HTM - 16. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

„Já to věděl!“

Když jsem bezprostředně za sebou hned po svém zmaterializování v mém bytě ve Vegas uslyšela rozhněvaný hlas, cukla jsem sebou. Prudce jsem se otočila, což se mé ještě stále bolavé hlavě vůbec nelíbilo a uviděla Billyho na posteli. Před ním visely ve vzduchu hrací karty a hrál něco jako vertikální Soliter. Ale karty měly stejnou neexistující hmotu jako jejich majitel, takže jsem skrz ně viděla přímo na jeho zamračený výraz.

Pro někoho, kdo celkem pravidelně tropil nějaké vylomeniny, byl jeho nesouhlasný pohled fakt dobrý.

„Co je?“, zeptala jsem se defenzivně a hrdě si na prsou svírala norkový kožich, což nebylo vůbec lehké, protože jsem byla skoro nahá a měla neskutečnou kocovinu.

„Ty ses s tím zatraceným upírem vyspala!“

„Já… Odkud to víš?“

Billy protočil oči.

„I kdybys měl pravdu… Nic ti do toho není,“ odsekla jsem povýšeně. A poté jsem svůj dojem zruinovala, protože jsem odvrávorala do koupelny.

Tam jsem rozsvítila, ale okamžitě mě rozbolely oči a proto jsem rychle zase zhasla. Bohužel jsem tím pádem nic neviděla, dokud zdí neprošla Billyho svítivá hlava.

„Myslel jsem, že sis chtěla dát na čas,“ řekl vyčítavě. „Myslel jsem, že ho chceš nejdřív líp poznat. Myslel jsem…“

„Copak to jde, poznat někoho úplně?“, zeptala jsem se. No dobře, to bylo ubohé, ale pekelně mě bolela hlava.

„Proboha.“ Billy se s odporem ušklíbl. „Musel být fakt dobrý. Jedna noc a už tě má na háku.“

„Nemá!“

„Ale má.“ Billy si založil ruce na prsou. „Co jsi mi říkala, než jsi vyrazila?“

Povzdechla jsem si a ptala se sama sebe, proč není aspirin k dispozici nikdy, když ho člověk potřebuje.“

„Já vím, ale…“

„No? Říkala jsi mi, že se udržíš ve vzpřímené pozici za každou cenu. Protože upíři nejsou normální lidé a vy jste teprve na počátku svého vztahu, a že by to interpretoval jako znamení tvé kapitulace a…“

„Tak to nebylo,“ řekla jsem a namočila žínku do studené vody, abych si ji mohla dát na bolavé oči. Dobrý bože. Už nikdy nebudu pít.

„No dobře. Jak to teda bylo?“

„Byl to… takový oddechový čas,“ zamumlala jsem nesrozumitelně. Ale očividně ne dostatečně.

„Oddechový čas.“ Se sarkasmem to Billy opravdu uměl.

„Ano.“

„A to znamená?“

„To znamená, že se to nepočítá,“ vyštěkla jsem. Toho jsem okamžitě zalitovala, protože to bolelo. Potlačila jsem zasténání, volnou rukou se opřela o umyvadlo a svěsila hlavu, abych ulevila svalům na krku.

„Kdo to rozhodl?“

„My.“

„A která část toho „my“ si tento malý trik vymyslela?“

Mlčela jsem.

„Aha,“ pokračoval Billy. „To jsem si myslel.“

Spustila jsem ruku se žínkou dolů a zírala na něj. „Nepamatuji si, že bych tě ustanovila svým svědomím!“

„Ty nepotřebuješ žádné svědomí, ale normální lidský rozum! Ten jsi dřív měla, pamatuješ si? To jsi byla ty, kdo mi řekl, že ty bestie…“

„Mircea není žádná bestie.“

„Ale, najednou to už není žádný netvor? Byl povýšen? Ten oběžník mě asi minul!“

Otočila jsem se a opustila koupelnu. Na stěně nad komodou vyčníval Billyho slabě zářící zadek jako nějaká bizarní trofej. Přišla mi hezčí než ta jeho druhá polovina. Když se do toho Billy pustil, tak to mohlo trvat i několik hodin, než se zase uklidnil a na to jsem teď v noci neměla náladu. Nebo ráno. Nebo kolik bylo, zatraceně. V pokoji byla tma a okna vypadala zatemněná.

