CC - 3. kapitola

Překlad: Luciana

Ten lascivní sen-změněný-v-noční-můru, začal za svítání příští ráno, když Alec pootevřel oči, jen aby právě zahlédl Jane, hrabající se ze spacáku, která na sobě měla jen jeho tričko – zjevně neměla čas si zabalit pyžamo – a vypadala tak zatraceně sexy, že sotva spolkl zasténání. Zvedla prst ke rtům – o kterých nyní věděl, že chutnají stejně sladce, jako vypadají – signalizujíc vlkovi, aby byl tiše, když po špičkách přešla ke své větší brašně. Alec sledoval, jak vytáhla ohnivě červené kalhotky a pomalu je oblékala na své, opravdu dlouhé nohy, pak vklouzla do džínů, které jí padly jako ulité, když je zapnula. Posadila se na bednu s jídlem a natáhla si ponožky, pak pohlédla na něj, aby se ujistila, že ještě spí a tiše si natáhla boty. Popadla odpovídající podprsenku a silný svetr z brašny a on vážně přestal dýchat, když začala vytahovat lem trička, ale zastavila se uprostřed pohybu, s dalším pohledem jeho směrem.

Zatraceně, neměla dost kuráže a on začal znovu dýchat, když nacpala podprsenku a svetr pod paži a tiše sešla dolů ze schodů. Rozhlédla se kolem a stála se zavřenýma očima a tvář si koupala ve vycházejícím slunci tak dlouho, že znovu přestal dýchat. Konečně zamířila k toaletě, ukryté v mladých smrcích, padesát yardů nahoře za přístřeškem, Kitty poslušně klusal napřed, aby vyrušil všechna noční zvířata, která by tam mohla zůstávat.

Alec se posadil a protřel si obličej rukama, se zamumlanou kletbou. Do čeho přesně se to zase namočil? Protože kromě toho, že stráví příštích pár dní chozením v kalhotách o dvě čísla menších, ze sledování Jane, chodící okolo ve svých, příliš těsných džínech, byl si naprosto jistý, že stráví víc času hlídáním té ženy, než prací.

Tedy, pokud ji taky nezahrne do práce.

Jo, mohl by být schopen najít něco pro tu princeznu, aby si zasloužila byt a stravu. Nic tak příliš namáhavého, aby jí to mohlo zlomit nehet, nebo tak něco, ale možná by mu mohla nosit vodu, držet konec metru, nebo podávat nářadí. Věci jako tohle. Byl nažhavený na svůj plán, když si vzpomněl na ránu na jejím stehně a jemnou nohu, běžící v jedné botě a s povzdechem se postavil. Možná by mohla sedět u potoka, který připravoval pro most a číst si. Nejdřív by ji ale měl asi nakrmit, pomyslel si, než ho Jane začne přirovnávat ke svým únoscům.

„Jsi vzhůru,“ řekla překvapeně, když vyšla vedle přístřešku, nesoucí jeho tričko, stočené kolem její červené podprsenky, čehož si nemohl nevšimnout.

No, proč si nevzala svou podprsenku a proč on musel být tak zatraceně všímavý? „Jo, probudilo mě slunce. Máš hlad?“ zeptal se a otevřel bednu s jídlem.

Zasmála se. „Vlastně, jsem ještě plná od včerejšího večera a tak jako tak, většinou ráno nejím.“ Sledoval, jak nacpala podprsenku a tričko pod polštář, než se k němu otočila. „Ale moc ráda bych ti něco připravila. Máš vejce? Umím moc dobrou omeletu.“

„Ty vaříš?“ vybafl, než se mohl zastavit.

Zvedla bradu – ačkoliv to bylo doprovázeno nadšeným úsměvem. „Během prvního měsíce, co jsem byla sama, jsem zjistila, že hlad je ta největší motivace k tomu, naučit se vařit.“

„Promiň. Nechtěl jsem naznačit, že si myslím, že ty…“

Zasmála se a zarazila ho. „Samozřejmě že ano, Alecu. Překvapila jsem sama sebe, jak dobrou kuchařkou jsem se stala.“ Pak vystřízlivěla. „Prosím, chci si zasloužit ten týden tady tak, že pomůžu, s čím budu moct. Můžu vařit a uklízet přístřešek a můžu ti i vyprat prádlo, pokud chceš.“ Vrátil se jí úsměv. „Ale můj první rozkaz dnes ráno, bude dojít dolů k fjordu a nasbírat nějakou trávu, abych ti udělala matraci, takže dneska nebudeš muset spát na těch tvrdých prknech.“

To myslela váž- wau, týden? Pár dní se změnilo na týden?

