HTM - 20. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Považovala jsem za možné, že byla lednička posedlá. Ta věc se snažila, aby to na ní nebylo vidět, ale já ji prokoukla. Já ty její zákeřné triky znala. Ó, ano.

„Proč ho, k čertu, nikdo neslyšel?“, zeptal se někdo ostrým hlasem. Nevěděla jsem, kdo to byl, protože ten někdo se nacházel mimo kuchyň. Ale znělo to jako Marco. Lépe řečeno: znělo to jako Marco těsně před tím, než někomu odtrhne hlavu.

Jeden z upírů tento tón asi znal, protože když odpovídal, byl velmi opatrný: „Mág zřejmě obklopil byt nějakým tišícím kouzlem. Nic jsme neslyšeli…“

„Spíš mě zajímá, jak to, že jste nic neviděli. Byli jste tu všichni a ani jednoho z vás nenapadlo na ni dávat pozor!“

„Apartmán měl být prázdný!“, ozval se hlas dalšího, méně vystrašeného. „A ona nemá ráda, když se motáme kolem ní moc blízko…“

„Tak hrajte biliár nebo karty, a sledujete ji, aniž by to bylo očividné. Ale sledujte ji!“ Něco udeřilo do zdi. Nějakou dobu nikdo nepromluvil. Nebo jsem možná neposlouchala. Koneckonců někdo musel dávat pozor na ledničku. Nemohla to být normální lednička, ne? Nemělo by se to vypnout, když jsou dveře zavřené? Myslím, že jsem za jednou dírkou zahlédla pohyb, ale mrkla jsem a bylo to pryč. Ó, ano, já to věděla, na mě si nepřijdou.

Dorazil Pritkin a dřepl si vedle mé židle.

„Ještě nemůžeš spát, Cassie,“ řekl a podal mi pohár. Vonělo to, ale ne dost, abych se probudila. Něco jsem zamumlala a otočila se, abych mohla zabořit tvář do pěkného, teplého ramene, které mi někdo nabídl.

Někdo mě vytáhl na nohy. Povzdechla jsem si a přitulila se na jeho měkkou hruď. „Pij.“ Někdo mi dával do rukou hrnek. Odstrčila jsem ho. „Já nechci. Chci spát.“

„Ještě ne.“

„Proč jsem teda v posteli?“

Pritkin si povzdechl, posadil mě a vtiskl mi hrnek do ruky. „Na cestě je léčitel a já potřebuji, abys zůstala vzhůru, dokud nedorazí. Rozumíš?“

Napila jsem se příliš horké kávy a zamračila se kvůli něčemu, na co jsem si nevzpomínala. Světlo z herny padlo na Pritkinovy ježaté blonďaté vlasy. Možná, že to byl ten důvod.

„Ty nesnášíš mé vlasy, že ano?“, zeptal se a přes tvář mu přeběhl úsměv tak rychle, že jsem si ho možná jen namlouvala.

„Jo.“

„Proč?“

Zvedla jsem ruku, abych se jich dotkla a s překvapením zjistila, že jsou měkké. Jen na pár místech byly tvrdší kvůli přípravku, který na ně používal. Přišlo mi divné, že má Pritkin na vlasech i něco jiného než pot. Protože jinak nebylo možné, aby mu tak držely.

„Je to… jakoby se zlobily,“ řekla jsem a marně se je snažila vyhladit. Pritkin mi zadržel ruku.

„Většina lidí je toho názoru, že ke mně pasují.“

„Já nejsem jako většina lidí.“

„Já vím.“

Znovu jsem sledovala ledničku. Přes Pritkinovo rameno jsem viděla na dveře a zjistila, že vůbec nejsou zavřené, ale zela v nich škvíra jako u otevřených úst. A dolů kapalo na zem něco barevného a lepkavého.

Omáčky, pomyslela jsem si. To jsem se měla domnívat.

„Dryden je na toaletě hotový,“ řekl jeden z upírů a vešel do kuchyně. „Ona se musí také vyzvracet?“

„To už udělala,“ řekl Marco a přidal se k nám. Pozvracenou košili měl svléknutou, ale místo ní zatím nic neměl. Na sobě měl šedé kalhoty a hodně, hodně chlupů. Opravdu hodně chlupů. Rostly mu dokonce i na ramenou. Jako nějaká kožešina. Marco si ke mně dřepl z druhé strany.