„No dobře, to s tím netvorem můžeme škrtnut,“ řekl Billy a vylezl ze zdi. „Jak mu budeme říkat teď? Poklade? Zajíčku? Andílku?“

Před mým vnitřním zrakem se objevil obraz velmi nahého Mircey na pozadí ohně v krbu, který mu propůjčoval svatozář. Anděl teda nebyl, to jsem věděla. Ale ať už si o něm Billy myslel cokoliv, ďábel taky ne. A byla to jen jedna noc a on slíbil, že se nebude počítat… Proč tu vůbec jsi?“, zeptala jsem se a přešla do ofenzívy, protože s mou obranou to teď bylo dost nejisté. „Než jsem odešla, tak jsem tě přece nakrmila.“

„Jo, jde mi jen o tohle! Měla jsi být zpátky už před několika hodinami!“

„To bych taky byla, ale… byla jsem zdržena.“

„A to tak, že ti to na krku zanechalo cucfleky a motáš se jako ožrala?“

„Hej, nejsem tu ve vězení,“ odsekla jsem ostře. „Můžu chodit, kam chci, kdy chci…“ Zarazila jsem se. „Cucfleky?“

Billy beze slova ukázal na můj krk. Odsunula jsem staromódní límec od kabátu, naklonila jsem se k zrcadlu a uviděla…

„Zatracený mizera!“

„Ty sis ničeho nevšimla?“, zeptal se Billy.

Ušklíbla jsem se.

„Ne. A mluv tišeji.“

„Proč? Slyšet mě můžeš jen ty.“

Posadila jsem se na komodu a opřela si čelo o chladný povrch. „No právě.“

Billy se zašklebil. „Ještě ke všemu máš kocovinu!“

„To bude tím vínem. Mám z něho kocovinu pokaždé.“

„Tak proč ho piješ?“

„Protože jsem si myslela, že si ho po tom těžkém večeru zasloužím,“ zamumlala jsem.

Billy si povzdechl a po chvíli mě po krku pohladil nadpřirozený chlad. Bylo to příjemné. „Co se pokazilo tentokrát?“

„Krátce řečeno: všechno.“

„A ta dlouhá verze?“

„Na dlouhou verzi jsem příliš bolavá.“

„Co takhle stručné shrnutí?“

S námahou jsem se odtáhla od komody, otevřela jeden šuplík a chvíli se v něm hrabala. „Řekněme, že podle všeho je celá má rodina pronásledovaná smůlou.“

„Au.“

Vrátila jsem se zpátky do koupelny, abych se převlékla a tentokrát mě Billy nechal na pokoji. Oblékla jsem staré šortky barvy khaki, k nim jsem vyzkoušela pár triček, až jsem se nakonec rozhodla pro oranžové s bílými proužky. Bylo měkké a tenké s vyšším límečkem a bez rukávů. Tričko bylo součástí mé pracovní garderoby; vždycky jsem ji nosila pod sakem, abych v Atlantě během léta nedostala úpal, ale pro tak krátké kalhoty bylo trochu moc šik. Ale aspoň se pod ním daly skrýt jisté nejmenované fleky. Když jsem byla oblečená, tak jsem zjistila, že vůbec nemám chuť potkat se s určitými lidmi, před kterými bych je musela ukrývat. Vstoupila jsem do ložnice a zívla.

„Kolik je hodin?“

Billy vzhlédl od své karetní hry. „Čtyři hodiny ráno.“

Úlevně jsem si povzdechla a obličejem dolů padla na postel. Jonas mě měl přijít učit v jednu; do té doby jsem nic jiného neměla. A to „nic“ znělo zatraceně skvěle.

„Posuň se,“ vyzvala jsem Billyho, který dřepěl uprostřed postele. Jako vždy mi nechal jen minimum místa. Otočila jsem se na bok, protože to bylo jednodušší, než se hádat. Ložnice byla ponořená do tmy, ale z Billyho duchařských karet vycházelo trochu světla a vytvářelo na posteli mihotající se obrazce, zatímco mlčky hrál.

Asi jednu minutu.