Odstrčila ho stranou a klekla si před bednu s jídlem. „Běž si udělat své ranní rituály, jako kdybych tu nebyla,“ nařídila mu, když se začala prohrabávat tím, co zbylo z jeho zásob. „Já ti zatím něco uvařím.“

„Díky, ale já obvykle jím jen studené cereálie, nebo tu směs ovoce a oříšků, ráno. Nerad pracuju se žaludkem, plným těžkého jídla.“

Narovnala se a otočila k němu. „Máš mléko?“

„Ne, myslím, že jsem poslední použil před dvěma dny. Ale dneska by mi měli přivézt zásoby, když přivezou most.“

Vyškrábala se na nohy. „Dneska sem přijedou lidé?“

„Ne, nepřijdou sem.“ Ukázal dolů k cestě. „Přivezou most jen k vodopádům, což je čtvrt míle jižně. Nemusíš si dělat starosti, Jane. Vrtulník ani nepřistane na zemi, takže se jednoduše schováš mezi stromy, až přiletí a nikdo tě neuvidí.“

Vykulila překvapením oči. „Oni přivezou most vrtulníkem?“

Přikývl. „Zjistili jsme, že nejjednodušší způsob, jak vystavět infrastrukturu pro stezku, je to, že já dám tesařům, co pracují pro resort, rozměry a oni postaví mosty, přístřešky a toalety v dílně. Pak přiletí s konstrukcemi, místo abychom sem tahali klády.“

„A jen to prostě spustí dolů k tobě? Ale jak to dáš na místo?“

„Navedu je dolů a usadím na podpěry, které jsem udělal.“

Sevřela si krk. „Ty stojíš pod mostem, když je ve vzduchu?“

„Ne, chytnu provaz, který z něj visí, zatímco ho operátor u navijáku spouští ke mně dolů.“

„Och, nemůžu se dočkat, až to uvidím,“ řekla a zatleskala rukama. „To je geniální způsob, jak postavit stezku v divočině a přitom neponičit přírodu okolo. A taky spustí zásoby, které potřebuješ?“

„Jo,“ řekl Alec s úsměvem, díky jejímu nakažlivému smíchu. „Takže pokud něco potřebuješ, řeknu, aby to dovezli při příští cestě. Kromě… ehm, ženských věcí, protože to bych těžko vysvětloval.“ Cítil, jak mu horko stoupá vzadu po krku a tak se otočil a zamířil dolů ze schodů. „Pokud je něco, co absolutně nutně musíš mít, můžu některý večer, zajet na člunu do města.“

„Alecu,“ zavolala za ním, takže zastavil a otočil se k ní. „Děkuji, že jsi tak ochotný,“ řekla a její vlastní tváře jemně zrůžověly.

„Je mi potěšením, lass. Co kdyby sis zabalila cokoliv, co bys mohla chtít na dnešní ráno? Můžeš použít ten menší batoh, co visí na zadní stěně. Taky tam dej satelitní telefon, ano? A můžeš si vzít svůj iPad, pro případ, že by sledování, jak kopu hlínu, nebylo tak zajímavé.“

„Ale já ti chci pomáhat.“

„Nemůžeš. Ne, s tou ránou na tvé noze a modřinou na boku.“

„Ale musí být něco, co můžu dělat. Och, tvá matrace; můžu dojít dolů k vodě a natrhat trávu, dnes ráno.“

„Ne, nemůžeš,“ zopakoval a usmál se jejímu zamračení. „Někdo by tě mohl vidět. Celý fjord se hemží turisty na člunech, pozorujících barevné listy a snažící se zahlédnout velryby a delfíny. A nepřekvapilo by mě, kdyby se tu ukázal šerif dneska, se státní policií v patách, ve snaze zjistit, co ti dva muži v civilu, tady dělali. Ale,“ uznal, když viděl, jak jí poklesla ramena, „dám ti nůžky a můžeš nastříhat nějaké jedlové větve na mou postel, jestli chceš.“

Popadla malý batoh z háčku. „Budu připravená, až se vrátíš,“ řekla a věnovala mu princeznovské gesto, že může jít.

*****

Nejen, že byla připravená, ale stála na cestě, čekajíc na něj, vlasy stažené do ohonu, batoh na zádech se všemi čtyřmi lahvemi pověšenými na něm, a její pokušení-pro-svatého úsměv, se objevil hned, jak ho spatřila. Čekala, zatímco šel do přístřešku posbírat nářadí, které potřeboval, a pak se držela krok za ním.

