MH - 9. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Oni mě zapálí!

Ta myšlenka vířila Lianovi hlavou, zatímco přecházel ve svém vězení sem a tam. Jistě, říkali tomu ochrana a pokoj hýřil luxusem, ale když nějakou celu viděl, tak ji poznal. Když začínal, léčil zajatce na planetě Cal’aan.

Chodil sem a tam po místnosti, která bude to poslední, co kdy uvidí. Na těle mu vyrazil pot. Nikdy by si nemyslel, že tu jeho život skončí. Koneckonců tady našel svého druha. Ale jen, aby ho zase ztratil. Nevair zemře také, protože značka na Lianových zádech potvrzovala, že jsou opravdoví druzi.

Zajímalo by ho, jestli to tak Tres plánoval, jen aby nechal Nevaira zaplatit za jeho domnělou křivdu. Taky se ptal sám sebe, jestli Tresovi rodiče měli opravdu nehodu, nebo jestli jejich nečekanou smrt nějak nenaaranžoval. Lian si v hlavě probíral všelijaké alternativy.

Zaklepání na dveře ho vytrhlo z jeho panického omámení.

„Pojď dál,“ zavolal. Všechno bylo lepší než jeho vlastní děsivé myšlenky.

Do pokoje vpochodoval Lianův šéf doprovázený dvěma strážnými.

„Dobře, že jsi přivedl posily,“ zašklebil se Lian.

Joe kývl na pozdrav, ale jeho rty sebou zacukaly. „Tentokrát se ti to opravdu podařilo, že, můj synu.“

Lian zvedl obočí nahoru. „Víš, že jsem jen o deset let mladší, než ty, že ano?“

„Ale na druhou stranu o tolik mladší,“ posmíval se Joe.

„Buď na mě milý, zítra zemřu.“ Lian sebou praštil na postel a položil si ruku na oči, aby ostatní lidi v místnosti vytěsnil.

„Nevěříš, že tě jejich bohyně zachrání?“, zeptal se Joe zvědavým tónem.

„Nevěřím, že se jedná o situaci, která bude mít šťastný konec. Pokud shořím v plamenech a Nevair zemře, tak řeknou, že se nikdy Pontifexem stát neměl. Když tak přemýšlím, tak zřejmě řeknou, že jsem posedlý nebo něco takového, zabijí mě a tím i Nevaira.“ Lian neviděl žádné východisko.

„Ale pokud přežiješ, tak řeknou, že jsi požehnaný bohyní,“ ozval se neznámý hlas.

Lian zvedl paži. Vrhl pohled mezi strážné, jakoby nevěděl, který z nich to promluvil. „Ach, opravdu?“

Strážný nalevo přikývl. „Je to posvátný rituál.“

„A kolik lidí ho přežilo?“, zeptal se Lian.

Strážní si vyměnili pohledy. „Ehm… žádný.“

Joe se postavil před stráže. „A kolik z nich bylo spářeno s Pontifexem?“

Muži zbledli.

„To jsem si myslel,“ vyštěkl Joe.

Ticho se v místnosti rozprostřelo jako hustá mlha.

„Opravdu jsi spářený?“, zeptal se Joe.

Lian se postavil a vytáhl lem košile nahoru. Otočil se a ukázal jim značku. Když uviděli na jeho zádech pestrobarevného draka, všichni v místnosti zasyčeli.

„To nic nemění,“ argumentoval strážný po levici. „I tak musíme rituál provést.“

Skvělé!

Lian se škrábal, až kam dosáhl. Ta zatracená věc mezi lopatkami svědila a měl pocit, jakoby se mu nevešla do kůže. Od té doby, co našel Nevaira, měl nervy nadranc. Krátce na to ho Tres odsoudil k velkolepé show upálením, takže měl možná k panice důvod.

„Liane, mohli bychom ti zajistit diplomatickou imunitu a vytáhnout tě odtud,“ nabídl Joe.

Pokud by to mělo nějaký smysl, tak by se té možnosti Lian chopil.

„To by Pontifexe úplně zneuctilo,“ poznamenal strážný číslo dvě.

