HTM - 21. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Podle budíku na nočním stolku jsem spala sedm hodin, i když už jsem předtím prospala skoro celý den. Bylo krátce před půlnocí. Přespaná, omámená, s očima slepenýma jsem se skulila z postele. V rohu ložnice jsem uviděla muže.

Nevykřikla jsem, protože za a) muž seděl, za b) četl noviny, a za c) jeho oči v sobě měly zlatavý žár typický pro Mirceovy upíří Mistry. Jen jsem chňapla po přikrývce, protože jsem byla na oblíkání noční košile příliš unavená a rozhlédla se po pokoji po dalších upírech. Pokud nebyli nějací schovaní ve skříni, nebo pod postelí – no nebyla to legrační představa? –, tak mi dělal společnost jen ten chlapík v rohu.

„Co tu děláte?“, zeptala jsem se po chvíli.

Neodpověděl, jen otočil další list.

„V mém pokoji nemáte co pohledávat.“

Opět ticho.

Pokoušet se mluvit s upírem, který nechce, byla obrovská ztráta času. Ani jsem se ho nesnažila poslat ven, protože upíří Mistři se velice rychle přepínali do modu, „Tvrdohlavý.“ Prostě jsem si ovinula prostěradlo kolem těla a šla do koupelny.

Tam jsem zůstala stát v chladném vzduchu a čekala na to, až si mé oči zvyknou na jasné světlo. Když už si zvykly, tak jsem čekala dál. Stála jsem tam s jednou rukou na klice, jako bych na něco čekala. Po nějaké době mi došlo, na co jsem čekala: na nový záchvat. Ale mé tělo mělo očividně jiný názor. Měla jsem pocit chladu s podivnou směsicí bolesti a otupělosti, ale panika se nedostavovala. Čekala jsem ještě trochu déle, až jsem si připadala hloupě. Nato jsem pustila prostěradlo na zem a podívala se na vzniklé škody. Tak strašné to nakonec nebylo. Kromě dalších modřin na zadku a boule na hlavě jsem toto kolo přestála celkem dobře. Ať se mě snaží zabít cokoliv, musí se víc snažit, pomyslela jsem si škodolibě a pohlédla do zrcadla.

A zaklela. I když jsem nebyla příliš pohmožděná, vypadala jsem hrozně a to platilo především pro mé vlasy. Ještě stále byly trochu zelené, a kromě toho jich kus chyběl. Nešikovnými prsty jsem je odhrnovala sem a tam, ale nic nepomáhalo. Rozdělovala jsem je různými způsoby, ale spíš se to podobalo pokusům staršího muže o přehazovačku. Ať jsem dělala, co jsem dělala, vypadalo to, jakoby mi někdo vykousl kus hlavy.

Zatraceně! Ještě před nedávnem byly mé vlasy lesklá rudozlatá hříva, která mi sahala až na záda. Představovala mou jedinou devizi, co se týče krásy. Pamatuji si, jak jsem jako dítě plakala, když jsem si je po útěku od Tonyho musela ostříhat, protože byly příliš nápadné.

Tentokrát jsem neplakala. Na to jsem byla příliš nasraná. Vyčistila jsem si zuby, umyla obličej a vrátila se, opět zahalená do prostěradla, zpátky do ložnice.

Upír ještě stále nevydal ani hlásku a já také mlčela. Ani jsem nerozsvítila světlo, což bylo možná hloupé, protože ten chlap viděl i ve tmě. Při rozsvíceném světle bych se cítila ještě víc obnažená, a proto jsem se pět minut prohrabávala ve skříni – pomocí šmátrání a nadávání, dokud jsem nenašla, co jsem chtěla.

Nakonec jsem se vynořila se starou kšiltovkou s nápisem Bulldogs, leskle modrými běžeckými šortky a vybledlým růžovým topem patřící do mého komínku s pohodlnými věcmi. Hadříky spolu moc neladily, ale to mi bylo jedno. Všechno jsem to odtáhla do koupelny, kde jsem se oblékla, učesala, jak jen to šlo, nanesla trochu make-upu a nakonec jsem vypadala docela normálně.

