Hercules - 1. kapitola

Překlad: Marťa

Slyšela jsem podivný zvuk. Musel přijít z venku. Manhattan ještě spal, když jsem se každý den budila, ale drobné zvuky v okolí Upper East Side jako, náhodné zavírání dveří, se rozléhalo ulicemi, jako ozvěna. Byla středa a já stejně musela vstávat do práce. Když jsem vyskočila z postele těsně před půl pátou, oblékla jsem si červený hedvábný župan a šla si udělat do kuchyně kávu, když jsem zakopla o těžkou krabici na podlaze. Narazila jsem si malíček. Hodně. „Kruci!“ Vykřikla jsem, chytila se za zraněnou nohu a vyskočila. „Co to k čertu...“ Ani jsem si nepamatovala, že bych tam tu hloupou krabici dala. Byla naprostá tma a já, tak ohromená tím, že byly na nebi vidět hvězdy, jsem se se slzami stékajícími po tvářích zhrotila na podlahu. Sakra, to bolelo. Když prvotní šok trochu opadl, snažila jsem se vstát, ale obě nohy se pode mnou podlomily. Chytila jsem se pultu a snažila se nadechnout. „To se nesmí stát. Ne tento týden!“

Lizzy, seber se. Nemůžeš přijít pozdě do práce.

Nedávno jsem začala pracovat, jako expert na randění – a suchý humor – pro populární ranní rozhlasový pořad Sama Johnsona, který se také stal mým starým přítelem. Ranní šou se Samem a spol. se vysílala na klasické rockové stanici, ale mezi hudbou měla prostor pro satirické skeče, suchý humor, volající a slavné rockové hvězdy. Mým úkolem bylo shromažďovat romantické vzkazy a číst je v první polovině určené hodiny. Dalším aspektem mé vysílací role bylo sdílet detaily z mého milostného života. Hodně detailů. Samovi se líbilo, když mě mohl popichovat.

Měla jsem být ve studiu v šest. Nejhorší věc na živém vysílání byla, že jste nesměli přijít pozdě, zvláště v našem pořadu, kde byl Sam ve studiu sám.

Možná, že ta bolest zmizí.

Nechtěla jsem si kvůli vymknutému palci volat sanitku a na návštěvu doktora bylo ještě brzy. Vydrápala jsem se na gauč. Při každém pohybu mi v prstu tepalo bolestí a kůže mi začala otékat. Napadlo mě, že bych zavolala na policejní okrsek, který byl o pár bloků dál.

Pracovala jsem taky, jako sloupkařka pro mužský časopis o fitness a napsala jsem do něj několik rozhovorů s policisty. Byli pro mě bohatým zdrojem informací o zranění a první pomoci. To oni reagovali na podivná volání o pomoc a dokázali se vypořádat s čímkoliv. Bonus: byli skuteční alfa samci a víc sexy, než operátoři na lince 911.

Neznala jsem policisty na stanici blízko mého bytu, ale moje rozhlasová stanice s několika policisty dělala rozhovor, a když si jeden z důstojníků uvědomil, že bydlím poblíž, položil mi na stůl vizitku a řekl: „Kdybyste něco potřebovala, zavolejte.“

Možná jen flirtoval, ale zdálo se, že zlomená noha byla dobrým důvodem pro to, abych zavolala. Vytočila jsem číslo.

Policista, který to zvedl, zněl přátelsky – a tak sexy. Něco v jeho vřelém a uklidňujícím hlase mě okamžitě uklidnilo. Jeho chování bylo tak uklidňující, že jsem ani nezachytila jeho jméno. „Vím, že to bude znít zvláštně,“ řekla jsem a zhluboka se nadechla, „ale bydlím v sousedství a myslím, že jsem si vykloubila malíček na noze.“

„Volala jste 911 nebo do nemocnice, madam?“ Zněl zdvořile.