„Jak?“ Lian se zamračil a přál si, aby je mohl vinit za ten kolosální debakl, kterým se jeho život stal.

„Odeberou mu jeho titul a možná bude vyhoštěn z planety,“ usoudil strážný.

„Už se to někdy někomu stalo?“, zeptal se Joe.

„Pontifex Reeven. Později se oběsil, protože ztratil kontakt se svou bohyní a nemohl snést, jak se mu všichni vyhýbali.“ Strážní byli opravdová studnice informací.

„Ignoruj je,“ zavrčel Joe. „Místo toho se zeptej, jestli stojí za to, abys kvůli němu zemřel.“

„Ano,“ odpověděl Lian bez zaváhání. Lepší bude, když Nevair zemře s vírou v bohyni, než aby všechnu víru ztratil.

V Joeově tváři probleskla porážka. „Přál bych si, abych ti mohl říct, že tě chápu, ale ne. Nechápu. Jsi ten nejlepší léčitel, jakého jsem kdy potkal, a bude mi líto, když zemřeš. Trese a Bourna dostanu před soud. O to si starosti nedělej.“ Joe poklepal Liana po rameni.

Lian se nezmínil, že na Bourna s ohledem na svou situaci úplně zapomněl. „Děkuji,“ řekl hrdý, že se mu nechvěl hlas.

„Hodně štěstí, Liane. Mohu říct, že mi bylo potěšením s tebou spolupracovat?“

„To samé platí pro mne, pane.“ Lian zdvořile přikývl.

Potlačil nutkání vrhnout se na Joa a žadonit, aby ho odvedl někam pryč, aby ho tu nenechával.

Když to legrační trio odešlo, Lian si znovu lehl na postel. Přál by si, aby zůstal na lékařské lodi, kde strávil poslední rok. Ani si nevšiml, kdy se mu zavřely oči, dokud na víčkách neucítil jemné polibky.

Nad ním stál s vážným výrazem ve tváři Nevair.

„Nevaire? Co tu děláš?“, zeptal se Lian.

Nevair políbil Liana na čelo. „Dostanu tě odtud.“

„Nemůžeš nic dělat. Zruinovalo by tě to. Myslel jsem, že by mě měla zachránit tvá bohyně?“

„Spoléhám se na to, že má bohyně povede můj lid, ale…“ Nevair se odmlčel.

„Nevěříš, že mě dostane do bezpečí?“ Lian zíral na svého milence. Nevair mluvil o své bohyni tak pozitivně, tak zbožně.

„Já nemůžu, Liane,“ Nevairův hlas se zlomil. „Já to nedokážu. Raději budu po zbytek života žít v hanbě a sám, než abych tě viděl hořet.“

Lian nevěděl, co by jejich rozdělení s Nevairem udělalo, ale pochyboval, že by to bylo v pořádku. „Neopustím tě.“

Nevair padl na kolena a položil svou hlavu Lianovi do klína. „Prosím, Baby, uteč!“

Prsty Nevairovi prohrábl vlasy a vydával ze sebe konejšivé zvuky. „Nemůžu. Nemohu tě opustit.“

Nevairovy vzlyky byly srdcervoucí a Lian Trese nenáviděl celou svou duší. Ten hajzl mohl jen doufat, že ho odsoudí za manipulaci s vodou, protože úřady ho mohly jen vsadit do vězení. Lian si představoval, jak mu provádí něco mnohem horšího.

„Zůstaň dnes večer se mnou. Udělej z mé poslední noci tu nejlepší,“ pobízel Lian Nevaira.

Nevair vzhlédl. Jeho krásná tvář byla zalitá slzami. „To udělám.“

Měkkými, mokrými rty se zmocnil Lianových úst. Lian se naklonil a uchopil Nevairovu tvář do dlaní. „Chtěl bych být v tobě.“

Nevair souhlasně přikývl. „Všechno, co chceš.“

„Nemám tu žádné zásoby.“ Poprvé si Lian uvědomil, že tu nemá nic, co by je potěšilo. Nevair z kapsy vytáhl malou lahvičku oleje. Lian na něj vrhl tázavý pohled.