Když mluví o ohonu, asi by si sám měl dát zastřihnout vlasy, když jsou skoro stejně dlouhé, jako má Jane. Když si ráno myl obličej, uvědomil si Alec, že se ani neholil už víc jak týden. K čertu, byl zázrak, že ta žena neutekla s křikem do lesů, hned jak se probudila a zjistila, že je víc nahá, než oblečená, a dívala se na vlasatého obra, který ji svlékl. Takže strávil půl hodiny dnes ráno holením a snahou zkrotit svou vlastní změť tmavě blond vlasů, než se Jane rozhodne, že vezme své malé nůžky na něj, až bude spát.

„Kde je Kit?“ zeptal se přes rameno, odmítajíc nazývat vlka Kitty, jednou pro vždy.

„Nejspíš loví, jelikož předpokládám, že má raději něco vydatnějšího po ránu, než jsou cereálie.“

„Kde jsi ho našla?“

„Já ne,“ řekla se zvonivým smíchem a jeho zvuk poslal velkou část jeho krevních buněk do slabin. „Kitty našel mě. Prostě se objevil u mých dveří jednoho dne a neodešel.“

„Které dveře to byly; ty v New York City, nebo v Monte Carlu, nebo v Jižní Africe?“

„Já… nemůžu si vzpomenout,“ řekla po dlouhém zaváhání. Tiše si odfrkla. „Myslím, že ta rána do hlavy poškodila několik mých paměťových buněk. Takže Alecu,“ dodala rychle, „jak dlouho pracuješ pro resort?“

Ok tedy, vypadá to, že budou mluvit o něm. „Vlastně nepracuji. Jsem něco jako poflakující se lyžař, od listopadu do dubna. Moje rodina vlastní TarStone Mountain Ski Resort u Pine Creek. Slyšela jsi o něm?“

„Slyšela,“ řekla a zněla trochu jako bez dechu.

Alec okamžitě zpomalil, litujíc, že zapomněl na její bolavou nohu. „V létě a na začátku podzimu, jezdím pomoct mému strýci, Duncanu MacKeagovi, s jeho stavební firmou. Duncan si postavil dům tam přes fjord, trochu dál odtud, před dvěma lety a dělá zemní práce pro Olivii a Maca Oceanovy, kteří vlastní Nova Mare. Znáš je?“

Další, ještě delší zaváhání a pak, „Vím o nich. Takže, jak to, že nepomáháš dokončit svému strýci resort? Hotová je jen první fáze, ne? Myslím, že jsem to někde četla,“ dodala rychle.

„Začali brát hosty asi před rokem, když postavili všech šestnáct plánovaných chatek a tři z pěti hotelových komplexů otevřeli právě tenhle měsíc. Ale když Olivie zmínila, že by ráda nabízela venkovní kempování, dobrovolně jsem se nabídl, že zůstanu přes léto a postavím jí přírodní stezku.“

„Ale je to opravdu divoká stezka, když tu jsou mosty, přístřešky a toalety?“

Zastavil a otočil se, a zamaskoval to, že ji kontroloval, křivým úsměvem. „Pro lidi z města, si myslím, že je tohle přesně tak drsné, jak se jim to líbí. Vyznačená stezka a přístřešky, dělají tyhle hluboké lesy méně ohromující.“ Pokrčil rameny. „Ti opravdoví milovníci divočiny, pořád mají možnost vzít stan a kompas a svléknout se, aby přebrodili řeky a větší potoky.“

No, nevypadala vyčerpaně. Ve skutečnosti, kromě té modřiny, její tvář vypadala, že září pozitivně. Takže možná se unáhlil, když jí označil za princeznu, když ta žena vážně vypadala, že si to užívá. „Co dělá tvá modřina na boku?“ zeptal se. „Chceš, abych vzal batoh?“

„Zvládnu to,“ řekla a chytila popruhy.

„Aspoň mě nech vzít ty lahve,“ řekl a natáhl se k ní. „Musí tě bouchat do boků.“

„Jsem v pořádku,“ řekla a protáhla se kolem něj. „Kolik z té stezky už jsi dokončil?“

Zatraceně, teď byl nucen sledovat ten hříšný, srdcovitý zadek. Mohl vidět, proč měla boty na zakázku, protože tohle byly opravdu dlouhé nohy.

