TTWY - 2. kapitola

Překlad: Lenuszka

Lehký letní deštík bubnoval na babiččinu starou břidlicovou střechu, když se Sara příštího rána probudila v bývalé ložnici své mámy pod okapy babiččina malého uměleckého bungalovu. Zvuk deště na šindelech nad šikmým stropem ji přenesl zpátky do dětství, když se tu choulila a chichotala se svými sestrami pod tou samou patchworkovou přikrývkou, kterou její babička ušila, když byla čerstvě vdaná.

Zoufale toužící znát matku, kterou ztratili kvůli rakovině, když bylo Saře pouhých třináct, prozkoumávaly se sestrami věci z mámina mládí – klasické knihy jako Malé ženy a Jih proti Severu, oceňující stuhy za atletiku a basketbal, literární ceny za psaní a angličtinu. Plakáty Air Supply a Journey připíchnuté na dveřích skříně, nekonečné řetězy z bavlněných kouliček a barevné ručně dělané šátky. Každá prázdná lahvička od parfému, každý starý zápisník plný jejích poznámek a čmáranic byla nekonečně fascinující nápovědou, kým jejich matka bývala, malý kousek jí samotné, který si mohly ponechat o kousek déle.

Ale probuzení ve svatyni bylo osamělé. Myslela na Tagga, který se budí vedle své přítelkyně ve zbrusu novém domě, který měl on a Sara nazývat domovem.

Jeho odmítnutí pořád bolelo, ale její lítost už byla spíš nad životem, který mohla mít, než kvůli Taggovi samotnému. Být vdaná, zařídit jejich nový dům, plánovat rodinu… to byl život, který oplakávala. Koneckonců už jí bylo skoro třicet. Chtěla ten život, sakra. Šťastný život s partnerem, kterého by milovala a se kterým by se usadila. Být schopná udělat všechny tyhle věci, které roky odkládala, protože byla příliš zaměstnaná studiem, prací, a tím, že je zlomená, zatímco všichni její ostatní kamarádi už měli skvělá zaměstnání a začali své opravdové životy. Ona byla unavená z opožděné radosti. A chtěla psa.

Deset let nepomýšlela na svůj život jinak, než že ho stráví s Taggem. Ale pak najednou… se všechno změnilo. Ano, dostala se z toho šoku. Ale cítila se bezcílně, bez pevného bodu. Jako by plavala uprostřed oceánu a neměla kompas.

Její babička jí byla vždy průvodcem, a teď ji Sara ztrácela taky. Další z mnoha důvodu, aby každá chvíle s babičkou stála za to. Být tady pro babičku způsobem, jakým tu ona byla vždy pro ni.

Sara zalovila pod postelí, vytáhla svoje fialové bačkory a vykradla se chodbou. Dřevěná podlaha trochu vrzala, ale Sara by tenhle starý dům za nic na světě nevyměnila. Vždycky snila o tom, že jednoho dne bude mít osobitý dům s určitým kouzlem, ale Tagg upřednostňoval zbrusu nový dům, který vypadal úplně stejně jako sousedův, a ona se s tím smířila. S kolika dalšími věcmi se smířila, které vlastně opravdu nechtěla?

Opravdu bylo příliš brzy na nějaké zpytování svědomí. Babička ještě nebyla vzhůru, což znamenalo, že měla Sara čas na svou obvyklou ranní nedělní rutinu, takovou, kterou babička praktikovala bez výjimky padesát let. Po probuzení se začínalo s kávou a domácími skořicovými závitky, pak příprava na mši u Sv. Alfonsa, po níž následovala káva a koblihy a rozhovory v hale kostela, pak výlet do pekárny a odpoledne se připravovala nedělní večeře.

Nedělní večeře byla tradicí, která prošla mnoha generacemi. Během let na škole a na lékařské praxi Saře všechno tohle chybělo – jídlo, to snadné kamarádství, to hašteření – typické rodinné věci, které dělaly svět snesitelnějším. Každotýdenní setkávání u babičky bylo bez debat; jedině že jste byli za mořem nebo si odpykávali doživotí, jinak jste se museli ukázat i ve smrtelných bolestech.

