HTM - 15. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

O pár minut později jsem jídlo vzdala úplně.

Byl tam připravený i stolek s dezerty: čokoládovo-ořechový dort, creme brulée a linecký koláč s borůvkami a kiwi. Ale když jsem zlikvidovala žebírka, hranolky a větší část láhve vína, už jsem se nemohla hýbat, natož abych k němu došla. Pochybovala jsem, že vůbec budu někdy schopná se hýbat.

Otočila jsem se na záda a zírala skrz mlhu plného bříška na strop. Bylo to skvělé. Mircea se naklonil, aby mi dolil sklenici a zpod županu mu vykoukla část jeho nahé hrudi spolu s bradavkou. Naštěstí jsem úplně plná, pomyslela jsem si omámeně. Jinak bych na něj možná skočila.

Rozesmál se. Vzhlédla jsem k němu a setkala se s jeho tmavým, pobaveným pohledem.

„Co je?“

Chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslel. „Jsi všude umazaná od omáčky,“ řekl místo toho.

„No jistě. Vždyť jsem jedla žebírka.“

„S velkou chutí.“

Povzdechla jsem si. „Byly opravdu moc chutné.“

Než jsem se mohla zeptat, co má v úmyslu, tak mě chytil za ruku a růžovým jazykem mi začal… olizovat prsty.

„Máš pravdu,“ odvětil. „Jsou opravdu chutné.“

„Nech toho,“ řekla jsem, když mě hravě kousl do palce.

„Proč?“

„Protože je to až moc dobrý pocit.“

Mircea se jen usmál. A znovu mě kousl do palce. Mizera.

Zář z ohně ozařovala jeho tmavé vlasy a vínově rudé rty. Župan se otevřel ještě o něco víc a ukázal pevný hrudník a jedno svalnaté stehno. A už jsem déle neodporovala. Přitáhla jsem si ho blíž. Naklonil hlavu a já zvedla tu svou. Před tvář se mi otřelo teplé povzdechnutí a poté se naše rty setkaly. Tiše jsem zasténala a přisunula se blíž.

Líbal mě pomalu a důkladně, jako muž, který ví, že má čas celou noc a chce si ji plně vychutnat. Ten pocit byl úžasný. Můj život byl v poslední době všechno jen ne pomalý. Skládal se jen ze spěchu, ze spěchu a rychle, rychle – všechno plnou rychlostí, protože se pořád něco dělo a většinou špatně.

Pomalu mohlo být docela milé. Dokonce velmi milé, pomyslela jsem si, když mi Mirceův jazyk vklouzl do úst a pohladil ten můj ve stejném rytmu jako jeho ruce. Jeho vlasy mi padaly na obličej a některé z pramenů vypadaly v záři ohně, jakoby byly rudé. Prsty jsem mu zabořila do husté hřívy, která byla na dotek opravdu jako hedvábí. Poté jsem pokračovala na krk a na záda. Povzdechla jsem si a napětí, o kterém jsem ani nevěděla, ze mě spadlo.

„Jaké je to rande teď?“, zeptal se a políbil mě na krk.

„Začíná se pomalu… zlepšovat.“

Zasmál se a kolenem mi roztáhl nohy.

„Měl bys takhle pobíhat kolem pořád,“ řekla jsem, když mi ruce zabloudily na jeho prsa. Nebesa, to byl skvělý pocit. Teplá, hladká kůže se napínala přes tvrdé, tvrdé svaly a pod rukama jsem ucítila již vztyčené bradavky. Jednu jsem sevřela rty a jemně ji obkroužila jazykem. Z hrdla mu vyšlo spokojené zabručení.

„Tím bych mohl některé lidi šokovat.“

„A další obšťastnit. Ale to bych si musela pořídit pořádný klacek, abych všechny ty ženy zahnala.“ Prolíbala jsem si cestičku k druhé bradavce, která vypadala velmi osaměle a zanedbaně. „Potom, co jsem slyšela od Marca, bych si ho měla pořídit v každém případě.“

„Marco moc mluví.“

„Marco nemluví dost. Nepodařilo se mi z něho dostat o mých rivalkách nic.“

„Nemáš žádné rivalky.“

Přetočila jsem se a položila Mirceovi bradu na prsa. „Má to znamenat, že nemáš žádnou metresu?“

„Momentálně ne.“

Nakrčila jsem čelo.

