HTM - 19. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

„Tomu říkáte oběd?“

Vzhlédla jsem a uviděla ve dveřích do kuchyně stát Marca. Ten ale uměl vyplňovat futra. Otřela jsem si z úst čokoládu a zapila ji vychladlým čajem. „Nic jiného tu není.“

„Bude vám z toho špatně.“

Pokrčila jsem rameny. Povzdechl si a jednu nohu si opřel o židli. „Nechcete si o tom s tatíkem Marcem povykládat?“

„Nejste můj otec.“

„Ale mohl bych být. Kdysi jsem měl malou holčičku.“

Zvedla jsem oči od krabice s bonbóny od mága, kde jsem hledala další krémový kousek. „To jsem nevěděla.“

Přikývl. „Trochu se vám podobala. Ale víc se usmívala.“

Chvíli jsem přemýšlela, jestli se mám zeptat, co se s tou holčičku stalo, ale něco takového mohlo být u upírů dost riskantní. Většinou se odpověď nikomu nelíbila. „Já se usmívám,“ řekla jsem místo toho. „Jen dnes ne. Ten zatracený mág vyžral všechny kousky s krémovou náplní.“

Jeho obočí putovalo nahoru. „A já si myslel, že to byl ten starý podivín, kdo vás nějak naštval.“

„To taky.“

Marco se opřel o židli a ta útrpně zasténala. „Co to bylo tentokrát?“

Dopřála jsem si další smetanový bonbón. „Očividně trčíme v nějaké staronordické verzi Armagedonu, ani jsme o tom nevěděli. Jde po nás Ares, Bůh války, a můžeme ho porazit jen tehdy, když najdeme bohyni Hel, která možná nebo také ne, nese jméno Artemis a možná, nebo ne, je ta správná osoba a ne nějaké kouzlo, nebo zbraň nebo marmeládou plněný kapr. Musíme ji najít, protože staré legendy tvrdí, že dokáže Ara porazit. Ale také tvrdily, že Ouroborosovo kouzlo porazí Apolona, z čehož usuzuji, že staré legendy stojí za prd.“

„Hmm.“

„Jonas chce vědět o tom, co, kdo, a kde a očekává odpovědi ode mě.“ Zvedla jsem flekaté ruce od čokolády. „Nějak je mám obstarat. Nevíte náhodou, jak?“

„Ne.“

„Já také ne.“

„A proto sedíte tady a cpete se sladkostmi?“

„Čokoládou.“

„A co je na tom jiného?“

„Sladké je prostě sladké. Čokoláda je terapie.“

„Máte dnes odpoledne něco v plánu?“

„Sníst ještě víc čokolády.“

Marco zavrtěl hlavou. „Neměla byste se nechat tím staroušem tak rozhodit. Je úplně mimo.“

„Ano.“ Pomalu jsem si na Marcovo vyjadřování zvykala.

„Kde je vůbec?“

„Doma.“ Nebo kam to mizel, když už mi nešel na nervy.

„A ten mág?“

„Taky.“ Pritkin aspoň řekl, že jde do svého pokoje. Rozhodla jsem se mu věřit, protože kdybych k němu krátce zaskočila a on tam nebyl, tak bych vybuchla a už tak jsem byla na hraně.

„No dobře, tak já jdu do postele,“ prohlásil Marco, položil své obrovské ruce na stůl a vzepřel se. Žádnou pomoc nepotřeboval, ale upíři se rádi předváděli jako mučedníci, když je někdo nutil být vzhůru po východu slunce.

„Nechtěl jste jít do postele už před hodinou?“

„Myslel jsem, že bude lepší, když počkám, až všichni odejdou.“

Protočila jsem oči. No jasně. Jakoby kdyby mi Pritkin nebo Jonas chtěli najednou useknout hlavu.

