HTM - 17. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Následující den někdy kolem poledne jsem s tmavými kruhy pod očima z nedostatku spánku dovrávorala do obývacího pokoje a uviděla, jak jde Marco ke dveřím. Aspoň jsem předpokládala, že se jednalo o Marca. Těžko se to určovalo. Velikost a šířka odpovídala, ale obličej byl zakrytý květinami.

„Ahoj,“ řekla jsem, když se z kytice v jeho náruči uvolnila jedna dokonalá rudá růže a spadla mi k nohám.

„Taky ahoj,“ odvětil Marco na cestě pokojem. „Otevřela byste mi ty dveře?“

Otevřela jsem dveře. „Co to tu děláte?“

„Vynáším smetí.“ Vyrazil k výtahu a za sebou zanechával cestičku z květů.

Na koberec dopadla i kartička. Sklonila jsem se a zvedla ji. ‚Cassandra Palmer‘. Zamračila jsem se.

„Marco?“

„Hmm.“

„Vy vyhazujete mé květiny?“

„Ano.“

„Proč?“

„Podívejte se do herny.“

Výtah přijel dřív, než mohl pokračovat, ale možná to ani neměl v úmyslu. Z kabinky vystoupil muž. Měl na sobě modrý oblek, lesklé černé boty a přinášel ještě víc růží.

„Děkuji,“ řekl Marco, převzal je a pokračoval do výtahu.

„Hej!“

Dřív než mohl muž kytici stáhnout zpátky, dveře se zavřely.

„Zatracení upíři,“ zabručel, otočil se… a uviděl v otevřených dveřích do suity stát tři strážce. Zbledl ještě víc, než byl, protože se jednalo o velmi atraktivního přírodního blondýna. Upíři se k němu přiblížili a kroužili kolem něj jako žraloci.

„Ten poslední se mi líbil víc,“ řekl ten tmavovlasý. „Tento je trochu moc hubený.“

„A prosím tě, neříkej, že je to tvůj nejlepší oblek,“ vrhl druhý strážce kritický pohled na proužkovaný oblek. „Podle mého odhadu devadesát devět celých padesát devět?“

„A k tomu košile zadarmo,“ přidal se třetí strážce.

Všichni se začali smát. Muž zrudl, ale neustoupil. „Ach, mám schůzku s…“ Poté mě uviděl a s úlevou si oddechl.

„Ach, vy jste…“

„Ona je příliš zaneprázdněná, než aby s tebou mluvila,“ řekl první upír a objal chlapíka kolem ramen, aby ho odvedl zpátky k výtahu.

„Dej ty svoje pracky pryč, upíre!“, zavrčel muž a ruku setřásl. „A jestli je příliš zaneprázdněná, tak mi to má říct sama.“

„Och, tento je výbušný.“

„Co se tu děje?“, zeptala jsem se.

Muž – mág, jak jsem předpokládala – si stoupl přede mne a natáhl ruku s krabičkou. Podle lesklého obrázku na víku se jednalo o cukroví.

„Pro vás,“ řekl hrdě, zřejmě proto, že se mu podařilo zachránit aspoň část dárku.

„Ehm, děkuji.“

„Dost dobře nevím, jak bych vám měl říkat,“ přiznal se. „Lady Cassandra by bylo korektní až po ceremonii a zní to moc formálně. A „slečno Palmerová,“ není o moc lepší. Měla byste něco proti tomu, kdybych vám říkal Cassie?“

„Nenamítala bych, kdybyste mi řekl svoje jméno.“

Muž zamrkal. „David Dryden.“

Jen jsem na něj koukala.

„Vaše jedna hodina.“

„Moje co?“

„Rande,“ ušklíbl se třetí upír.

„Rande?“, opakovala jsem zmateně.

„Však víte.“ Mág vypadal najednou rozpačitě. „Jako obvykle.“

„Myslím, že tu máme jednoho nápadníka, chlapci,“ řekl tmavovlasý upír.

„Úplný milovník,“ přizvukoval mu druhý upír.

„Nemohla byste je poslat pryč?“, zeptal se mě mág naštvaně, zatímco se za ním ozval akustický signál výtahu.

„Musí tu být,“ odvětila jsem.

„Já také! Posílá mě šéf.“

Z výtahu se vyhrnul šéf a jeho vlasy. „Ach, Drydene, chlapče. Ty už jsi tady.“ Jonas mu věnoval zářivý úsměv a smetl mu z ramene drobné smítko.