Pokud měli normální lidé zelené vlasy a nosili v místnosti baseballovou čepici.

Když jsem otevřela dveře, upír složil noviny a vstal, i když venku stál další strážce. Chlápek se opíral o stěnu a kouřil cigaretu; zřejmě se nudil a měl bolavou prdel. Nic neřekl, takže jsem byla taky němá a vyrazila chodbou k obývacímu pokoji. Bohužel dupání po koberci nevyznělo tak, jak bych chtěla.

Zbytek party se nacházel v herně a mastil karty. No jasně. Kdybych se v myšlenkách nezabývala jinými věcmi, tak bych se jich možná zeptala, jestli chtějí strávit věčnost tímto způsobem.

Marco právě míchal karty, což se v jeho podání zvrtlo v malou show. Vzhlédl a koutky mu zacukal úsměv.

„Co je?“, zeptala jsem se.

„Vy a ten buldok máte v obličeji stejný výraz.“

„Velmi vtipné! Co, k čertu…“

Marco zvedl ruku. „Nejdřív něco jiného… Jak se cítíte?“

„Je mi dobře! Lépe řečeno, bylo by mi dobře, kdyby…“

„Jste si jistá? Lékař je připravený dorazit.“

Ušklíbla jsem se. A tam taky může ten zatracený sadista zůstat. „Ne, děkuji. A mohli bychom…“

„Máte hlad? Něco jsem objednal.“

„Marco…“

„Ne nějaký pokojový servis, ale z té malé restaurace na rohu. Kung-pao, nudle, kachnu…“

„Marco!“

Povzdechl si a vzdal to. „Řekl jsem pánovi, že budete reagovat takto. Ale musíte uznat, že dokud nebudeme vědět víc, tak to má smysl.“

„Nemá to vůbec žádný smysl! V apartmánu jsme jen my a ta bytost upíra posednout nemůže…“

„To ještě nevíme.“

„…jinak by se té možnosti už dávno chopil, místo toho, aby čekal, až kolem půjde nějaký mistr magie.“

„Mistr magie,“ opakoval jeden z upírů. „To se mi líbí. Od teď jim tak budu říkat také.“

„Mě napadají ještě jiná jména,“ přisadil si druhý upír.

„A když budeme vycházet z toho, že ta bytost dokáže posednout i upíra, tak to bude dávat smysl ještě míň,“ dodala jsem. „Právě jste mě s ním nechali hodiny samotnou v pokoji!“

„Máte pravdu,“ potvrdil Marco.

„Mám pravdu?“

„Ano. Raději by měli být ve vašem pokoji dva z nás.“

„Marco!“

Rozhodil rukama. „To byl jen malý žert.“

„To není vtipné. Připadám si jako vězeň!“

Marco už chtěl odpovědět, když zazvonil telefon. Nebyla to pevná linka, zvonění vycházelo z černého telefonu na karetním stolku. Marco ho vzal do ruky, podíval se na displej, zavrčel a stiskl červené sluchátko. Poté upřel pohled na mě. „Pořád je to lepší, než být nějaká zatracená mrtvola.“

„Neslyšel jste? To nám nepomůže!“

„Och, pomůže nám to, pokud se vás ta věc pokusí zabít znovu. Už jednou vás posedl…“

„To se opakovat nebude.“ Vytáhla jsem Pritikinův amulet. Než s mágem vyrazil do magické nemocnice, tak mi dal jiný. Nešířil kolem sebe zrovna příjemnou vůni, ale všechno bylo lepší než nic.

„To pomáhá proti elfům,“ řekl Marco a nakrčil nos.

