CBHL - 22. kapitola

Překlad: Luciana

Duncan si otřel pot z čela košilí, kterou předtím sundal, aby neumřel horkem – což nemělo nic společného s teplotou v jeskyni. Začal se potit v momentě, když Peg vlezla do úzkého prostoru a nyní, když byla z dohledu, jeho srdce bilo tak silně, že se bál, že omdlí, až ho bude potřebovat.

Zavolala, že tunel se vážně trochu otevřel za zatáčkou a dokázala to, když se otočila a vrátila zpátky natolik, aby ho oslepila svou čelovkou, než znovu zmizela za zatáčkou.

Znovu si otřel čelo. „No?“ zavolal tiše do tunelu, když viděl, že se paprsek světla asi před půl minutou ustálil. „Co jsi našla?“

„Ta jeskyně tu končí. Všechno, co tu je, je díra velikosti mé pěsti, asi tři stopy nad podlahou.“

„Když do ní posvítíš, co vidíš?“

„Nic. Zatáčí to doprava, takže můžu vidět jen asi stopu dovnitř.“

Duncan si otřel pot ze zadní části krku a chtělo se mu křičet. „Ani za nic tam nestrkej ruku, ok? Nech mě chvilku přemýšlet.“

„Pozdě.“

„Zatraceně, vytáhni ji. Hned!“

Odpovědí mu bylo ticho, a jestli se nemýlil, dokonce i hora vypadala, že zadržela dech.

„Peg!“ zařval. „Odpověz mi, sakra!“

„Já… um, jsem zaseklá.“

Zavřel oči, opřel si čelo o žulu nad tunelem. „Zaseklá, jako že potřebuješ odpočívat a uvolníš se,“ zeptal se tiše, „nebo zaseklá, jako že nemůžeš ven?“

„Jako, kdyby se hora sevřela kolem mého zápěstí, zaseklá. Um, Duncane, proč už neslyším její dýchání?“

Kriste, zněla vyděšeně. Klidná, ale vyděšená. „Já nevím, lass.“ Sedl si zpátky na paty a znovu studoval žulu napravo jeskyně. „Říkala jsi, že tunel zatáčel zpátky, takže to znamená, že jsi jen… kolik? Pár stop ode mě?“

„Řekla bych, že asi ano.“

„A ta díra, ve které máš zaseklou ruku, je směrem ke mně?“

„Jo.“

„Zraňuje tě ta hora, Peg?“

„Ne, jen mě drží. Myslím, že něco cítím. Mé prsty se dotýkají něčeho… kovového, myslím. Velké kruhy, jako náramky, nebo něco. Dva; oba silné a široké, ale jeden cítím, že je trochu menší.“

„Přestaň se jich dotýkat a uvidíš, jestli tě hora pustí.“

„Ne; stále drží.“ Slyšel nervosní smích. „Naštvali jsme Prozřetelnost?“

„Ne, dá to práci naštvat tak benevolentní sílu.“ Posadil se, opřel si ruce o kolena a povzdechl si, když uvědomil pravdu svých slov. Nenaštvali Prozřetelnost; jen prostě od nich chtěla něco víc, než uvolní svou cenu – pokud šlo o Peg. „Věříš už magii, lass?“ zeptal se tiše.

Uslyšel tlumené odfrknutí. „Velmi. Um, a ty?“

Duncan ztuhnul. Věřil?

Rozhodně nepochyboval, že existuje, když ji viděl v akci víckrát, než si dokázal vzpomenout. Ale věřil v magii v sobě? Protože pokud ano, určitě nepotřeboval nic, aby fungovala, kromě víry v sebe; magie nevycházela z nástroje moci, přicházela ze srdce osoby, která potřebovala zázrak. Věc – ať už to byla hůl, meč, nebo náramek – byl jen symbol potenciálu, konkrétní prostředek, aby se tento potenciál dostal ze srdce do fyzického světa.

„Jsi tu pořád?“

Duncan se vyškrábal na kolena a pomalu jel rukou přes žulu, kde předpokládal, že je chycená. „Jsem stále tady, Peg. A tak za minutu, budeš tady se mnou. Zavři oči, lass, a otoč hlavu pryč.“

„Co chceš dělat?“ zeptala se a klid opustil její hlas.