„Už jste seznámil s naší novou Pýthií?“

„Snažil jsem se!“, vyrazil ze sebe mág zoufale.

„Mohla bych si s vámi na moment promluvit, Jonasi?“, zeptala jsem se jemně.

„Samozřejmě, má drahá, samozřejmě. Proto jsem tady.“

„Mohl bys zopakovat tu hlášku ještě jednou?“, uslyšela jsem jednoho upíra, jak se ptá. „Já bych si to rád napsal. Šlo o to „jako obvykle,“ pokud si dobře pamatuji.“

„Jdi do háje,“ odpověděl mu mág.

Vedla jsem Jonase dál do apartmánu a zastavila se ve dveřích do herny. Nebo tam, kde dřív byla herna. Teď to připomínalo spíš skleník. Čtyři tucty váz s květinami, navíc kytice, které ještě vázu neměly a nespočet květináčů.

„Jonasi.“ Přimhouřila jsem oči a pohlédla na něj. „Co to má znamenat?“

„Možnosti, má milá,“ řekl a uznalým pohledem přejel po moři květin. „Vždycky je dobré mít nějaké možnosti.“

„Také je hezké mít místo, kam by si mohl člověk sednout. A o tomhle jsme spolu mluvili.“

„Skutečně?“, zeptal se nejistě.

„Ano, mluvili. A vy jste slíbil…“

„Ne, neslíbil.“

„Jonasi!“

Chlácholivě zvedl ruce. „Opravdu, má milá, s tímto nemám nic společného.“

„Tak kdo?“

„Niall. Myslím, že byl kvůli vašemu incidentu v poušti… zneklidněný. Vrátil se dostatečně brzy na to, aby nechal vyjít článek o naší budoucí Pýthii, a…“

„A co?“

„Moc tisku,“ řekl Jonas a poplácal mě po ruce. „Ale nedělejte si starosti. Za týden nebo dva to přejde.“

„Za týden nebo dva?“ Rozhlédla jsem se. Za jeden nebo dva týdny si budu moci otevřít vlastní květinářství. Kýchla jsem.

„Je to tu jak ve velkoskladu květin,“ komentoval to Marco, který se právě vrátil a podal mi kapesník.

Vděčně jsem ho přijala. „Odkud to můžete vědět?“

Jen zvedl obočí a chopil se další várky.

„Tato je poslední. Pak jdu do postele,“ sdělil mi a vrhl na Jonase zamračený pohled. „Tady to začíná být bizarní.“

„To teprve bude.“

Ušklíbl se a odešel. Znovu jsem kýchla.

„Nemohli bychom výuku přemístit do obývacího pokoje?“, zeptala jsem se Jonase a třela si slzící oči.

„Och, možná bychom měli dnes udělat výjimku a výuku úplně vynechat,“ pronesl Jonas velkoryse.

„To není nutné. Nemám v úmyslu jít s tím mužem na rande.“ Popotáhla jsem a snažila si vzpomenout na jeho jméno.

Jonas si přeměřil mága stojícího u kuchyňských dveří. „Proč ne? Co je na něm špatného?“

Muž sebou cukl.

Povzdechla jsem si. „Nic.“

„No, tak tedy pozdní oběd…“

„Ne!“

„Čaj?“

„Jonasi!“

Vzdychl a vzdal to. „Takový pěkný chlapec… velmi dobrá rodina,“ zamumlal a vydal se do obývacího pokoje.

Vysmrkala jsem se a následovala ho. Přitom jsem málem vrazila do staromódní tabule, která zabírala většinu místa vedle nové sedačky. Překvapeně jsem zamrkala, protože ještě před chvílí tam nebyla.

„V tom případě byste mi mohla pomoci s několika maličkostmi,“ řekl Jonas a začal něco lovit po kapsách. „Dělal jsem to tak s Agnes, víte? Každý čtvrtek jsme se sešli na čaj a přitom jsem s ní probíral záležitosti magického světa, pro případ, že by ji přišlo něco povědomé.“

„Já jsem si ničeho v poslední době nevšimla,“ řekla jsem a nedůvěřivě pohlédla na tabuli. Opatrně jsem se té věci dotkla. Byla pevná, opravdu existovala.