„To asi nebyla správná odpověď,“ řekl zarmouceně.

Líbala jsem ho po celém těle a snažila se nezabořit své nehty do jeho kůže moc hluboko. Bylo docela těžké se ovládnout. „Kolik jsi jich měl? A netvrď, že jsi to zapomněl,“ dodala jsem, když se mu na tváři objevil zvláštní výraz, jakoby se ptal sám sebe, jak moc může lhát, aby mu to prošlo.

„Nezapomněl jsem ani na jednu, to ti garantuji,“ řekl a cukl sebou. No dobře, možná jsem zaťala drápky trochu víc.

„Takže mi nechceš říct žádné číslo.“

Najednou mě překulil zpátky na záda a znovu jsem na krku ucítila jeho rty. „Čísla nejsou důležitá. Obzvlášť, když se týkají minulosti.“

„Všechny?“

„Všechny.“

„I Ming-de?“

„Ming-de jsem nikdy nepřiznal.“

„Hm.“ Ale také ji nikdy nepopřel. A poté se z celé aféry vykroutil pomocí zákeřného triku: Posadil se na paty a svlékl si župan. V porovnání s bílým froté ručníkem vypadala jeho kůže tmavší než obvykle a získala karamelový odstín. Blízký oheň na jeho tělo maloval fascinující obrazce. Pozlatil jeho svaly a obklopil mu tmavou hlavu naprosto nevhodnou svatozáří. Na rtech mu pohrával sebevědomý úsměv. Svlékal se déle, než bylo nutné, protože to byl mizera a chtěl mě dráždit, a protože se svou nahotou neměl žádný problém. Na jeho místě bych taky žádný neměla, ne s takovým tělem.

Očividně jsem poslední slova vyslovila nahlas, protože když se Mircea plížil nade mě, ušklíbl se. „Kdybys byla vybavena tělem, jako mám já, tak bychom měli problém.“

„Nemáš rád muže?“, zeptala jsem se a rukama mu přebíhala po svalnatých pažích.

„Nic proti nim nemám, ale ne v mé posteli,“ řekl a ožužlával mi spodní ret.

„Vyzkoušel jsi to?“

„Nemusel jsem to zkoušet, Dulceata,“ odpověděl a líbal cestičku směrem dolů. „Vím, co se mi líbí. V tomto ohledu jsem neměl nikdy pochybnosti.“

U mě také ne a Mircea splňoval všechny mé sny. Se svými měkkými rty, drsnými prsty a absolutně nepřekonatelnými vlasy, které úmyslně táhl po mé kůži, byl dokonalý. Po hedvábném laskání následovalo teplejší laskání rty. Kroutila jsem se pod ním a myslela, že se zblázním, když probudil každičký nerv v mém těle. Najednou jsem sebou cukla bolestí, protože Mirceova ústa došla k místu, kde jsem měla obrovskou modřinu.

„To bolí,“ stěžovala jsem si, když začal to místo sát.

„Za chvíli už ne.“

A opravdu, modřina se začala zmenšovat. Tmavá modrá barva začala blednout, až nakonec celá zmizela. Najednou jsem zjistila, že mnoho mých šrámů a malých podlitin také zmizela, vyléčená Mirceovým talentem, který k němu jako upířímu Mistrovi patřil.

„Nestojí tě to moc energie?“, zeptala jsem se udiveně.

Zasmál se a slízal i zbytek velké modřiny.

„Tentokrát jí mám dost.“

„Díky těm bytostem.“

Přikývl. „Těší mě, že tě jejich krev léčí, protože jsou důvodem, proč léčení potřebuješ.“

No ano, léčení dávalo smysl a bylo od něj hezké, že se s tím namáhal a ušetřil mi nejméně týden bolestí. Ale momentálně bych mu byla vděčnější, když se se svou talentovanou pusou posunul víc na jih.