„Jste celý chlupatý,“ řekla jsem ohromeně.

„A vy jste totálně zhulená.“

Chvíli jsem nad tím přemýšlela. To mi přišlo přehnané.

„Proč bych měla být zhulená?“

„Kvůli těm zatraceným bonbónům. Vždycky ochutnám všechno, než to začnete jíst, ale tentokrát jsem jen přihlížel, jak do sebe cpete ty zatracené sladkosti…“

„Nemohl jste to vědět.“

„To je má práce, abych to věděl!“

Povzdechla jsem si a přitáhla si jeho kudrnatou hlavu blíž k sobě. Byl teplý a chlupatý, jako velký medvídek. Velký medvídek s tesáky. Jemně jsem ho poplácala.

„Proč ochranná kouzla to svinstvo neodhalila?“, zeptal se jeden ze strážců naštvaně. Měl rudé, hladké vlasy a slušivý modrý oblek. Vzpomínala jsem si na něj: To byl jeden z těch upírů, co si dělali legraci z mága, ale nic nepodnikli, když nás následoval do apartmánu. Možná proto zněl tak nasraně.

„Ochranná kouzla odhalí jen jed,“ řekl Pritkin. „Toto byl uspávací prostředek.“

„Jaký smysl to mělo mít?“

„Zřejmě se útočník domníval, že když toho sní dostatečně dost, tak zemře,“ vyrazil ze sebe Marco. „Vždycky není zapotřebí jed. Stačí člověka předávkovat sedativy. Ale jeden či dva bonbóny by stačily, aby nemohla použít své schopnosti a dostat se před tím mizerou do bezpečí.“

„Ten zatracený mizera jich sám několik sežral,“ prohlásil Pritkin. „Možná v naději, že ztratí vědomí dřív, než ho ta bytost převezme.“

„A proč teda zůstal vzhůru?“

„Bezpochyby by usnul, kdyby to celé trvalo o něco déle. Bohužel náš rozhovor skončil dost brzy a Cassie našla tu krabičku…“

Zazvonil mobil. Marco ho vytáhl z kapsy a pohlédl na display. „Teď dostanu vynadáno od mého pána znovu,“ řekl na mou adresu. „Dokážete se příštích pět minut nenechat zabít?“

„Pokusím se,“ odpověděla jsem vážně.

„Víte, u někoho jiného by ta odpověď zněla směšně.“ Marco odešel.

„Já prostě nechápu, odkud ta věc věděla, že s mágem získá tak skvělou příležitost,“ pronesl jiný upír. Byl tmavovlasý a na sobě měl pěkné světle hnědé sako, které teď zdobily skvrny od piva. „Celý den jsme odmítali jednoho chlapíka za druhým, a kdyby tento nepřišel s vůdcem Kruhu, tak bychom ho vyprali stejným způsobem.“

„Možná, že útočník čekal zrovna na tohle,“ ozval se třetí upír a rozhlédl se. I on měl tmavé vlasy a oblečený byl v tmavých kalhotách. Světle modrá kravata mu visela pod uchem, čehož si asi doteď nevšiml.

„Mohl tu být celý den, pozorovat nás a čekat na příležitost…“

„Na někoho, kdo náhodou dorazí s otrávenou bonboniérou?“, zeptal se zrzek posměšně.

„Nebyly otrávené,“ odsekl upír zamračeně.

„Ale mohl je…“

„Odkud? Z nejbližší cukrárny?“ Zrzek protočil oči. „Ano, vezmu si ty otrávené, děkuji. Máte i nějaké s mátovou příchutí?“

„Velmi vtipné!“

„Hej, zníš jako idiot. Ten hajzl je samozřejmě přinesl s sebou, což znamená, že za tím není náhoda, ale promyšlený plán.“

„Mám na to stejný názor,“ vložil se do toho Pritkin, což přimělo upíry otočit hlavu. „Ale ten plán nepocházel od něho.“

„Jasně, že to řeknete,“ vyštěkl zrzek. „A odkud měl ty zatracené bonbóny?“

„Když přinesl bonbóny, tak ještě nebyly otrávené. Podle jeho výpovědi je otrávil až později pod vlivem neznámé entity.“

„Čím?“

Pritkin sáhl do kapsy, něco vytáhl a hodil to po upírovi, který to bez problému chytil. Jednalo se o malou fiólu podobnou těm, které mágové nosili u pasu. Mnoho z nich obsahovalo tekuté substance, které se někdy samy od sebe pohybovaly, ale v této fiole se nacházela jen průzračná tekutina.