Nevair pokrčil rameny. „V každém případě jsem se chtěl s tebou ještě jednou pomilovat.“

„Aha. Dám ti pocit, na který nikdy nezapomeneš.“

Když si jeho milenec svlékl svou róbu, Lian ho prsty pohladil po hladké kůži.

„Jsi překrásný,“ povzdechl si Lian.

Nevair přimhouřil oči. „Dali ti nějaké drogy?“

„Ne!“ Lian zavrtěl hlavou.

„To ty jsi fešák. Já jsem jen já,“ vydechl Nevair.

Lian to dál nerozváděl. Nechtěl jejich čas přerušovat hádkou, jakkoliv malou. Jakmile byli oba nazí, započal Lian s kampaní, která si dala za úkol prozkoumat každičký centimetr Nevairova těla. Když byl asi v polovině, chytil Nevair Liana za vlasy a překulil se s ním tak, že Lian skončil pod ním. Jejich erekce se o sebe začaly otírat a Lian zasténal.

„Nemáš rád moje polibky?“

Nevair uvolnil sevření Lianových vlasů a pohladil ho po zádech. „Velmi jsem si jich užíval. Ale kdybys pokračoval, tak bych vyvrcholil a to nejlepší bych propásl.“

Lian zvedl obočí nahoru. „To nejlepší? Příště otočím já tebe. Když někdy zůstaneš celou noc, budeme se milovat víc než jedenkrát. Postarám se o to, abys nebyl bolavý.“ Trocha magie ten problém vyřeší.

Po krátkém zaváhání Nevair přikývl. „Oukej.“

Lian se rozesmál. Nevair se překulil a vklouzl do pohodlnější pozice tak, že se opřel o své lokty, zadkem nahoru a Lian nemohl zabránit, aby nezasténal.

Nevair koukl přes rameno na Liana. „Patřím jen tobě.“

Liana zasáhla vlna majetnickosti. „Jestli zemřu a ty nějakým způsobem přežiješ, raději by ses neměl nechat šukat někým jiným. Je mi jedno, s kým budeš mít sex, ale já budu jediný, komu toto dovolíš.“ Lian nevěděl, proč se o to staral. Zatraceně, jestli bude mrtvý, tak to bude jedno, ale jestli pro toho muže zemře, tak by si to zasloužil.

Nevair se zamračil. „Jestli přežiji tvou smrt, tak už nebudu nikdy nikoho milovat.“

Lian se roztřásl chladem. Nikdy by si nepomyslel, že Nevair zajde tak daleko. Slabý hlásek v jeho nitru mu našeptával, že by to mohlo být pravda. Zavrtěl hlavou, aby se zbavil výčitek svědomí. Lian si nanesl na prsty větší dávku gelu a začal Nevaira připravovat. Vnikl jimi do jeho dírky a přidal trochu své magie, aby odstranil nepříjemné pálení.

Nevair se zachichotal. „Nemusíte u toho používat své super léčitelské schopnosti, pane doktore.“

„Ale ano,“ argumentoval Lian. „Nechci ti způsobit bolest. Nikdy.“ Otočil prsty tak, že sebou Nevair cukl.

„Udělej to ještě jednou,“ vyzval ho Nevair.

„Takhle?“ Lian prsty zatlačil na místo, které tu reakci vyvolalo.

„Ano, přesně tam, miláčku. Přesně tam.“

Lian radostně pracoval na tom, aby Nevaira uvolnil, až se jeho milenec rozkřičel, že má Lian pokračovat rychleji.

„Je mi líto, ale chci být ohleduplný,“ popichoval ho Lian.

„Dobře, ale teď už mě ošukej,“ dožadoval se svého Nevair.

Lian svého milého napomenul. „Takové výrazy, styďte se, Vaše Svátosti.“

Nevair zakňučel. „Prosím.“

Neschopen jeho žadonění odolávat, pronikl Lian dovnitř. Poté, co se procpal užším vstupním otvorem, si Lian povzdechl. „To je úžasný pocit.“

„Och, udělej to ještě jednou,“ řekl Nevair udiveným hlasem.

„Takové to místečko?“, zeptal se Lian.

„Ano, přesně tam.“ Nevair zasténal a uvolnil svaly kolem něj.