Vypadalo to, že mi četl myšlenky, protože v další sekundě se jeho drsné ruce posunuly na má stehna, hedvábné vlasy mi spadly na břicho a jeho teplý, vlhký jazyk se pustil do práce. Společně se rty, zuby a bůhví čím ještě.

Ale ať už to bylo cokoliv, normální to určitě nebylo, protože jsem měla pocit několika jazyků, což bylo v podstatě nemožné, přestože mi mozek říkal něco jiného. Ale tělu to bylo jedno, protože byl příliš zaneprázdněný kroucením, svíjením se a křičením. I tak to nehrálo žádnou roli, protože o sekundu později můj mozek zasáhl něco jako zkrat, ze kterého mi málem vybuchla hlava.

Možná jsem upadla do bezvědomí nebo zešílela úplně. Když jsem opět přišla k sobě, tak mě jemně hladil. A znovu jsem se začala svíjet, přičemž každý malý pohyb mě katapultoval výš a výš.

Mircea na mě svůdně pohlédl. „A jaké je to teď?“

„Co?“

„No to rande.“

Potřebovala jsem jednu nebo dvě sekundy, abych pochopila, co měl na mysli. „Och… docela dobré… myslím,“ odpověděla jsem a snažila se dodat svému hlasu žertovný podtón, i když jsem zněla poněkud zadýchaně.

„Docela dobré.“ Přimhouřil oči. „Myslím, že se budu muset ještě trochu víc snažit, co říkáš?“

Zírala jsem na něj. Ještě víc by znamenalo, že mě zabije.

A poté jsem si byla jistá, že zemřu, protože ten mizera pokračoval ve své cestě na jih, ale tentokrát si vzal na paškál má stehna.

„Co… co to tam děláš?“, zasyčela jsem. Chtěla jsem ho v sobě, a to okamžitě.

„Léčím tě,“ odpověděl nevinně a sál nějakou zcela nedůležitou modřinu.

„To může počkat!“

„Ne, nemůže. Jsem rád důkladný.“

Och ano, to jsi, pomyslela jsem si, když mi slízal malý škrábaneček na koleni. V žáru vášně jsem se ho chtěla zmocnit, ale jeho hrubé prsty mi polaskaly vnější stranu stehen, krátce namasírovaly zadní půlky a vrátily se zpět, k měkkým kolenům. Nebesa, věděl, jak moc se mi to líbí.

Své pohyby zopakoval a já si povzdechla a vzdala se, jelikož Mircea očividně trval na tom, že nikam pospíchat nebude, ať se mi to hodí nebo ne. I když jsem ještě stále nechápala, co to tam prováděl…

Ožužlával mi teď nohu? Vlastně mě to nepřekvapovalo, protože Mircea miloval mé nohy stejně jako já jeho dlouhé, nádherné vlasy. Určitým fetišistickým způsobem, o kterém jsme nemluvili. Já jsem jeho přáním vycházela vstříc tak, že co jsme byli „spolu,“ tak jsem věnovala víc pozornost takovým věcem jako je pedikúra a všechno kolem nohou. Samozřejmě měl nejraději, když objekty jeho zájmu byly zabaleny do hedvábných punčoch po starém způsobu, to znamenalo se švem vzadu – takových mi posílal až znepokojivě hodně. Nebo mi posílal neužitečné kožené sandálky, nejraději pošité perličkami a drahokamy. Nebo takové ty komické saténové pantoflíčky s peřím z marabuta. U těchto věcí jsem vytyčila hranici, protože jsem přes ně pořád zakopávala.

Momentálně mé nohy nebyly v nejlepší formě, ale jak to vypadalo, Mirceovi to nevadilo.

Olizoval mi spodní stranu palce kolem dokola, což ze mě vyloudilo zasténání. Přes napůl oloupaný lak na mě mrkly tmavé oči s šibalským pohledem. „Jak se ti podařilo dostat grilovací omáčku na prsty?“

„To není pravda,“ odfrkla jsem pobouřeně.