Sara milovala vaření s babičkou, trávit s ní čas a učit se dělat speciální italská jídla, která si její rodina uchovávala po generace. Ne poprvé od doby, co byla zpátky, ji tvrdě zasáhl fakt, že čas strávený s někým, není nekonečný dar. Dneska to bude poprvé, co uvidí celou svou rodinu od doby, co je zpátky, a ačkoli její šílená rodina přijde se svým vlastním množstvím námitek, vzájemně se měli moc rádi, a bez nich by to poslední rok nezvládla.

Když Sara sešla schody, pozdravilo jí známé škrábání tlapek babiččina psa Rocketa, jak k ní běžel po staré borovicové podlaze. Rocket byl bulteriér s hnědýma očima, hnědou skvrnkou kolem levého oka a další na jeho pravém boku. Kombinace piráta a guernejské krávy. Jeho povaha byla spíš na té pirátské straně; byl kouzelný, potměšilý a taky to byl podvodník.

„Dneska jsi vstal brzo, co?“ Rocket většinou spával stulený k jejím zádům a to od doby, co ho babička vykázala ze své postele s tvrzením, že se dobře nevyspí. Ale on opustil místnost někdy před úsvitem. Možná taky trpěl nespavostí. Sara mu rozuměla. Události posledního roku ji nechávaly vzhůru mnoho nocí.

„Oh, vsadím se, že by sis dal nějakou slaninu, že?“ cukrovala, když ho škrábala za ušima. „Protože je neděle, ano. Půjdeme pro noviny?“

Při slově slanina se psí uši našpicovaly a on začal skákat nahoru a dolů, prakticky se vznášel radostí.

„Dobře, pojďme.“

Nemohla najít župan, ale když došli do vstupní haly, našla babiččin fialový pršiplášť s kachničkami podél spodního lemu. Natáhla si pršiplášť přes pyžamo. Rocket věrný svému jménu (pozn. Rocket=raketa) vystartoval z předních dveří do mokrého rána, aby si vykonal svoje.

Déšť uprostřed června byl vytrvalý, ale nelilo. Tmavé mraky a skutečnost, že bylo stále celkem brzy – před sedmou – nastartovala den do šeda. Vůně čerstvého čistého vzduchu se mísila s vůněmi růží, které šíleně krásně kvetly podél příjezdové cesty. Sara našla v trávě poblíž cesty noviny, sundala si bačkory a boso doběhla k místu, kde ležely, zabalené v modrém sáčku. Právě když se ohýbala, že je zvedne, vřítil se tam Rocket a popadl je do tlamy.

Ten pes byl rychlý, ale Sara byla rychlejší. Chytila jeden konec novin a zatáhla. Naneštěstí si Rocket myslel, že hraje jeho oblíbenou hru. Když zatáhla, zatáhl víc. Spadl jí plášť a po zádech jí stekl proud chladné dešťové vody.

Jedním prudkým škubnutím pes uhnul, vyrazil k živému tisovému plotu, který odděloval pozemek babičky od ulice. Sara běžela mokrou trávou za psem. On ji popichoval tím, že jí ukázal ty noviny na vzdálenost paže, ale jakmile se pro ně natáhla, vřítil se do živého plotu.

Vrátil se o několik vteřin později, mokrý a pokrytý listy… bez novin.

Na hovno.

Noviny ležely v blátě pod plotem, obklopené pichlavými větvičkami, které mohly konkurovat trní Šípkové Růženky. Sara to obešla na stranu od cesty, neměla na výběr, ale musela na všechny čtyři a vylovit noviny. Uf, a tohle všechno ještě před kávou. Strčila ruku do pichlavé změti a snažila se prsty dosáhnout na ten sáček, když za sebou uslyšela běžet motor. A něco, co znělo dost podezřele jako pískot.

Sara okamžitě vystrčila hlavu a otočila se. Zářil na ni reflektor s výkonem poledního slunce. Přes zamračení nemohla vidět hlídkový policejní vůz. Za volantem seděl Colton, paže mu visela z okénka. Ta samá, kterou šila jen před pár hodinami. Očividně se rychle uzdravoval díky její excelentní péči, děkuji mockrát.