„Můžeš mu říkat, jak chceš, ale pořád zůstane netvorem,“ pronesl Billy, protože to samozřejmě nemohl nechat být. „Takoví jsou všichni.“

„Já nevím, proč upíry tak nenávidíš,“ řekla jsem unaveně. „Co ti udělali?“

„Jsou děsiví.“

„Nejsou.“

„Ale jsou.“

Neupozornila jsem ho na fakt, jak divně to zrovna od ducha zní, protože v tom okamžiku se otevřely dveře. Na postel padl úzký proužek světla a do ložnice nakoukla velká hlava.

„Haló,“ řekl Marco tiše, jakoby považoval za možné, že spím.

„Taky tě zdravím.“

„Všechno v pořádku?“

„Ano.“

„Bavili jste se?“

„Jasně.“

„To jsem si myslel.“ Do tváře jsem mu neviděla, ale jeho hlas zněl sebejistě. U člověka by to bylo divné, ale upíři většinu svého sebeurčení odvozovali od svých Mistrů. Pokud se Mirceovi podařilo něco dobrého – třeba pokud uzavřel smlouvu, které si Senát považoval, nebo se vyspal s Pýthií –, pohladilo to ego všem. Když člověk chodil s Mistrem, tak v podstatě chodil s celou jeho rodinou. Proto taky byli všichni tak majetničtí. Snažila jsem se na to nemyslet.

„Nemáte hlad?“, zeptal se Marco. „Máme tu pizzu.“

Obávala jsem se, že kdybych do sebe narvala ještě jedno sousto, tak bych praskla. „Ne, děkuji.“

„Pivo?“

„Chci jen spát.“

„Ano, pravděpodobně potřebujete klid,“ pronesl Marco a zněl spokojeně. Dveře se zavřely.

„Ne, to vůbec není strašidelné,“ komentoval to Billy.

Povzdechla jsem si a posunula polštář do pohodlnější pozice. „Takoví prostě jsou.“

„A mě se takoví, jací jsou, vůbec nelíbí.“

Což mě vůbec nepřekvapovalo. Billy neměl v mém životě rád žádné muže, přesněji řečeno nikoho z toho mála. Nebyla to úplně žárlivost, aspoň ne ta fyzická, ale spíš přirozená nedůvěra. Asi to bylo tím, že byl utopený jako pytel koťat.

„Tobě se nelíbí nikdo.“

„Ne, když se na tebe dívají jako on,“ řekl Billy.

„A jak se na mě díval?“

„Já ten hodnotící pohled otrlých profesionálních hráčů znám – upírají ho na bohaté mladé slečinky na luxusních jachtách a znamená tolik, jako: tu snadno oškubeme.“ Pohlédl mi do očí. „Nechci, aby tě oškubali.“

„Nenechám se oškubat.“

„Nikým,“ dodal Billy. „On je horší než všichni ostatní. Každý z tebe chce kousek.“

„Tak to prostě chodí.“

„Tak to chodí prostě špatně.“ Billy rukou přejel po kartách, načež se rozplynuly jako pára a nad postelí po nich zbyl jen slabě zářící obláček. V pokoji se setmělo. Někdo musel opravit okna, protože klimatizace jela na plné obrátky, jakoby chtěla dohnat ztracený čas. Zvedla jsem deku.

„Co to s tebou dnes v noci je?“, zeptala jsem se. Billy uměl být docela kousavý, ale obyčejně měl pro to lepší důvod, než mé porušení zákazu nočního vycházení.

„Já… já nevím,“ řekl a otočil se ke mně. Neoholená tvář pod stetsonem vypadala vážně. „Nemohu to pojmenovat, ale v poslední době… mám pocit, jakoby mi po kůži běhali mravenci. Celou dobu.“

Mlčela jsem a musela jsem odolat nutkání přejet si rukama po pažích. Protože už několik dní jsem měla podobný pocit, který se dal spojit jen s jednou určitou osobou. Tento pocit tu byl už předtím, než se mě někdo pokusil zabít. Byl jedním z důvodů, protože mi tohle ráno dělalo takové těžkosti opustit teplý hotelový pokoj. Minulá noc byla opravdu jakoby mimo čas. Výjimečně po mě nikdo nešel; nikdo se mi nesnažil ublížit. Bylo to velmi příjemné.

