TTWY - 4. kapitola

Překlad: Lenuszka

Když se Sara s Gabby vrátily z podkroví, Sara pomohla babičce prostřít starý stůl v jídelně pěkným květovaným porcelánem, zděděném po babiččině babičce, a tiše odstranila vidličky navíc.

Sara vzala od babičky talíř. „Vždycky jsem ho milovala,“ řekla, přejela prstem přes složitý vzor růžových růží propojených s břečťanem. Připomnělo jí to dětství, když sedávali u tohoto stolu s mámou a tátou. Obvykle ty kytky zkoumala a otáčela, když netrpělivě čekala na všechny ty velké italské večeře, které mívali každou neděli a každý svátek. Vždycky tomu říkala růžový talíř, nejen proto, že tam byly růže, ale také, protože se tak jmenovala babička. (pozn. Růže=Rose).

„Matka mojí matky to přivezla z Itálie,“ řekla babička. „Byl to svatební dar od jejích rodičů. Pak mi je moje matka dala k mé svatbě.“ Bylo to krásné a staromódní a decentní, a i tak nádobí vydrželo tolik let používání.

Ale Sara ho milovala i z jiného důvodu. „Vzpomínáš si na posměváčky?“ Nikdy nebylo snadné mít zrzavé vlasy spolu s tmavýma očima; její starší sestra Evangeline, mladší sestra Gabriella, Raphael – jejich malý bráška – ti všichni měli tmavé vlasy. Děti ve škole se jim rády posmívaly, že měli všichni jména po andělech. Říkalo se, že po tom, co jejich máma Evie nemohla otěhotnět, se modlila a modlila za dítě. O čtyři roky později otěhotněla se Sarou, Gabby se narodila jen o patnáct měsíců později, a Rafe přišel dva roky na to. „Jsem ta nejšťastnější matka pod sluncem, že mám čtyři překrásné andílky,“ říkávala její matka. Sara tu historku milovala, a své jméno, ale byla to jen jedna z mnoha věcí, díky nimž se ve škole stávala předmětem posměchu.

Nepomohlo ani to, že jim rodiče vybrali jména bez ohledu na fakt, že Angel Falls mělo už samo o sobě legendu o andělovi. Střed pozornosti v centru města, překrásné kaskádové vodopády, které v roce 1800 poháněly papírnu, byly lemované starobylým mostem, kterého strážily dvě bronzové sochy andělů. Jakýkoli pár, který se před těmi anděly políbil (a vyfotil se) si měl udržet svou lásku navždy. Lidé jezdili odevšad, aby ty vodopády viděli, nakoupili na malebné Main Street, a samozřejmě se před těmi anděly vyfotili.

Nejen, že byla jediná rusovlasá, Sara byla také jediný sourozenec s brýlemi, které nosila od svých čtyř. Každý rok se zdálo, že jsou skla tlustší a tlustší. Jednou odpoledne ve čtvrté třídě, po tom, co si z ní nějaké děti dělaly na hřišti legraci, si s ní máma sedla k tomu stolu a řekla jí, jak je speciální a jak ji miluje. „Nechtěli bychom, aby žádné z vás dětí bylo stejné jako kdokoli jiný. Vy všichni jste unikátní, uvnitř i navenek,“ řekla její máma.

Babička před ni postrčila sklenici mléka a jeden z těch zmíněných talířů, plný teplých čokoládových sušenek. Sara neměla hlas, dokud neucítila vůni sušenek. Babička si sedla vedle ní a objala ji. „Moje malá Serafino, ten břečťan se od těch růží v mnohém liší, a stejně se kolem každé těsně obepíná. Pořád patří k sobě. Takové jsou i rodiny.“

A díky Bohu, přesně taková její rodina byla. Určitým způsobem nemohla být ona a sourozenci víc odlišní, ale také byli spjatí nezměnitelnou mentalitou stylu kryju-ti-záda.