„Huš. Poslouchej. Slyšíš to tiché ťukání?“ zeptal se konversačním tónem, když přitlačil dlaně proti žule a cítil, jak pulsuje v rytmu jeho vlastního srdce. „Probouzím horu ze spánku, Peg.“ Přitlačil silněji a cítil, jak se mu zahřívají ruce, když žula změkla do konzistence tmelu.

Duncan zavřel oči proti zářivým vírům bílé energie, která najednou pulsovala kolem něj, ale stačil si uvědomit, že vychází z něj a ne ze zdí jeskyně. Dal ruce k sobě a zatlačil je do poddajné žuly a pak roztáhl stěnu se stejným úsilím, jako by roztáhl oponu.

Peg do něj narazila silou celé své váhy, až spadl na záda, když kolem ní obtočil se smíchem paže.

„Můj Bože. Och můj Bože,“ mumlala. „Jak jsi to udělal?“

Políbil ji na vršek hlavy a sevřel ji tak silně, že vyjekla. „Pomocí magie.“

Podívala se na něj a pak se odtáhla tolik, kolik to jeho objetí dovolilo. „Ty… Tvoje oči jsou… jsou… och můj Bože, jsou zelené.“

Usmál se na ni. „Jsem si jistý, že vždycky byly zelené.“

„Ne, zelenější. Zářivé… děsivě zelené.“

Přitáhl ji k sobě a políbil ji a nepřestal, dokud se neuvolnila, ale povzdechl si, když si uvědomil, že mu polibek neoplácí.

Hádal, že byla zpátky ve své zatvrzelosti.

Posadila se, když přestal a natáhla k němu ruku. „Tady; myslím, že pro ně jsi tu byl?“

Duncan zvedl hlavu dost na to, aby viděl dva tmavé náramky, které držela, pak ji sklopil s dalším povzdechem. „Můžeš si je nechat, když jsem právě zjistil, že už je nepotřebuju.“

Hodila mu je na hruď tak silně, až heknul, pak se naklonila dopředu, dokud její tvář nebyl přímo u jeho – předpokládal, že proto, aby dobře viděl její zamračení. „Právě jsem riskovala pomalou, příšernou smrt, abych získala nástroj tvé síly, a ty mi řekneš, že je nepotřebuješ?“ zeptala se příliš jemně.

Zavrtěl hlavou a bojoval s úsměvem.

„Ne, nenechal bych tě tu shnít, Peg. Neumím se vzdávat.“ Konečně nechal svůj úsměv uniknout. „Nosil bych ti jídlo a vodu, dokud by se Mac nevrátil a osvobodil tě, pokud bych se k tobě neprobojoval pomocí sbíječky, abych tě dostal ven.“

„Dva měsíce?“ zašeptala, její vlastní oči se staly trochu děsivé. „Očekáváš, že bych tady seděla, s rukou chycenou v díře, dva měsíce?“ Zvedla náramky a zatřásla mu s nimi do tváře. „Nemám ponětí, co jsou zač, ale budeš to nosit, i kdybych tě měla praštit tupým předmětem po hlavě a dát je na tebe sama.“

Vzal je od ní a posadil se, a posadil si ji dál na stehna. Vzal ji za levé zápěstí a, ignorujíc její zalapání po dechu, navlékl jí menší náramek na ruku – s uspokojením sledoval, jak se okamžitě stáhl kolem její ruky, těsně nad zápěstím.