„Alecu?“ zeptala se a ohlédla se přes rameno.

Zvedl pohled právě ve chvíli, aby viděl její úsměv, když zjistila, kam se koukal a přísahal by, že její boky se rozhoupaly ještě víc, jak šla dál.

„Jaká byla otázka?“

„Kolik z té stezky jsi už dokončil?“

„Asi čtyřicet mil. Už mám jen tenhle poslední velký most a pět malých, co zbývají dát na místa, najít místo pro dva přístřešky a toalety a rychlou stezku, kterou chci dovést do hezké malé sluje, kterou jsem našel blízko konce fjordu.“

Zastavila se a otočila. „Co myslíš slují?“

„Objevil jsem malou písčitou pláž, ukrytou na dole u srpkovitého útesu a jediný způsob, jak se tam dostat, je při odlivu. Vzadu tam je mělká jeskyně se sladkým pramenem, tryskajícím uvnitř.“ Využil příležitosti, aby se znovu ujal vedení. „To místo mi připomíná sluj, kde by párek milenců mohl najít soukromí, nebo by tam člověk mohl v klidu přemýšlet.“

„Jsi romantický.“

Alec zakopl o kořen a div, že neupadl. Byl nazýván různě, ve svém životě, ale zatraceně určitě, nikdy romantickým. „Jsme tady,“ zamumlal a položil nářadí.

„Och, to je nádherné,“ řekla přes hukot vody, padající úzkou roklinou, s roztroušeným balvany. Otočila se, aby se podívala, jak potok pokračuje dolů po svahu. „Tady je to místo, kde bude most?“ zeptala se, stoupla si na kraj a nakukovala dolů. Podívala se na druhou stranu a pak překvapeně zpátky na něj. „To musí být široké dvacet pět, nebo třicet stop! Oni přiletí s mostem, takhle velkým, visícím z helikoptéry?“

Dobrý Bože, Duncanova sedmiletá dvojčata kluci, nemají tolik otázek, jako ona. „Resort má dva vrtulníky; jeden pro vyhlídkové lety a jeden na těžké náklady, jako používají na západě ke stahování klád ze strmých hor.“

Podívala se přes potok na druhou stranu znovu, pak dolů do rokliny a pak zpátky nahoru. „Jak to, že jsi neumístil ten most nahoru, kde je to užší? Nemůže to být víc než patnáct stop mezi těmi konci a bylo by tam méně práce s umístěním patek,“ řekla, ukazujíc přes potok na kládou ohraničené místo, kde strávil poslední tři dny stavěním a plněním kameny.

„Protože kdybych ho umístil tam nahoru, přišla bys o krásu vodopádů.“

Mrkla na něj a pak najednou pohled sklopila a on viděl, jak jí tváře zčervenaly, jako by se… styděla. „Och, jo, to je skvělý nápad.“

Alec se zamračil, když přešla k balvanu a sundala batoh. Kvůli čemu se teď zatraceně styděla?

„Um, vzpomněl sis vzít ty nůžky?“ zeptala se a otočila se s nataženou rukou – její pohled směřoval někam na jeho hruď.

Co se právě stalo? V jednu chvíli vypadala nadšeně a v příští se chová, jako by ji kopnul. Nezněl příliš ostře, když jí řekl, proč umístil most tady, ne? „Vážně mi nemusíš dělat matraci,“ řekl, ačkoliv vytáhnul nůžky ze zadní kapsy.

„Ale já chci.“ Vzala nůžky a otočila se pryč, pak stála na cestě, zády k němu a rozhlížela se kolem. „Vypadá to jako dobré místo pro jedle. Budu jen tady,“ řekla a šla tam, kam ukazovala.

Co se zatraceně stalo?

Cokoliv to bylo, zjevně to zmizelo o hodinu později, když Jane nashromáždila dost vršků jedlí na postel pro všechny tři Zlatovlásčiny medvědy, a poslední hodinu ona a Kit, sledovali, jak hází lopatou hlínu, jako by to byla nejvíc fascinující věc na Zemi. Ačkoliv ho Jane zastavila každých dvacet minut, a dala mu napít z lahve, kterou mu podala. Během poslední pauzy ovšem, mu vyškubla lopatu z ruky a nahradila ji musli tyčinkou. A tak poslušně seděl a jedl a přemýšlel, kdy naposledy s ním někdo zacházel, jako se čtyřletým – nebo hůř, mladším bratrem.