Jen se zasmál. „Ale chutnáš dobře.“

Chtěla jsem odpovědět, ale jeho ústa se přesunula k polštářkům pod prsty a všechny myšlenky se mi vypařily z hlavy. Hlava mi padla dozadu, koukala jsem na strop a snažila se posbírat zbytky svého rozumu, protože Mircea očividně nemínil nikam spěchat. Po nějaké době jsem usoudila, že ho asi budu muset zabít, jinak to nepřežiji. Nebude to lehké, koneckonců to byl upíří Mistr, ale vrátím mu to i s úroky, nějak.

Prolízal si cestičku až k chodidlu a já se jen bezmocně třásla. „Je ti zima?“, zeptal se nevinně.

„Mirceo, vážně…

Dál jsem se nedostala, protože mi začal sát patu. Normálně by to neměla být žádná velká věc, ale najednou jsem z toho měla děsivě hříšný pocit. Kdo mohl zatraceně tušit, že paty patří k erotogenním zónám?

„Všechno může být erotické, pokud to člověk nikdy neviděl,“ zamumlal Mircea.

„Nohy jsem vidět všude okolo.“

„Dnes. Ale ve viktoriánské Anglii se zahalovaly dokonce i nohy od klavíru.“

„To nedává vůbec žádný smysl.“

„Lidé málokdy dávají smysl,“ odvětil Mircea a skousl.

Vydala jsem ze sebe zvuk, který nebyl úplně zakňučením, ale velmi se tomu podobal. Protože tentokrát ten pocit pocházel z místa, které bylo jednoznačně erotogenní zónou a už bylo silně stimulováno.

„Mirceo, přísahám při Bohu…“

„Hotovo,“ řekl a nohu mi pustil. S úlevou jsem se zhroutila. A poté se začal věnovat druhé noze.

Už jsem toho měla dost. Vyléčenou růžovou nohou jsem se Mirceovi opřela o tvrdou hruď. Zarazil se a sledoval mě přimhouřenýma očima, což jsem považovala za dobré znamení. Vlastně to nebylo vůbec těžké přitáhnout jeho pozornost. Uvidíme, jestli se mi ji podaří také udržet.

Nohou jsem ho pohladila po ploché, měkké bradavce, vsunula ji mezi dva prsty a zatáhla. Poté jsem mu nohou sjela po břiše až na stehno. Mircea ze sebe nevydal ani hlásku a vůbec se nepohnul. Usmála jsem se.

Mé prsty postupovaly dál, přes kůži jemnou jako satén, až ke kudrlinkám a hebké tvrdosti, která pod mým dotekem připraveně poskočila. Cítila jsem se trochu neohrabaně – s nohama jsem nebyla tak šikovná jako s rukama –, ale má noha se ukázala jako velmi citlivá. Nepočítala jsem s tím, že to budu vnímat tak intenzivně, a když mé prsty prozkoumávaly jeho penis, dýchala jsem stále rychleji. Něco jsem musela dělat správně, protože sametový sloup ještě víc nabyl na objemu.

„To nepůjde…“ Mircea si navlhčil rty. „To se ti nepodaří.“

Zasmála jsem se. „Proč to nezní dost přesvědčivě?“

Také to nebylo dost přesvědčivé proto, že to mohl Mircea kdykoliv ukončit. Na rozdíl od lidského muže disponoval upír nad svou krví perfektní kontrolou. Pokud by neměl zájem, tak by tu úžasnou tvrdost mohl nechat zmizet kdykoliv jen pomocí své vůle. Ale tím by přiznal porážku a to jeho tvrdohlavá hrdost – která údajně neexistovala – nemohla připustit. Hladila jsem ho dál a užívala si ten pocit, který mi má noha zprostředkovávala. Povzdechla jsem si.

„Ani to tě nedostane dál,“ sdělil mi trhaně znějícím hlasem.