Marco si prohrábl rukou vlasy a odešel. Ve druhém patru bonboniéry jsem našla napůl ukrytý kousek s kokosovou náplní, kterou jsem okamžitě vysála. Svět pomalu začal vypadat lépe. A Marco měl možná pravdu, když říkal, že nemám brát Jonase příliš vážně. V jednom okamžiku tvrdil, že vize vyvolat nejdou a v druhém je po mě chtěl. Měla bych mu naservírovat Artemis na stříbrném podnose a přitom jsem neměla v ruce nic než jméno, které možná ani nebylo správné. Snažila jsem se mu vysvětlit, že je to těžké. Těžké ve smyslu slova nemožné. Nebo spíš zázrak.

Ale Jonas mi na to jen odpověděl, že mě už něco napadne.

No, jasně. Abych někoho mohla najít, tak bych potřebovala přinejmenším fotku, nebo něco, co té osobě patřilo nebo se toho aspoň dotkla. Návštěva jejího posledního bydliště by také pomohla. A i poté… Nebyla jsem žádný čmuchací pes! Možná vize přijde a možná taky ne. Ale za těchto podmínek… Ne a ještě jednou ne. Dejme tomu, že Artemis opravdu existovala a dejme tomu, že to byla opravdová osoba a ne jen nějaká metafora, kterou si Jonas v tom svém konspiračním mozku poskládal dohromady – odpověď stále zněla ne. Neměla jsem žádné fotky, žádné předměty z jejího osobního vlastnictví a nejméně tři tisíce let se ve svém posledním známém bydlišti neukázala. Což ale neznamenalo, že se o to nepokusím. Zatraceně. Můj rekord ve vyvolávání vizí na počkání nebyl moc dobrý, ale Jonas byl tak plný naděje, že jsem nepřenesla přes srdce, abych ho na to upozornila.

Však si toho brzy všimne. Opřela jsem se o opěradlo a uslyšela, jak má vlastní židle zavrzala. To také nebylo dobré znamení. Možná bych si měla další krémové pralinky odpustit. Kdyby ještě nějaké zbyly.

Protřela jsem si rukama obličej. Byla jsem z toho všeho cukru nějaká malátná. Možná bych si měla raději objednat pořádné jídlo. Telefon byl na kuchyňské lince, jen pár metrů ode mě, ale ta vzdálenost mi najednou připadala větší. Znovu jsem si povzdechla a následovala Marcova příkladu, položila ruce na stůl a vzepřela se…

Ale má cesta mířila jiným směrem. Všechno kolem mě se točilo, nohy pode mnou podklesly a já padla na zem jako kámen. Něco kolem mne prosvištělo a ozvala se rána. Udiveně jsem vzhlédla a říkala si, proč je v opěradle mé židle zabodnutý nůž. Na setinu sekundy jsem zírala na lesklou čepel, která se ještě chvěla a odrážela po kuchyni prasátka. Poté jsem vyskočila. Nebo se o to aspoň pokusila. Ale omámení, které mě poslalo k zemi, mi způsobovalo potíže s koncentrací, a když mě přepadl důvěrně známý pocit unášení neznámo kam, znovu jsem se ocitla na kolenou před ledničkou. Tentokrát jsem zírala na vyleštěné černé boty.

Upíři mu to říkali, pomyslela jsem si. Po toto roční období byla ta barva naprosto nevhodná. A poté mě jedna z těch bot kopla do hlavy. Zatraceně to bolelo, i když jsem na poslední chvíli uhnula a kopanec se mi pouze otřel o ucho. Když jsem uslyšela svištění dalších očarovaných nožů, natáhla jsem se po dveřích ledničky a otevřela ji. Dýky se zabořily do tenkého plechu. Prý nerez ocel, šmejdi.

To, že jsem přežila, jsem vděčila skutečnosti, že jsem byla na kolenou a dýky se zabořily do dveří nade mnou, prorazily plast a zapíchly se do nádob s omáčkami. Něco udeřilo za mnou. Nevěděla jsem, co to bylo, protože jsem měla obličej plný octové omáčky. Zamrkala jsem, abych líp viděla a zjistila, že skrz dírky na mě zírají dvě zuřivé oči. Tohle měl být můj ideální partner na rande? Jeho oči měly jemnou pomněnkovou modrou barvu, což u válečného mága vypadalo až moc holčičí. Teď už to bylo jedno. Hleděla jsem na něco chladného, černého a děsivého. Hodila jsem po těch očích zbytek omáčky a odplazila se po čtyřech pryč.