„Kdy vrtulník přiveze most?“ zeptala se Jane, potom co spolkla poslední sousto své vlastní tyčinky.

„Někdy teď,“ řekl a podíval se na oblohu. „Předání je naplánováno na desátou, ale zavolají, až budou na cestě, aby se ujistili, že jsem připravený.“

Viděl, jak ztuhla a střelila pohledem ke svému batohu. „Och, ne!“ vykřikla a tvář jí zbledla, když se setkala s jeho pohledem. Vyskočila na nohy. „Já zapomněla vzít ten telefon!“

Taky vyskočil na nohy, aby ji zastavil, když vyrazila k tábořišti. „To je v pořádku. Uvidí mě, až sem přiletí. O nic nejde,“ dodal při jejím vyděšeném pohledu. Věnoval jí rozpačitý úsměv. „Nebude to poprvé, co ho nemám sebou.“

„Ale jak budeš komunikovat s vrtulníkem?“

Vedl ji zpátky ke kameni, na kterém předtím seděla. „Použijeme signály rukou.“ Alec jí zvedl bradu, aby se na něj podívala. „Neobviňuje se za to, dobře? Už tak jsi modro-fialová dost na to…“ Vrtulník byl skoro nad nimi, než zaslechl vrtuli přes hukot vodopádů. „Utíkej,“ zavrčel, zvedl ji z kamene a otočil ji směrem k cestě. „Schovej se.“

„Můj batoh!“ vykřikla přes rameno, když Kit proběhl kolem ní.

„Budou si myslet, že je můj,“ vykřikl. Alec se otočil a podíval se nahoru, aby viděl, jak vrtulník sestupuje z hřebenu s monstrózním mostem, visícím pod ním a nemohl se ubránit úsměvu. Zatraceně, miloval svou práci; hlavně proto, že Mac Oceanus měl bezedný bankovní účet, takže mu nevadilo utratit cokoliv, aby postavil bezkonkurenční letovisko na světové úrovni. Ale k velkému čarodějovu zděšení, Olivie se rozhodla, že to bude rustikálně jednoduché; ironií bylo, že tím se stalo Nova Mare nejluxusnějším letoviskem na planetě.

„Kde máš svůj zatracený telefon?“ zaburácel Duncanův hlas z mikrofonu vrtulníku, když se vyklonil ze dveří nákladového prostoru, proti postroji a díval se dolů na Aleca.

Alec na něj ukázal velmi sprosté gesto, ačkoliv přemýšlel, co dělá Duncan tady s nákladem místo Peta, toho chlapa, co vlastní s pilotem vrtulník. Zatraceně, doufal, že jeho strýc nechce zůstat na oběd.

Bojujíc se zpětným proudem, stejně jako s bouří prachu, kterou to způsobilo, Alec přelezl rokli s vodopády a, po tom co se rychle ohlédl, aby se ujistil, že nevidí ani Jane nebo Kita, se natáhl a chytil provaz, visící z jedno konce dvacet šest stop dlouhého mostu. Naznačil pilotovi, že může spouštět, pak skákal z balvanu na balvan, zatímco držel provaz, dokud nedosáhl cesty a nedal pilotovi signál, aby zůstal na místě.

Duncan převzal spouštění mostu, pracoval s navijáky, zatímco Alex zhoupl dřevěnou konstrukci na místo, takže se její konec lehce usadil na římse. Pak skákal po kamenech přes potok a vylezl na druhé straně. Ale místo aby chytil provaz, sám chytil most a dal znamení Duncanovi, aby ho spustil, když ho dostával přímo nad podpěru z klád a kamení. Spokojený, že je přímo uprostřed, dal Duncanovi znamení, že může spustit most a naposledy do něj strčil, když dosedl na místo.

Zatřásl mostem za zábradlí, pak na něj vstoupil a skákal nahoru a dolů. Dal palec nahoru, odhákl kabel, když se uvolnil a pak přeběhl přes most a udělal to samé na druhé straně. Duncan hned zapnul navijáky, aby vytáhl kabely nahoru, pak ručně spustil dolů chladící box, přivázaný na provaze. Alec ho odvázal a sledoval, jak se provaz vrací nahoru a pak, jak se vrací dolů s pytlem plným dalších dobrot, než znovu zmizel.

