HTM - 25. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Naštěstí se ty menší podpůrné sloupky už napůl proměnily v uhlí, takže když jsme do nich narazili, rozlétli se jako černý popel. Ale něco jiného, mnohem většího, zasáhlo sloupy víc dole a do noci se rozletěly hořící části velké jako kmeny stromů. Podařilo se nám většině z nich uhnout, protože se to odehrálo pod námi, ale mnohem méně štěstí jsme měli s kouzlem, které nás zasáhlo o sekundu později.

Přišlo zezdola, a proto jsem se domnívala, že jeden z mágů pád přežil. Přes palubovku přeběhl rudý blesk. Naskočila mi z něho husí kůže, rozvířil Fredovy vlasy a odhalil tak plešku, kterou se snažil pod nimi skrýt. Blesk nenadělal žádnou škodu, aspoň ne na nás. Ale SUV provedlo prudkou sto osmdesáti stupňovou otočku, způsobující nevolnost, a zdechlo. Já křičela, Fred křičel a my dopadli na střechu, což nebylo tak hrozné.

Ale poté jsme propadli otvorem, kde se dřív nacházelo přední sklo, a to bylo špatné. Rozpřáhla jsem ruce, abych se někde zachytila, ale máchla jsem jen do prázdného vzduchu. Tentokrát tu nebyl žádný padák, žádné silné paže, které by mě chytily, jen vítr a prázdnota a celkem dlouhá cesta dolů. Padala jsem, ale ani zdaleka tak dlouho, jak jsem si nejdřív myslela. Během sekundy to se mnou trhlo a já se motala ve vzduchu, takže mi před očima tančila světla velkoměsta a můj i tak zmatený mozek to ještě víc rozhodilo. A pak jsem si všimla, že křičíme duet s Fredem, který mě tiskl k hrudi, s jednou rukou pod paží – držel mě jako pytel brambor. Prsty druhé ruky měl zaháknuté do ostnatého drátu na plotě.

Na plotě, na kterém jsme se teď houpali.

Na okamžik jsem tam jen tak visela, lapala po dechu a zírala na hotely, kasina a obrovské reklamní štíty. Poté jsem pohlédla Fredovi do naprosto vyšilující tváře a vykvikla: „Děkuji.“

Neřekl ani slovo. Ani se nepohnul, ani nezamrkal. Byla jsem za pomoc vděčná, ale moc mě neuklidňovalo, že mě drží jakási socha Freda, který měl zřejmě něco jako upíří záchvat paniky.

„Frede?“

Nic.

Olízla jsem si rty a snažila se odolat pokušení ho napodobit a také vyšilovat. To jsme si nemohli dovolit. Bytost, která se zřejmě nacházela někde pod námi, jsem neviděla, ale pohled nahoru mi ukázal, že se ze SUV uvolnil skoro celý zadní nárazník. Což byl problém, protože na něm visel ten plot. Technikové z oddělení vývoje očividně takové zatížení nepředpokládali, protože na mě dělalo dojem, že takové zneužívání už dlouho trpět nebude. Otočila jsem hlavu k Pritkinovi, který se k nám nesnažil vyšplhat, ale házel kouzla na něco, co se nacházelo v kouři hluboko pod námi. Nevěděla jsem, proč se tak chová, jak se chová, ale ať už dělal cokoliv, jestli se nepohneme, a to okamžitě, tak už to dělat nebude.

„Tak dobře, Frede, poslouchej mě,“ řekla jsem a snažila se o oční kontakt. To by bylo lehčí, kdyby jeho oči neměly skelný výraz a nezíraly do blba, aniž by cokoliv viděly. „Musíme vyšplhat nahoru, Frede.“

Nic.

„A to hned.“

Nada.

„Pod naší váhou se plot od auta utrhne,“ řekla jsem a snažila se mluvit klidně, protože nemělo smysl na osobu propadlou panice křičet. A protože, jak jednou začnu, tak už možná nikdy nepřestanu. „Jestli nevyšplháme nahoru, tak spadneme – a tím myslím vás, sebe a Pritkina – během minuty nebo tak nějak.“

Tato slova způsobila malé cuknutí v koutcích očí, ale víc nic.

