CBLH - 14. kapitola

Překlad: Luciana

Jen proto, že měla veškerý zájem odradit Duncana od toho, aby po ní toužil, neznamenalo, že nechtěla, aby jí to slušelo, jak to nejvíc šlo. Ale vypadalo to, že nejlíp, jak mohla vypadat, byla staromódní stará vdova, když celá její garderoba sestávala z džínů a mikin, kromě pár pohřebních a svatebních outfitů. A ačkoliv pohřební šaty možná odpovídaly tomu, jak se cítila, nebyly moc praktické na piknik v horách v Maine, uprostřed dubna. Když o tom tak přemýšlela, nekoupila si ani novou bundu, za poslední čtyři roky.

Zatraceně, místo odrazování Duncana, jen sama sebe deprimovala.

„Mami, bude skoro deset,“ řekla Charlotta ze dveří ložnice. „Strávila jsi celé ráno, abys nás připravila, a teď nejsi ani oblečená.“

„Nemám si co vzít na sebe.“

„Jasně, že máš,“ řekla Charlotta a pospíchala do šatny. Vytáhla námořnicky modrou mikinu a měkký růžový rolák a strčila ho Peg. „Tmavě modrá barva dělá tvé oči větší a růžová vypadá jemně a žensky.“ Pokrčila rameny. „A džíny jdou ke všemu. A tady,“ řekla, a otevřela šperkovnici na toaletním stolku. „Vezmi si malé zlaté kroužky a nech si vlasy kolem obličeje.“

Peg si přitiskla trika k hrudi a otočila se pryč, když jí začaly štípat oči. „Náušnice se nenosí na hloupý piknik,“ zamumlala, upustila mikinu, aby si přetáhla rolák přes hlavu.

„Není to hloupý piknik,“ řekla její dcera tiše a dotkla se jejích zad. „Je to něco, co je nejblíže rande, od té doby, co táta umřel.“

Peg ztuhla s rolákem zakrývajícím její tvář. „Není to rande. Ani se to tomu neblíží. Je to prostě… piknik.“

Charlotta dokončila stažení roláku dolů, pak zvedla mikinu a podala jí ji. „Můžeme aspoň předstírat, že je to forma rande?“ zašeptala dívka. „Jen mezi mnou a tebou?“

Peg si přetáhla mikinu přes hlavu, přitiskla si ji na obličej, aby otřela slzy, které jí vyhrkly z očí. „Sakra Charlotto, ne. Já nechci, abys… Podívej, nechci, aby sis dělala naděje, ok? Já ne… Nic se mezi mnou a Duncanem nestane, holčičko.“

Stáhla si mikinu dolů. „Ok, nebudu si dělat naděje. Ale vezmeš si i tak ty náušnice? Kvůli sobě?“ Charlotta prošla okolo a usmála se na ni, jeden koutek výš, než druhý, když jí podávala náušnice. „Jen aby Dun-pan Duncan viděl, o co přijde, když se nic mezi vámi dvěma nestane?“

Peg vzala náušnice a zkoušela svůj myslím-to-vážně zamračený pohled. „Zamknu tě ve tvém pokoji, dokud ti nebude dvacet, jen za to, jak přemýšlíš v osmi.“

„Je mi skoro devět,“ řekla dívka a vyšla dveřmi. Zastavila se a otočila se. „A jestli si myslíš, že jsem špatná teď, počkej, až mi bude šestnáct. Babička mi už řekla všechny triky, které jsi na ni používala a slíbila mi pomoct s nějakými novými. Vezmi si ty náušnice.“ Udělala obličej. „Ale ne parfém, ok? Všechny, které máš, jsou tak staré, že pravděpodobně smrdí jako skunk.“

To řekla, a byla pryč, než se mohla Peg vůbec vrátit své zamračení na místo, takže došla k toaletce, aby vrátila náušnice do krabičky, ale místo toho kolem nich sevřela pěst. Uvolnila si vlasy z ohonu, když se na sebe dívala do zrcadla, vzpomínajíc na to, co jí řekla Olivie, že děti dělají to, co vidí, ne to, co se jim říká. Takže co ukázala Charlie dnes? Že má vypadat jako podstrojená, frigidní vdova, aby si ji Duncan nemohl splést s ženou?