A tohle rodinné pouto fungovalo poslední rok v plné síle, když Sařina svatba krachla a ona vzala místo dočasné doktorky, aby se dostala co nejdál od Angel Falls – a Tagga. Skoro každý den, co byla pryč, jí jeden ze sourozenců, babička, její nevlastní máma Rachel, nebo táta volali, aby jí sdělovali šílené historky, které ten den zažili, aby ji pobavili a rozesmáli, nebo jen proto, aby se zeptali, jak se má. Museli mít nějaký rozvrh, a ona se obávala, že je jen určitou položkou k odškrtnutí v jejich už tak zaneprázdněných životech. Ale tyhle telefonáty jí pomohly překonat opravdu krušné časy, a vědomí, že za ní její rodina stála, jí pomohlo dodat kuráž k návratu do města s dlouhým seznamem špatných vzpomínek.

Sara přejela prstem po jemném vzoru na talíři před sebou. Skoro tu cítila mámu, jak tu sedí s nimi. Co by teď asi řekla o Sařině životě? Ponížení z nepovedených zásnub spolu s žádnou romantickou vyhlídkou, a odejít bez povolení z akademie, aby pracovala v jejich malém městě?

Všechny babiččiny vzpomínky ji spojovaly s její mámou. Teď už byla babička neschopná nabídnout své obvyklé milující rady, ale pořád měla těch vzpomínek hodně. Pokud babi ztratí nit, ztratí ji i Sara?

„Vždycky jsem tyhle talíře milovala.“

„Jsou velmi speciální, babi,“ řekla Sara.

„Proto ti je nechám. Protože ty jsi taky speciální, Saro Jane.“ Babiččin hlas selhal spoustou emocí, když kolem Sary obalila paži.

Sara polkla hroudu v krku. „Babi, prosím – nebudeme o tom mluvit. Nepotřebuju to nádobí.“

Babička vzala Saru za ruku a probodla ji modrýma očima. „Je to důležité. Mám pro každou z vás něco speciálního. Ale porcelán je tvůj. Už je to tak.“

Už je to tak. Jedno z babiččiných oblíbených úsloví, a skvělý způsob, jak utnout další diskusi.

„Přijde Tagg na večeři, drahoušku?“ zeptala se babička.

 Saře se sevřel žaludek. Ta uklidňující vůně, ze které měla ještě před chvíli takový hlad, se změnila na nevolnost. „Tagg a já jsme se rozešli, babi,“ řekla tiše. „On nepřijde.“

„Oh ano, samozřejmě!“ řekla babička, skoro upustila jeden talíř. „Chtěla jsem říct Rafe. Přijde Rafe?“

„Ten určitě přijde,“ řekla prostě Sara, když slyšela, jak se rozletěly hlavní dveře.

Rafe vešel do jídelny, položil velkou bílou keramickou mísu a hnědý sáček z pekárny na příborník, a okamžitě vzal jejich malou babičku do velkého objetí. Gabby vyšla z kuchyně, aby ho pozdravila, nešla přitom obrovskou kytici oranžových lilií a postavila je do středu stolu. Rocket, který nikdy neměl rád, když ho ignorovali, poskakoval nahoru a dolů, dokud se Gabby nesehnula a nepohladila ho.

„Ty jsou překrásné, zlatíčko,“ řekla babička Gabby.

„Díky, babi,“ řekla Gabby. „Natrhala jsem je dnes ráno na louce vedle školy.“

„Neměla bys sbírat květiny u školy,“ řekla Evie, která vešla za nimi. Byla nejstarší a puntičkářka rodiny, jediná vdaná s dětmi, kvůli kterým skončila s prací keramické umělkyně a zůstala doma. Jako praktická matka donesla plnou tašku papírových talířů a pohárků na snadnou údržbu. Sara je vzala a schovala je do spižírny. Použijí ty růžové talíře, i kdyby musela zůstat vzhůru do půlnoci, aby je umyla.

Gabby pokrčila rameny. „Vzala jsem jich jen několik. Nikdo si toho nevšimne.“

„Dnes večer vypadáš extra úžasně, babi,“ řekl Rafe a zakřenil se. Rozhlédl se po jídle, které bylo připravené na stole – vepřová panenka, salát antipasto, rolky zabalené v alobalu, aby zůstaly teplé, nějaká šunka a na plátky nakrájený ananasový meloun, těstoviny s kuřetem, a obrovská mísa těstovin, které čekaly na babiččinu vyhlášenou omáčku uprostřed.