Mág zavyl a znělo to všechno, jen ne lidsky. Bylo to zakvílení vyjadřující čirý vztek. Díky těm očím jsem to už tušila, ale ten jekot zlikvidoval jakékoliv pochybnosti. Ať už mě tenkrát posedlo cokoliv, vypadalo to, že si to našlo jiného hostitele a očividně to mělo v úmyslu svou práci dokončit.

No, skvělé.

Schovala jsem se za stůl, omámená a s pálením v očích. Prsty jsem šmátrala po pytlíku, který mi dal Pritkin a pak jsem si najednou vzpomněla, že ho vlastně už nemám. Zatracený Niall! Jestli to tady přežiji, tak ho pošlu do až do Gobi. Otevřela jsem skříňku a zalezla dovnitř.

Nebylo to tak šílené, jak to znělo. Musela jsem najít něco ze železa, a to rychle. Buďto to, nebo jsem musela použít jedinou zbraň, kterou jsem disponovala. Už jsem zabila, protože nebyla jiná možnost, ale ještě nikdy chudáka, kterého nikdo neupozornil, že to bude možná nebezpečné jít se mnou rande. Opravdu jsem ho nechtěla vracet Jonasovi v pytli na mrtvoly. Ne, to opravdu ne. Ani tehdy ne, když malé dýky létaly sem a tam a zabodávaly se do skříňky. Skrz díry pronikalo světlo, odráželo se od hrnců, pánviček, které byly všechny super moderní, ale z nerezu. Co chybělo, byla pořádná pánev ze železa. Jeden nůž prořízl hadici pod dřezem a do obličeje mi začala stříkat voda.

Na moment jsem nic neviděla, a to stačilo jedné silné ruce, aby otevřela dvířka, uchopila mě za vlasy a vytáhla ven. Bolestí mi vyhrkly slzy, ale také mi to poskytlo příležitost.

Sahara, pomyslela jsem si, chňapla po jenom noži a uřízla si vlastní vlasy. Tím mág ztratil rovnováhu a zavrávoral. Nakopla jsem ho do zadku a poslala ho rovnou k zemi. A poté jsem ho kopla do ramen a uslyšela, jak obličejem narazil na podlahu. Okamžitě jsem se rozběhla do chodby a volala Billyho a mé užitečné osobní strážce…

Nestihla jsem to.

Na půli cesty mě něco zasáhlo a hodilo to se mnou na druhou stranu herny. Hlavou jsem udeřila do zdi. Ale to nebyl můj hlavní problém. Problémem bylo to něco, co vypadalo jako nějaká hmota z tvrdého plastu a co mě přitlačilo na rudou tapetu jako nějakého brouka. O sekundu později jsem byla omotaná v jakési fólii, protože hmota se perfektně přizpůsobila mému tělu, také nosu, ústům i očím. Snažila jsem se bránit, protože jsem spíš cítila, než viděla, jak se blíží posedlý mág. Nebyla jsem schopna otočit hlavou, ani pohnout prstem, natož otevřít ústa, abych se mohla nadechnout nebo zavřít vysychající oči nebo… nebo cokoliv jiného.

Ta věc s vanou se opakovala, ani teď jsem se nemohla hýbat, dýchat nebo volat o pomoc. Okamžitě jsem zalitovala tohoto srovnání, protože jsem začala propadat panice. Puls se mi zbláznil, na těle mi vyrazil pot a žaludek se mi stáhl křečí. Obávala jsem se, že se v té svářecí fólii pozvracím. Ze zoufalství jsem se snažila skočit – stačil by i půl metru. Ale nic se nestalo. Cítila jsem tu důvěrně známou sílu, viděla jsem ji vnitřním zrakem jako nějaký blýskající se oceán energie. Ale nemohla jsem na něj dosáhnout. Něco v hlavě mě blokovalo. A má jediná zbraň, náramek, ležela mimo dosah mezi mnou a zdí.