Vezmi si je kvůli sobě, řekla jí skoro-devítiletá dcera. Takže kdy se zatraceně Charlie stala moudřejší, než ona? Protože sakra, jestli vážně tmavě modrá nedělala její oči větší a růžová nebyla ženská. A kdy konečně, přemýšlela Peg, vyleze konečně z Billyho rakve?

Dalo jí to několik pokusů, nasadit ty tenké kroužky, protože se jí třásly prsty, a když se nadechla, aby se uklidnila a stáhla si lem mikiny, do pekla nevěděla, jak vypadá, protože obraz v zrcadle byl rozmazaný. Sakra; touha po Duncanovi, dělala své s jejími hormony.

„Um, mami?“ zavolala Charlotta ve chvíli, když dvojčata začala ječet. „Měla bys sem jít.“

Zamračená na vzrušení v hlase své osmileté dcery, Peg vběhla do obýváku, aby našla všechny čtyři děti klečet na gauči a zírat z okna. No, holky klečely; dvojčata skákala nahoru a dolů a ječely hlasitěji s každým skokem.

„Koně!“ křičel Jacob. „Přivedl koně!“

„Pojedeme na nich do hor!“ vykřikl Peter. „Mami. Mamí! Pojedeme na koních na náš piknik!“

Jen přes její mrtvolu. Peg běžela ke dveřím a prudce je otevřela, aby viděla Duncana jet na jednom z těch monstrózních koní, které viděla na návěsu, a vedl dva další monstrózní, osedlané koně. Seběhla ze schodů, zastavila, otočila se zpátky a ukázala prstem. „Vy zůstanete na verandě,“ zavrčela na děti, které jí následovaly. „A přestaňte dělat hluk, ať nevyděsíte ty koně.“

„Muselo by to být něco mnohem víc, než křik, aby to vyděsilo tahle jemná zvířata,“ řekl Duncan přímo za ní.

Peg se otočila, nosem skončila u nosu koně a klopýtla zpátky po schodech a musela chytit Jacoba, když do něj narazila – všechno, zatím co vrtěla hlavou. „Nepojedeme na těchto… monstrech,“ řekla, zírajíc na Duncana, když seskočil.

„Je to jediný způsob, jak se dostat do hor, Peg, pokud nechceš jít pěšky. Ale to by trvalo tak dlouho, že bychom se museli otočit a jít zpátky, až bychom došli na vrchol. Ta stará svážnice končí dobré čtyři míle před vrcholem.“

„Ale… ale…“ mávla na koně, kteří se cpali k verandě, aby natahovali své hlavy přes zábradlí, ve snaze dosáhnout na děti – které Peg ochranitelsky táhla zpátky sebou. „Jak… Kdo bude…“

Duncan se usmál. „Holky můžou jet na Nezapomeň-na-mě, ty a Peter můžete jet na Lilac a Jacob může jet se mnou na Daisy.“

Peg přitáhla své dcery ke svým bokům, chytajíc kluky. „Holky nemůžou jet na koni úplně samy,“ řekla hlasem, ve kterém sama slyšela vzrůstající paniku.

Duncan zvážněl. „Budou naprosto v bezpečí na Nezapomeň-na-mě, jelikož je to vysloužilý dětský kůň. Všichni tři jsou, což je důvod, proč jsem požádal Robbieho, aby přivezl právě tyhle. Jsou jeho vlastně.“

„Ty jsi po něm chtěl, aby přivezl koně celou tu cestu sem, jen kvůli našemu pikniku?“

Přikývl. „Jo, ale taky pro sebe.“ Úsměv se mu vrátil. „Už mě unavovalo šlapat do hor pokaždé, když potřebuji pracovat na rozvržení silnice. Robbie a Alec je taky můžou během léta používat.“ Najednou vystřízlivěl „Jsou naprosto bezpeční, Peg. A Charlotta mi říkala, že jezdila na koních, když navštěvovala Sophii během letní sezóny. Dokáže zvládnout Nezapomeň-na-mě.“

„Ale…“ Peg se zhluboka nadechla. „Ale já seděla na koni možná dvakrát za celý svůj život – na koni normální velikosti.“

„Prosím mami,“ řekl Jacob a natáhl krk, aby se na ni podíval. „Jsou opravdu krásní. A mají nás rádi, protože jsme je hřebelcovali.“

„Líbilo se jim, když jsem vlezl pod ně a hřebelcoval jim břicha,“ dodal Peter, což způsobilo, že ho hrůzou stiskla.

