Hercules - 10. kapitola

Překlad: Marťa

Když jsme si všechno vyříkali, dýchalo se v mém bytě lehčeji. A Herc znovu převzal zodpovědnost za mou péči.

„Už sis dnes ledovala nohu?“ Postavil se ke křeslu, ve kterém jsem seděla.

„Dopoledne, podle tvého příkazu.“ Cítila jsem se dobře, když jsem si položila nohu na pohovku.

Připravil led a znovu započal celý rituál.

„Jen aby bylo jasno, z osobního hlediska bych ti nejraději naplácal zato, že jsi mi včera neřekla pravdu.“

Zakroutil hlavou. „Nedala jsi mi možnost volby.“

„Máš pravdu.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Nebylo to k tobě fér a podívej, co jsem tím způsobila. Psávala jsem do časopisu, a teď jsem v rozhlasovém pořadu, kde mě pasou za vyšší ohlasy.“

„Jak ses vůbec dokázala zapojit do toho bláznivého konceptu, ve kterém svůj život odhaluješ světu?“ Zavrtěl hlavou. „Vypadá to nebezpečně.“

„Potkala jsem Sama a Mikea na vysoké škole.“ Poposedla jsem si v křesle. „Byla jsem redaktorka v časopise a já hloupá se, do jejich školního rozhlasového pořadu upsala, jako poradce pro láskou zhrzené studenty, kteří odpovídali na mé otázky a sdíleli mé špatné zážitky z randění. Oba byli tehdy zcela pohlcení prací v rádiu. Lidé naslouchali, když jsem byla ve vysílání, tak mě prosili, abych dělala víc. Ale já se snažila pracovat, jako redaktorka v časopise. Když před několika měsíci došlo v mé společnosti k propouštění a Mike to o mě zjistil, přetahoval mě za temnou stranu tekutými obědy a zdvojnásobeným platem. Byla jsem zlomená a potřebovala jsem práci, tak jsem souhlasila.“

„Způsob, jakým se ti muži chovají, není normální,“ řekl a zatřásl hlavou. „Nejsem si jistý, jestli je to nedostatkem zralosti nebo nějakým maniakálním pokusem o to, mít nejvyšší ratingy. Ale ty jsi uprostřed a to mě znepokojuje.“

„Pojďme mluvit o něčem jiném, jestli ti to nevadí.“ Nervózně jsem se zasmála, když se snažila mezi nás vrátit tu sexuální jiskru. „Ty bys doopravdy neublížil zraněné ženě… že ne?“

Na tváři se mu rozzářil úsměv. „Hádej.“

Nemohla jsem mu odporovat. „Kdybys mi naplácal, rozhodně bych to vyžvanila v rádiu.“

„Och vážně?“ Přistoupil blíž a celý prostor kolem mě si ukradl pro sebe. „Uvidíme.“

Sklonil se nade mnou, opřel se rukama o opěrky mého křesla a přiblížil se ke mně, chycené v křesle.

Srdce se mi rozbušilo, když se naklonil blíž.

„Mám pocit, že bys chtěla, abych ti naplácal,“ řekl chraplavě. „A všechen ten zmatek, který jsi způsobila, tě vzrušují. A možná dokonce doufáš, že tě ošukám.“

Přiblížil se tváří k mé a kousl mě do spodního rtu. Pak mě políbil. Ta pusa byla tak tvrdá a hluboká, až mi vzala dech.

Trochu se odtáhl. „Mám pravdu?“ Řekl. „Je tohle to, na co myslíš?“

„Možná.“ Moje spodní část na to rozhodně myslela.

Rozevřela jsem nohy tak, abych se koleny opírala o obě opěrky křesla. Sklonil se a lehce se o mě otřel. Byl tvrdý. Ach Bože, bylo úžasné, jak dokázal držet celou svou váhu na pažích, dokonce i se zlomeným palcem. Potřebovala jsem se s ním vyspat.

„Je taková škoda,“ řekl a znovu se o mě otřel, když mi šeptal do ucha, „že to udělat nemůžu. Zatím.“ Olízl mi ucho. „Jsem mimo službu.“

Vtáhl můj lalůček do úst a opatrně zatahal.

„Myslím, že budeme muset najít způsob, jak trávit čas jinak.“

„Tady je nový plán.“ Jeho hlas byl nízký a chraplavý. „Možná bychom mohli využít čas, abychom se navzájem lépe poznali.“

Zvedl se ze mě.