„Jsem si docela jistá, že Pritkin přežije všechno, ale my dva budeme nahraní, Frede.“

„A teď nejsme?“, zeptal se chraplavě.

„Ne, když uděláte přesně to, co vám řeknu.“

Zavrtěl hlavu, a když poryv větru pohnul plotem, znovu zamrznul. „Já nemůžu.“

„Ale ano, můžete.“

Pohlédl dolů, poprvé, a zbledl. Což byl výkon, protože byl i tak dost bledý. „Proboha!“

„Frede,“ řekla jsem tak ostře, že jeho pohled vrátil ke mně. „Frede, poslouchejte mě. Dostanete nás do bezpečí.“

„A co když to nedokážu.“

„Dokážete. Já vím, že to dokážete.“

„Ale já jsem… Já jsem jen účetní. Nemůžu…“

„Vy nejste „jen něco,“ řekla jsem důrazně. „Jste upíří Mistr a my oba víme, co to znamená.“

„No, v mém případě to neznamená tolik, jak se možná domníváte…“

„A jste můj osobní strážce. Jste osobním strážcem Pýthie. Což znamená, že musíte být tvrdý chlapík.“

Olízl si rty. „Já jsem… tvrdý chlapík?“

„Jinak byste nedostal za úkol mě chránit, ne?“

„Och, vlastně to bylo tak, že potřebovali můj pokoj na něco jiného…“

„Frede!“

Přikývl a polkl. „Jsem tvrdý chlapík,“ zašeptal a podíval se nahoru. A poté mě sevřel kolem pasu pevněji, napjal svaly a skočil. Nevěděla jsem, od čeho se odrazil, protože k dispozici tu byl jen plot a ten by se tím skokem měl spíš utrhnout. Přesto jsme vylétli skoro dvě o půl poschodí nahoru, až ke dveřím od kufru SUV. Což by fungovalo lépe, kdyby byl kufr otevřený.

Moje hlava udeřila do té blbé věci tak silně, že jsem musela omdlít, protože si nepamatuji, jak jsme se dostali dovnitř. Když jsem znovu začala vidět, tak už SUV nemělo žádné dveře od kufru a tušila jsem, že to má nějakou souvislost s upíří silou a extrémní motivací. Momentálně jsme leželi na vnitřní straně pomačkané střechy auta. Zadkem nahoru a s rozbouřeným žaludkem – aspoň ten můj byl.

Svírala jsem houpající se bezpečnostní pás a soustředila se, abych nepřišla o všechno jídlo v žaludku. A to se lidé diví, proč do sebe cpu tolik antacidů. Pizza, pivo a zmrzlina mi začaly v břiše bublat a to bublání se zhoršilo, když jsem uviděla, co se to k nám řítí.

Můj první dojem byl – wow krása! Ladný pohyb, silné linie a řeka šupin černých jako smůla tekoucí po velmi svalnatém těle, od velké hlavy přes obrovskou hruď až k ostrým drápům a dlouhým ostnatým ocasem. Ostny byly tvrdé a měly ostré hrany jako nože z obsidiánu. Hlubová čerň jakoby do sebe absorbovala světla města, aniž by cokoliv reflektovala. Dokonce neodrážela ani zář ohně ani pestré neony reklamních štítů. Jen jeho oči zářily jako živé drahokamy, ve zlatém tónu, který u dlouhých, jakoby kočičích zřítelnic přecházel do jasné zelené.

Docela dobře jsem na něj viděla, protože to ke mně pomalu obrátilo svou velkou hlavu. Zírala jsem nazpátek a věděla, na co koukám, ale můj mozek tomu odmítal dát jméno, natož ho vyslovit nahlas. Před pár minutami jsem stála na chodníku před ušmudlanou putykou a hádala se s obvyklými podezřelými. A teď jsem se nacházela nad Vegasem a pronásledovala mě mýtická bytost – dělalo mi potíže se s tím vyrovnat. Mýtické stvoření slétlo níž a vklouzlo pod nás.

„Frede?“, zeptala jsem se klidně.