„Cože, dnes jen pět chodů, ne šest?“ zeptal se Rafe.

„Jsem ráda, že máš hlad,“ řekla babička a poplácala Rafeho po břiše. „Minulý týden jsme tě postrádali.“ Legrační, jak babička zapomíná spoustu věcí, ale přesně si pamatuje účast při večeři.

„Minulou neděli jsem hasil, babi.“

„Hasil, nehasil. Musíš jíst, ne?“

„Ano, a teď mám opravdu velký hlad.“ Slupnul jednu olivu.

„Kde je to pěkné děvče, co s sebou občas přivedeš? Ta, co vlastní tu kavárnu?“

„Kaitlyn?“ zeptal se. „Jsme jen přátelé, babi. A dnes odpoledne toho má hodně kvůli pečení. Oh, skoro jsem zapomněl. Chtěla ti něco dát.“ Přešel ke kredenci a vytáhl bílou misku, položil ji na stůl a pak babičce předložil hnědý sáček z pekárny.

„Rafe, ty jsi udělal salát!“ řekla Evie, jak to zkoumala. Římský salát, nakrájená zelenina, strouhaný sýr, krutony. A karafka s domácím dressingem k polití.

„Hej, teď už umím vařit,“ řekl. „Musel jsem.“

Gabby ho štípla do tváře. „Nějaká žena bude z těch tvých kulinářských dovedností na větvi.“

Rafe ji lehce šťouchl do ramene. „Zaprvé, mám spoustu jiných dovedností, které jsou pro ženy přitažlivější, než vaření, a zadruhé, do tváře mě může štípat jen babička.“

„Kaitlyn něco poslala?“ zeptala se Sara.

„Jo. Zaběhl jsem k ní do kavárny a dala mi tohle.“

Sara si udělala v hlavě poznámku, že musí co nejdřív Kaitlyn zavolat. Při tom, jak se u babičky zabydlovala a začala pracovat, a při Kaitlyně nabitém rozvrhu, když vlastnila the Bean, kavárnu v centru města, neměly ani chvilku, aby se posadily a dohnaly, co zameškaly. Sara a Kaitlyn byly nejlepší kamarádky od třetí třídy, a stejně Saru překvapilo, když slyšela, že Kaitlyn chodila na nedělní večeře. To bylo něco, o čem si Sara myslela, že by jí to její kamarádka sdělila. Skutečnost, že to neudělala Saru nutila přemýšlet nad tím, jestli Kaitlyn pořád neskrývá svou dlouhodobou náklonnost k Rafemu, což při Rafeho teoriích „randění“ mohlo skončit jedině katastrofou.

Babička nakoukla do sáčku, který jí podal Rafe. „Borůvkové muffiny. Moje oblíbené. Řekni Kaitlyn, že si je dám ke své zítřejší ranní kávičce.“ Štípla Rafeho do tváře. „Sara a já jsme upekly brownies a udělaly ti porci navíc, aby sis je mohl vzít na stanici. Už jsem ti je zabalila.“

„Díky, babi,“ řekl, políbil ji na tvář a hodil po sestrách pohled já-jsem-její-oblíbenec. Rafe přešel o kousek dál a tentokrát do svého medvědího objetí vzal Saru. „Stalo se včera večer na pohotovosti ještě něco zajímavého kromě toho, že jsi zašila našeho hrdinného policejního náčelníka?“

„Ty jsi šila Coltona?“ zeptala se Gabby, vybalila na talíř nějaký druh oranžového dipu a chipsů a položila to na stůl. „A on to přežil?“

Sara udělala obličej. „Jsem profesionál, Gabby. Jsem schopná dělat svou práci bez ohledu na své osobní pocity.“

„Jo,“ řekl Rafe a křenil se. „Udělala jsi s těmi patnácti stehy dobrou práci, ale ta tetanovka do zadku byla trochu přes čáru.“

„Jak to myslíš přes čáru?“ zeptala se Sara, pak zalitovala, že okamžitě nezměnila téma, když cítila, jak jí do tváří stoupá horkost.