Slyšela, jak si Duncan povzdechl. „Dáš aspoň těm koním a tvým dětem šanci, aby to mohli dokázat? Nikdy bych neudělal nic, co by ohrozilo tvé děti, Peg. Jsme legendárně známí po celém státě, pro naše klidné klisny a děti z našeho klanu začínají jezdit dřív, než umí chodit.“

„Já umím jezdit, mami,“ řekla Charlotta. „A ty se do toho dostaneš rychle.“

Jacob ji zatahal za mikinu. „Pojedu s tebou, jestli chceš, mami,“ zašeptal. „A sednu si před tebe, abys mě mohla držet, pokud se bojíš, že bych spadnul.“

Och Bože, Jacob uklidňuje ji? Kdy se stal tak statečným?

Och, tak je to; když se začal motat kolem velkých, silných mužů.

Peg si povzdechla. „Ok, myslím, že to musíme zkusit.“

„Jupííí!“ vykřikli Jacob a Peter naráz a skákali nahoru dolů.

A k jejímu překvapení, ti koně sebou ani necukli. Ve skutečnosti, jeden z nich natáhl svůj velký nos k Jacobovi a Peg měla co dělat, aby ho nestáhla zpátky, když viděla jeho malou ruku, centimetry od jeho tlamy. „Um, jak povezeme všechny ty věci?“

Duncan ukázal k vakům, přivázaným ke všem třem sedlům, ačkoliv jeho oči zasvítily pobavením. „Pokud se to nevejde, nepotřebujeme to. Jedem na jeden den, ne na týden.“

„Já to vím,“ řekla a otočila se pryč. „Pojďte, děti, pomůžete mi s našimi věcmi.“

„Tohle bude ten nejskvělejší den vůbec,“ řekla Isabel, běžící před ní. „Lepší by to mohlo být jen tehdy, kdyby jel i Henry a já mohla jet s ním.“

Peg pobídla všechny před sebou, ale zastavila se, když Duncan zavolal její jméno.

„Kde je tvoje nová dodávka?“ zeptal se a rozhlížel se kolem a jeho pohled zvážněl, když se podíval zpátky na ni. „Prosím, řekni, že není na dlouhém odpočinku.“

Volala Duncanově matce minutu po tom, co se vrátili z Inglenook včera a Peg zjistila, že Charlotta MacKeagová musí být přesně tak rázná, jako její syn. Ta žena přesvědčila Peg, aby používala dodávku, dokud ona a Callum nepřijedou koncem týdne a nepodepíšou smlouvu, ujišťujíc ji, že je plně pojištěný a že dává přednost tomu, aby s ním jezdila ona a ne Duncan, protože… no, viděla už pickup toho chlapa? „Děti a já jsme včera odpoledne vyklidili místo v garáži, takže nebude pokrytá vším tím prachem, který rozvíříte v jámě.“

„Budeme udržovat cestu mokrou, když budeme těžit. A Peg? Děkuji ti.“

„Za co?“

Zvedl otěže, které držel. „Že nás nebudeš nutit jít pěšky ty zbývající čtyři míle.“ Oči se mu rozsvítily něčím, co nedokázala identifikovat. „A za to, že jsem tě nemusel hledat, dnes ráno,“ řekl tiše.

Nebyla si opravdu jistá, jestli si dělá srandu, nebo ne, Peg mlčky přikývla, otočila se a šla dovnitř, za zvuku jeho tichého smíchu.

„Co kdybychom pro dnešek zapomněli na to ´pane´a všichni jste mi říkali Duncane?“

„Mámě se to nebude líbit,“ řekla Isabel a velmi působivě se na něj zamračila.

„Vaše máma má dneska volno a nechala mi velení, takže myslím, že to znamená, že já dávám pravidla.“

„Takže až dnešní den skončí, budeme zpátky v máminých pravidlech a říkat vám pane Duncane znovu?“ zeptal se Jacob.