Ale nemohla jsem se pořád schovávat v minulosti. A teď, když jsem byla konečně zase v přítomnosti, „mravenčení“ se vrátilo. To, že Billy cítil to samé, mě moc neuklidňovalo. Jak moc špatné musely věci být, aby to ovlivňovalo i duchy?

„Myslel jsem, že po smrti toho mizery Apolla se situace trochu uklidní,“ postěžoval si Billy podrážděně. „Ale tak to asi nebude. Mám stejný pocit, jako tenkrát, když se blížily Tonyho gorily. Kdybychom byli ještě stále v Atlantě, tak bych ti důrazně radil, abys začala balit.“

„Obávám se, že útěk nám teď nepomůže.“

Billy mávl rukou. „Nemluvím o utíkání. Mnoho lidí utíká před kdečím, ale většinou je to dožene. Ty jsi unikla, protože jsi… Já nevím. Nejsi zrovna nejchytřejší…“

„No pěkně děkuji.“

„…ale bystrá, nápaditá, tvrdohlavá… A máš zatraceně velké štěstí.“ Pohlédl mi do tváře. „Co je?“

„Tohle mi řekl před nedávnem někdo jiný.“ Bez té části o hlouposti.

„No a? Co je na tom špatného?“

„Nic.“ Kromě toho, že jsem si o nápaditosti myslela své. Také jsem nechtěla mít štěstí. Chtěla jsem se konečně pořádně vyspat. Chtěla jsem vstát a vyzkoušet si šaty, abych při mém uvedení do úřadu nebyla nahá. Nemusela jsem vědět, kdo mi bude usilovat o život tento týden. Sice jsem netušila, kdo nebo co si mě vyhlídlo za oběť, ale aspoň bylo jisté, kdo to nebyl.

„Celý ten binec s bohy je za námi,“ sdělila jsem Billymu. „Dokud nebudou schopni se vrátit na Zem, tak na nás nemůžou a ta možnost už neexistuje.“

„Jsi si jistá?“, zeptal se Billy skepticky.

Neodpověděla jsem NE, protože jistá jsem si nebyla. Ještě nedávno jsem utrpěla šok, protože jsem zjistila, že všechny ty mýty, se kterými jsem vyrůstala, měly reálný podklad. A navíc, že některé z nich ještě stále žily. A že jsou všichni pěkně naštvaní. Vyhostili je ze Země, kterou považovali za své hřiště a kde je uctívali. Mohla za to Artemis, která se stala zrádkyní, když se spolčila s některými menšími, méně uctívanými bohy, protože ostatní nesmrtelní s lidmi zacházeli dost marnotratně. Jinými slovy: Hodně jich zabíjeli. Aby ten problém vyřešila, předala Artemis lidem Ouroborosovo kouzlo. To kouzlo vyhnalo bohy na jejich domovský svět a zaštítilo Zemi tak, že už se na svoje malé hřiště nemohli vrátit. Stříbrný kruh – pojmenovaný po Artemisině posvátné alchymistické barvě; nesl její symbol měsíc – byl založen z jediného důvodu, a to, aby bariéru zásoboval dostatečným množstvím energie. I teď jí dodával energii. Ale nikdo už nevěřil, že Kruh a kouzlo byly stoprocentně spolehlivé, protože asi před měsícem se těm samozvaným bohům podařilo bariéru prolomit. Naštěstí to byl jen krátký výlet.

„Apollo se k nám dostal,“ řekl Billy, jakoby mi četl myšlenky.

„A je mrtvý,“ ostře jsem odsekla.

„Ano.“ Billy mlčel a já se přetočila, abych rozhovor odsunula stranou. Což mi překvapivě vzhledem k přikrývce z husího peří nedělalo vůbec žádné potíže. Deka byla občas příliš teplá a skončila na podlaze, ale tentokrát jsem ji vnímala jako perfektní. Cítila jsem, jak se začínám uvolňovat, jak mě obklopuje měkká, teplá temnota, která ze mě vytahuje všechny starosti…

„Kam asi jdou, když umřou, co myslíš?“

Billyho hlas mě vytrhl z polospánku a já se otočila, abych se na něj zamračila. Položil se na záda s rukama pod hlavou a hleděl na záři své vlastní netělesné schránky.