„Hej, Grizly Adamsi,“ zavolal Duncan do mikrofonu, když nakukoval dolů. „Ať máš svůj telefon zítra ráno u sebe a vezmi si tenisky. Přivezeme tři menší mosty najednou a budeš muset běžet ke každému potoku a vykládat je.“ Alec uviděl, jak se za mikrofonem usmál. „Nebo se proletíš na kabelu. Och, a díky, že jsi nám zavolal, abys nám řekl o těch dvou mrtvých mužích, mimochodem.“

Alec držel prsty u úst a ucha, v mezinárodním symbolu pro zavolám ti, což rychle následoval gestem pro jdi do háje, ty velký bastarde, pak zvedl své zásoby a šel pryč z mostu za Duncanova burácejícího smíchu. Vrtulník se zvedl, chvíli se vznášel a pak to střihnul dolů, směrem k fjordu, jako obrovská vážka, vrhající se za kořistí.

„Jak vědí o těch mužích?“ vykřikla Jane přes mizející rachot vrtule, když přiběhla na cestu směrem k němu.

Alec položil zásoby. „Myslím, že všichni ve městě o nich slyšeli, když šerif připlaval do Spellbound se dvěma pytli na mrtvoly ve člunu. Nedělej si starosti; kdyby Duncan měl jen podezření, že je na tom příběhu něco víc, přinutil by pilota přistát nahoře a sestoupil by dolů, aby mě viděl.“ Zasmál se, když se k němu vrhla a sevřel ji v objetí. „Tvé tajemství je stále v bezpečí, miláčku.“

„Já nejsem tvůj miláček,“ zamumlala – ačkoliv si všimnul, že nespěchala s tím, aby od něj ustoupila. Ve skutečnosti se k němu přitulila se zachvěním.

„Sorry, ale jsi, pro příští týden, miláčku."

Odfrkla si a zaklonila hlavu, aby se mu podívala do očí, své oči přimhouřené. „Nebudeš lítat zítra na tom kabelu.“

„Ne?“ povzdechl si, aby zakryl úsměv. „Chceš, abych běžel sedm mil, ve snaze držet krok s vrtulníkem? Nemůže se tady vznášet celý den a čekat, až doběhnu od jednoho potoka ke druhému.“

„Zavoláš večer svému strýci a řekneš mu, aby přivezli jen jeden most. A říkal jsi, že to navedeš pomocí provazu dolů, ale viděla jsem, že jsi chytil ten most sám, zatímco visel jen na dvou tenkých kabelech a vítr od vrtule ho rozhoupával. Mohl tě uhodit do hlavy, nebo přišpendlit na skálu.“

Alec konečně nechal uniknout úsměv. „Pozor, miláčku, nebo si začnu myslet, že si děláš starost.“

„Starám se, abych nemusela sbírat kousky těla.“ Znovu přimhouřila oči. „Ví Olivie o tom, jak moc riskuješ, když tě zaměstnává?“

Alec povytáhl obočí. „Ta Olivie, o které víš?“ Tváře jí zahořely a on utáhl sevření, když se chtěla odstoupit. „Tak dobře, očividně, že si tykáte?“

„Řekl jsi mi, že je to tvá šéfka.“

Dobře, měla ho. Alec se rozhlédl po vlkovi, pak políbil její krásná, zamračená ústa – šťastný, že mu nehrozí křeč za krkem, když to dělá. A ačkoliv Jane nevypadala opravdu dychtivá se účastnit, ani ho neodstrčila. Sama od sebe, bez jakéhokoliv povzbuzení od něj, jedna jeho ruka sklouzla dolů, sevřela její srdcovitý zadeček a přitiskla ho více intimně proti němu.

Stále bez reakce, kromě toho, že se snad přestala třást.

Ok tedy; zatím všechno dobré. Ale udělalo by jí něco, kdyby ho políbila zpátky? Protože vážně? Nemohl dobře říct, jestli byla šťastná, že hltá její ústa, nebo jen zvědavá, nebo zdvořile čekala, až zjistí, že ji zase tak moc nezaujal.

K čertu, ani on by sám sebe nezaujal. Možná byl tady v lesích už příliš dlouho. Ale vteřinu před tím, než to vzdal, ucítil Alec, jak její ruka sklouzla na jeho záda, právě když naklonila hlavu, aby její ústa lépe seděla proti jeho, a její rty se pootevřely a její jazyk se dotkl jeho. Ani ne se zaváháním, ale s odvahou ženy, která ví přesně, co dělá mužům.