„Pro mě za mě.“ Palcem jsem mu přejela po špičce. „Tam co teď jsem, je mi dobře.“

Když jsem mu tímto způsobem sdělila, že bych tak mohla pokračovat třeba celou noc, Mircea se zachvěl. Ale opravdu jsem věřila, že budu moci pokračovat. Přišlo mi fascinující, co všechno jsem mu schopná způsobit jen svou nohou, jak rychle jsem tímto způsobem získala kontrolu nad celou situací. Rozhodla jsem se trochu zaexperimentovat, znovu jsem se mu opřela nohou o hruď a trochu do něj strčila. Padl na stranu, aniž by kladl odpor, což mi umožnilo se na něj vyšplhat.

Dobře.

„To nebylo fér,“ řekl Mircea chraplavě.

„A to bylo fér, že jsi před chvíli na mě použil své zvláštní schopnosti? Tak zůstaň ležet.“

„Dej mi k tomu důvod,“ odvětil vyzývavě a jednou rukou mě pohladil po mých kudrlinkách.

To nemusel říkat dvakrát. Rty jsem obejmula jeho citlivou hlavičku a najednou měl potíže se na mě soustředit. Jak ty mě, tak já tobě, pomyslela jsem si a připomněla si, jak těžké pro mě ještě před chvílí bylo sesbírat jedinou souvislou myšlenku. Bylo zábavné oplatit mu to stejnou mincí a jazykem jsem znovu obkroužila jeho špičku.

Mircea zasténal a přivřel oči. To nebylo špatné, ale ještě stále to nebylo ono. Hm. Prsty jsem mu pohladila hlavičku hřídele, navlhčila je a pomalu s nimi putovala po své kůži, břiše, a prsou. Dotkla jsem se svých bradavek a cítila, jak se mu zatnuly pěsti. Bříšky prstů jsem se krátce zastavila na obou kousancích na krku, jeho značkách – uvidíme, kdo bude komu patřit – a došla k ústům, kde jsem si je jazykem olízla a ochutnala tak Mirceovu slanou chuť. Sledovala jsem, jak i jeho jazyk vyklouzl z úst a nevědomky napodoboval mé pohyby.

Poté jsem do sebe vsála celý prst a Mircea zavřel oči.

„Také chutnáš dobře,“ vydechla jsem, usmála se a cítila, jak se celé jeho tělo roztřáslo.

A najednou jsem byla na zádech s nohou přehozenou přes Mirceovo rameno a dokonce i se vší přípravou byl tak velký, že to trochu zabolelo. Ale to nic nebylo. Vůbec nic, protože tentokrát jsem ho chtěla cítit. Chtěla jsem cítit svůj vlastní život.

Mircea zřejmě mé pocity sdílel, protože přirážel tak silně, až mi vyrážel dech a já mu zaťala nehty do ramenou. Poté našel ten správný úhel a zůstal tam. Páteří mi projela vlna vzrušení. Po chvíli Mircea svůj rytmus změnil a znovu mě vynesl do oblak.

„Mizero,“ zasyčela jsem, když se mi záda vyklenula a pánví jsem nevědomky vycházela vstříc jeho přírazům, abych vlnu rozkoše, na které jsem ujížděla, neopustila. Už dávno bych vyvrcholila, ale on mě nenechal; jeho nelidská výdrž mou touhu ještě víc zvyšovala.

„Budeš žít.“

„Postarej se o to, abych chtěla žít,“ zasténala jsem. Mircea se zasmál a ustoupil mé touze po hlubokých a rychlých přírazech. „Je to tak lepší?“, zavtipkoval. Neměla jsem dost vzduchu na to, abych se smála, protože zatímco tvrdé přírazy byly nepravidelnější a nepravidelnější, mě to stačilo. Ujížděla jsem na vlnách dozvuků, když se Mircea zachvěl a také vyvrcholil.

Oba jsme se šklebili jako dva idioti.

Po chvíli mě zvedl a oběma nám nalil víno. Poté jsme si udělali pohodlí před krbem.

Jemně mě k sobě přitiskl, rukama mě hladil po nohách a k tomu nám praskala polínka v krbu, venku padal sníh a mě bylo líto, že nedokážu zastavit čas. Protože bych to ráda udělala, teď a tady.