„Můžeš ten reflektor vypnout,“ řekla. „A to jsi právě zapískal? Protože to by bylo naprosto neprofesionální.“

„Samozřejmě, že ne.“ Ale kousal se zevnitř do tváře, aby ji udržel vážnou. „Jen jsem jel domů, přemýšlel o svých věcech, když tam najednou bylo… jasné jako den.“

„Co tam bylo?“ zeptala se Sara a pozvedla obočí. Raději by neměl zmiňovat nic v souvislosti s jejím pozadím. To by bylo… nepřístojné. Ale nemohla si pomoct a přemýšlela, naprosto srovnatelně o kurzu, kam až jejich vztah zašel.

On mávnul rukou jejím směrem, aby to ukázal. „Rozptýlení u silnice.“

Protočila oči.

„Potřebuješ pomoc?“

„Díky, ale jsem v pohodě. Právě jsem v keři lovila noviny.“ Rocket se v plné pozornosti posadil vedle policejního auta. Colton se natáhl pod sedadlo a hodil mu psí sušenku. Jasně to bylo něco, co už někdy dělal, soudě podle Rocketova očekávajícího pohledu a faktu, že ocasem mával rychleji, než byla povolená rychlost.

Jako na zavolanou se otevřely hlavní dveře domu a její malá šedovlasá babička vstoupila na verandu. Měla na sobě širokou zástěru s květinami a nadšeně mávala. „Coltone! Juu-huu, Coltone!“

Juu-huu, Coltone?

„Ahoj, Rose,“ zavolal zpátky. „Hned tam budu.“

Sara po něm střelila vyděšeným pohledem. Hned tam bude?

„Pospěš si, drahoušku,“ řekla babi. „Zrovna dávám do trouby skořicové závitky.“

Při myšlence na pečící babičku ji strachy píchlo. Táta a její nevlastní máma Rachel, už jemně a velmi pečlivě odvezli babiččino auto… a práce s troubou byla určitě stejně tak nebezpečná jako řízení.

Colton Saře věnoval spokojený úšklebek a zacouval s autem na příjezdovou cestu, zatímco ona lovila v živém plotu a zachránila promáčené noviny. Tiše šli k domu, pes za Sarou radostně poskakoval. Velmi nepohodlně si byla vědoma Colea – způsobem, který jí zvedal chlupy vzadu na krku. Předpokládala, že tohle s vámi udělá extrémní rozladěnost. Nemělo to nic společného s tím bílým, skoro dokonalým úsměvem, který rozzářil jeho tvář a způsobil mu kolem modrých očí malé vrásky, které byly plné pobavení. Tyhle rysy z něj možná dělaly na pohled vřelou a starostlivou osobu, ale ona si sama připomněla, že jí není. „Až po tobě,“ řekl, a přidržel otevřené dveře.

Stálo ji mnoho silné vůle, aby znovu neprotočila oči. Jakmile byli uvnitř, sundala si babiččin pršiplášť a otřepala ho, pak ho pověsila na háček v předsíni, aby uschnul. Když se otočila, viděla, jak Colton rychle odvrátil oči.

Zasáhlo ji uvědomění, které jí do tváří vyslalo horkost. Měla jen pyžamové šortky a černé tričko s nápisem na prsou, který říkal „Dostala jsem jedničku z anatomie.“ Popadla z věšáku babiččin dlouhý šedý svetr a natáhla si ho, spolu s fialovými bačkorami, které nechala v předsíni na podlaze.

Babi se objevila ve dveřích. „Pojďte dál, vy dva. Právě jsem postavila na kávu.“

Někdy ji babička udivovala a zdála se naprosto neovlivněná nemocí, která se tak zákeřně plížila. Demence byla krutá věc. I když byla Sara doktorkou a znala průběh, chvíle, kdy babi jednala přesně jako dřív, zvyšovaly její naděje, že celá tahle věc je jen noční můra a že se vzbudí a babička bude… zase babička. Pak v další chvíli babička opakovala tutéž věc po desáté, a naděje splaskla.

„Tady to je,“ řekl Colton a podal babičce krásně suché noviny. Sara se podívala na ten nasáklý modrý sáček v ruce, který byl na několika místech propíchnutý.

Polib si, naznačila ústy za zády babičky.

„Oh, ty jsi ale zlatíčko,“ řekla babička a poplácala Coltona po ruce. „Vsadím se, že jsi taky celou noc pracoval.“

„Měl jsem noční směnu, ano, madam,“ řekl Colton a široce se křenil. Jeho šarm neznal hranice, ovlivňoval ženy každého věku. A psy, jelikož Rocket neměl problém přijmout Coltonovo přátelské drbání za ušima jako pozvánku přilepit se k jeho boku.