„Ta bytost pochází z Říše elfů.“

„Možná. Ale možná také ne. Ještě si nejsme jistí.“

„Mluvilo to elfím dialektem…“

„Démoni se v takových věcech vyznají. Možná nás chce ta bestie zmást, a proto se vydává za něco jiného.“

„Nebo se opravdu snažil komunikovat.“

„Proč? Za jakým účelem? Aby se omluvil?“ Marcův tón jasně vypovídal, co si o tom myslel. Rozdal karty. „Každopádně, dokud nebude jisté, s kým máme tu čest, tak pán nechce riskovat.“

„Tady nejde o něj, ale o mě, o můj život!“

„Ano. Ale to si musíte vyjasnit s ním.“

Opřela jsem si ruce v bok. „No dobře, to udělám. Zavolejte mu.“

„To nejde.“

„A proč ne?“

„Je na důležitém jednání…“

„Jak praktické pro něj.“

„…a řekl mi, že do zítřejšího rána nechce být rušen.“

„Tak mu pošlete zprávu.“

„To by bylo také rušení.“

„Zatraceně, Marco!“

Zazvonil telefon. Podíval se na displej, povzdechl si a znovu ho odložil. „Poslouchejte, je to jen na krátkou dobu…“

„No jasně!“ Nemohla jsem uvěřit, že to na mě zkouší tímto způsobem. „S tímhle na mě nechoďte. Já vím, jak to chodí.“

Z úst si vytáhl smrdutou cigaretu a položil ji na popelník. „A jak to chodí?“

„Jestli teď ustoupím, tak budu mít ty dva osly na krku do konce svého zatraceného života!“

Větší upír pohlédl na toho menšího. „Tím asi myslela tebe.“

„Nejsem žádný osel,“ odpověděl druhý upír.

„Ale někdy se tak chováš,“ řekl první upír.

„Držte huby, oba jste oslové,“ zavrčel Marco. Obrátil se zpátky na mě. „V tomto ohledu mám svázané ruce. Ale už jste vstala, takže to stejně nehraje žádnou roli. A zítra si budete moct promluvit s pánem.“

Chvíli jsem jen tak stála a přemýšlela, co bych měla udělat. Ustoupit, i když jen na pár hodin, by nebylo moc chytré. Když člověk upírovi ustoupí třeba jen o centimetr, tak zabere celý kilometr; a poté zabere celý kontinent. Zakručelo mi v žaludku.

„Kuřecí kung-pao,“ zašišlal Marco.

Mizera.

Musela jsem si s Mirceou promluvit, ale taky jsem musela jíst. A z těch dvou možností teď přicházela do úvahy pouze jedna. A já byla vyhladovělá.

„Sladkokyselá omáčka s vepřovými…“

„Ach, buďte zticha,“ řekla jsem.

Marco se zašklebil.

Já si povzdechla. „Objednal jste i jarní závitky?“

Marco rozhodil rukama. „No jistě.“

Rozhodla jsem se, že s plným žaludkem se mi bude lépe vyjednávat a sáhla po pivu. Marco rozdal karty i mě a já si přitáhla židli. Předtím jsem s nadějí pohlédla do karet. Nic. Ani dvojička. Typické. Opět zazvonil telefon.

„Nemůžeš tu věc vypnout?“, postěžoval si jeden ze strážců, atraktivní blonďák, kterého jsem neznala. Možná jeden z těch nových.

„To je mé soukromé číslo. Mohlo by to být důležité,“ odfrkl Marco.

„Tvé soukromé číslo? Jak, k čertu…“

„Nemám ponětí. Zítra si nechám zřídit nové. Soustřeď se teď na své karty.“

„To bych udělal, kdyby za něco stály,“ zabručel jiný upír.

Začali hlásit. Já jsem položila. Telefon opět zazvonil.

„Zatraceně, Marco! Nemůžu pořádně hrát, když ta věc spustí každých pět minut.“

„Tak nehraj,“ odsekl Marco.

„Řekni tomu mágovi, že má jít k čertu…“

„Jakému mágovi?“, zeptala jsem se a všichni strnuli.