Gabby spadla brada. „Viděla jsi Coltonův zadek? Jak vypadal?“

„Gabby! Potřeboval píchnout tetanovku. Tak jsem mu ji píchla. Konec příběhu.“

Rafe se na ni podíval. Snažila se mu očima signalizovat, aby už kruci držel pusu. „Jsem záchranář, pamatuješ?“ řekl, očividně ten signál nepochopil. „Obvykle nedáváš lidem tetanovku do zadku.“

Sakra. „No, já ano, dobře? Jeho levá paže byla celá zaneřáděná a krvavá a on je pravák. Takže nezbývalo, než dát mu injekci do zadku.“ Nebo do nohy, ale tohle tady nebude říkat.

Dveře se znovu otevřely, díky Bohu, přišel táta a Rachel a Eviin manžel Joe s jejich dvěma malými dětmi, Julií, které bylo pět a Michaelem, kterému byly tři.

Děti přiběhly ke své matce – nebo se snažily, dokud je Rafe nezvednul a neběžel s nimi do obýváku, nakonec je hodil na gauč, kde přistály se smíchem a jekotem. Rocket, který si nikdy nenechal ujít žádnou akci, přiběhl a připojil se k zábavě.

Julie se skulila z gauče a znovu přiběhla. „Teto Saro,“ řekla, držela růžovou chlupatou kabelku, „přinesla jsem sponky. Po večeři ti upravím vlasy.“

Julia milovala Sařiny dlouhé zrzavé vlasy, a Saře to hraní na kadeřnický salón minulý rok chybělo. „A můžu upravit i já tvoje?“ zeptala se a sklonila se, aby svou neteř políbila a objala.

„Moje taky,“ řekl Michael. „Chci mít taky upravené vlasy.“

Joe vypadal, že má trochu obavy.

„Neboj se,“ řekla Evie a poplácala manžela po rameni. „To je v pořádku.“

„Saro, ty jsi doktorka,“ řekl Joe. „Tvoje sestra si myslí, že je v pořádku, když si hraje s barbínami a panenkami. Mně se to prostě nelíbí.“

„Oh,“ řekla Sara. Evie jí věnovala takový pohled, aby byla raději na její straně, jinak uvidí. „No, samozřejmě, že je to v pořádku. Chci říct, kluci a holky by si měli hrát s čímkoli chtějí.“

„Někdy ho Julie obléká do sukní s princeznami,“ řekl Joe.

Sara se smála. „My jsme jednou Rafemu navlékli baletní punčochy. A pak to máma vyfotila.“

„Hej, někdo ty fotky raději spálil,“ řekl Rafe.

„Máš pěkné nohy, Rafe,“ řekla Evie. „Tohle říkala máma.“

„Vtip je v tom,“ řekla Sara, „že máma si nedělala takové starosti. Já bych si je nedělala taky.“

Hned na to vešel její táta, vysoký muž s příjemným hlasem, šedými vlasy a brýlemi, a objal Saru.

„Ahoj, zlato,“ řekl.

„Ahoj, tati,“ řekla Sara.

„Holky jsou velmi nadšené, až tě zítra uvidí v ordinaci.“

Sara se snažila neušklíbnout. Nebo poznamenat, že táta neřekl, že je nadšený i on. „Holky,“ jak jim táta říkal, byly vlastně dvě ženy blízko důchodovému věku, které pracovaly u táty v ordinaci ještě předtím, než se narodila. Obě byly opravdu sladké, ale měla pocit, že stejně jako její táta, byly svým způsobem velmi usedlé.

Rachel položila na kredenc dort. Z toho se Sara cítila trochu špatně. Dorty byly součástí nedělních večeří od pradávna, ale její nevlastní matka věděla, že po tom incidentu na rozlučce se svobodou, přivodil Saře pohled na dort – jakýkoli dort – zle od žaludku.

„Ahoj, tati,“ řekla Sara a objala ho. „Sara dala Coltonovi tetanovku do zadku. Myslím, že Colton může mít případ profesního pochybení.“

Táta zvednul obočí, a Sara se mračila na svou sestru. Gabby byly vždycky ta sestra, které říkala svá tajemství jako první. Možná by to měla začít znovu zvažovat.