„Kam jde kdo?“

„No, ti bohové.“ Namířil svůj pohled na mě. „Někam jít musí, ne? Každý někam po smrti odchází.“

„Netuším.“ Doufala jsem, že Apollo a ostatní skončili na nějakém pěkně hnusném místě.

„Proč?“

„Myslel jsem na to Něco, co se zmocnilo tvého těla. To nebyl žádný démon, že ano? Ani žádný jiný měnič, člověk nebo elf.“

„Elfové jsou ještě stále na prvním místě seznamu podezřelých.“

„Ale kdyby za tím byl nějaký elf, tak by se muselo jednat o nějaký nový, doposud neznámý druh, ne?“

„Ano.“

„Což je spíš nepravděpodobné. Co takhle bůh?“ Billy pokýval hlavou. „Údajně se někdy zmocňovali těl lidí, ne? Ve starých legendách se o tom píše.“

Zamračila jsem se. Tolik ke klidnému, nerušenému spánku.

„Apollo je mrtvý,“ zdůraznila jsem ještě jednou. „Nemůže nikoho posednout.“

„Já jsem taky mrtvý. A každou chvíli posednu nějakého člověka.“

„Ty jsi duch.“

„No a? Možná, že je také duch. Zabila jsi ho…“

„A teď se vrátí z druhého břehu, aby mě strašil?“, zeptala jsem se ho nevěřícně. Billy pokrčil rameny.

„Já vím, že je to přitažené za uši, ale vzhledem k tomu, co se ti stalo…“

Přetáhla jsem si polštář přes hlavu. Něco takového jsem tuto noc – nebo někdy jindy – nechtěla slyšet.

„Já vím, že o tom nerada přemýšlíš,“ řekl Billy netrpělivě. „Ale musíme tomu přijít na kloub.“

„Apollo za tím není,“ řekla jsem tlumeným hlasem.

„Odkud to víš?“

„Nečekal by s útokem tak dlouho.“

„Možná se něco přiučil. Udělal tu chybu, že tě podcenil a vidíš, kam ho to dovedlo. Přímo do metafyzického záchodu.“

„Nemám žádné vize…“

„Možná přišel na to, že jsi ho tímto způsobem špehovala. Třeba to umí zablokovat. Koneckonců je zdrojem tvé síly, ne? Takže by měl být schopný se před tvými vizemi chránit.“

„A nebyl člověk,“ řekla jsem a odsunula polštář stranou. Protože dokud se to nevyřeší, Billy ji usnout nenechá. „A ne-lidé nezanechávají žádné duchy!“

„Žádné, o kterých bychom věděli.“

„Kolik nelidských duchů už jsi během těch století potkal?“, zeptala jsem se.

„Žádného, ale my tu mluvíme o bozích. Kdo ví, čeho jsou schopní?“

„Ne něčeho takového. Ať už po mě jde kdokoliv, chladné železo ho zahnalo. Boha by něco takového vůbec nezastavilo.“

„Možná, že to byla jen náhoda,“ trval Billy na svém. „Pritkin sám upozorňoval na to…“

„Přestaň poslouchat mé rozhovory. A ten duch nerozuměl anglicky. Nemohli jsme se spolu domluvit.“

Billy chvíli přemýšlel. „No jasně. A poté si nechal narůst peří. Zatraceně.“

Vyvalila jsem na něj oči. „Řekl jsi právě „zatraceně“?“

Billy se ušklíbl. „Byla by to skvělá teorie, to musíš uznat.“

Nemusela jsem uznávat nic. „Podívej, bohové jsou pryč. Zlikvidovaní, kaput, mimo hru. Jasné?“

Zvedl ruce. „Hej. To ty se do všeho vrháš po hlavě.“

„Skvělá teorie,“ zamumlala jsem a hodila po něm polštář. Mohla jsem si ušetřit námahu, protože zmizel dřív, než k němu polštář doletěl. Billy se prostě rozplynul a bledl víc a víc, až zůstal jen jeho úsměv. Bylo to to poslední, co jsem slyšela, než jsem usnula.