„Ne, nechtěla jsem nikoho obtěžovat, protože…“

„Potřebujete sanitku?“ Odmlčel se. „Můžu vám ji zavolat, jestli chcete.“

„Kvůli prstu?“ Bylo by ponižující, kdyby jí zdravotníci přišli vyzvednout s nosítky. „Můžete mi jen říct, jak mám poznat, jestli je to vymknuté a co bych měla dělat?“

Zasmál se. Ten zvuk prošel skrz telefon přímo do mého těla. Najednou jsem měla na tváři velký úsměv.

„Jste sama?“

Na co se mě zeptá příště? Co mám na sobě? Ubránila jsem se pokušení nahlas zavtipkovat.

„Ano.“ Můj smysl pro humor mě přemohl. „Myslíte, že potřebuji zachránit?“

Zasmál se. „Ptám se jen proto, abych vám navrhl, že by vám ten prst někdo vrátil do kloubní jamky, pokud je skutečně vykloubený. Bylo by lepší v tom případě, kdyby šlo jen o vykloubení.“

„Do kloubní jamky?“ Můj hlas se zvedl o několik oktáv. „Jsem tady sama a no, v takových věcech nejsem moc dobrá.“

„To je v pořádku, zvládnete to.“ Jeho tón byl uklidňující. „Zůstanu s vámi na telefonu a budu vám dávat instrukce.“

Sakra, proč mě ta noha musela tolik bolet? Podívala jsem se dolů. Můj zraněný prst začínal měnit barvy z růžové, až po fialovou a zelenou. Ucítila jsem závrať.

„Vím, že to bude znít hloupě, ale začala jsem mít závrať.“ Celé tělo mi pokryla vrstva potu, když jsem opřela nohu o gauč. Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo úrazem nebo silným hlasem toho milého důstojníka.

„Vaše tělo bojuje se šokem,“ uklidňoval mě. „Budete v pořádku. Ale řeknete mi vaší adresu, abych vám mohl zavolat sanitku, pokud omdlíte.“

„Já nikdy neomdlívám!“ Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla jsem se pochlapit. Žila jsme ve městě, které ohlušovaly sirény sanitek, a pracovala jsem pro pořad, který používal zvukové efekty. Do sanitky mě nikdo nedostane. „Jdeme na to.“

„Tak dobře. Sedíte bezpečně? Někde, odkud nespadnete?“

„Na gauči.“ Moje tělo se napjalo. Bylo pro mě těžké sedět rovně. Posunula jsem se, abych si na měkké kůži udělala pohodlí a měla za sebou oporu.

„Držte si nohu za patu, chytněte zraněný malíček a rychle s ním škubněte směrem ven.“

Jeho přesvědčivý tón hlasu mě naplnil důvěrou v to, že věděl, co dělá. Položila jsem si chodidlo přes koleno druhé nohy a zatáhla za prst, jak mi řekl. Pak jsem zakřičela. Hlasitě.

„Kurva,“ vykřikla jsem mu do ucha. „Kurva, kurva, kurva.“

„Dobře, to znělo, jako byste potřebovala přestávku,“ řekl klidně a jeho hlas byl protkaný soucitem. „Klidně nadávejte nebo plačte, pokud vám to uleví od bolesti.“

Jeho přátelský a přesto rozhodný tón hlasu mi připomněl, proč jsem měla ráda policisty. Za všech okolností věděli, co dělat a to na mě působilo, jako afrodisiakum.

„K čertu, to bolí.“ Použila jsem svůj nejlepší falešný anglický přízvuk. „Je od vás moc milé, že mě necháte nadávat vám do ucha.“

„Věřte mi, slyšel jsem horší.“ V jeho hlase jsem slyšela úsměv. „Mnohem horší, od lidí, kteří jsou mnohem méně zdvořilí, než vy.“

Ten chlap pravděpodobně jednal s pěkně drsnými týpky, prožíval vlastní katastrofy a pomáhal lidem v nouzi. Pravděpodobně mohl dělat mnohem důležitější věci, ale teď byl tady a snažil se mě rozesmát.

„Vyhráváte. Jsem si jistá, že máte pravdu.“ Začala jsem se chichotat a pak se hlasitě smát. Připojil se ke mně. Možná, že mi ta ranní bolest způsobovala závratě, ale on mě rozesmál a zdálo se, že jsme si za tu krátkou dobu, co jsme spolu mluvili po telefonu, vytvořili vztah.