Lian přesunul své těžiště, opřel se jen jednou rukou a druhou uchopil Nevairův penis. Rozkročil se, aby nespadl na obličej nebo na Nevaira. Cvičení dělá mistra. Jejich milostná hra – tvrdá, rychlá a plná zoufalství chytla Liana za srdce. Věděl, Nevaira nemohl opustit, ale dělal si starosti, že se tak možná přesto stane. Políbil Nevaira mezi lopatky a snažil se mu vtisknout svou lásku do kůže. Chtěl Nevairovi věnovat poslední, šťastnou vzpomínku pro časy budoucí, až už tu nebude.

***

Ráno přišlo jasné, veselé a příliš brzy. Když se Lian snažil vymanit se z jeho náruče, Nevair zabručel. Než mohl cokoliv říct, rozlétly se dveře a do pokoje vkráčeli strážci ze včerejška.

„Je nám to líto, ale už je čas,“ prohlásil strážce na levé straně.

„Dejte nám minutu, abychom se rozloučili. Hned půjdu.“

Oba dva přikývli a tiše za sebou zavřeli dveře.

„Nechci, abys šel,“ zašeptal Nevair. „Snažil jsem se intervenovat u Rady, ale oni odmítli a zpochybnili mou víru.“

Lian odhrnul Nevairovi vlasy z tváře. Rada byla očividně vedena bastardy, kteří si takového Pontifexe vůbec nezasloužili.

„Poslouchej.“ Lian počkal, až Nevair otevřel oči a pohlédl na něj. „Nechci, abys byl u toho. Nechci, abys měl na mě poslední vzpomínku, jak hořím. Slib mi, že tu zůstaneš.“

„Ne!“ Nevair se posadil. „Jestli to uděláš, tak to nejmenší, co mohu udělat já, je, že půjdu s tebou.“

„Nechci, abys to viděl. Prosím, zůstaň.“ Hrozilo, že se rozpláče. Lianovi se třásly ruce. „Prosím.“

Nevair ho tvrdě políbil na rty. „Dal bych ti všechno kromě tohoto.“

Lian se na Nevairově rameni rozplakal. Chvíli trvalo, než proud svých slz potlačil. Zatímco plakal, hladil ho Nevair po zádech.

„Promiň,“ popotáhl Lian. „Myslím, že jsem obraz stoického hrdiny, kterým jsem chtěl být, zruinoval.“

Nevair políbil Liana na tvář. „Vždycky pro mě budeš hrdinou.“

„To je tak kýčovité,“ ušklíbl se Lian. Nemyslel si, že ho ještě něco rozesměje. Měl vědět, že se to jeho druhovi podaří. Lian sklouzl z postele. „Pojď, pomoz mi, ať mi to sluší.“ Pokud měl vzplát jako ohňová koule, tak ať u toho zatraceně dobře vypadá.

Nevair na rtech vykouzlil polovičatý úsměv, ale aspoň se o to pokusil.

Vytáhl z tašky Lianovu oblíbenou košili. „Vybral jsem tuto. Myslel jsem, že bys ji na sobě rád měl.“

Zvláštní, že Nevair vybral oblečení, které by vybral i Lian.

Lian oblečení beze slova převzal a rychle se oblékl. Kterýkoliv jiný den by se nejdřív osprchoval, ale dnes chtěl být cítit jako Nevair. Stopy DNA jeho druha měl po celém těle.

„Nechť bohyně vede tvé kroky a přivede tě ke mně zpátky.“ Nevair políbil Liana na obě tváře a poté se oblékl také. Nevair sprchu nezmínil, jak se Lian domníval ze svého důvodu jako on.

Nevair zaklepal na dveře, že už jsou hotoví. Cesta z nádraží ke katedrále byla lemovaná davy lidí. Vzduchem se nesly výkřiky. „Co se děje?“, zeptal se stráží.

„Protestují. Nechtějí, abys byl upálen. Rada se musela kvůli výhrůžkám ukrýt.“

Lian pohlédl na demonstranty a ucítil k nim vlnu sympatie. Nemohli to zastavit, ale vážil si jejich podpory. Zvedl ruku a zamával jim. Dav na jeho gesto odpověděl jásotem, ale kvůli hluku jim nerozuměl. Zdvořile přikývl a následoval stráže. Kdo mohl tušit, že láska jeho života skončí jeho smrtí?