„Colton je tak milý mladý muž,“ řekla babička. „Každý týden mi vynáší smetí.“

„Taky je opravdu arogantní,“ řekla Sara. „Pořád prvotřídní blb. Někteří lidé se nikdy nezmění, víš?“

„Vždycky se mi Colton líbil,“ řekla Gabby. „Vím, že měl těžkou výchovu, a možná nebyl jen milý, když jsi ho znala na střední, ale někdy chodí svědčit ke slyšením u rodinného soudu a vždycky se zastává dětí.“

Rachel si nabrala trochu Gabbina dipu. „Když mi UPS doveze zásilku ke dveřím starožitností, vždycky mi ji pomůže zanést dovnitř. Plus, je to skvělý policejní náčelník. Každý ve městě ho miluje. A je velmi laskavý k ženám v knihovně. Vždycky se tahá s knihami každý měsíc, když jsou slevy. Říká jim, že se takhle udržuje ve formě.“

„Všechny ženy ho milují, Rach,“ řekla Evie. „A on je miluje taky. To je ten problém – chodí na víc rande, než Rafe. Jsem s tebou, zlato,“ řekla Evie Saře. „Vyhýbej se mu a všem jemu podobným mužům jako moru.“

„Já nevím,“ řekla Gabby. „Mně se tyhle nepřátelské vibrace svým způsobem líbí. Hodně sexuálního napětí. Je to jako sledovat romantickou komedii.“

„Takovou, která skončí jako román Stephena Kinga,“ řekla Sara ponuře.

„No, nezapomeň na svoje rande na slepo, příští pátek,“ řekla Gabby.

„Gabby, tohle tu už bylo. Nemyslím si, že je teď doba--“

„Určitě je. Není lepší způsob, jak všem ve městě ukázat, že ses posunula v životě dál.“

Sara měla během minulého roku několik rande, ale nic vážného. Prostě na to neměla srdce.

„Jsem tak šťastná, že jsi zpátky, zlato, a připojíš se k tátovi v jeho ordinaci. Myslím, že to bude skvělá spolupráce,“ řekla Rachel a tleskla rukama. Jako vždycky byla její nevlastní matka rychle nápomocná. „A možná teď bude tvůj táta schopen trochu zpomalit a užít si golf a více času se mnou.“

„Rachel,“ zasáhl táta, „ty víš, že je to jen dočasně. Sara se bude příští rok znovu ucházet o její postgraduální studium infekčních nemocí.“ Sara se vzdala svého místa v prestižním programu na Clevelandské klinice po svatbě, která si nikdy neuskutečnila. Tagg tam dostal taky místo, a neexistovalo, že by ho vídala každý den. Ne bez toho, aby ztratila rozum.

„No, možná se zamiluje do Angel Falls a zůstane.“

Rachel byla nekonečná optimistka. A její otec očividně nezměnil svá očekávání ohledně Sařiny budoucnosti, a obvodní doktor v rodném městě to nebyl.

„Zlato, jsi připravena zítra začít?“ zeptal se táta.

Ne. Absolutně ne. Ta myšlenka na práci bok po boku s tátou jí přinášela stejné obavy a strach, jako i nadšení.

Tak se snažila do toho vložit něco z Rachelina optimismu. „Myslím, že ano, tati.“

„Co kdybychom se pak setkali v ordinaci a já ti ukážu, jak to tu vedu?“

Projelo jí zklamání. Táta souhlasil, že budou pracovat spolu, aby uklidnil její potřebu být blízko babičce. Nechtěl slyšet její návrhy na zlepšení v ordinaci, přiblížení novému tisíciletí. Nechtěl ji jako kolegyni. „To zní skvěle.“

„Můžeme si promluvit o přihláškách k postgraduálu. Možná bys mohla znovu na Ivy League, co myslíš?“ Saře pokleslo srdce. Její táta vždycky chtěl, aby byla akademikem, národně uznávanou expertkou ve svém oboru, a nevypadalo to, že přestane tlačit, dokud toho nedosáhne. A kdysi to chtěla taky. Problém byl, že si Sara nebyla přesně jistá, co vlastně chce. Vše, co věděla, bylo, že byla šťastná zpátky doma a těšila se na věci tak, jako už dlouho ne, vlastně ani před tou katastrofickou svatbou.