„Přesně o to jde,“ řekl Jonas. „Někdy i Agnes dlouhou dobu nic neviděla a poté ji přepadly všelijaké vize a většina z nich nebyla v žádné souvislosti s tím, co už jsme věděli. Ale když jsme o tom mluvili… Vypadalo to, jakoby jí to pomáhalo její síly soustředit. Možná to bude u vás stejné.“

„No dobře.“ Protáhla jsem se kolem tabule a šla si sednout na sedačku.

„Dobře, dobře.“ Jonas mezitím obrátil všechny své kapsy naruby, takže z jeho obleku visely všude šedé jazyky. Ale asi to, co hledal, nenašel, protože mávl rukou a z prázdného vzduchu vytáhl zabalenou krabičku. S úžasem jsem ho pozorovala, protože něco takového jsem doposud znala jen z televize. Ale nemyslela jsem si, že Jonas použil nějaký kouzelnický trik. Mé pochyby se potvrdily, když se balíček sám rozbalil.

„Je mi jasné, že se vize nedají vyvolat násilím,“ řekl zamyšleně.

„Co je to?“, zeptala jsem se.

Jonas zvedl pohled. „Tohle?“

„Ano, tohle! Co je to?“

„Křída.“

„Křída?“

„Ano.“

„Na co?“

„Na tabuli,“ odpověděl Jonas trochu udiveně.

„Ale… odkud ji máte?“

„Odkud mám co?“

„No tu křídu!“

Na čele se mu objevily tenké linie vrásek. „Od Rymana. Byla v akci.“

Otevřela jsem pusu, abych něco řekla, ale pak jsem ji opět zavřela. Ne, do takové diskuse se pouštět nehodlám. Ne dnes. Posadila jsem se na sedačku a přehodila si nohu přes nohu. „Tak dobře.“

Na jednu nebo dvě sekundy si mě Jonas podezřívavě měřil pohledem, jako bych to byla já, kdo se choval podivně. Ale nakonec došel ke stejnému názoru jako já a nechal to být. Z balíčku vylovil kousek křídy a začal s ní čmárat na tabuli, přičemž u toho vypadal jako praštěný profesor.

„No, jak už jsem říkal, vize mohou být trochou náladové. Agnes je popisovala spíš jako nějaký druh kaleidoskopu nebo puzzle, skládající se z jednotlivých dílků, které dohromady nedávaly žádné smysl, než ucelený příběh. Souhlasila byste s tímto popisem?“

Pokrčila jsem rameny. „Mám vize obojího druhu. Ty promíchané jsou obzvlášť otravné.“

Jonas přikývl. „Ano, to říkala i Agnes. Ale také říkala, že kdyby měla nějaký záchytný bod, nějakou indicii k tomu, co viděla, pak by mohla konkrétní vizi pochopit lépe. A když se jí podařilo soustředit se na jeden jediný dílek, pak se jí často stalo, že najednou dával smysl i celek.“

„Na jaký dílek puzzle bych se měla soustředit dnes?“

„Na takový, na kterém už pracuji nějakou dobu. Narazil jsem na zajímavé informace a…“

Zarazil se a zíral na něco za mnou. Otočila jsem hlavu a uviděla, jak za tabulí vykukuje hlava mága. Jeho pohled těkal mezi námi dvěma. „No, já jsem si říkal…“

„Ne, ne, to už máme za sebou,“ řekl Jonas.

Muž hleděl chvíli na Jonase a poté se rozhodl obrátit se na mě. „Pozdní oběd?“

„Ne.“

„Večeře?“

„Ne.“

„Jen… že jsem ještě nic nejedl.“

Jen jsem na něj hleděla.

„Mohl bych třeba dostat zpátky ten dezert?“, zeptal se po pár sekundách.

Beze slova jsem mu podala krabičku a mág opět zmizel za tabulí.

Jonas na mě pohlédl. „Kde jsme to skončili?“

„Nemám tušení.“

Chvíli přemýšlel. „Och, ano. U mého šetření. No, týká se severských ság, mytologie staré Skandinávie. Četla jste o nich někdy?“

„Ehm, ne.“

„Líbily by se vám, Cassie.“ Jonas mávl rukou, ve které držel křídu. „Plno sexu a násilí.“

Zamračila jsem se. „Proč si myslíte, že by se mi něco takového…“

„A v určitém smyslu jsou ságy něco jako vize, protože nám dodávají dílky do puzzle. Ne zrovna ty nejlepší dílky, musím podotknout, a ne v tom správném pořadí, ale aspoň něco. Je na nás, abychom význam těchto dílků skládačky rozšifrovali.“

„Rozšifrovali?“, zopakovala jsem a snažila se pochopit, kam to bude směřovat.