„Takový je plán.“

„Jaká další pravidla máte?“ zeptal se Peter a podezřívavě se na něj díval.

„No, když můj klan v Pine Creek, jde na piknik, všichni malí divoši si musí ulovit svou vlastní večeři.“

Isabel zalapala po dechu. „Máte taky tlupu malých divochů, jako jsme my?“

„Ne, ne moje vlastní,“ řekl Duncan se smíchem. „Mluvil jsem o dětech mých bratranců a sestřenic. A my všichni si říkáme klan, což je stejná věc, jako tlupa. Takže, jste pro malé rybaření?“

„Nebudu dávat žádného slizkého červa na žádný háček,“ řekla Isabel, znova zamračená – dokud mu najednou nevěnovala velký úsměv a zatraceně, jestli nezatřepala řasami. „Ale kdybyste místo mě dal návnadu na háček, pa-Duncane, pak bych si mohla ulovit svou večeři. Mám ráda pstruha.“

„Sorry, ale každý muž a žena jsou jen sami za sebe, když přijde na rybaření,“ řekl a ujistil se, že skryl svůj úsměv, když se vrátila k zamračení. „Takže doufám, že nemáš moc velký hlad.“

„Se nebojim žádných červů,“ řekl Pete. Najednou zalapal po dechu. „Můžu takhle mluvit dneska, když jsou vaše pravidla?“

Ou, sakra; nepředpokládal tenhle konkrétní problém. „Předpokládám, že můžeš,“ řekl s přikývnutím, „pokud chceš znít jako by ti byly jen čtyři roky.“

„Jemu jsou čtyři roky,“ řekla Isabel, stále se mračící. „A stejně tak Jacobovi.“

Bože, tohle bude jednou problém, pro jejího budoucího manžela. „Vážně?“ podíval se z Jacoba na Peta a zavrtěl hlavou. „Přísahal bych, že jsou starší, protože obvykle mluví a chovají se, jako by jim bylo aspoň šest.“

„Mě je šest,“ zavrčela Isabel. Ale najednou se samolibě usmála. „A nemluvím tak.“

„Bude nám pět za…“ Jacob se podíval na svou starší sestru. „Za kolik měsíců budou naše narozeniny?“

„Za tři,“ řekla Charlotta. Podívala se na skalní římsu, kde si Peg četla a pak pohlédla na Duncana tím samým vážným modrým pohledem, jako její matka. „Jsou všichni muži ve vašem klanu velcí, jako vy a Alec a Robbie? A silní plavci, kteří mohou plavat v ledové vodě, jako vy tuhle?“

Uvažujíc, kam tohle míří, Duncan přikývl. „My všichni začínáme plavat v horských tůních okolo tvého věku.“

„Holky taky?“ zeptala se Isabel.

„No, holky raději čekají, až je voda trochu teplejší.“

„Musí být tedy okouni, ne pstruzi.“

„Žijí muži ve vašem klanu dost dlouho aby… zestárli?“ zeptala se Charlotta.

Duncan ztuhnul, když si uvědomil, že místo aby to mířilo tam, kam si myslel, konverzace byla pro Charlottu více o… Kriste, řekla Peg holkám o její rodinné kletbě? „Ano,“ řekl tiše, „máme mnoho mužů dobře sedmdesátiletých a osmdesátiletých, včetně žen. Ve skutečnosti,“ řekl a postavil se, „až se setkáš s mými rodiči, později tento týden, myslím, že budeš překvapená, že je tátovi osmdesát dva a mé mámě – která se náhodou taky jmenuje Charlotta – je sedmdesát devět, protože vypadají a chovají se, jako o hodně mladší.“ Dotkl se ukazováčkem rtů a mrknul na Charlottu. „Ale neříkej mámě, že jsem zmínil její věk, ok?“

Stále naprosto vážná, Charlotta přikývla.

„Nemáme žádné rybářské pruty,“ řekl Pete a vyskočil na nohy. „Tak jak budeme rybařit?“

S úlevou, že se vzdálili od tématu dlouhověkosti, Duncan ukázal okolo nich. „Máme celý les rybářských prutů, takže hádám, že všechno, co potřebujeme, je nějaký provázek a háčky.“ Sehnul se dolů a prohrábl vak, který přinesl a vyndal ven malou krabičku.