Lian s povzdechem kráčel mezi strážemi, až došli na velký dvůr napravo od katedrály. Celá oblast byla zatarasená armádou policistů. Uprostřed prostoru stála obrovská hranice. Lianovo srdce dvakrát zatlouklo a poté se snažilo vyskočit z hrudi, což by bylo možná mnohem méně bolestivé než upálení.

„Nemohli byste mě nejdřív zabít, než mě zapálíte?“, postěžoval si Lian.

„Ne.“ Odpověděl Nevair. „Musíme dát bohyni šanci tě zachránit.“

„A když to neudělá?“ Lian si byl odpovědí téměř jistý, ale chtěl to slyšet od svého milého.

„Pak zemřeme společně,“ přísahal Nevair.

Lian potlačil zvuk protestu. Neměl právo Nevairovi říkat, co měl dělat. Místo toho přikývl a upřel oči na hranici.

„Pomůžu ti nahoru.“ Milý strážný vzal Liana za ruku a podpíral ho po schůdcích nahoru. „Opatrně,“ varoval Liana, když zavrávoral.

„No, raději bych si zlomil nohu, než se nechal upálit.“

Strážný sebou cukl, ale nic neřekl.

Lian s povzdechem vystoupal nahoru a posadil se na hromadu. „Cítím se tu jako pták v hnízdě,“ zabručel.

„Mohli bychom tě přivázat ke kůlu, ale mysleli jsme si, že by to bylo příliš dramatické. Proč si nelehneš?“, nabídl druhý strážce.

Pokud si lehne, tak by začalo hořet celé jeho tělo najednou. To byla dobrá rada. Lian se překulil na záda. Cítil každou zatracenou větvičku, jak se zapichuje do jeho svědících zad. Aspoň to nebude dlouho trvat. Hystericky se rozesmál.

„Miluji tě.“ Zaslechl Nevairův hlas.

Lian by si přál, aby se toho jeho druh neúčastnil. Nevair by to neměl vidět. „Také tě miluji,“ vyrazil ze sebe. Další šanci nemusel mít. Jediné, co ho těšilo, byl fakt, že Tres nemohl přijít, aby ho viděl hořet. Nevair mu v noci prozradil, že ten muž o to požádal, ale každý od soudce až po jeho vlastního advokáta to zamítl.

Bastard!

„Dej mi to!“ Lian se otočil a sledoval, jak Nevair sebral strážného pochodeň. „Copak neznáš tradici?“

Strážný se hluboce Nevairovi uklonil, ale nic neřekl.

Nevair přistoupil k hranici. „Nechť Bohyně projeví svou vůli.“ Nevair přiložil pochodeň k základně hranice. Tiché praskání plamenů Liana děsilo. Brzy ucítí horko. Jeho přirozená magie ho před popáleninami neochrání. Mít schopnost léčit všechny kromě vlastního těla bylo utrpení.

Když se praskání přiblížilo, srdce mu poskočilo. Z hořícího dřeva se začalo kouřit a Lian se rozkašlal. Aspoň že umře na otravu kouřem dřív, než se k němu dostanou plameny. Zářivě modré nebe nad ním se mu posmívalo svou krásou. Při prvním zaplápolání plamínku u jeho nohy se Lian kousl do rtu, aby nevykřikl. Stačilo, že ho Nevair uvidí hořet, Lian ho nenechá poslouchat i jeho křik.

„Dokázal jsi, že jsi mužem, který je hoden draka,“ zazpíval mu do ucha nádherný ženský hlas.

Kouř už ho zahalil celého. Když se mu začaly lámat a formovat kosti, projela jím bolest a i přes své odhodlání ze sebe vyrazil výkřik. A křičel a křičel, a jeho hlas se měnil, stával se hlubším, hlasitějším a z lidského se změnil na zvířecí řev. Lian zvrátil hlavu a proměnil se v draka.