Mág se přibližoval.

Přátelský obličej už nevypadal tak přátelsky. Zkřivená grimasa se přibližovala stále blíž a blíž. Jakoby chtěl vidět všechny podrobnosti mé tváře, až bude konec.

Ale konec nepřicházel.

Samozřejmě, že ne, pomyslela jsem si chmurně. Na co se obtěžovat se zabíjením, když stačí jen stát a pozorovat, jak se dusím? Trčela jsem v pasti jako zvíře. Dokonce jsem už byla připíchnutá na zeď jako nějaká trofej. Ještě pár sekund a proměním se ze živého člověka na neživý kus masa, zatímco ty děsivé tmavé oči pozorovaly, jak má mysl boj vzdává a…

Má mysl.

Mozkem mi proběhla myšlenka, ale byla mimo můj dosah. Nedokázala jsem ji zachytit, nemohla jsem přemýšlet, protože mnou cloumala panika – no, přiznávám, přesně před tímto mne varovali a bylo mi řečeno, že je to nejsnadnější cesta, jak zemřít v situaci, kdy jsem vůbec zemřít nemusela. A také mi to připomnělo ještě něco jiného, dokonce mi to vtloukal do hlavy tak často, že už mě to otravovalo… Vzpomínala jsem na dvě zuřivé zelené oči.

Odhad. Přístup. Akce. S pomocí jsem nemohla počítat, takže jsem si musela pomoct sama.

Odhad situace. Nemohla jsem se hýbat, ani jediný zatracený centimetr. Jak si mám pomoci, když se nemůžu hýbat? Moment, to nebyla tak úplně pravda. Mé tělo se hýbat nemohlo, ale má mysl? To bylo něco jiného. Koneckonců jsem byla Pýthie a Pýthie dokázaly opustit svá těla, usadit se v jiných osobách a…

Ale nemohla jsem skočit, ne teď. Což znamenalo: Nebyla jsem schopná dostat se do bezpečí jiného těla. Nanejvýš jsem mohla… Opustit tělo. Ano, to bylo možné. Mohla jsem nechat své tělo za sebou, jakoby zemřelo. Ale protože jsem ještě žila, tak by mi mohlo sloužit jako kotva, která mě udrží v tomto světě. Ale jaký by to mělo smysl být duchem, jehož jediným zdrojem energie bylo tělo, které dlouho nevydrží, protože…

Protože…

Protože…

Protože…

Větu jsem nedokončila, protože jsem začala ztrácet vědomí. A to znamenalo konec, prohru a smrt a…

Akce.

A poté jsem se zamotala, omámená, dezorientovaná. Když jsem uviděla své tělo, přepadla mě nevolnost. Malá, bledá, bezmocná, přimáčknutí na zeď, rozcuchané vlasy v obličeji zkřiveném grimasou, ze kterého strach vymazal veškerou barvu. Neztrácela jsem čas a proletěla kolem mága a mé skoro-mrtvoly do přívětivé temnoty chodby. Zoufale jsem volala Billyho jméno, protože pokud mi někdo mohl tady s tou duchařskou věcí pomoci, tak jedině on. Ale buďto tvrdě spal, nebo byl někde mimo, protože se nic nedělo; neslyšela jsem od něj ani pípnutí. Všechno ukazovalo na to, že jsem v tom sama.

To platilo i o mých osobních strážcích, kteří si udělali pohodlí v jedné nepoužívané ložnici a hráli poker. A jak uvolněně u toho vypadali: povolené kravaty, rozepnutý límeček, na podlaze kýbl s ledem a pár lahví piv. Aby nemuseli chodit daleko do kuchyně!