„Dobře, že jsem si vzal nějaké vybavení, pro případ, že by nás nezaujalo to, co vaše máma zabalila na piknik.“

„Ale kde budeme rybařit?“ zeptala se Isabel. „Jsme na vrcholu hory.“

„Viděli jsme hromadu potoků po cestě sem,“ řekl Jacob. „Pstruzi žijí v potocích. Můžeme rybařit v jednom z nich.“

„Ten poslední, který jsme překročili, byl pěkně daleko odtud,“ řekla Charlotta a pohlédla ke své matce a pak zpátky na Duncana. „To je poprvé, co vidím mamku číst knížku, za poslední měsíce a vypadá spokojeně.“

Tahle, usoudil Duncan, způsobí jiný druh problému svému manželovi a on doufal, že ten chudák bastard, bude stejně mazaný, jako šťastný. „Náhodou vím, že je tady vysoko na hoře tůně, jen čtvrt míle odtud,“ řekl a pokývl přes rameno. „Takže co kdybyste se zeptali své mamky, jestli jí nebude vadit, když si půjdeme trochu zarybařit, zatímco si bude číst? Nebo,“ řekl, když dívka zaváhala, „můžeš zůstat tady, pokud ti není pohodlné nechat ji tu samotnou.“

„Mamka se nebojí být sama,“ řekla Charlotta, když se otočila a zírala na římsu. „Ale zeptám se jí, jestli můžeme jít rybařit.“

„Řekni jí, že se podělíme o pstruha,“ řekl Pete, „takže nebude hladová, pokud si nebude chtít ulovit vlastního.“ Podíval se nahoru na Duncana. „Nebudete ji nutit dodržovat pravidla klanu, že ne?“

„Ne, dneska nebudu,“ řekl Duncan s úsměvem. „Teď, k těm prutům; uděláme je stejně vysoké, jako jste vy, takže když uvidíte dobrý klacek, na své cestě, řekněte mi a já ho uříznu.“

Charlotta přiběhla zpět. „Mamka říkala ok, ale že si možná budete chtít vzít svůj meč,“ řekla dívka vyděšeně, ačkoliv její oči zářily smíchem.

„To by mohlo být moudré,“ souhlasil, došel ke koni a vytáhl ven svůj meč. Hodil si ho v pouzdře přes ramena, otočil se a usmál se na děti, lapající po dechu. No, všichni lapali po dechu, jen Charlotta; vypadala prostě… No, proč když měl nyní svůj meč, vypadala tak uvolněně? „Ok, tlupo Thompsonových,“ řekl a vyrazil ke stromům. „Jdeme ulovit nějakou večeři.“

Peg si skousla spodní ret, sledujíc Duncana zmizet v lese s bandou veselých malých mužů a žen a přemýšlela, jestli mu ještě vážně nedošlo, proč jim říká malí divoši. Neměla strach, že by se jim mohlo něco stát, protože si byla naprosto jistá, že Duncan má svůj odznak hrdiny – a svůj meč, proboha. Nemohla uvěřit, že si ho fakt vzal sebou; řekla Charlottě, aby mu to řekla jako vtip. Ale teď se cítila trochu provinile, že se tu rozvaluje v klidné blaženosti; protože vážně, co ten chudák, nic netušící trouba udělal, že si zasloužil, že mu vnutila své děti na celé odpoledne?

Och počkat, proto; stále jí kradl polibky, ačkoliv mu řekla, aby přestal. A ještě hůř, stále způsobuje, že leží ve své opuštěné posteli a touží po něm.

Když mluvíme o polibcích, byly to už roky, co se cítila tak živá, jako tu noc, co ti idioti zkoušeli sabotovat stroje. Bože, chybělo jí mít vzrušující souboj s mužem. Nebylo nic, co by jí rozbušilo srdce tak, jako dobrá hádka, když náhodou věděla, že může říct nebo udělat cokoliv. Jako… no, jako šlápnout chlapovi na nohu a uhánět do tmy, ačkoliv věděla, že ji chytí.

Na mou duši, znovu se cítila jako sedmnáctiletá.