***

Nevairovi spadla brada. Uprostřed ohně dřepěl rudý drak se zlatými křídly a na jeho šupinách se odrážela zář plamenů. Lian se proměnil.

„Jsem zklamaná tvým nedostatkem víry, můj Nevaire.“

Když před sebou uviděl mihotající se obrys ženské postavy, Nevair klesl na kolena. „Odpusť mi, Bohyně. Má víra není dost silná.“ Jak skrz průsvitnou bohyni hleděl na svého krásného druha, slzy mu stékaly po tvářích.

Bohyně věnovala Nevairovi chápavý pohled. „Tvá víra je v pořádku, můj drahý. I já bych váhala, kdybych měla obětovat svého syna. Být bohyní není vždy jednoduché. Ne vždy děláme, co bychom chtěly, ale nikdy své věřící nezradíme.“

Nevair uctivě přikývl. „Aspoň teď bude muset v tebe věřit.“

Bohyně se rozesmála. „Ano, to bude muset, že?“ Její smích zaplnil dvůr a poté zmizela.

„Já tě zabiju!“ Nevair se otočil a uviděl, jak se na něj žene Tres a mává mečem. „Nejsi požehnaný,“ vřískal. „Zemřeš stejně jako všichni ostatní.“

Nevaira by zajímalo, jak se Tresovi podařilo uniknout a kde našel ten meč. Věděl, že strážní byli příliš daleko, než aby ho mohli zachránit. Bohyně dává a Bohyně bere.

„Proč chceš mou smrt?“, zeptal se Nevair a snažil se stát. Neměl čas se proměnit dřív, než mu Tres probodne srdce.

„Protože drakodlaci jsou nepřirození. Vy všichni si myslíte, že jste nějaká lepší rasa, ale my vás dostaneme. Všechny vás zabijeme a tuto planetu převezmeme.“

Tresovy oči nabyly fanatického lesku. Nevair nechápal, jak to, že si toho nevšiml dřív. Meč už byl skoro u něho, když ho obrovská rudá tlapa odmrštila pryč.

Když Tres uviděl Liana, vytřeštil oči. „Ne! Ne! Bohyně tě nemohla změnit! Měl jsi zemřít!“

Lian otevřel tlamu a odhalil tak zuby ostré jako nůž. Jedním pohybem dračí tlapy Tres přeletěl dvůr a přistál na druhé straně, kde se konečně probouzeli omámení strážní.

Poté, co strážci Trese odvedli, upřel Nevair svou pozornost na draka, který do něj šťouchal hlavou. Jeho zlaté oči se leskly, když pohlédl na Nevaira. Ten poškrábal draka po nozdrách.

„Později tě vezmu na tréninkový let. Teď sebou musíš hnout.“

Dračí oči ospale zamrkaly.

„Ne! Teď si nemůžeš zdřímnout. Chci zpátky svého Liana. Proměň se.“

Chvíli si Nevair myslel, že se mu Lian vzepře a přesto usne. Místo toho se ta velká, překrásná bestie proměnila na malého, dech beroucího muže, který v Nevairově náruči propukl v pláč.

„Jsem na tebe tak pyšný,“ zašeptal Nevair a pevně ho svíral.

Stres z ohně a proměny způsobil, že se Lian neovládl. „Dostaň to ze sebe, miláčku, dej mi všechny své slzy.“

O pár minut později Lianovi slzy došly a on se v Nevairově náruči uklidnil. Jeden ze strážných přiběhl s bílou róbou. Lian se rychle oblékl.

„Pojďme do mého pokoje.“ Nevair hladil Liana po zádech, aby toho zoufalého muže utěšil. Lian přikývl, ale ještě stále nepromluvil.

Když procházeli shromážděným davem, lidé se rozestupovali. Někteří se snažili Liana dotknout, protože toužili po kontaktu s někým, kdo byl požehnán Bohyní. Když vstoupili do katedrály, doprovázel je tichý šepot.

Nevair pomohl Lianovi po schodišti nahoru, každý schod mu přišel větší než ten předešlý. Nevair ho pevně svíral, jakoby se ještě stále bál, že ho ztratí. Jeho vnitřní drak vrčel touhou si Liana nárokovat znovu a záda ho svědila jako děs.