„Abychom v nich poznali návod k naší současné situaci. Jak jsme se před nedávnem dost drastickým způsobem dozvěděli, hodně starých mýtů našeho světa se zakládá na reálných skutečnostech. Například legenda o Ouroborosovi…“

„Ouroboros?“, pronesla jsem tiše. Artemisino kouzlo nepatřilo k mým oblíbeným tématům.

„Ano. Jako ve většině kultur našeho světa existuje i ve Skandinávii legenda o obrovském hadovi, který je zakousnutý do svého ocasu a tím chrání planetu. Staronordický název pro tohoto hada zní Jörmungandr. Označuje se i jako Midgardský had a v germánské mytologii se jedná o mořského hada obepínajícího celý svět. Zrozený byl Lokim, který se uměl proměňovat v ještěra.“ Jonas se odtáhl od tabule, abych mohla vidět to, co nakreslil. Což mi moc nepomohlo, protože obrázek na tabuli vypadal jako balón s očima. Nebo nějaká zdeformovaná chobotnice…

„Podle legendy Jörmungandr nebo jinak řečeno Midgardský had vyrostl do takové velikosti, že se obtočil kolem celé Země a zakousl se do vlastního ocasu. Věřilo se, že svět drží pohromadě jen díky němu a pokud by se pustil, tak se svět rozpadne.“ Jonas vedl od obrázku tenkou linii a do jejího středu napsal ‚Loki‘. Poté namaloval tři vertikální linie jako u rodokmenu. Jednu z nich spojil s fotbalovým míčem a podtrhl ho.

„To je Země?“, zeptala jsem se pro jistotu.

„Ano.“

„A ta ovinutá věc je Jor… tak nějak?“

„Ano.“ Jonas se zamračil. „Copak to není jasně zřetelné?“

„Ne úplně.“

Předklonil se a obrázek změnil. „Je to tak lepší?“

Žádného rozdílu jsem si nevšimla. Když jsem se zadívala pozorněji, zjistila jsem, že to něco s očima má teď rozdvojený jazyk.

„Jonasi…“

„No, zajímavé na těch nordických mýtech nejsou rozdíly vůči ostatní mytologii, nýbrž to, co k nim dodávají,“ řekl Jonas. Vedl linii od míče, naškrábal tam nějaké jméno a pohlédl na mě.

„Thor?“, nadhodila jsem, protože Jonasův rukopis nebyl o moc lepší než jeho kreslení.

„Ano.“

„Bůh hromu, velký chlapík s kladivem?“

„Přesně tak. A Jörmungandrův největší nepřítel. Legenda říká, že v Ragnaröku…“ Uviděl můj obličej. „To je staroseverský výraz pro ‚Soumrak bohů‘, velkou válku, která rozhodne o osudu světa.“

Přikývla jsem, hlavně proto, aby se konečně dostal k věci.

„Legenda praví, že Thor Jörmungandra při Ragnaröku porazí a poté po krátké době zemře,“ pokračoval Jonas. A to byl zřejmě ten bod, protože tam jen tak stál, houpal se na patách a vypadal, že je sám se sebou spokojený.

„Ještě stále čekám na tu zajímavou část,“ pronesla jsem po pár sekundách.

Jonas zamrkal. „Copak to nechápete? To, co jsme zažili, mělo mnohem větší význam. Ouroborosovo kouzlo bylo zlomeno, což umožnilo návrat starému bohu. A po krátké době zemřel.“