Pokud jde o to, co dělala přímo jemu… no, nevěděl, co selže dřív, jestli jeho kontrola, nebo zip na džínech. Zatraceně, bylo příjemné, mít ji v náručí, s ňadry přitisknutými k jeho hrudi, s jejími ústy, nyní plně zapojenými a chutnající sladčeji než javorový sirup a její vůní jedlové mízy, čerstvého vzduchu a slunce.

Jestli tohle byla noční můra, tak opravdu nespěchal s probuzením, rozhodl se, a konečně přerušil jejich polibek, aby si opřel čelo o její, s tichým zavrčením. „Jsem hotovej. Pojďme zpátky do tábora a zdřímneme si.“

Její chraplavý smích udržel náznak zděšení, když vyklouzla z jeho objetí, otočila se pryč a imperiálně mávla přes rameno. „Běž napřed, tedy. Chci si sednout na tenhle lítající most a dívat se do padající vody a… přemýšlet.“

Alec se protáhl kolem ní a zastoupil jí cestu, protože co věděl, žena, která sedí a přemýšlí, obvykle znamená problém pro toho nebohého bastarda, o kterém přemýšlí. „Není to ještě bezpečné. Nedokončil jsem ještě ukotvení na místo.“

„Ty jsi přes něj šel.“ Její pohled putoval po celé jeho výšce nahoru a dolů, její rty, nateklé od polibků, se zkroutily do úsměvu. „A ty jsi očividně těžší, než já.“

Bože, byl v pokušení ji znovu políbit, ale měl obavu, že pokud by to udělal, nedostali by se zpátky do kempu dřív, než by byli oba ve vodorovné poloze. Takže ji velmi šlechetně vzal za ruku a vedl ji na most, a zastavil přesně uprostřed, čelem k vodopádům.

Sevřela zábradlí a podívala se nahoru na vodopády, valící se proti nim přes omleté kameny a zalapala po dechu. „Och, Alecu, to je nádherné!“ vykřikla a zvedla tvář k jemné mlze, vznášející se ve vzduchu. „To je důvod, proč jsi prošel všemi těmi problémy se stavbou té podpěry.“ Otočila se k němu, její mlhou zvlhlé tváře se najednou začervenaly, když sklopila pohled k jeho hrudi. „Omlouvám se, že jsem se předtím ptala, jak to, že jsi nedal most nahoru na římsy. Je zjevné, že víš přesně, co děláš.“

Chtěl jí zvednout bradu, ale spustil ruce k bokům, když si uvědomil, že jsou zpátky v jejím zahanbeném pohledu a v tom, že neví proč. „To je inteligentní otázka,“ řekl. „A taková, kterou jsem si kladl, když jsem poprvé přešel přes vodopády. Dalo mi to tři dny pozorování rokliny ze všech úhlů, než jsem se rozhodl umístit most sem.“ Usmál se, když konečně zvedla pohled, její hluboké, zelené oči… ach, sakra, teď vypadala vděčně. Otočil ji, takže nemohla vidět jeho zamračení a vedl jí dolů z mostu. „Co kdybychom se podívali, co za dobroty Duncanova táborová kuchařka – která je náhodou taky jeho tchýně – pro mě zabalila? Nevím jak ty, ale já umírám hlady. Zkontroluj chladící box, zatímco já projdu pytel,“ navrhnul a zvednul pytel.

Ale čekal, dokud neotevřela chladící box a slyšel, jak zalapala po dechu. „Tady je hlavně pivo,“ řekla a zvedla jednu ledově chladnou lahev.

Alec jí vytrhnul lahev z ruky, otevřel ji a dlouze se napil, pak si otřel ústa rukávem, s vděčným zasténáním. „Běž napřed,“ řekl, zadržujíc smích, nad jejím zhrozeným výrazem, když použil lahev, aby ukázal na chladící box. „Vezmi si jedno. Je to dobré na to, co tě trápí.“ Cokoliv to k čertu může být, dodal v duchu.

Zavřela chladící box a postavila se. „Díky, ale myslím, že počkám a dám si jedno s večeří, dnes večer. Je tam v tom pytli nějaké jídlo?“ Viděl, jak jeden její koutek se zvedl. „Něco jiného, než preclíky?“ řekla protáhle, když zvedla jedno své perfektní obočí. „Pivo a preclíky je nejoblíbenější dieta amerických mužů, ne?“

Přistrčil pytel palcem k ní a vypil zbytek piva. „Osobně, mám radši šunku a sýr na domácím chlebu, pomazaném hořčicí, ke svému pivu,“ řekl, zvedl víko boxu a spustil tam prázdnou lahev. Prohrábl led a vytáhl bílý papírový balíček. „Ach, Jeanina glazovaná šunka,“ řekl, když roztrhnul obal.