Peg zavřela knihu, lehla si a položila si propletené prsty na břicho a povzdechla si. Uvědomila si, že jediný důvod, proč si dovolila dupnout Duncanovi na nohu – vzhledem k tomu že jí vyhrožoval, že si ohne přes koleno – byl, že na nějaké hlubší, intuitivní úrovni, mu věřila. Přesně jako mu věřila dnes s dětmi. Možná to bylo proto, jakým způsobem reagoval, když ho napadly to ráno na Oliviině svatbě. Duncan možná vrčel a dělal gesta a vyhrožoval, jako nabručený starý medvěd, ale ten chlap byl rozčilující se, měkkosrdcatý, ochranitelský cupcake, zamaskovaný jako velký děsivý muž – což ho, zatraceně, jen dělalo ještě víc lákavého.

Peg se přetočila na bok, strčila si ruku pod hlavu a zavřela oči s dalším povzdechem. Očividně, měla slabost pro velké muže, když to bylo to, co ji z počátku na Billym přitahovalo. Je to jako by si zahrávala flirtováním s nebezpečím.

Ne, prostě měla ráda muže, tečka; velké, silné muže se širokými rameny.

A možná jednoho sebejistého, zatvrzelého muže zvlášť.

Jo, no, uvidí se, jak sebejistý ten líbající blázen bude v době, kdy s ním budou její malí divoši. A s touto myšlenkou, Pegyino zívnutí skončilo úsměvem a rozhodla se, že když je to její první volný den za tři roky, tak si trochu zdřímne.

*****

Duncan vytáhl plastové nádobky velikosti boty, z vaku, který sundal z jednoho koně a tiše se omluvil všem ženám z jeho klanu za to, co musely všechno snášet během rodinných pikniků, vzhledem k tomu, že on sotva přežil ten rybářský výlet z pekla. „Tady jsou ty krabice na poklady, jak jsem vám říkal,“ řekl šeptem, aby zdůraznil, že nechce vzbudit Peg, když jim každému podával krabičku. „Vyprázdněte kapsy do nich a pak přidejte cokoliv, co vás zaujme.“

„Jako co?“ zeptala se Isabel šeptem.

„Hezké kamínky, zajímavé větvičky, borovicové šišky…“ střelil po ní úsměvem. „Toho chudáka žížalu, co jsi s ní odmítla nakrmit ryby.“

„Slyšela jsem ji pištět, když viděla ten háček, přísahám,“ zašeptala a v obraně zvedla svou malou bradu. „A stejně nemám hlad.“

„Já naplním svou krabičku mechem, pak najdu mloka,“ řekl Peter, „a vezmu si ho domů, jako domácího mazlíčka.“

„Pane Duncane?“ řekl Jacob, když vyndával nejméně deset malých kamínků ze svých kapes a pustil je do své krabičky. Duncan si povzdechl, zjišťujíc, že pán, je navždy zapsán v jejich hlavách, protože jen Charlotta ho úspěšně opustila dneska. „Řeknete mámě, že jsem brečel?“ zeptal se chlapec a jeho velké, modré oči prosily.

„Ne,“ řekl Duncan, a pocuchal mu vlasy, „protože pak bych jí musel říct, že jsem brečel taky. A tvůj bratr a sestry to také neřeknou, že ne?“ řekl spíš, než se ptal, věnujíc jim významný pohled.

Všichni tři zavrtěli hlavami a Charlotta pokrčila rameny, když mu věnovala mateřský úsměv. „Tak velká ryba by stejně nebyla dobrá k jídlu, takže je dobře, že jsi ji chtěl hodit zpátky.“

„Můžete říct mamce, že jsem si sama dala návnadu na háček,“ vložila se do toho Isabel. „Ale červa, protože červi se nekroutí a neječí.“

„Neřekneme jí, že jsem tam spadl, že ne?“ zeptal se Pete, jeho velké modré oči také prosily, přesto trochu vzdorovitě. „Protože jsem se zachránil a dostal tu zatracenou rybu.“

Jo, a to dítě mu sebralo deset let života. Musel zabalit Peta do své bundy a udělat rychle oheň, aby usušil jeho kalhoty a košili a bundu, protože zapomněl vzít náhradní oblečení a nechtěl je tam nechat samotné, aby pro to doběhl. „Nechám na vás, abyste rozhodli, co potřebuje vaše matka vědět o dnešním malém… dobrodružství.“