„Co to dělá?“, zeptal se upír.

Pritkin neodpověděl. Klekl si vedle mne a jeho oči si mě pozorně prohlížely. Nakonec zvedl jeden prst.

„Cassie, kolik…“

Chytila jsem ho za prst a zachichotala se. Pritkin pohlédl přes rameno na upíra. „Její účinek vidíte,“ odpověděl.

„Proč by sebou ten chlap tahal takovou věc?“, zeptal se druhý upír.

„Je to docela užitečné, když chcete někoho zajmout.“ Pritkin pokrčil rameny.

„Pak je to tedy zbraň.“

„Ano.“

„Ale on šel na rande.“

Pritkin překvapeně pohlédl na upíra. „No a?“

Zrzek rozhodil rukama.

„Jak si můžeme být jistý, že byl ten mág posedlý?“, zeptal se hubený blonďák a opřel se o kuchyňskou linku.

„Možná ho někdo najal…“

„Patří ke Stříbrnému kruhu už sedmnáct let,“ řekl Pritkin.

„A mágové nemohou být podplaceni?“

„Pochází z bohaté prominentní rodiny a nemá zapotřebí nechávat se podplácet.“

„Ten chlap?“, zeptal se blonďák nevěřícně. „V takovém outfitu?“

„Ne každý si zakládá na něčem takovém,“ odsekl Pritkin.

Zrzek si na něj ušklíbl. „To vidím.“

„Co takhle vydírání?“, navrhlo novou teorii světle hnědé sako. „Někdo měl něco, čím ho mohl vydírat.“

„Proběhne vyšetřování,“ sdělil Pritkin.

„Ale jeho činy mluví samy za sebe…“

„Jeho činy? Vždyť se ji snažil zabít!“

„Snažil se ji zachránit. Když byl ještě sám sebou, tak se snažil pralinky sníst sám a při boji zpomaloval své reflexy a postaral se o to, aby nemohl správně zamířit. Když Cassie utekla, tak po ní nehodil smrtící kouzlo. Celou dobu proti tomu cizímu vlivu bojoval…“

„A odkud to víte?“, zeptalo se světle hnědé sako. „Protože vám to řekl?“

„Víme to, protože ještě žije!“, vyštěkl Pritkin. „On a Cassie, spolu bojovali. Postaral se o to, aby pro ni získal trochu času a ona toho skvělým způsobem využila.“

Pritkin se ke mně sklonil a znovu mi naplnil hrnek kávou. Už několik dní se neholil a já mu položila ruku na tvář. „Plyšáček,“ řekla jsem vážně. Povzdechl si.

„Já nechápu, proč se ta věc vůbec musela v někom usadit,“ přemýšlel nahlas zrzek. „Když je tak mocný, že dokáže posednout válečného mága…“

„Každý se může stát obětí posednutí, pokud nedává pozor,“ odvětil Pritkin. „A nikdo nedokáže být v pozoru pořád.“

„Ta věc si nezvolila nikoho z nás,“ zdůraznil upír.

„Posednout upíra je těžší,“ vysvětlil Pritkin. „Duchovní entita může upíra posednout, ale stojí ho to mnohem víc sil než u člověka. V tomto případě neměla bytost zřejmě dostatek energie, aby posedl jednoho z vás a ještě ho přiměl k útoku.“

„A musí to zaútočit jen pomocí někoho jiného? Pokud je to tak mocná zlá entita, proč nezaútočila sama?“

„To už jednou zkusila,“ řekl Pritkin.

„Nešlo o útok, ale o převzetí. Co jí brání v tom, aby zaútočila přímo, pokud ji nezadržela ani ochranná kouzla?“

Pritkin pokrčil rameny. „V elfí zemi by určitě došlo k přímému útoku. Mimo jejich svět je entita oslabená.“

„Ještě stále nevíme, jestli se jedná o bytost z elfí říše,“ řekl upír.

„Ale ano, víme,“ odporoval drsný hlas.

Vzhlédla jsem a ve dveřích uviděla štíhlého blondýna. Chvíli jsem na něj zírala a poté jsem vykřikla a hodila po něm hrnek s kávou. Trefila jsem přímo jeho slabiny, což asi nebylo zrovna příjemné, protože také vykřikl a chvíli tu bylo opravdu hodně křiku.

