Unforgettable - 29. kaptiola

Překlad: Peťa

Potom, co odešel na svůj běh, už tu noc nahoru nepřišel. Házela sebou a převracela se a budila se z jedné noční můry za druhou. Když vykoukla z podesty nahoře na schodech do velké místnosti dole, zněl, jakože spí na gauči, s běžeckým oblečením pořád na sobě a Macy byla stočená u jeho nohou.

Zvažovala, jestli jít dolů a vylézt si vedle něj, ale neudělala to. Většinou, když se hádali, věděla, že to může udělat. Věděla, že může a on by ji nechal. To neznamenalo, že nečeká, že hádka skončí a dojde se k nějakému porozumění, ale neodstrčil by ji. Zrovna teď si tím nebyla jistá. Vlastně… si byla jistá. Odstrčil by ji a nemyslela si, že to slabé sevření, co pořád měla na zdravém rozumu, by to dokázalo vydržet.

Zalezla si zpátky do postele a z šuplíku vytáhla svůj deník.

Myslím, že se moje manželství rozpadá. Myslím, že je to moje chyba. Dlouhou dobu jsem od Darrena necítila takovou nenávist.

Zírala na zbytek prázdné stránky pod jejími třemi větami, ale nic jiného nepřišlo – ani hlas její mámy v její mysli, žádná slova, dokonce ani emoce. Cítila se uvnitř prostě mrtvá. Nakonec deník zavřela a ukryla ho zpátky do šuplíku.

-•●•-

Darren byl pryč v době, kdy následující ráno vstala. Byla ale středa a to znamenalo, že Michelle bude doma. Michelle pár let zpátky převzala vlastnictví obchodu s nábytkem svých rodičů, když šli do důchodu a středy a neděle byly vždycky dny, kdy měla volno. Soboty byly až příliš rušné, aby tam nebyla, ale zřejmě fakt nikdo nekupoval nábytek ve středy.

Bailey odešla brzo, dala si hodně času, aby se k Michelle a Jasonovi dostala, než musela být v obchodě. Její nohy se zdály být nestabilní a vratké, když seskočila z kola, které zaparkovala hned za Michelliným autem. Když zazvonila na zvonek, prsty se jí třásly a měla zpocené dlaně. Dlužila Michelle víc než omluvu. Donutila svou nejlepší kamarádku, aby se cítila na hovno, a i když to nebylo záměrné, nebylo úniku před faktem, že to muselo jejím citům hrozně ublížit.

Když Michelle otevřela dveře, usmála se. Byl to malý váhavý úsměv, vůbec ne jako její obvyklý široký úsměv, a když Michelle bojovala s tím, aby polkla hroudu v hrdle, Baileyiny oči se okamžitě zahřály. Bailey byla zodpovědná za to, že tohle způsobuje svojí kamarádce, která se nikdy nepotýkala s úsměvem, nikdy nebojovala s polykáním a nikdy nezápolila s ničím moc dalším kromě kontrolování příležitostného klení, které jí náhodou vyskakovalo z pusy.

„Michelle… omlouvám se. Já“-

„Oh, pojď sem, ty šílená mrcho,“ zamumlala Michelle, když si Bailey přitáhla do objetí. „Víš, že není nic, za co by ses měla omlouvat.“

Bylo to o mnoho sekund později, co Michelle pustila. Michelle se na ni usmála, obočí se jí nakrčilo, zatímco Bailey studovala. „Zhublas.“

Bailey věděla, že jo. Kupodivu jí to bylo úplně jedno. Byly chvíle, kdy by zhubnutí pěti liber bylo důvodem k oslavě – oslavě, která by bez pochyb zahrnovala kus dortu. Teď to pro ni prostě nic neznamenalo – ani pět liber, dokonce ani dort. Docela hodně věcí, které pro ni obvykle znamenaly mnoho, najednou znamenaly málo. Váhy se nějak vychýlily na jejích prioritách. Ale šlo o to, že už tam nebyla rovnováha a velmi málo věcí pro ni v tuto chvíli vůbec něco znamenalo. Nebylo to správné. Nebylo to normální. Věděla to, ale byla taky ráda, že se cítí tak otupělá a prázdná.