„Co je?“

„Pohyb!“ Tentokrát neztrácel čas otázkami. Podlezl zadní sedadlo a já se nacpala pod něj, což se ukázalo jako praktické řešení, protože o sekundu později už žádné zadní sedadlo neexistovalo. Bylo vytrhnuté tak lehce, jakoby bylo SUV z papíru a přímo za námi ho rozdrtily obrovské čelisti, společně s větší částí zadku auta. Včetně tyče.

Otočila jsem se, držela jsem se přitom prostředního sedadla a koukla na Pritkina, který se ještě stále držel plotu. Plotu, když teď trčel z chřtánu bytosti, která jakoby vyskočila z nějaké noční můry. Byl docela vysoko a tak blízko u mě, že jsem mu mohla vidět do tváře. Zděšení, které jsem v ní viděla, nebylo moc uklidňující. A poté to stvoření zatřepalo hlavou, a odhodilo kus SUV do noci. Nekřičela jsem, protože Pritkin neodletěl. Místo toho udělal ve vzduchu oblouk a následoval nás, aniž by bylo vidět cokoliv, čeho by se držel.

„Nevěděl jsem, že mágové umí létat bez ničeho,“ řekl Fred nepřirozeně klidným hlasem.

„To také nemohou!“

„Ale jak teda… Och, už to vidím.“

„Co vidíte?“, zeptala jsem se. Neviděla jsem vůbec nic, teda kromě bytosti, která mávala křídly, rychle se blížila a otvírala chřtán, aby si od nás ukousla další kousek. Ale v poslední chvíli se bez zjevného důvodu otočila.

„Používá svůj štít jako lano.“ Fred ukázal na chybějící zadek našeho auta a na obrovskou díru, kde jsem zahlédla matné modré světlo. „Musel tam to ‚lano‘ připevnit, když byl dostatečně blízko.“

Sledovala jsem tenký záchranný provaz k Pritkinovi a zpátky, napůl ochromená strachem, vedle kterého má dřívější panika bledla závistí. Protože žádný mág nemohl projektovat více než jeden štít. A jestli používal ten svůj jako lano, znamenalo to jediné: Byl nechráněný.

Ta myšlenka mě tak vyděsila, že jsem málem omdlela. „Klíče!“, zařvala jsem a chytila Freda.

„Jaké klíče?“

„Naše klíče!“

„Klíče od auta?“

„Ano!“

„Och, já nevím, kde…“, začal Fred, než jsem ho odstrčila stranou a skočila k volantu. Klíče ještě stále trčely v zámku. Skrčila jsem se pod sedadlo řidiče a potlačovala paniku, ale chvěla jsem se tak silně, že jsem potřebovala obě ruce, abych ten zatracený klíč otočila. Poté jsem jednou rukou dosáhla na plynový pedál, ale strašně dlouhou dobu se nic nedělo. Neslyšela jsem ani katastrofu signalizující kliknutí, že je baterie prázdná. Zatraceně, zatraceně, prosím… Motor konečně naskočil.

„Funguje to?“, zakrákorala jsem.

„Co má fungovat?“, zeptal se Fred. „Och… Ten štít v podobě lana ho vytahuje nahoru. To je opravdu dobrý nápad…“ Zmlkl, když Pritkin narazil do motoru a jen o sekundu později doletěla ta bytost k našemu SUV, respektive k jeho zbytku. Na jeden děsivý okamžik bylo slyšet jen skřípění kovu, vytí té kreatury a auto jakoby explodovalo, když ta potvora ukousla všechno, co bylo za prvními sedadly. Držela jsem se opěradla a při pohledu na bytost, visící ve vzduchu a mávající křídly, zatímco trhala svými drápy něco nad námi, jsem vyvalila oči. Natáhla jsem krk, ale neviděla jsem nic než černé nebe a kousek měsíce, který ve všem tom chaosu působil klidně a étericky.

O okamžik později něco udělalo díru do jednoho z křídel našeho útočníka a jeho zuřivé, bolestivé zavytí mi rezonovalo lebkou. A poté jsem je uviděla: Caleba a čtyři válečné mágy, které jsem neznala. Viseli přes bok starého Pritkinova auta, stříleli kouzly i kulkami na jeho neproniknutelnou kůži a dosáhli jen toho, že byla ta bestie ještě zuřivější. Dlouhý ocas udeřil jako bič a odrazil obě auta od sebe, přičemž kabriolet se otočil kolem své osy. Ale nebyl čas dělat si o Caleba starosti. Protože ta bytost mířila přímo k nám.