„Fakt dík.“ Marco se na upíra ošklivě zašklebil.

Znovu se ozval vyzváněcí tón. Marco ho nechal položený na stole a díky vibracím sklouzl na mou stranu. Chňapla jsem po něm.

„Ne,“ řekl Marco.

Otevřela jsem telefon a koukla na displej. PRITKIN. Vrhla jsem na Marca vražedný pohled a stiskla zelené sluchátko. „Hal…“

„Zatraceně, Marco, máš…“ Pritkin se zarazil. „Cassie?“

„Co je?“, zeptala jsem se a cítila, jak mé srdce zrychlilo.

„Nic se nestalo – momentálně nic,“ řekl, protože očividně uslyšel v mém hlase starost. „Ale musím s tebou mluvit. Přijdu k tobě.“

„Ani nápad,“ zabručel Marco a chtěl mi telefon sebrat. „Už jsem vám řekl…“

„Chci ho vidět,“ řekla jsem a založila si ruce na prsou. Marco na mě naštvaně pohlédl.

„Musíte odpočívat!“

„Hraji karty a piju pivo. To k odpočinku nestačí?“

„Brzy půjdete zpátky do postele.“

„Spala jsem celý den!“

Ode dveří se ozval zvonek.

Marco vstal a vypadalo to, že bojuje sám se sebou.

„Co chcete udělat? Zabarikádovat dveře?“, zeptala jsem se a také se zvedla.

„Mám své příkazy,“ odvětil defenzivně.

„Mircea vám přikázal, abyste držel Pritkina ode mě dál?“

„Jen pro tuto noc. Nechce mága ve vaší blízkosti, dokud jste zranitelná.“

„Je to můj osobní strážce! Potřebuji ho právě proto, že jsem zranitelná!“

„Poslouchejte, Cassie, opravdu byste měla…“

„To probrat s Mirceou,“ dokončila jsem větu za něj.

„Ano.“

„Dobře. To udělám.“ Stiskla jsem na displeji Marcova telefonu ikonku adresáře.

„Cassie…“

Našla jsem jméno jeho pána. Stiskla jsem zelené tlačítko, přiložila mobil k uchu a poslouchala, jak to tam zvoní.

„Ano?“ Hlas zněl klidně, nevzrušeně. Ještě.

„Říkal jsi, že něco takového nikdy neuděláš.“

Následovala pauza. „Cassandro.“

„Pane jo, hned jsme u celého jména, co?“, zeptala jsem se rozčileně.

„Měla bys spát.“

„Spala jsem. Ale pak jsem se probudila a zjistila, že jsem uvězněná.“

„Nejsi uvězněná.“

„Takže mohu odejít?“

Další pauza. „Zítra ráno, až budeš moct opět skákat.“

„Takže jsem vězněm jen tuto noc?“

„Slouží to k tvé ochraně.“

„A jak to má jako fungovat? Už dvakrát jsem byla napadena, a kde byli tví strážci?“

„Poprvé jsi byla zranitelná, protože jsme o tom nebezpečí nic nevěděli. A podruhé jsi byla zranitelná, protože nějaký mág poskytl té bytosti příležitosti k útoku…“

„A to vysvětluje, proč nemůžu vidět Pritkina?“

Třetí pauza. To musel být nový rekord. Normálně byl Mircea připravený na všechno.

„Ne. Vzhledem k pravděpodobné podstatě entity, která tě napadla, považuji černokněžníka také za nebezpečí.“

„Koho?“

„Měl kdysi za sluhu démona, ne? Démona, který trčel v bojovém golemovi.“

Zamračila jsem se. „Ano.“

„Pak to není jen mág, ale i černokněžník. Protože jen černokněžníci jsou schopní povolat si na pomoc démony.“

„Co tím chceš říct?“

„Černokněžníci jsou nevypočitatelní a mají sklony ke zvláštnímu chování. Časem jsou stále víc a víc podivínští a někteří se zblázní úplně. Proto se tolik mágů vyhýbá tomuto druhu specializace, i přes moc s tím spojenou.“

„Ale Jonas měl také kdysi golema,“ namítla jsem. „Sám mi to říkal.“

„Promiň, Cassie, ale Jonase Marsdena nemůžeš uvádět jako příklad pro rozumné chování!“

Bod pro něj.