„Musíš umírat hlady.“

Takhle to tu chodilo, když byla pryč? Colton se vetřel do přízně její babičky. Bezpochyby kvůli jídlu zdarma a dalších babičkovských službách. Jako štupování ponožek, přišívání knoflíků, nebo žehlení košil a tak.

Sara byla v kuchyni překvapená, když viděla svého mladšího bratra Rafeho, jak sedí u těžkého dubového stolu pořád v hasičské uniformě. On vstal, přešel kuchyni a dal babičce pusu. „Vešel jsem sám,“ řekl a naznačil k zadním dveřím. „Vidím, že jsem trefil akorát čas na snídani. Ahoj, Coltone. Čau, sestřičko.“ Sara objala svého malého brášku, který byl o tři roky mladší, než ona, ale měl taky široká ramena a svalnatých 188 cm, takže malý pravděpodobně nebyl ten pravý výraz. Colton a Rafe si velmi komplikovaně potřásli rukama, takže bylo jasné, že byli dobří kamarádi – takoví ti, co si ťukají pěstí.

„Těžká noc?“ zeptal se Colton, když se usadil vedle Rafeho u stolu. Rocket si mu lehl k nohám a okamžitě usnul.

„Velký požár třetího stupně ve vedlejším okrsku. Trvalo nám většinu noci to uhasit. Naštěstí to bylo opuštěné skladiště, takže nebyl nikdo zraněn.“ Rafe mluvil čile svýma rukama a celý obličej se mu rozzářil.

„Vy hasiči se nemůžete dočkat velkého ohně, co?“ řekl Colton.

Rafe se zasmál. „Aspoň na mě nikdo nestřílí. Nebo mě nenutí pronásledovat ho pod zrezivělým drátěným plotem. Je tvoje rameno v pořádku?“

Sara pomohla dát babičce závitky do trouby, pak sledovala, jak babička mizí v jídelně, aby přinesla tác. Pokradmu se podívala na Coltona, jehož odpovědí Rafemu bylo pokrčení ramen a úsměv. Dnes na pohotovosti vypadal, že snášel bolest, aby zlehčil nebezpečí své práce. Vždycky to býval Pan Nic Zasádního.

Seděl tam a mluvil s jejím bratrem, ve své tmavě modré uniformě vypadal jako ztělesnění mužnosti, v rukou držel hrnek s kávou. Sara si nemohla nevšimnout jeho šlachovitých svalů, které se mu táhly po délce opálených paží, a elegantních, dlouhých prstů ledabyle obtočených kolem jeho hrnku.

„Slyšel jsem, že jsi byl na pohotovosti,“ řekl Rafe. „Doufám, že u tebe doktor odvedl dobrou práci.“ Rafe mrknul na Saru.

„Jo,“ řekl Colton, „moje doktorka udělala dobrou práci, ale taky mi dala pěkné žihadlo do zadku. Ale doufám, že je to v pořádku, protože mi ohledně něho složila poklonu.“

Sara pustila mísu, kterou držela, do dřezu. „Neskládala jsem žádný kompliment tvému zadku.“

Neexistovalo, že by to před svým bratrem nechala být.

„Možná ne, ale můžu říct, že jsi chtěla.“

Blbec. Doslova. „To je ta nejsměšnější--“

Do kuchyně se došourala babička. „Saro, drahoušku, nalej Coltonovi kávu, můžeš?“ zeptala se babi.

„Můžu do něj přidat arsenik?“ zamumlala si, když vzala z držáku konvici s kávou.

„Já jsem to slyšel,“ řekl tiše Colton, když začala babička otírat linku. „Tolik k Hypokratově přísaze.“

„Ta se vztahuje jen na pacienty,“ řekla Sara.