Když byli konečně sami, pohlédl Nevair na svého druha. Lianovy modré oči teď měly stříbrné proužky, které vypadaly jako jiskřivé letní nebe.

„Patříš mě,“ řekl Nevair, jakoby to chtěl někdo zpochybňovat. No, jelikož Lian nezemřel, chtěl to znovu zdůraznit. „Teď se tě budou chtít všichni dotýkat a uctívat tě jako dar Bohyně, ale ty patříš mě. Nikdo kromě mě tě mít nebude.“ Nevair přešel ke své skříni a vytáhl krabici, kterou v ní ukrýval. „Když jsem byla mladý a ještě jsem nesložil svůj slib, věděl jsem, že jednoho dne budu mít svého vlastního druha. Prostě jsem to věděl. Takže jsem vzal peníze, které mi přenechal můj dědeček a nechal jsem to vyrobit pro svého budoucího druha, pro tebe. Miluji tě, Liane, a doufám, že to budeš akceptovat jako důkaz mé náklonosti.“

Ukázal krabičku svému milenci, který ho sledoval velkýma pozornýma očima.

„Také tě miluji,“ řekl Lian tichoučkým hlasem.

„Otevři ji,“ vyzval ho Nevair.

Lianův úsměv, i když ještě nenabyl své plné síly, jako vždy Nevaira úplně odzbrojil.

***

Když Lian otevíral dřevěnou krabičku, třásly se mu prsty. Nevěděl, co by teď měl dělat, kromě toho, že chtěl zůstat co nejblíž Nevaira. Ten muž definoval Lianův svět a závislost, kterou nyní pociťoval, mu přišla děsivější než skutečnost, že se proměnil v draka.

Zlatý náramek byl posetý drahokamy. Zářily na něm rubíny, smaragdy a obrovské diamanty. Ještě nikdy neviděl krásnější šperk.

„Co se stane, když se s tou věcí proměním v draka?“ Byl na sebe hrdý. Hlas se mu při těch slovech ani nezachvěl.

Nevairův teplý, chápavý úsměv ho zahřál na srdci. „Zaplatil jsem i příplatek za speciální kouzlo. Ať budeš mít jakoukoliv podobu, vždy se ti přizpůsobí a budeš ho moct sejmout pouze ty.“

Liana by zajímalo, kolik peněz Nevairovi dědeček zanechal. Nevair na něj vrhl stydlivý pohled. „I když žiji tady v katedrále, má rodina šikovně investovala. Větší část mých peněz odchází na charitativní účely, ale nouzí trpět nebudeme. Dokážu se o tebe postarat.“

Nevairův vážný výraz ve tváři způsobil, že Lian celý roztál. „Také nejsem zrovna chudý, drahoušku. Rada mi za mé výzkumy platí dobře.“

„Dobře, jsem rád, že tě umí ocenit,“ řekl Nevair.

Lian se dotkl drahokamy posázeného náramku. Vypadal tak draze, že by mohl financovat nějaké malé město, ale nechtěl ten okamžik svými sarkastickými poznámkami pokazit. „Nasaď mi ho.“

Nevairův žhavý pohled Lianovi prozradil, že se rozhodl dobře. Chladný kov při kontaktu s kůží Liana roztřásl, ale rychle se zahřál.

Nevair uchopil Lianovy ruce do svých. „Ze své pozice Pontifexe nás z vůle Bohyně spojuji, abychom mohli strávit zbytek našeho života společně.“

Lianovu hruď naplnilo teplé světlo a nahradilo chlad, který ho mrazil v kostech. Poprvé ho obklopil pocit domova. Utíkal tak dlouho, že už nevěřil, že by někdy našel místo, které by na něj takto volalo.

„Miluji tě,“ řekl muži před sebou. Nevairův výraz ve tváři mluvil za vše. Byl obdivován, milován a žádaný hodně muži, ale až do této chvíle si nebyl vědom rozsahu Nevairovy lásky.

„Také tě miluji. Je jedno, co se stane, máme jeden druhého,“ řekl Nevair.

Lian se usmál. „Dobře, budu se toho držet.“