Při takových příležitostech jsem si obvykle pomyslela, že je s Mirceou všechno v pořádku, že jsem to já, kdo všechno komplikuje. Tony svou paranoiu povýšil na umění a ten přístup se na mě v dospívání očividně dost podepsal. Někdy to bylo užitečné. Více než jednou mi zachránila život skutečnost, že jsem věci bezdůvodně několikrát prověřila, a protože mě náhlá nervozita ponoukla k útěku.

Ale také to mohlo dopadnout pěkně blbě. Často jsem byla příliš opatrná a říkala jsem automaticky NE, jen abych ochránila své srdce, i když by bylo možná lepší říct ANO. Nikoho jsem si k sobě nepřipouštěla. Samozřejmě jsem všechno o Mirceovi nevěděla a pravděpodobně se o něm všechno ani nikdy nedozvím. Ale to nejdůležitější jsem věděla.

Věděla jsem, že ho miluji.

Vždycky jsem ho milovala. Milovat ho bylo pro mě přirozené jako dýchání, a potřebné jako voda. Už od doby, kdy jsem byla dítě, dával mému život určitým způsobem formu a obsah.

Před prvním setkáním s Mirceou jsem žila v neustálém strachu, i když jsem si to neuvědomovala. Když člověk nemá nic jiného, tak mu přijde strach normální. Vyhýbat se stínům ze strachu, co by se v nich mohlo skrývat; neustále se držet mimo děj a nepřitahovat na sebe pozornost; dávat si pozor na každé slovo, aby člověk někde nenarazil… Samozřejmě, že existovali lidé, u kterých jsem si nemusela dávat neustále pozor, například Rafe a Eugenie a pár dalších, které v průběhu let přicházeli a odcházeli.

Ale ať už jsem je měla ráda jakkoliv, vždy mi bylo jasné: Nemohli mě ochránit. Jak se ukázalo, nebyli schopni ochránit ani sami sebe. Protože nikdo z nich nebyl Mistrem.

Tony byl tenkrát nejmocnějším upírem, kterého jsem znala a i bez toho, že bych věděla o okolnostech smrti svých rodičů, bylo tam i tak dost děsivých věcí, mezi nimi i místnosti, o kterých upíři nemluvili. Od duchů v domě jsem se dozvěděla, že se jedná o opravdové mučírny. Tam se odváděli lidé, které neměl Tony rád, a většina z nich se nikdy nevrátila.

Ale já ty místnosti nikdy nepoznala a viděla je až o mnoho let později v jedné vizi. Protože Tony, ať už byl náladový, smrtící a absolutně šílený jakkoliv – nebyl už nejmocnějším upírem, jakého jsem znala. Toto místo zaujal Mircea a Mircea mě měl rád.

Během jeho návštěvy nebylo možné si nevšimnout, jak se Tonyho chování změnilo. Nebyl přímo veselý – nikdy nebyl veselý, nebo pobavený –, ale stal se… opatrnějším. Nikdy na mě nezvedl hlas a také už mi nevyhrožoval. Pro mě bylo zajímavou zkušeností pozorovat, jak se všeobecně obávaná hlava domácnosti před svým Mistrem plazí.

I poté, co Mircea odešel, choval se ke mně Tony jinak, než předtím. Když jsem týden nebo dvě neměla žádnou užitečnou vizi, stal se chladnějším a někdy rozhodl, že nesmím opustit svůj pokoj a sám vyrazil na některý ze svých vzácných výletů. Ale nikdy mě nenechal odvléct do pokojů tam dole. Nikdy, to ne.

Mircea pro mě znamenal bezpečí a ochranu, útočiště. Měl i mnoho dalších atraktivních atributů, kterých si ženy vážily. Ale pocit bezpečí byl u mě na prvním místě. Byl to ten největší dárek, jaký jsem kdy dostala.

Dokonce i dnes.

„Myslím, že rande dosáhlo stupně „dobrý,“ řekla jsem, když jsem konečně mohla zase mluvit.

Mircea o tom krátce popřemýšlel. „Uvidíme, jestli se nám to podaří zvýšit na „skvělý,“ odvětil a překulil mě pod sebe.

Dobrý bože.