Colton k ní posunul svůj hrnek, když došla ke stolu. „Sešívala jsi mi ruku, takže hádám, že jsi moje doktorka.“

„Jednorázová návštěva na pohotovosti ze mě nedělá tvého doktora.“

„Máš pravdu. Já nejsem ten typ muže na jednu noc.“

Rafe se zasmál. „Takhle jsem to neslyšel.“

Colton zčervenal. Sara byla překvapená, že se umí silně začervenat. „Můžu o tobě vyprávět příběhy, Rafe,“ řekl Colton, „ale z úcty k tvojí babičce se jich zdržím. Navíc, posloucháš příliš mnoho klepů.“

Raffe poplácal Coltona po zádech. „To nejsou klepy, Colte, to jsou legendy.“

Sara vydala bezděčný dávivý zvuk.

„Saro, zaskočilo ti?“ zeptala se babička.

„Jen z pomyšlení na všechny ty chuděrky ženy,“ řekla Sara jen tak, aby ji slyšeli oba muži. „Jsem v pořádku, babi,“ řekla hlasitěji.

„Nemusíš se za ty ženy cítit zle,“ řekl Rafe. „Všechny byly velmi… šťastné.“

Colton věnoval Rafemu pohled okamžitě-s-tím-přestaň. „Rafe, Bůh mi pomoz, ale jestli nesklapneš, řeknu všem o tom, jak jsme šli ven na tvoje narozeniny a ty ses rozhodl, že bude sranda se trochu potápět v řece nahý s tím--“

„Babi,“ řekl Rafe nahlas, „už jsou ty závitky hotové? Jsem hrozně hladový.“

Tihle chlapi a jejich lovicí historky. Sara považovala za zajímavé, že Colton vypadal kvůli snižování své reputace naštvaně. Rafe jí jednou říkal, že hasiči a jeden policejní důstojník o Coltonovi mluvili jako o Revolveru, a nebylo to kvůli jeho zbrani.

„Oh, vy kluci půjdete ven a pobavíte se, že?“ zeptala se babička a postavila na stůl misku s cukrem.

„Ano, babi,“ řekl Rafe. „Pořád chodíme s Coltem ven.“

Sara byla šťastná, že si může sednout na opačný konec starého dubového stolu a vypnout jejich popichování. Od doby, co odešla, se zdálo, že je Colton členem rodiny. Nepočítala, že se s tím teď bude muset vypořádat, když je zase doma.

Z velkého okna bylo vidět na dvorek a obrovský starý dub, na který ona a její sourozenci lezli. V letech, kdy ještě žil děda, se byli zvyklí houpat na houpačce, kterou zavěsil na nejnižší větev, která teď byla mnohem výš, než si pamatovala. Houpačka už byla dávno pryč. I to bláto pod ní, vytvořené malýma nožkama, které se odrážely výš a klouzavě zastavovaly, bylo nahrazeno trávou.

Sara předpokládala, že by si na tu změnu měla zvyknout. Koneckonců tohle už nebyl svět jejího dětství, nebo svět, který za sebou nechala, když odešla na vysokou a lékařskou školu. A když už jsme u toho, tak ani svět, který opustila minulý rok, když její zásnuby zkrachovaly.

„Nemůžu najít tu zatracenou podložku pod hrnec,“ řekla babi a šmejdila v šuplíku.

Sara se zvedla, aby pomohla, našla tu podložku na toasteru, a vytáhla závitky z trouby.

„Dal by sis smetanu, Coltone?“ zeptala se babi.

„Ne, díky, paní Faranccio. Vezmu si jen černou kávu,“ řekl.

Sara pomohla babičce dát vychladnout ty skořicové závitky. Když se vrátila ke stolu, všimla si na svém místě kouřícího plného šálku kávy.

Babička to nalít nemohla. Rafe byl na druhém konci stolu, skoro u zadních dveří. Takže zbýval Colton.

Musela vypadat trochu zmateně. Podal jí smetanu, mluvil s Rafem o nějakém druhu párty, kterou bude hostit policie s hasiči.

Jak věděl, že si dává smetanu?

„Coltone, dal by sis smetanu, drahoušku?“ znovu se zeptala babi, když na stůl přinesla závitky a posadila se.

„To je dobré, díky, paní F.,“ řekl Colton zdvořile.

Sara zachytila přes stůl jeho pohled. Neztrapnil babičku ani nepoukázal na to, že se zeptala dvakrát. I tak Sara pořád horečně míchala svou kávu, nechtěla ho nechat vidět své obavy.