„Ale myslím, že jí neřekneme, že jste klel, ok?“ řekl Jacob. „Protože by si mohla myslet, že jste necilivizovaný a nenechala by vás znovu šéfovat.“

Duncan vážně přikývl. „To by mohlo být rozumné. Ok, máte své krabičky a ještě než si dáme náš piknikový oběd, běžte se podívat, co za poklady tahle velká hora nabídne, abyste si donesli domů – zatímco budete tiší, jako kostelní myši.“ Zatímco já se půjdu podívat, jak vaše matka spí a uklidnit nervy, dodal v duchu, a nikdy víc ji nebudu podceňovat.

Jacob a Peter odešli, skoro po špičkách, hledat své poklady. Isabel se podívala na Charlottu a následovala svou velkou sestru po římse, kde ty dvě dívky začaly sbírat šišky, z pod osamělé zakrslé borovice.

Duncan přišel ke spící Peg, a posadil se vedle ní s tichým povzdechem, když pohlédl přes fjord na svou horu. Jakmile dovede Thompsonovu tlupu zpátky domů, rozhodl se, půjde si sehnat člun.

Podíval se dolů na Peg, když uslyšel, že se zavrtěla a opřel se o loket vedle ní. „Děkuji,“ řekl, když se protáhla, jako líná kočka.

„Za co?“ zeptala se, mrkajíc po probuzení.

„Že jsi mi věřila se svými dětmi natolik, že jsi opravdu usnula.“

„Jen moje oči byly zavřené; moje uši nespaly od té doby, co se narodila Charlotta.“

„Všimla sis, že když ji vidíš jako osmiletou, je to Charlotta, ale když potřebuješ, aby byla starší, říkáš jí Charlie? A že ona podle toho odpovídá, nejspíš aniž by věděla, co dělá? Schovej si své zamračení.“ řekl se smíchem. „To byl kompliment pro vás obě. Vyroste v nevšední ženu – přesně jako její matka.“ Opřel si hlavu s odfrknutím o ruku. „A Bůh se smiluj nad tím chudákem bastardem, který nakonec získá její srdce.“

„Nejdřív bude muset přejít přese mě,“ řekla se zamračením. „A díky, že jsi poznal, že je mnohem otrlejší a chytřejší, než vypadá – přesně jako její matka.“ Přetočila se na záda a usmála se na nebe. „A taky za to, že jsi mě přesvědčil, abych sem dneska šla. Neuvědomovala jsem si, jak moc potřebuji… prostě vypadnout.“

„Přiznám se, že jsem překvapený, jak vypadáš, že si to užíváš.“

Usmála se na něj. „Něco je na sezení – a zdřímnutí – na vrcholu hory, co dává věci do jiné perspektivy. Myslím, že je to schopnost vidět tak daleko a taky cítit, jak velký svět je, odtud. Připomíná mi to, jak bezvýznamné některé problémy jsou.“

„Jo,“ řekl, posadil se a položil si ruce na pokrčená kolena, když se díval přes fjord. „Hory mají kouzelnou moc, uklidnit duši.“ Otočil hlavu, když se taky posadila a viděl, jak překvapeně vykulila oči.

„Cože?“ zeptala se.

Ty krásné oči se najednou přimhouřily. „Mluvil jsi s Olivií?“

„O…?“

„Magii.“

Teď to byl Duncan, kdo byl překvapený, ačkoliv se ujistil, aby to neukázal, uvažujíc, co zatraceně Macova manželka zmínila Peg o magii. Tak ale, možná je to otevření, které potřeboval, aby ji začal zasvěcovat do všeho. „Olivie se tebou mluvila o magii?“ usmál se. „Jako o vílách a tak?“

„Ne, mluvila o…“ mávla k Bottomless. „Nazvala to zemětřesení a pohyb hor magií, kterou nemůžeme vysvětlit.“ Duncan viděl, jak jí ztmavly tváře, když si objala rukama kolena, a sledovala děti, jak cosi hledají pod stromy. „Druh magie, která dělá cokoliv možné.“ Podívala se znovu na něj. „Olivie se mě ptala, jestli věřím, že existuje.“