Michelle jí podržela dveře otevřené a skončily na její zadní terase, kde seděly u piknikového stolu. „Kde je Abigail?“

„S mámou v parku.“ Michelle ji studovala. „Darren si o tebe včera dělal starosti.“

„Jo, teď nesnáší moje vnitřnosti,“ okomentovala to suše.

Michellino obočí sebou cuklo, zatímco Bailey studovala. „Jo, jasně. Proč je na tebe naštvaný?“

„Řekla jsem mu, že se nechci pokoušet znovu otěhotnět,“ odpověděla nevzrušeně. A pak na to čekala. Na reakci. Nějaká tam bude.

Ale Michelle na ni chvíli jen prázdně zírala. „Je to kvůli mně…?“

„Ne!“ Bailey neústupně zavrtěla hlavou. „Já jen… chci se chvíli soustředit na něco jiného. Nechci…“ Odvrátila pohled. „Myrtle chce prodat obchod a já myslím, že ho chci koupit. Chci vložit svoji energii do něčeho takového, spíš než“-

„Do něčeho co ti může umřít?“ Michelle na ni prakticky zlostně zírala.

Bailey zírala na desku stolu mezi nimi, ale Michelle odmítala i jen na chvíli odvrátit pohled. Když to nakonec udělala, Bailey věděla, že je to proto, že je z ní zklamaná. Zdálo se, že Bailey prostě nemůže v tu chvíli přestat lidi zklamávat.

„To není fér,“ okomentovala to Bailey.

„Ne, není to fér. Ale je to úplně zasraně přesné. Přestala jsi vůbec přemýšlet nad tím, jak tohle ovlivní Darrena?“

Bailey pohlédla na svoje hodinky. „Musím jít.“ Co ve skutečnosti říkala, bylo, že je připravená utéct. Opět.

„Ne, musíš zůstat. Mě neoblbneš, Bailey. Znám tě. A ten chlap, kterého sis náhodou vzala, taky. Jsi vyděšená“-

Bailey zavrtěla hlavou a vstala.

„Chceš vlastnit obchod, vlastni ho. Vlastni jich pět, pokud se ptáš mě. Já mám obchod a hádej co, stejně jsem máma.“ Michelle byla naštvaná, skoro stejně naštvaná jako Darren noc předtím. „Ženy po celém světě pracují a mají rodinu nebo jsi o tom neslyšela?“ Okomentovala to sarkasticky Michelle, když vstala a následovala Bailey zpátky domem.

„Michelle, ty to nechápeš,“ odsekla Bailey, když se dostala k Michelliným předním dveřím.

„Sakra že ne.“ Michelle ji studovala, rty našpulené. „Nedělej mu to. Nedělej to sobě, protože ti slibuju, že toho budeš litovat.“

„To není důvod, proč jsem se stavila, Michelle. Přišla jsem, abych se omluvila za včerejšek“-

„A ty si myslíš, že to co se stalo včera, nemá s tímto nic společného?“

Bailey zírala na podlahu, chvíli nic neříkala. Když se natáhla po dveřní kouli, Michelle ji nezastavila. Místo toho zírala za ní, její výraz naštvaný. Bailey otevřela dveře a klopýtla přímo do Michelliny mámy a Abigail, která byla usazená na jejím boku.

„Oh!“ vyjekla Bailey překvapením.

„Bay!“ vykřikla Abby a natahovala se po ní. Michellina máma ji bezmyšlenkovitě předala Bailey, když proplouvala dveřmi.

„Tak ráda tě vidím, Bailey drahá, ale tahle stará ženská potřebuje čurací přestávku!“ zavolala přes rameno, když utíkala ke koupelně.

Ale Bailey nic moc neslyšela. Byla zamrzlá, jak držela Abigail pevně v náručí a hruď se jí zmítala. Lapala po dechu a hodně se snažila, aby se nerozpadla. Michelliny oči byly široké a šokované. Bailey zírala na Abigail, zatímco jí poklesla pusa a hruď se dmula. Celé její tělo se chvělo jako list. Emoce, které ji na chvíli opustily, ji konečně ovládly a bojovala s tím, aby udržela ten zvuk v sobě, zatímco jí spadly slzy a stisk na Abigail se upevnil. Zakryla si oči, aby schovala vzlyky před Abigail a nechala svou hruď, aby se chvěla a třásla, zatímco zatínala zuby.