„Ale to byl Apollo.“ V nitru se mi šířila nechuť. Jestli bylo něco, o čem jsem mluvila ještě méně ráda než o Ouroborosovi, tak to byl ten chlapík, který ho porazil. Apollo byl zdrojem síly patřící k mému úřadu. Věnoval ji svým kněžkám v Delfách, aby mu pomáhali se sledováním těch podezřelých človíčků, které nesnášel. Ale když ho a ostatní bohy Ouroborosovo kouzlo vyhodilo ze Země, jeho síla tu zůstala, spojená s Pýthiemi, které ve své práci pokračovali, ale tentokrát pro Kruh a lidi, kterými Apollo tak pohrdal. Tak to aspoň vypadalo, dokud jsem se na scéně neobjevila já. Apollo si byl jistý svým vítězstvím, když trůn Pýthie zdědila nezkušená adeptka a ne jedna z pečlivě vybraných Vyvolených, které vyrůstaly pod křídly Kruhu. Chtěl mě využít, aby mohl bariéru jednou pro vždy zničit a nastolit tak vládu bohů a otroků. Vůbec ho nepotěšilo, když jsem mu svou pomoc odmítla. Nakonec jsem z nás dvou zůstala jen já, což mě ještě stále naplňovalo údivem. Zřejmě jsem měla pořádnou dávku štěstí. Co se mě týkalo… Neměla jsem absolutně nic proti tomu, kdybych už jméno Apollo nikdy neslyšela.

„Je to opravdu fascinující,“ mlel dál svou Jonas. „Mnoho staroseverských bohů má paralelu v mýtech ostatních kultur. Od Skandinávie přes Island, Indii a dál. Jména se mění, ale v podstatě se jedná o stejné entity se stejnými schopnostmi. Někdy se také jedná o symbolismus.“

„Skutečně?“, zeptala jsem se a čekala na další jobovku. A ta určitě přijde, tím jsem si byla jistá.

„Och, ano. Vezměte si například Thora. Jak jste sama poznamenala, je známý především jako Bůh hromu. Ale nepřijde vám zajímavé, že to byl on, ke komu se ve Skandinávii modlili v časech hladu, aby jim poslal dobrou úrodu, i když tato role bývá obvykle přisuzována slunečnímu bohu? Nebo že jsou sluneční bohové v jiných částech světa zobrazováni se sekerami v ruce, které se až příliš podobají Thorovu kladivu? Někteří učenci dokonce věří, že to byly prototypy pro Thorovo kladivo.“

„Ale co to má všechno společného s…“

„A co legenda o čtyřech koních, které táhnou Thorův bojový vůz. Jeden se jmenuje blesk a druhý hrom. Apollo také používal blesky a hromy – elementy – ne koně –, aby zahnal nájezdníky, kteří chtěli dobýt svatyni v Delfách?“

„No, hm, pěkné, ale…“

„Staří Galové považovali Boha hromu a Boha slunce také za jednu a tutéž bytost,“ pokračoval Jonas a dostával se do ráže. „Ve Francii byl objeven obraz boha s jednou rukou na kole, symbolu slunce a v druhé držel blesk. A slovanský Bůh hromu, Perun, byl uctíván ohněm z dubového dřeva.“

„Dubové dřevo?“

„V Řecku byl dub zasvěcen Bohu slunce.“

Zírala jsem na tabuli a můj špatný pocit se zdvojnásobil. Polkla jsem.

„Co se mi tu snažíte říct… Myslím, co to má všechno znamenat…“

„A pak je tu hinduistický bůh Indra. Vykazuje všechny aspekty slunečního boha a jezdil po nebi ve zlatém bojovém voze, aby přinesl den. A více je znám jako Bůh hromu, který mává nebeskou zbraní Vajrou – bleskem.“

„Jonasi…“

„A pak je tu také skutečnost, že Thor údajně sídlil v Jotunheimu, na východě, což nás přivádí na spojení s vycházejícím sluncem…“

„Jonasi!“ Ostrý hlas patřil Pritkinovi.

Otočila jsem hlavu a uviděla ho ve dveřích, jak tam stojí se založenýma rukama na prsou a přimhouřenýma zelenýma očima. Z nějakého důvodu byl opravdu bledý a nestál tam jako obvykle vzpřímený jako svíčka, ale opíral se o zeď. Ale žil a vypadal velmi naštvaně. Přesto jsem měla hroznou radost, že ho vidím.

„Hm? Ano?“ Jonas zamrkal.

„Chcete nám sdělit, že Thor a Apollo jsou dvě jména pro tu samou osobu?“

„Och, ano,“ odvětil Jonas, jakoby to bylo jasné už od začátku. „A když jsem to zjistil, tak jsem se samozřejmě začínal ptát…“

Pár sekund Jonas a Pritkin jen zírali na tabuli.

„Pak jste se začal ptát sám sebe, co?“, nevydržela jsem to.

Jonas na mě pohlédl. „Copak to není jasné. Zajímalo by mne, jestli to, co momentálně zažíváme, není Ragnarök.“