ze mě zklamaná. Kdybych jen pár minut předtím, než jsem dostal textovku od Candice, nemluvil s matkou, nikdy bych jí neodpověděl tak, jak jsem to udělal. Ale to není omluva.

Po škole se vydávám do supermarketu a vyzvednu nějaké potraviny. Když procházím kolem klenotnictví, zaujme mě náhrdelník ve výloze. Přívěsek ve tvaru láhve má uvnitř růžové ozdobné srdce. Nejen, že barva kamene mi připomíná Candice - její vlasy, její Convers tenisky, ložnici - ale srdce v lahvičce pro mě symbolizuje mnohem víc.

Moje skutečné pocity pro Candice jsou něco, co jsem vždycky držel v hluboko v sobě. Tento náhrdelník je znamením, popostrčením, abych dal mezi námi věci znovu do pořádku. Bez váhání jdu do obchodu a koupím ho. Pokud nic jiného, chci, aby to měla. Je důležité, aby věděla, jak moc to pro mě znamená.

Vrhnutí se do něčeho, není něco, co bych kdy udělal, a tak jsem skončil tím, že jsem náhrdelník nosil v peněžence další dva týdny. To mě popichuje celou dobu do té míry, že už to vzdám. Tehdy se rozhodnu napsat jí dopis. Původně to mělo být jen něco jako: „Ahoj, chybíš mi. Omlouvám se, že jsem odešel bez rozloučení…“ ale jakmile jsem položil pero na papír, nakonec jsem si vylil srdce. Říkám jí všechno. Moje pocity, mé obavy, mé nejistoty. Nikdy jsem nebyl s nikým tak otevřený a upřímný, ani sám se sebou.

Trvalo mi ještě několik týdnů, než jsem dostal odvahu a dopis poslal, ale když to nakonec udělám, cítím se lehčí, než jsem se cítil za několik posledních let. Nemám co ztratit, mohu jen získat.

No, to bylo to, abych byl dost hloupý a věřil tomu. Dopis se vrátí o dva týdny později s přeškrtnutou adresou a písmeny RTS napsanými přes přední stranu neotevřené obálky. Jsem šokován. Nemůžu uvěřit, že vrátila dopis neotevřený. Nemůžu vyslovit, jak se cítím. Určitě to není odpověď, v kterou jsem doufal, ale řekne mi všechno, co potřebuji vědět. Skončili jsme.

Ztratil jsem nejdůležitější osobu v mém životě. Nebudu lhát, skoro mě to rozbíjí. Říct, že jsem rozdrcený, zpustošený, dokonce zlomený, by bylo podhodnocení.

I když mě to zabíjí, vím, že na ní musím zapomenout a snažit se jít dál. Nenávidím způsob, jakým se věci vyvinuly. Jeden neuvěřitelný moment zničil to nejlepší, co se kdy stalo: Já, můj anděl, moje sladkost.

Aspoň jsem ji miloval tak, jak jsem chtěl, i když to bylo jen pár hodin.