Jane mu to vyškubla z ruky, právě když se natahoval po tenkém plátku šunky, a okamžitě to zase zabalila. „Máš špinavé ruce, a jak jednou začneš jíst, hádám, že jsi ten tip chlapa, co nepřestane, dokud to nesní.“

„Je toho tam nejmíň čtyři libry. A rozdělil bych se.“

„Až se umyješ, udělám ti pořádný sendvič,“ řekla a uložila šunku zpátky do boxu, vedle balíčku se sýrem. Narovnala se a podívala se na cestu, pak zpátky na něj. „Máš hořčici v bedně s jídlem?“

Alec s povzdechem přikývl, položil pytel na chladící box a oba zvednul, a vyrazil směrem k tábořišti. „Uděláme si oběd a pak se vrátíme a ty si můžeš číst, nebo poslouchat hudbu, zatímco já upevním most na místo.“ Zatraceně, polovina zábavy na zásilkách zásoby, bylo ochutnat okamžitě od všeho.

Jane popadla náruč jedlových větví a vykročila za ním. „Alecu, můžu se na něco zeptat?“

„Jo. Co?“

„Můžeš mi vyvětlit, proč jsi umístil přístřešek tak daleko od potoka? Nelíbilo by se turistům spát ve zvuku vodopádů a probudit se do jejich krásy?“

„Umístil jsem ho čtvrt míle odtud, protože hluk vodopádů neumožňuje slyšet blížící se nebezpečí.“

„Jaký druh nebezpečí?“

„Jako bouře, nebo vrtulník, nebo… ženský křik.“

Chytla ho prsty za pásek – píchla ho do zad jedlovou větví – a tahem ho zastavila, pak ho obešla, aby byla tváří k němu a její obočí se nakrčilo. „Chceš říct, že jsi zvažoval tolik věcí, když jsi vymýšlel stezku?“

„Ani ne tak vrtulník a ženský křik,“ řekl se smíchem. „Ale bouře, která překvapí turisty uprostřed noci, může být nebezpečná. A dávám přednost tomu, slyšet hluk, který nadělá medvěd, který slídí kolem, než abych se probudil a našel ho sedět mi na hrudi.“ Mrknul na ni. „Možná můžeme ve spánku zavřít oči, ale z nějakého důvodu to samé s ušima udělat nemůžeme.“

No, nevypadala zahanbeně po jeho odpovědi tentokrát, ale rozhodně vypadala, že přemýšlí, když se otočila a znovu vyrazila k tábořišti. Ani ne o pět minut později, najednou začala couvat. „To dává smysl.“ Usmála se. „Což je důvod, proč děláš stezku ty a ne já.“ Otočila se zpátky, s jasným poskočením, ve své lehce kulhavé chůzi. „Vadilo by ti, kdybych zůstala po obědě v přístřešku a… zdřímla si?“

Och, jo; Jane Smithová přesně ví, co dělá s muži. „Vůbec ne, miláčku,“ řekl sladce skrz zatnuté zuby, když sledoval její houpající se zadeček. „Myslím, že pokud budeš křičet dost nahlas, mohl bych tě slyšet, pokud by ten velký starý medvěd, co se tu potlouká okolo, následoval svůj nos do chladícího boxu za šunkou, dnes odpoledne.“

Tentokrát byl připravený, když se ohlédla přes rameno a díval se jí do tváře. „Medvěd?“ vyjekla a rozhlížela se po lese na obou stranách cesty, než se otočila k němu. „Tady je medvěd, potulující se okolo tvého přístřešku?“

Přikývl a usmál se a znovu převzal vedení. „To je důvod, proč mám všechno jídlo v uzamčené bedně. Ale nedělej si starosti; Kit by mohl být schopný ho vyděsit. Když mluvíme o Kitovi, kde je tvůj mazlíček?“

„Utekl, jakmile přiletěl vrtulník,“ řekla, jak pospíchala, aby ho dohnala.

Alec se usmál obavám v jejím hlase, ani trochu nebyl provinilý. Tuhle hru mohou hrát dva. A pokud ho ta ženská bude přivádět k šílenství, on se zatraceně postará o to, aby to dělala jemu na očích, když ji má jen na týden. K čertu, možná by si mohl svléknout košili, dnes odpoledne, až bude upevňovat most. Jo, najednou se udělalo horko, uprostřed září.