„A my tu mluvíme o černokněžníkovi Pritkinovi.“

Ne, o něm nemluvíme, protože Pritkin nebyl žádný černokněžník. Jeho zvláštní talent ve vztahu k démonům nebyl díky černé magii, ale díky skutečnosti, že sám byl poloviční démon. Jeho otcem byl Rosier, Pán inkubů a to z Pritkina dělalo něco jako prince démonů. Nebo něco v tom smyslu. Vlastně jsem nevěděla, co to z něj dělá, protože tuto část svého původu nenáviděl a vůbec o ní nemluvil. Každopádně námitka, že je můj osobní strážce sám syn knížete pekel, by mi za současné situace určitě nepomohla. Což neznamenalo, že bych to vzdávala.

„Je to přítel.“

„Takové bytosti nejsou přátelé, Cassie! Jsou mocichtiví, sobečtí…“

„To se říká i o upírech!“

„…a nestálí. Nemluvě o tom, že tito černokněžníci mohou být i sami částečnými démony.“

„Co prosím?“

„Kit něco takového zaslechl. To by vysvětlovalo, jak to, že se tak rychle hojí a že je tak starý…“

„Hodně lidí jsou částečně to a částečně ono…“

„Ale většina z nich se nesnaží zatajit svou minulost. Kit se velmi snažil, ale o době před tímto stoletím se mu o tvém muži nepodařilo zjistit nic.“

„Protože se ještě nenarodil!“

„My oba víme, že to není pravda.“

Mlčela jsem. Mircea Pritkina viděl během jednoho výletu do minulosti. Mágové sice žili o století déle, než většina lidí, ale těžko se vysvětlovalo, jak to, že Pritkin během dvou stovek zestárl asi jen o pět let. Ani jsem se o vysvětlení nesnažila. Že Pritkin většinu svého života strávil v pekle, by mu v Mirceových očích na důvěryhodnosti určitě nepřidalo.

„Byl bych raději, kdyby ses dalšímu styku s ním vyhýbala,“ řekl najednou Mircea. To mě překvapilo, ale asi mě to překvapit mělo.

„V žádném případě.“

„Cassie…“

„Potřebuji ho,“ řekla jsem. „Kdyby mě netrénoval, tak už bych byla mrtvá…“

„Nebo by ses vůbec do nebezpečí nedostala. Všimla sis, že máme s démony problémy vždy, když je ten černokněžník poblíž?“

„Co to má znamenat?“

„Možná ti nenabízí ochranu před nebezpečím, ale je jeho příčinou.“

„To je přece směšné!“

„Myslíš? Já vím jen jedno: Vždy, když máš potíže s démony, tak je v tvé blízkosti.“

„Je to můj osobní strážce! Být v mé blízkosti je jeho úkolem…“

„Máš jiné osobní strážce.“

„Ano, a většina z nich si přeje být někde jinde. A kromě toho nebyl útočníkem démon.“

„To tvrdí Pritkin.“

„Já mu důvěřuji!“

Pauza číslo čtyři. „Ale já ne.“

A bylo to tady. Jasně vyslovená výzva. Aby podtrhl význam posledních slov, sebral mi Marco mlčky telefon a strčil ho do kapsy. Jeho výraz tváře mi dal jasně na srozuměnou, že už mi ho nevrátí.

No dobře.

Opět se ozval zvonek u dveří.