„Už se cítíte lépe?“ V pozadí jsem slyšela zavrzat židli, jakoby celou dobu stál a právě teď se posadil. Teď jeho hlas zněl jinak, osobněji. Zněl uvolněně.

„Ano. Děkuji vám, milý pane.“ Noha mě bolela, jako čert, ale jeho hlas výrazně ubral na mém strachu. „Radši bych měla vyrazit do práce.“

Moje nová práce byla dost náročná. Nemohla jsem si dovolit přijít pozdě. Opatrně jsem se postavila, abych se připravila.

„Vydržte chvíli.“ Přešel k autoritativnímu tónu hlasu. „Musíte jet do nemocnice, aby vám nohu zrentgenovali.“

Jeho příkaz byl, jako hravé plácnutí po zadku, ale snažila jsem se to ignorovat a šla jsem dál ke své ložnici, abych se oblékla. „Nemůžu. Musím do práce.“

„Jsem si jistý, že ano.“ Byl neodbytný. „Ale také se musíte ujistit, že to nebylo zlomené. Mohlo by dojít ke komplikacím.“

„Půjdu tam hned po práci.“ Otevřela jsem skříň a vytáhla z ní zelené šaty po kolena, které se zdály rozumné, vzhledem k mé zraněné noze. „Cením si vaší starosti, ale nemůžu riskovat, že tam uvíznu na celé dopoledne.“ Hledala jsem boty na běhání, protože jsem si nemohla vzít podpatky.

Zhluboka se nadechl a odmlčel, jakoby se rozhodoval o řešení. „Něco vám řeknu... všichni policisté jezdí do Newyorské všeobecné nemocnice. Znám tam zdravotní sestru, Angelu. Zavolám jí a řeknu, že jste kamarádka a požádám jí, aby vaší prohlídku urychlila.“ Nadiktoval mi adresu nemocnice.

Byl tak nápomocný a soucitný a vzhůru ve tři čtvrtě na pět ráno. Přemýšlela jsem, jestli poznal můj hlas. Pomohl, protože věděl, že pracuji v rádiu?

„Jste velmi milý, důstojníku. Jak se vlastně jmenujete?“

„Andrews.“

„Děkuji vám, důstojníku Andrewsi.“

„Ve skutečnosti jsem detektiv Andrews.“

„Aha.“ Detektivové jsou ještě víc sexy. Něco na těch mužích se zbraněmi pod bundami a odznaky u pasu bylo. „Děkuji, že jste odložil boj se zločinem, abyste mi pomohl, detektive.“

Zarazil mě, když jsem se chystala zavěsit. „Ještě jedna věc.“ Znovu použil ten tón. „V osm ráno mi končí služba. Co kdybyste mi zavolala a řekla mi, jak to šlo na pohotovosti? Rád bych věděl, jestli byla naše diagnóza správná a jak se vám daří. Tady je moje telefonní číslo, pokud byste to do osmi nestihla.“

„Dáváte nový význam frázi státní úředník!“ Poznamenala jsem si jeho číslo, i když jsem na něj nikdy volat nechtěla. I když jsem si cenila toho, že mi dnes ráno pomohl, musela jsem se vrátit ke svému životu.

„Bylo mi potěšením vám sloužit, slečno…“

„Harperová… Lízy.“

„Dobře, Harperová Lizzy.“ Oba jsme se zdvořile zasmáli. Nakonec jsem zavěsila.

Když jsem se oblékala, napadlo mě, jak je divné, že detektiv reagoval na telefon – obvykle se o to staral někdo s nižší hodností. Ale neměla jsem čas o tom přemýšlet. Když jsem si obula tenisky, bolelo to. Popadla jsem telefon a zavolala svému producentovi, Mikeovi Greenovi. Nebyl rád, když slyšel, že jsem zraněná. Ale vážně bych měla poslechnout radu detektiva. Nebo spíš, detektivův příkaz – i když to znamenalo, že naštvu svého šéfa.