Otočilo se to plynulým pohybem, jako úhoř ve vodě, létající hora hladkých svalů a lesklých šupin a poté se to vrhlo střemhlav na nás. Přestala jsem dýchat, protože něco mi stáhlo hrdlo. Snažila jsem se polknout, ale vypadalo to, že mám v krku nějaký knedlík. Fred vedle mě brblal něco nesrozumitelného, ale možná jsem mu nerozuměla proto, že veškerá má pozornost se upírala na tu skvostnou smrt, která se k nám blížila. A pak mě chytil jednou rukou Pritkin, v druhé držel zbraň a střílel, ještě než jsem pochopila, co se vlastně děje. Ale on nestřílel na tu bytost. Místo toho mířil na hromadu šrotu, která mu ještě stále trčela z tlamy. Společně s benzínovou nádrží, na kterou Pritkin cílil. Když ta věc explodovala, vyšlehly plameny, a protože se ještě stále nacházela hluboko ve chřtánu té kreatury, největší část tlakové vlny působila tam. Na pár sekund jí pod kůží bublal oheň a její šupiny se rozpálily do ruda. Zvláštním způsobem to bylo krásné. Každá šupina se na moment proměnila v chvějící se černou mřížku.

A poté ta bytost explodovala, všemi směry se rozlétly kosti, krev a tmavé, mokré maso společně s tisíci jako nůž ostrými šupinami. Pritkin aspoň částečně zvedl svůj štít, což nás ochránilo, ale SUV kolem nás bylo rozsekáno na kusy. V jedné sekundě jsme klečeli na vyboulené střeše a zírali na nádhernou noční můru. V té další jsme padali. Pritkin mě držel kolem pasu. Ovinula jsem kolem něj nohy, abych ho neztratila, zatímco mě v očích pálil popel a kouř.

Zahlédla jsem, jak to s Fredem trhlo, když ho štít proměněný v laso chytilo za nohu a odtáhlo. Uviděla jsem jedno křídlo, nebo aspoň jeho část, jak klouže nocí, viditelný pouze napůl, protože se skrz něj prokousával oheň. Uviděla jsem, jak se děsivě rychle blíží země…

Najednou nás něco chytilo a odhodilo to zpátky nahoru, doprovázené syčivým a vrčivým zvukem. Nejdřív jsem si myslela, že se i v našem případě jednalo o kouzlo s lasem, možná od Caleba. Ale když jsem zvedla hlavu, tak jsem nad námi spatřila amorfní modrou masu, kterou jsem zpočátku považovala za nějaký druh magického padáku. Ale toto bylo placaté, ne kulaté a hrudkovité místo hladkého, místy děravé, takže skrz to bylo vidět noční nebe. Kromě toho to mělo klínovitý tvar se šňůrovitými chapadly, která sahala až k nám dolů, k Pritkinovým pažím a…

„Ty umíš udělat draka?“, zeptala jsem se nevěřícně.

„Moc se to nedoporučuje.“

„Proč ne?“

„Kvůli problémům s řízením.“

„Problémy s řízením?“

A pak už jsem se ptát nepotřebovala, protože jsme se řítili přímo k nejbližší budově. Pritkin se jí snažil vyhnout, ale vypadalo to, že má pravdu – magické štíty nebyly určeny pro vzdušnou akrobatiku. Pomalu jsme zatáčeli doleva, ale oblouk byl příliš velký a vítr foukal špatným směrem. Pleskneme sebou o zeď jako hmyz na přední sklo rychle jedoucího auta…

Na okně před námi explodovalo kouzlo. Prolétli jsme skrz vzniklou díru, škrábli o psací stůl, prorazili tenkou vnitřní stěnu a vyorali brázdu v řadě pracovních míst. A nezůstali jsme sami. Něco o velikosti lokomotivy narazilo do zdi za námi. Koutkem oka jsem zahlédla velkou hlavu s žhnoucíma očima, které najednou zmizely za závěsem z plamenů. Skoro ve stejném okamžiku nás Pritkin dostal skrz požární dveře. Musely být opravdu stabilní, protože opravdu pár sekund odolávaly. Poté odletěly pryč. Ale to už jsme byli o poschodí níž, skočili přes zábradlí a dost tvrdě přistáli.