Zalapala po dechu znovu, když ho zkusila sundat a nešlo to. „Och, můj Bože,“ zašeptala a zvedla své velké oči s obavami k jeho. „Cos to právě udělal?“

Začal si natahovat svůj náramek na pravou ruku, ale pak ho rychle přendal na svou dominantní levou ruku a cítil, jak se jemně sevřel kolem jeho ruky. „Myslím, že jsem spojil naše osudy dohromady – navždy.“ Vzal jí obličej do dlaní a zvedl její pohled ke svému. „Víš, že muž pracující s velkými stroji, nemůže nosit snubní prsten.“

„Um… snub… snubní prsten?“ zkoušela se podívat na jeho zápěstí, ale nakonec zvedla vlastní ruku, aby viděla svůj náramek, když ji nechtěl pustit obličej. „Nepředpokládáš, že… Vážně čekáš, že uvěřím…“

Duncan přikývl, když ztichla a přejel palci přes její bledé tváře. „Budeme mít obřad kvůli dětem, samozřejmě, ale měla bys vědět, že to bude už jen formalita.“

„Měl bys mě požádat,“ odsekla.

„Vezmeš si mě, Peg?“

„Ne.“

„Kriste, ty jsi zatvrzelá – což je přesně důvod, proč jsem se neptal,“ řekl a sledoval, jak jí do tváře vstoupila červeň. Naklonil se dopředu, dokud se nedotkl svým nosem jejího. „Příliš pozdě, lass; stala ses mou minulou noc.“

Znovu se na něj zamračila, když zvedla ruku, aby se na náramek podívala znova a najednou vykulila oči a sekla po něm pohledem. „Hej, znamená to, že tohle je můj nástroj síly? Můžu… dělat taky věci?“

Duncan si ji přitáhl do náruče, aby schoval svou hrůzu, ačkoliv propukl v smích. „Absolutně ne. Musíš se narodit kouzelníkem,“ lhal bezostyšně. Zatraceně, jen představa, že je Peg schopná dělat věci, mu vyslala mráz po páteři – přesně jako mu řekl jeho synovec Ian, když zjistil, že Roger de Keage, dal Jessie malou hůlku.

„Takže proč mám nosit ten náramek?“ zamumlala Peg do jeho hrudi.

„Ze stejného důvodu, jako nosíš snubní prsten; abys věděla, komu patříš.“

Spíš cítil, než slyšel, její povzdech. „Jsi tak staromódní.“

„A kouzelný,“ zašeptal jí do vlasů a znovu ji stiskl. „Nezapomeň, jaký bastard ze mě bude, když s tebou zestárnu. Jsi připravená jít domů, Peg?“

Zaklonila hlavu, aby se na něj podívala. „Nemůžeš se… um, chovat jako manžel, nebo tak,“ řekla a znovu jí zahořely tváře, „dokud se nevezmeme v kostele, před dětmi. Počkat; jak jim vysvětlím, že jsem se z ničeho nic rozhodla vdát se? Neměli jsme ani oficiální rande.“

No, jestliže nebyla úplně smířená s tím, že v očích Prozřetelnosti už manželé byli, aspoň uznala, že se vezmou. „Jacob mi už dal povolení tě požádat,“ řekl přes svůj úsměv. „A dokonce mi nabídl, že můžu spát na jedné té palandě, co jim koupíš.“

„Kdy ti tohle řekl?“

„Ten první den, co jsem byl v křesle ve tvém novém domě. Řekl mi, že se tě nemám bát, když se celá zamračíš, protože uvnitř jsi milá.“ Přitáhl ji k sobě a zastavil se těsně před tím, než se jejich rty dotkly. „Takže si myslím, že bys měla zajít za vaším knězem, až se ráno vrátíme a zjistit, jestli by nás dnes večer oddal,“ dokončil těsně před tím, než ji políbil.

A zatraceně, jestli ho nelíbala zpět – dokud jeho slova nevstřebala a neodtáhla se zpátky. „Dnes večer!“ Musela vidět, že je vážný, protože naprosto ztuhla. „Ale Mac dal Olivii aspoň týden na přípravu svatby.“

„Vypadám snad jako Mac?“ zeptal se tiše.

„Ty… Jsi velký a děsivý jako on. Co takhle příští sobota?“

„Budu spát se svou ženou dnes v noci, s nebo bez formálního oddání.“

„Potřebujeme povolení.“

„Myslím, že už ho najdeš vyplněné na okresním soudu.“

„Jak?“ zeptala se, se zalapáním po dechu.