Rozhlédla jsem se po pokoji. Hotely ve Vegas – obzvlášť ty, co byly postavené před vynalezením mobilů, se vyznačovaly jednou zvláštností: Prakticky všude byla pevná linka. Mnoho přepracovaných vedoucích pracovníků potřebovalo okamžitý přístup ke svým podnikům, které v kasinech prohrávali a bydleli jen tam, kde se s nimi mohli spojit. Proto byly na dohled nejméně tři telefony: jeden v obývacím pokoji, druhý na baru a třetí v kuchyni. A náhodou se v blízkosti každého nacházel jeden upír. Tak dobře.

Vstala jsem a vrátila do svého pokoje. V mé tašce jsem žádný mobil neměla, což mě nepřekvapilo. Ani jsem žádný nečekala. Když upíří Mistr rozdával příkazy, tak je jejich muži dodrželi do písmene a Marco byl vždy velmi důkladný. Ale existovaly věci, kterých si nevšiml ani upír, obzvlášť tak starý jako byl on.

Vešla jsem do koupelny, zapnula ventilátor, pustila sprchu a nastavila kolečko vestaveného radia na nejvyšší hlasitost. Upíři koupelnu moc často nepoužívali a obzvlášť to platilo pro toalety. A pokojské udržovaly všechno čisté. Vsadila bych se, že chlapci tam venku ještě nikdy neotevřeli kabinu od záchodu. A když jsem na stěně uviděla další telefon, věděla jsem, že bych sázku vyhrála. Byl velký a vypadal dost komplikovaně, jako aparát patřící obvykle na pracovní stůl nějaké sekretářky. Nad držákem toaletního papíru vypadala ta věc dost podivně. Ale byl tu, a když jsem zvedla sluchátko, ozval se oznamovací tón. Pritkin to vzal po prvním zazvonění, jako kdyby na mě čekal.

„Máš ještě Jonasův klíč?“, zeptala jsem se tiše.

Na jednu nebo dvě sekundy panovalo na druhém konci ticho, jakoby Pritkin s něčím takovým nepočítal. Ale rychle se vzpamatoval. „Uvidím, co se dá dělat.“

Položil a já také. Poté jsem pár minut počkala, zavřela vodu a vrátila se do pokoje. Nepřevlékala jsem se, protože tím bych možná vzbudila pozornost. Ale k oblečení jsem přidala podprsenku, nazula si tenisky a do kapsy strčila s klíči trochu peněz. Poté jsem nakráčela do herny.

Chlapíci ještě stále hráli poker, beze slova, protože tu nebyl žádný člověk, kvůli kterému by museli mluvit. Proto, když jsem vešla a vzala si své napůl vypité pivo, nenastalo ticho, protože tu panovalo už předtím. Ale když jsem odešla do obývacího pokoje a vyšla na balkon, sledovalo mě deset párů očí.

Lapač snů tiše cinkal ve větru vanoucím z pouště. Byl to teplý vítr, ale po klimatizovaném chladu v apartmánu to bylo příjemné. Opřela jsem se o zábradlí, upíjela pivo a čekala. Marco vykoukl ze dveří. „Je nějaký problém?“

„Potřebuji jen trochu čistého vzduchu.“

Nedůvěřivě si mě měřil, ale jeho pokyny zřejmě nezahrnovaly i možnost, že by mě mohl zamknout v pokoji. Vrátil se zpátky ke karetnímu stolku a napil se piva. Ještě nedopil, když se objevil Pritkin.

„Nic lepšího jsem v tak krátkém čase nesehnal,“ řekl a přidržel mě za paži, když jsem přelezla zábradlí a dosedla do pomačkaného zeleného kabrioletu vznášejícího se dvacet poschodí nad silnicí.

„To nevadí,“ řekla jsem a pořádně se chytila, když se z výfuku vyvalil kouř přímo do tváří pěti nebo šesti upírů, kterým trvalo příliš dlouho, než pochopili, co se děje.

„Cassie!“, ozval se Marcův naštvaný hlas za mnou. Ale to už jsme byli pryč a letěli hvězdným nebem vysoko nad Stripem.