Ale uhořet zaživa by bylo mnohem nepříjemnější, pomyslela jsem si, když jsme běželi po schodišti, přičemž jsme brali dva tři schody najednou. Byli jsme tak rychlí, že to byl spíš let. Přesto to nebylo dost rychlé.

Pritkin nás postrčil ke stěně a zrovna včas, takže jsme unikli šarlatově rudému ohni, který hořel přímo uprostřed schodiště. Skrz plameny jsem na útočníka neviděla, ale to, co jsem viděla, mi stačilo: ohořelé, kouřící kosti, děravá křídla, velký hrudní koš proražený, orámovaný krvavým masem, zuby v otevřené tlamě polámané, ale stále děsivě ostré…

Zírala jsem na to stvoření a nemohla to pobrat.

Bylo to mrtvé; muselo to být mrtvé. Exploze benzinové nádrže mu zevnitř roztrhlo jak hrdlo, tak větší část těla. Nic nemohlo taková zranění přežít.

Nic.

Ale ta kreatura byla tady a stále šla po nás.

Z nějakého důvodu jsem na to nereagovala zděšením, ale vztekem. Cítila jsem se podvedená, oklamaná. Člověk zabil draka a šel domů. To bylo něco jako pravidlo: mrtvý drak = konec hry. To věděl každý hráč videoher a všichni hollywoodští producenti.

Ale tento zprávu asi nedostal. A pak najednou ohnivá bouře ustala a my běželi dál, skrz nějaké dveře a chodbou dolů. Za námi dusal čtyři tuny těžký naštvaný drak.

Na něco tak velkého byla ta potvora nestydatě rychlá, možná proto, že se nezdržoval takovými nedůležitými detaily, jako byly chodby. Jednoduše prorážel stěny, tak lehce a bez námahy, jako by byly z papíru – to se dalo usoudit ze zvuků za námi a také z obrovských trhlin, které se šířily po stěnách. Koukla jsem přes rameno a uviděla praskající zdi, a pak jsem byla vržena skrz dveře do nějaké kanceláře.

A do slepé uličky.

Zoufale jsem se rozhlížela, ale jiný východ tu nebyl a ani jiné možnosti úkrytu. Žádná okna, žádné skříně, ani maličká koupelna. Jen psací stůl z imitace dřeva, nemocně vypadající kvítko v květináči a šedý koberec, který by potřeboval vyměnit. To je teď jedno, pomyslela jsem si a najednou mě Pritkin chytil za ramena. „Musíme se rozdělit!“, vykřikl, aby přehlušil hluk bourané budovy.

„Co?“

„Hodil jsem na toho draka kouzlo, které ho mělo oslepit. Pravděpodobně jsem ho nezasáhl úplně přesně, ale už by neměl tak dobře vidět jako předtím. Pokud se nám podaří ho od tebe odlákat, tak bych mohl…“

„Za prvé: Ne. A pak: zatraceně, ne!“

„Nebudeme o tom diskutovat!“

„K čertu…“ Ani jsem to nestačilo doříct, když něco Pritkina strhlo na zem a následně s námi praštilo o zeď. Jeho už tak dost pošramocený štít se musel opět snažit, když exploze vytrhla kus z podlahy. Poté jsme vytvořeným otvorem sklouzli do kanceláře pod námi, která zřejmě zabírala celé podlaží. Tam nebyly žádné chodby, jen plno přepážek s maličkými pracovními místy s pár kytkami, rodinnými fotografiemi, na kterých doufejme, nikdo nevisel, protože v příští chvíli něco proletělo stropem za námi. A najednou jsme měli cestu uzavřenou. I když bylo toto poschodí veliké, ta potvora se nacházela mezi námi a schodištěm. Jediné dveře byly nedosažitelně daleko a nestačili bychom k nim doběhnout, ani kdyby tu nebyly všechny ty útulné přepážky. K opětovnému proražení podlahy nám nezbyl čas, na to jsme měli tu bestii příliš blízko za námi a podle Pritkinovy tváře se dalo usuzovat, že další ohnivou bouři jeho štít nevydrží.