„Pomocí magie.“ Přitáhl ji zpátky k sobě a držel jí hlavu na hrudi, připravujíc se na opravdu velké zalapání po dechu. „A tvůj nový dům – který postavím já – bude přímo tady, Peg, a budeš sledovat západy slunce z kuchyňského okna, místo východů.“

Nezalapala po dechu, ale odfrkla si. „Zapomněl jsi, že mám čtyři děti, které na podzim začnou chodit na školní autobus?“

„Postavím silnici okolo fjordu.“

Nyní se dočkal zalapání po dechu. „To by bylo aspoň dvacet mil, až sem a to je jen jedna cesta! Autobus nebude zajíždět tak daleko kvůli čtyřem dětem.“

„Tak je můžeš brát do města na autobus člunem.“

„A co na jaře a na podzim, když je led tenký?“

„Bottomless je slané, Peg,“ řekl, usmívajíc se přes vrcholek její hlavy, když zjistil, že potřebuje své obavy říct nahlas – nebo aspoň mu dát vědět, do čeho jde. „Nezamrzne.“

Tentokrát slyšel i cítil její povzdech. „Děti nikdy nebudou mít kamarády na přespání. Nejdřív je rodiče nechtěli nechat u nás, protože jsem žila v polorozpadlém domě a teď je nenechají, protože budu žít uprostřed divočiny.“

„Zařídím, aby mohly.“

Zaklonila hlavu. „Nemůžeš vyřešit všechno, Duncane.“

„Uvidíme,“ řekl, a mrknul na ni, než ji posadil vedle sebe. „Pojď, ženo,“ řekl, jen aby ji naštval. „Čím dřív budeme doma, tím dřív budeš moc plánovat dnešní svatbu.“

Místo aby ho vzala za ruku, začala stahovat náramek ze zápěstí a Duncan se natáhl a zvedl ji na nohy. „Záměrně se snažíš urazit Prozřetelnost, po tom co ti dala tak úžasný dar?“

Přestala ho stahovat a zamračila se na něj. „Prozřetelnost mi dala tenhle náramek?“

„Ne, dala ti mě,“ řekl a vzal ji za ruku, právě když se z tunelu ozval tichý hrčivý smích. „Varovala tě tvoje matka před vaší rodinnou kletbou, než sis vzala Williama Thompsona, Peg?“ zeptal se, když jí vedl k východu.

„Ano. Ale bylo mi osmnáct a všichni osmnáctiletí věří, že špatné věci se stávají jiným lidem.“

„Řekla jsi jemu o kletbě, než ses vdala?“

Potichu si odfrkla. „Billy řekl, že potřebuje víc, než nějakou starou mrtvolu, aby ho to vyděsilo. Jeden večer jsme dokonce šli na hřbitov, kde je Gretchen Robinsonová pohřbená a on jí počůral hrob.“ Zatáhla ho, aby zastavil. „Vezmu si tě dneska, pokud mi slíbíš, že neumřeš.“

„Neumřu ještě hodně, hodně dlouho, Peg, slibuju.“

„Ale jak si můžeš být tak jistý?“ zašeptala.

„Protože včera v noci, když jsme se milovali – po čtvrté, myslím – jsem tě viděl ležet vedle mě, celou krásnou a naplněnou vášní. Bylo ti… och, osmdesát let, hádám.“ Vzal ji za ramena, když se odtáhla pryč se zalapáním po dechu. „To byl způsob magie, jak mi ukázat, že všechno bude ok.“

„Viděl jsi mě osmdesátiletou? Nahou?“

Vzal ji za ruku a znovu vykročil, aby skryl úsměv. „Vypadala jsi zatraceně dobře, lass, celá jsi hořela rozkoší. Ale možná by sis měla nechat ty druhé džíny, které jsem ti koupil, protože myslím, že ti nakonec padnou.“

Tentokrát zalapala po dechu tak nahlas, že to nejspíš slyšela i velryba dole ve fjordu. Duncan věděl, že jeho hora určitě, když Peg kolem něj proletěla s překvapeným vyjeknutím.

„Och můj bože, něco mě právě poplácalo po zadku!“