Poté mi Pritkin položil ruku na rameno a já opožděně zjistila, že Drydena doprovází dva upíři, kteří ho drželi za ruce. Ale vypadalo to, že ho ani tak nesvírají, jako spíš podpírají. A poté jsem si všimla dalších skutečností, jako například, že jeho oči už nebyly černé, ale modré, že měl zakrvácený nos, byl bledý a třásl se. Navíc měl dost pomačkaný oblek, ze kterého teď kapala káva. Byl cítit po ostré omáčce.

„Omlouvám se,“ řekla jsem. Dryden neodpověděl. Jen tak tam stál a zíral na mě.

Pritkin mu podal pár papírových kapesníčků. „Odkud to víte?“

Dryden polkl a osušil si podbřišek. „Má… má prababička byla elfka,“ řekl zlomeným hlasem. „Vypadalo to, že to ta entita ví. Snažila se se mnou mluvit…“

„O čem?“

„Já… já si nejsem jistý. Já…“

„Neumíte jejich řeč?“

„Trochu, ale…“

„Tak hádejte!“

„O to se právě snažím, tak mě nechte domluvit!“, odsekl ostře Dryden a hodil vlhké kapesníčky do odpadkového koše. „Rozuměl jsem zhruba tak jedno slovo z deseti, ale myslím… Myslím, že se ta bytost chtěla omluvit.“

„Omluvit?“, opakoval po něm zrzek zmateně. „Za co?“

Dryden se zamračil a mávl rukou. „Za tohle? Za to, že mě skoro zabil? Protože mě málem přiměl, abych…“ Zarazil se, pohlédl mým směrem a sevřel rty. „Já nevím. Tolik jsem nerozuměl. Jen něco v tom smyslu „oni mě donutili,“ a že se bojí…“

„Ona?“, zeptal se upír.

„Ano. Ta bytost o sobě smýšlela jako o ženě. Každopádně používala ženskou formu oslovení. Jak už jsem říkal, neznám jejich řeč moc dobře, a už vůbec ne dialekt Nejvyššího dvora…“

„Nejvyššího dvora?“, zeptal se Pritkin.

„Mám na mysli verzi řeči, kterou se mluví na dvoře…“

„To jsem pochopil,“ štěkl Pritkin. „Jak jste ten dialekt poznal?“

„Mluvila tak má babička!“

„A vaše babička byla…?“

„Selkie-šlechtična.“

Pritkin zaklel. „Temná elfka.“

Mág se neobtěžoval na to reagovat. Hleděl na mě a zhluboka se nadechl. „Než odejdu, tak jsem vám chtěl… poděkovat.“ Znělo to přidušeně.

Chvíli jsem o tom přemýšlela. „Rádo se stalo.“

„Víte, za co vám děkuji?“

Zatraceně. Doufala jsem, že se mě na to nezeptá. Za společnou večeři asi ne, když jsme spolu žádnou neměli. „Ne?“, odvětila jsem a pomyslela si, že mám šanci padesát na padesát.

Klekl si před mou židli, nebo se mu možná podlomily nohy, to jsem netušila. Obzvlášť při síle nevypadal. „Já vím, co to je,“ pronesl chraplavě, ukázal na mé zápěstí a myslel tím náramek s noži, který chladně spočíval na mé kůži.

„Mým úkolem v Kruhu je odčarovávat temné zkonfiskované artefakty a… Už jsem jednou něco takového viděl.“ Hleděl mi přímo do tváře. Vypadalo to, že čekal na nějakou odpověď, a proto jsem přikývla.

„Mohla jste mě zabít,“ pokračoval. A poté mi políbil ruku. „Děkuji.“ Pár sekund zůstal takto, v pokleku, se skloněnou hlavou, jako prosebník před knězem. Nebo jako někdo, kdo žádá ženu o ruku. Pomalu se mě zmocňovala nervozita, protože to poslední by mi ještě chybělo. Rozhodla jsem se dát mu košem jemně.

„Vypadáte jako slušný milý chlapík,“ řekla jsem. „Myslím tím, když se zrovna nesnažíte mě zabít. Myslím…“ Povzdechla jsem si a vyslovila to.

„Jen si s vámi nechci vyjít.“

Najednou vzhlédl. Jeho oči byly vlhké, ale zářivě se usmíval. „Pak jsem vám vděčný dvojnásob.“