Gabby poplácala otce po rameni. „Tati, tvůj vnuk chce jízdu na poníkovi a chce, abys mu toho poníka udělal. Rozhodnutí o kariéře může počkat po večeři, ano?“

Když odešel, aby si splnil svou dědečkovskou službu, otočila se Rachel ke Gabby. „Jak se má ten kluk, se kterým jsi říkala, že randíš?“ zeptala se. „Chci slyšet víc.“

„Pamatuješ si Malcolma, že? Z vysoké?“ Saře neunikl ten náhlý znepokojený pohled, který se objevil na Rachelině tváři. „Ten, co spekuluje s investicemi?“

Ó Bože. Všichni si pamatovali Malcolma, toho egomaniakálního, do sebe zahleděného chlapa. Ani fakt, že měl práci, kterou její táta schvaloval, ho nezachránil.

„Znovu jsme se dali dohromady,“ řekla Gabby a její úsměv to prozrazoval. „Chce nás všechny vzít ven, abychom oslavili mou promoci, takže všichni dostanete šanci ho příští víkend znovu vidět.“

„Je to ten chlápek s Bugatti, které zrušil ten samý den, co ho dostal?“ zeptal se Rafe.

„To nebyla jeho vina,“ řekla Gabby. „To auto bylo prostě příliš… rychlé. Půjdu zkontrolovat ty brownies,“ řekla nadšeně a unikla z kuchyně.

Tohle všechno a to večeře ještě ani nezačala. Jo, bylo skvělé být doma.

Hned nato zazvonil domovní zvonek. Babička spěchala, aby to vyřídila, Rocket jí šel v patách. Jen pro případ je následovala i Sara.

Ale nebyla to babča, která neměla slov, když otevřela dveře. Za nimi stála s obrovskou krabicí v rukou Claire Milhousová, Taggova matka.

„Ahoj, Rose,“ řekla Claire, usmívala se svým nacvičeným úsměvem paní doktorové. Její načesané blond vlasy byly dokonale na místě, a byla oblečená, jako by právě vyšla z výlohy Talbots – v roztomilých tmavě modrých námořnických šatech a lodičkách. Sara tuhle ženu, která byla jen dva dny od toho stát se její tchyní, celý rok. A celou tu dobu neslyšela ani slovo. Nic.

„Saro, vypadáš překrásně,“ řekla Claire, a políbila ji na tvář. „Taggart mi řekl, že jsi zpátky ve městě. Jak se daří, drahoušku?“

„Daří se jí skvěle,“ řekla Rose. „Je teď doktorkou. Bude mít praxi přímo tady v Angel Falls se svým otcem.“ Babička poplácala Saru po rameni, a ona své babči věnovala vděčný pohled.

„Je to pravda, drahoušku?“ zeptala se Claire. „Tohle mi Taggart neřekl.“

Sara se kousla do jazyka, aby potlačila nutkání se na Tagga zeptat. Přemýšlela, jak věděl, že je zpátky, i jestli mu Sara chyběla a cítil vůbec nějakou lítost. Ne, že by ho vzala zpátky, to jistě ne. Ale pořád to bylo zvláštní, jak může váš život jeden den plynout jako obvykle a druhý je osoba, se kterou jste si každý den po deset let povídali prostě… navždy pryč. Odstřihnutá jako přítel na kraji ustřižené fotky.

„Každopádně,“ řekla Claire mile. „Tahle krabice dorazila z Austrálie. Je to svatební dar. Myslela jsem, že bych ti ho sem přinesla, abys ji mohla poslat zpátky, ať už to poslal kdokoli.“

„Poslat zpátky?“ zeptala se babička. „Ten tvůj syn je tak chytrý, Claire. Je škoda, že jsi ho nikdy nenaučila posílat balík.“

Sara si balík vzala, ale babička jí ho hned vzala z rukou a nesla ho do kuchyně.