„Máte pohodlí?“, zeptala jsem se, ale samozřejmě mě nikdo neslyšel.

Jednu nebo dvě sekundy jsem pozorovala, jak si klidně hrají karty a nedělají si starosti o dýky házejícího mága, který se jim procházel po bytě, nebo o můj výlet do světa duchů, který povede přímo do světa mrtvých. Teda pokud se nestane zázrak. Ne, chlapci se zajímali jen o svou hloupou karetní hru a já byla tak naštvaná, že jsem rukou mávla nad stolem. Bankovky, žetony, karty, to všechno se rozlétlo do stran a přistálo na zemi. A poté jsem převrhla celý ten zatracený karetní stolek.

Samozřejmě jsem věděla, že duch by se měl chovat jinak. Pro duchy platilo, že si svou energii především šetřili. Věděli, že s ní musí zacházet velmi, velmi opatrně a střádat každičkou trošku a používat ji opravdu jen v nejnutnějším případě. Protože nemít energii znamenalo smrt.

Ale já i tak brzy zemřu, takže jsem na pravidla kašlala. Nesnažila jsem se sílu šetřit. Naopak jsem jí plýtvala. Aspoň jsem měla svůj poslední velký výstup, pomyslela jsem si a hystericky se smála. A tak jsem uchopila jedno pivo a hodila ho nejbližšímu upíru na hlavu. Netrefila jsem, ale láhev se roztřískla o zeď s uspokojivým efektem, takže jsem vzala i ostatní láhve a házela jednu po druhé. Upíři začali vyskakovat, porážet židle a divoce se rozhlížet. Někteří z nich vytáhli zbraně, ale nebylo nic, na co by mohli střílet.

„K čemu vůbec mám takové osobní strážce?“, vykřikla jsem a hodila láhev na komodu. „Jaký to má vůbec smysl?“ Další láhev zasáhla zrcadlo a vytvořila síť prasklinek.

„Musíme tě sledovat, jak spíš, Cassie!“ Bum! „A jak si lakuješ ty své zatracené nehtíky na nohou!“ Prásk! „Hlídáme tě na každém kroku, Cassie.“ Bum! „A co děláte, když se mě někdo pokouší zabít?“ Jedna láhev zasáhla lampu a rozbila dekorativní stínítko. Na vyděšené upíry se spustila sprška jiskřiček. A poté jsem se zarazila. Ne, že by mi došla slova, ale protože jeden z upírů objevil ve vzduchu se vznášející láhve. Očividně ho to děsně naštvalo.

„Už toho mám dost,“ prohlásil a namířil na ně zbraň.

Nepohnula jsem se, jen s láhvemi provokativně kývala. „Chceš je, sráči? Chceš? Tak si pojď pro ně!“ A začala jsem utíkat, jakoby mi za patami hořelo.

Jedna kulka se zabořila do zdi vedle mě, druhá rozbila lampu v chodbě a třetí zasáhla pěkný malý obrázek a zanechala hnusně velkou díru uprostřed čela holčičky na houpačce. Tak ať. Mou starostí byla mladá žena na zdi, jejíž obličej už byl celý modrý a vypadala docela mrtvá. Na sekundu jsem se zarazila a zírala na neživý, bledý obličej. Poté jsem vklouzla zpátky do svého dobitého těla a…

Nic.

Černota.

Chlad.

Bylo tu tak zima.

A ticho.

Dokud někdo nezačal křičet: „Nesmíte zemřít, Cassie! Jen neumírejte, Cassie…“

A někdo mi bušil do hrudi. Jiný mi foukal do krku vzduch páchnoucí po cigaretách a to nebylo moc příjemné. Ten chlap by si měl vypláchnout ústa. A poté jsem začala kašlat a lapat po dechu. Mlátila jsem kolem sebe rukama a Marco si mě přitiskl na prsa. „Jste v pořádku? Zatraceně! Jste v pořádku?“, křičel mi do tváře.

„Grrr,“ odpověděla jsem. A poté jsem ho pozvracela.