Každé malé uklouznutí, které se babičce stalo, jí způsobilo malý záchvěv děsu, který jí vířil v břiše a dával jí pocit jako na vrcholu ledovce. Ale babička byla v dobré náladě, smála se a žertovala s chlapy.

Po spořádání poloviny skořicových závitků Rafe prohlásil, „Musím běžet.“

„Vyprovodím tě,“ řekla Sara, následovala ho k hlavním dveřím a zavřela za sebou.

„Co máte s Coltonem za problém?“ zeptal se jí, jakmile byli z doslechu. „Dávala jsi mu dost zabrat.“

„Ty víš, kde je problém.“

Rafe svraštil obočí a zamračil se. „Je to dobrý kluk.“

Ona si založila paže na hrudi. „Legendy? Šaškárny se ženami? A ty se s ním kamarádíš.“

„Samozřejmě tě jeho randicí historky pobavily,“ řekl Rafe. „Možná trochu žárlíš?“

„Žárlím? Na Revolvera? Ty jsi… blázen!“

„Správně. No, ty víš, co si o tom myslím,“ řekl Rafe. „Tagg jen dostal svůj dezert, pokud omluvíš tu slovní hříčku s dortem. Myslel jen na sebe. Zaplaťpánbůh.“

„Bože, Rafe, přeju si, abys byl o věcech víc přesvědčený,“ řekla Sara s úsměvem. On byl vždycky přímý střelec, a vždycky se za ni rychle postavil, i když byli dětmi.  Musela přiznat, že bylo opravdu fajn mít dospělého mladšího bratra, který ji bránil. Ale to neznamenalo, že s ním ohledně Coltona bude souhlasit.

„Každopádně,“ řekl Rafe, „dej Coltonovi šanci. Možná tě překvapí.“

„Um, naposledy, co jsem tě kontrolovala, jsi byl můj o hodně mladší brácha, a tím pádem není přirozené, že mi jako staršímu sourozenci uděluješ rady. Zapomínáš, že znám Coltona déle, než jsem znala Tagga. Jednou blb, vždycky blb.“

„Bože, dej mu svátek jo? Lidé se můžou změnit.“

„Táta dosvědčí, že většina jeho pacientů má pořád stejnou osobnost jako měli ve třinácti.“

„To je smutné,“ řekl Rafe.

„Stejně tak jako rande každý týden s jinou dívkou,“ řekla Sara a vrhla na něj upřený pohled.

„Řekl jsem, že se lidé mohou změnit – pokud chtějí. Já k tomu ale nemám důvod, jsem zrovna na vrcholu sexuálního života. Uvidíme se dnes na nedělní večeři?“

„Jo.“ Políbila bratra na tvář. „Měj se.“ Sara nemohla být k randícím návykům svého bratra příliš kritická. Jeho dlouholetá přítelkyně zemřela při nehodě, když mu bylo pouhých jednadvacet, a několik let nerandil vůbec. Předpokládala, že skutečnost, že znovu randí a to, že o tom žertuje, bylo velké zlepšení. Jen si nebyla jistá, kolik z jeho postoje bylo siláctví.

Sledovala z přední verandy, jak Rafe nasedá do svého fordu f-150 s na zakázku vyrobenými chromovanými ráfky a odjíždí. Colton vyšel z domu a nesl v sáčku dva závitky. Nikdo neopouštěl babiččin dům bez výslužky.

„Díky, že jsi mě tu nechala na snídani,“ řekl.

Pokrčila rameny, ačkoli byla tajně překvapená, že se obtěžoval s poděkováním. „To nebylo na mě. To babička.“

Colton stál příliš blízko. Tak blízko, že postřehla tu jasnou modř jeho očí, něco mezi letní oblohou a Karibským oceánem. Páni, ten muž byl Bohem políbený. Opravdu působil zástavu srdce.

Ne, že by zastavil její srdce nebo tak.

„Nashle, paní Faranccio,“ zavolal na její babičku, která byla pořád v domě. „Nashle, Zrzko.“ Pohledem sjel Saru od hlavy k patě. „Musím souhlasit s tvým tričkem. Z anatomie máš jedničku. Ale je škoda, že zbytek tvé osobnosti je trochu hořký.“ Věnoval Saře poslední rozsáhlý pohled, nasadil si klobouk a vyrazil ven do deště.