„Promiň, Claire, musíš babičku omluvit,“ řekla Sara, ale ve skutečnosti to nemyslela vážně. Minulé léto po svatbě, která nebyla, jí trvalo celý týden, aby poslala zpátky všechny dary. Tagg se neuměl postarat o jeden dar? A kdo žil v Austrálii? Nikdo z její strany, to bylo jisté.

Claire snížila hlas do šepotu. „Je to ta demence, že?“

„Ano, ano, samozřejmě,“ řekla Sara. „No, díky, že ses zastavila. Přeju pěkný den.“

Jakmile zavřela dveře, byla babča zpátky. „V té krabici to chrastí. Je to určitě něco levného,“ řekla a udělala gesto, jako by si oprašovala ruce s úlevou, že je po všem. „Ta má nervy. Chtít po tobě, abys vrátila další svatební dar, když svatbu odvolal její syn.“

„Hej, Saro,“ zavolala Gabby z kuchyně. „Můžeš mi přijít pomoct?“

„Už jdu!“ zavolala Sara a políbila babičku na tvář.

Gabby v kuchyni hystericky otevírala dvířka skříněk. Krabice, kterou přinesla Claire, byla strčená nenápadně vedle koše. Demence nebo ne? Sara přemýšlela. Ráda si myslela, že ne. Přinejmenším by nemusela nic vracet do Austrálie.

„O co jde?“ zeptala se Sara.

„Tajně jsem přinesla cukrovou polevu,“ řekla Gabby. Babiččiny domácí brownies stály na dortovém stojánku z mléčného skla, vypadaly pěkně a dokonale.

„A co je na tom? Děláš to od svých třech let.“

„Saro, ta poleva chutná hrozně. Nejsem žádná cukrářka, ale chutná to, jako by tam babča dala místo cukru moučky mouku.“ Naznačila k sáčku mouky, který stál vedle mísy s polevou. „Hledám ten cukr, abychom mohly rychle udělat další.“

Sara namočila prst v misce a ochutnala. „Ó můj Bože,“ řekla a udělala obličej.

Pak se připojila k sestře v hledání.

Ten moučkový cukr nebyl ve skříňce, která byla vyhrazená věcem na pečení. Konečně ho našly na vršku konzerv ve spíži.

„Pamatuješ si ten recept?“ zeptala se Gabby, pak vzala svůj telefon. „Můžeme si to vygooglit.“

„Pamatuju si ho. Moučkový cukr, kakao, máslo, vanilka a trocha mléka.“ Sara umíchala další várku, zatímco Gabby z každého brownie seškrabávala tu nejedlou část. Právě dokončily polévání a znovu upravily každý brownie, když vešla babička.

„Přišla jsem pro omáčku. Ó, myslela jsem, že jsem je už polévala.“

„Gabby jeden olízla, tak jsme to jen trochu opravily,“ řekla Sara. „Že, Gabby?“

Gabby po Saře střelila temným pohledem.

„Gabby! Proboha, drahoušku,“ řekla babička. „Chudáčku, musíš umírat hlady. Večeře je hotová. Pojď pojíst nějaké opravdové jídlo.“ Babička se do Gabby zahákla a kráčely do jídelny. „Přines tu omáčku, Saro, drahoušku. Je čas k jídlu.“

Sara se zhluboka nadechla. Uvažovala o místě v nemocnici v New York City, které jí nabídl jeden z jejich učitelů. Mohla by být velmi šťastná, kdyby to vzala a řekla své rodině, že je to nabídka, která se neodmítá. Mohla se vyhnout svému svéhlavému otci a faktu, že její sestry, teď už i Gabby, mají vztahy. Nikdy nemusela čelit Coltonovi, nebo Taggově rodičům, nebo Taggovi samotnému, nebo faktu, že si v tomhle městě nikdy nikoho nenajde.

Přesto měla babičku moc ráda. A babička potřebovala její pomoc. Vnitřní pocit jí říkal způsobem, který nikdy předtím nezažila, že udělala těžké, ale správné rozhodnutí.

Když nesla do jídelny starý hliníkový hrnec, uvědomila si, že to bylo její první rozhodnutí, které udělala po velmi dlouhé době sama.