„Moc pevně,“ vypískla Abigail.

„Oh Bože, zlatíčko. Omlouvám se,“ vyškubl se Baileyin hlas. Uvolnila svoje sevření na holčičce a přinutila se k úsměvu, zatímco jí oči znovu zeskelnatěly. Sykla, když se nadechla a pak ztratila kontrolu, když se jí vzlyky rozšířily do celého těla.

„Nebreč, Bay.“ Usmívala se na ni Abigail a docela drsně ji svou malou zavalitou ručičkou plácala po tváři.

„Je to v pořádku, zlatíčko, Bailey je teď jen trošku smutná, ale bude v pořádku.“ Michelle ovinula paži Bailey kolem ramen a přesunula si Abigail na svůj bok. Přitáhla si Bailey do objetí a v tu chvíli si Bailey dovolila brečet. Odplavovala ze svého těla emoce, když tiše plakala s hlavou na Michellině rameni, a když se konečně uklidnila natolik, aby se udržela pohromadě, Michelle ji odvedla na verandu na houpačku.

Zatímco seděly, Abigail se s kroucením dostala na matčin klín a Bailey si povzdechla, cítila zvláštní pocit úlevy. Michelle ji nechala sedět v tichu, ale nechala ruku na jejích zádech, zatímco nohou odstrkovala houpačku tam a zpět. Abigail se spustila dolů na zem a sedla si opodál a hrála si s panenkou. „Je to v pohodě, bay-bay, neplač,“ říkala svojí panence a plácala ji po tváři.

Bailey při pohledu na Abigail, jak napadá panenku, vydala tichý neobvyklý smích. Michelle se na ni ohlídla a taky se zachichotala. „Myslím, že jim to musí chvíli trvat, než přijdou na to, co je to jemný dotek,“ okomentovala to Michelle.

Bailey popotáhla a otřela si tváře, ale pomalu se nadechovala a přikývla hlavou – dokonce zvládla skutečný úsměv. Chvíli sledovaly Abigail, jak si hraje, ale když se Bailey podívala na hodinky a zjistila, že je to dvacet minut do té doby, než musí být v obchodě, otřela si čelo a zavrtěla hlavou, aby ji to zbavilo všech emocí.

„Opravdu budu muset jít.“

Michelle se k ní natáhla a vzala ji za ruku, přičemž propletla jejich prsty. „Víš, že jsi ta nejsilnější osoba, kterou znám, Bailey.“ Michelle přikývla, jako by sama se sebou souhlasila. „Chtělo to odvahu přijít domů potom, co tě pustili z vězení. Chtělo to odvahu vrhnout se zpátky do Darrenova života. Chtělo to odvahu od něj odejít, když jsi musela a chtělo to odvahu dovolit mu přitáhnout si tě zpátky. Jsi taková bojovnice. A vím, že se přes toto dokážeš dostat.“

„Zrovna teď se necítím moc silná.“ Bailey se podívala na Michelle a nabídla jí slabý úsměv.

„Myslím, že pokud se člověk cítí silný, pravděpodobně není dost skromný, aby pochopil, co je skutečná síla. Skutečná síla je odvaha, kterou máš navzdory svým strachům, dokonce i navzdory sobě. Je to věc, která se nakopne a žene tě vpřed, i když jsi vyděšená, i když jsi zraněná, i když se chceš vzdát. Ty to rozhodně máš, panenko. Jen jsi náhodou dost skromná, než aby sis to uvědomila. To z tebe dělá tu nejsilnější osobu, kterou znám.“

Bailey si z očí otřela zbytek slz a sedla si rovně. Michelle se znovu natáhla k jejím zádům a zakřičela na Abigail. „Hej, maličkost, pojď dát svojí boží mámě objetí.“

Bailey se na Abigail usmála, když ta k ní přiběhla, a když si ji zvedla do náruče, tiše se zasmála. Cítila se zvláštně klidně a pokojně, konečně uvolnila svoje zadržované emoce. Už neměla představu, jak se cítí ohledně ničeho moc dalšího, ale aspoň odzátkovala tlakový hrnec a poskytla si trochu úlevy.