Game over, pomyslela jsem si a poté nás Pritkin vyhodil ven z okna. Letěli jsme nocí společně s deštěm papírů a sebevražedným zásobníkem na vodu, který se jako kamikadze vrhl střemhlav na auto pod námi a vytvořil mu na střeše působivou hlubokou bouli. Pravděpodobně bychom zanechali v ostatních autech podobné boule, kdyby Pritkin nezaimprovizoval a nevytvořil draka – jak přiměřené, pomyslela jsem si – a udržel nás tak ve vzduchu. Podebral nás poryv větru a vyhodil nahoru, takže jsme unikli vyšlehnutí plamene, který všechen papír ve vzduchu spálil.

Ta kreatura se zastavila na okraji okenní římsy a orámovaná sklem a ocelí vypadala ještě neskutečněji. A poté to zvedlo hlavu a zařvalo hlasitě jako na bájný roh, tak hlasitě, že jsem se obávala, že by mi mohly prasknout ušní bubínky. Tak hlasitě, že se okenní tabulky vedle nás zachvěly a s nimi i nás odraz. Vítr nás mezitím vynášel dál nahoru, několik poschodí nad tu bestií. Pritkin se nás ani nesnažil dostat od budovy a důvod mi byl hned jasný. Jestli jsme drakovi nemohli uniknout na zemi, ve vzduchu bychom neměli vůbec žádnou šanci. Ne s něčím, co nemělo žádný pohon a velmi špatně se to ovládalo.

Zatímco bytost otáčela hlavou a snažila se nás ve tmě najít, utíkaly sekundy. Děsný zápach napůl spáleného masa se mísil s ozónovým pachem magie. Zadržovala jsem dech, až se mi udělalo mdlo a cítila přitom, jak mi buší srdce. Protože stačilo, aby drak jen trochu pootočil hlavu a podíval se nahoru…

Natáhl krk, podíval se nahoru a objevil nás. Ani jsem nestačila zalapat po dechu, když to stvoření skočilo do vzduchu a mávlo svými obrovskými křídly.

Je nádherný, pomyslela jsem se omámeně. Aerodynamický tvar těla. Elegantní překrásný nástroj smrti, dokonce i v jeho poničeném stavu. Bytost narazila do budovy na druhé straně. Do našeho odrazu.

Zasáhlo to jeho přední část jako kulka a explodovalo silou granátu – jednotlivé kousky ještě před chvílí mocného těla se rozletěly všemi směry. Pozorovala jsem, jak se zbytek snáší k zemi jako skleněný déšť, jak z jednoho auta udělal lívanec a jak krev stříká až do třetího poschodí. A pak už jsem nesledovala nic, protože jsme také padali. Pritkinův přetěžovaný štít to prostě vzdal a my se řítili dolů. Zoufale jsem se snažila skočit, i když jsem věděla, že to nebude fungovat. V poslední naštvané sekundě jsem si pomyslela: Vždyť jsme vyhráli, i přes minimální šance jsme vyhráli, a přesto to nestačilo…

A poté to s námi trhlo nahoru takovou silou, že jsem si myslela, že musím mít zlomené všechny kosti.

Na moment jsem jen tak visela ve vzduchu, vznášela se v prázdnotě a byla tak grogy, že jsem necítila nic než krev, stékající mi po zádech. Poté jsem si všimla Caleba: Přímo nad námi se vykláněl z kabrioletu a v jeho jinak klidném obličeji se zračilo něco jako zděšení.

Natáhl ruku, zvláštním způsobem obrátil ruku…

To gesto mělo asi něco společného s neurčitým zlatým leskem, který mě a Pritkina obklopovalo jako… no jako laso. Dobrý hod, chtěla jsem říct, ale ústa mi nějak nefungovala. Pak do mě narazil Pritkin. Jeho tvář i tělo bylo nehybné. Pohled mi padl na jeho záda…

A začala jsem křičet.