„Budeme se muset zabavit sami,“ řekla jsem vesele a podívala se na jeho kalhoty. Stále byl tvrdý. „Hlasuji pro večeři a film, a pak si dáme v ložnici dezert. Máš hlad?“

„Hladovím.“ Podíval se mi do klína. „Ale budeme se muset zasytit jídlem.“

Zamračila jsem se a nasměrovala ho ke své zásobě meníček ze zásilkových restaurací. Udělal velkou objednávku z thajské restaurace a dal jim číslo své kreditky.

Když jídlo dorazilo, přinesl do obývacího pokoje několik krabiček, hůlky a dvě sklenice.

„Dneska jsem zapomněl přinést víno,“ řekl s úsměvem. „Máš nějaké?“

„Jo, v krabici, o kterou jsem zakopla.“ Rozhlédla jsem se. „Myslím, že v ní to víno bude.“ Rozhlédla jsem se. „Ale včera jsi ho někam přesunul a já nevím, kam.“

Tázavě se na mě podíval. „Včera jsem s ničím nehýbal.“

„Aha, to je divné. Předpokládala jsem, že jsi ho někam schoval, abych se už nezranila. Jestli tu krabici najdeš, můžeš z ní víno vzít.“

„Ale kdo by ji mohl přesunout?“ V jeho tváři bylo znatelné podezření. „Máš někoho na úklid?“

„Tento týden přijít neměl, ale kdybys mi podal kabelku, napíšu mu.“

Přinesl mi ji, ale když jsem zvedla telefon, abych Tomovi napsala, Herc mě zastavil.

„Máš na úklid muže?“ Zasmál se.

„Ve skutečnosti je ten nejlepší.“ Mávla jsem na místnost. „Podívej, jak je to tu čisté.“

„Má sem přístup? Klíč?“

Přikývla jsem.

„Má pro tebe slabost?“

Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo součástí jeho profesionálního vyšetřování.

Zamračila jsem se. „Má přítele.“

„Můžeš mu zavolat, prosím?“ Rozhlížel se po pokoji. „Nevadí, když se tady porozhlédnu?“

„Žádný problém.“

Otevíral skříňky v kuchyni, ale nic nenašel. Měla jsem tušení, že zkontroloval i skříň v chodbě.

„Můžu si objednat další láhve,“ řekla jsem. „Prodejna s alkoholem je hned za rohem, ale všechno mi doručují kvůli mému rozhozenému dennímu režimu.“

„Nic nepotřebuješ.“ Našel tu krabici. „Možná je to jen policejní deformace, ale jsem trochu zvědavý, jak se ta bedna mohla sama posunout.“

„Zavolám Tomovi.“ Chtěla jsem vytočit jeho číslo, když jsem si všimla nové zprávy. Byla z toho stejného neznámého čísla, které mi psalo i včera.

Já jsem ten, kvůli komu sis ublížila. Přiměju tě, aby ses cítila lépe. Pošli toho poldu pryč.

Udělalo se mi špatně od žaludku a na tváři se mi objevil vyděšený výraz.

„Co je?“ Herc položil krabici a spěchal ke mně.

Podala jsem mu telefon.

„Znáš tu osobu?“

„Nemám tušení, kdo to je.“ Nervózně jsem se kousla do rtu. „Včera mi přišla ještě jedna.“

Herc si přečetl i tu předchozí zprávu a okamžitě sáhl do kapsy pro svůj telefon. Posadil se na velké opěradlo mého křesla a někomu zavolal.

„Jo, tady Andrews, z případu Harperová. Potřeboval bych, abys pro mě našel jedno číslo. Jde o zájmovou osobu. Potřebuji ta data okamžitě.“ Přečetl číslo a já slyšela muže na druhém konci linky říkat: „Rozumím.“ Pak se Herc otočil ke mně. „Potřebuji, abys mi teď odpověděla na pár otázek.“

„Ježíši, jsem tvůj policejní případ?“ Nevěřícně jsem na něj zírala.

„Ano, a zdá se, že jsem měl pravdu. Žádné náhody neexistují. V jeho tváři byly znát obavy. „Možná bys ani nevěděla, že jsi tady měla vetřelce, kdybych tady nebyl.“