„A tvoje odpověď byla?“

Sklopila pohled. „Řekla jsem jí, že jsem o tom takhle moc nepřemýšlela.“

„Já o tom přemýšlel,“ řekl, což zvedlo její nádherné modré oči zpátky k němu. „A rozhodl jsem se, že magie rozhodně existuje.“

„Proč?“

„Protože nevěřit, je přehlídkou marnosti, když magie dělá svou práci, ať už věříš, nebo ne. A pokud nevěříš, proč potom bychom měli vůbec vstávat ráno z postele? Nebo něco plánovat na zítřek? Nebo chtít, nebo doufat, nebo snít, nebo vůbec zkoušet? Magie je síla života, Peg. Bez ní, bychom nebyli schopní se ani znovu nadechnout.“

„Olivie nazvala tvou rodinu… kouzelnou. Řekla, že vy všichni MacKeagovy muži se dožívají požehnaného věku a přesto vypadají a chovají se, jako o léta mladší.“

„Jo, k hrůze našich žen, jsme někdy takoví mizerové.“

Věnovala mu nesmělý úsměv a pak se odvrátila pohledem pryč. „Olivie nazvala magii laskavou, se sílou překonat… zlé věci.“

„To je část její práce, lass; síla pravdy nad mocí.“ Usmál se. „Ačkoliv síla se někdy taky hodí.“

„Olivie taky říkala, že vy MacKeagové jste dost staromódní.“

„Vypadá to, že Olivie toho řekla hodně o mé rodině; nějaký zvláštní důvod proč?“

„Protože přátelé na sebe dávají pozor.“ Smutně se na něj usmála. „A protože má strach, že umřu jako osamělá stará vdova, jako si to myslela ona, než potkala Maca.“ Zavrtěla hlavou. „Uvědomuješ si, že znali jeden druhého jen pár týdnů, než se vzali? Olivie prostě jen chodila, myslela na svou práci, čekala až její tchánovci budou prodávat Inglenook, aby ho mohla koupit, když se najednou objevil Mac, jako by ze vzduchu a příští věc co vím, že mě žádala, abych jí dělala družičku na její svatbě – na kterou jí Mac dal jen šest dní, aby ji naplánovala.“

„Zdá se, že se vždycky stávají věci, když se ten chlap znenadání někde zjeví,“ řekl Duncan, uvažujíc, co by si Peg myslela, kdyby věděla, jaká pravda to je. Ukázal na horu, na které seděli. „Rozhodně neztrácí čas, aby začal s tím resortem. Volal mi ve středu před svou svatbou a požádal mě, abych začal se silnicí následující pondělí.“

„Proč ty?“

Jo, proč on? „No, myslím, že existuje nějaký vzdálený… rodový původ mezi manželem jedné mé sestřenice a Oceanovými.“ Pokrčil rameny. „Hádám, že Mac to chtěl udržet v rodině. Takže jsme v pohodě s magií? Rozhodla ses, že věříš, že existuje?“

Zvedla svůj malý krásný nosík tak vysoko, že se musela dívat dolů, aby na něj viděla – ačkoliv si všimnul, že taky bojuje s úsměvem. „Rozhodla jsem se, že uvěřím, že existuje, až uvidím tuhle mocnou, laskavou magii v akci.“

Překvapeně se narovnal. „Ale to už jsi viděla, lass.“

„Kdy?“

„Když jsem ti vrátil čtyři děti zpátky v pořádku a zdravé.“ Zakryl si tvář dlaněmi a pak vykukoval skrz prsty na ni. „Protože doufám, že víš, že sehnat kuřata dohromady, je snazší, než uhlídat tvoji tlupu u rybaření.“

Vykulila oči s hranou hrůzou, ačkoliv jí znova cukaly koutky. „Musel jsi vytáhnout svůj meč?“

Dal ruce dolů, aby viděla jeho zamračení. „Nakonec.“

Hraná hrůza se změnila v opravdovou. „Vyhrožoval jsi mým dětem?“

„Neřekl jsem ani slovo. Jen jsem vytáhl meč, když pořád pokoušeli jít jiným směrem a začal sekat pár vrcholků malých stromů, jednotlivými ranami.“ Konečně nechal uniknout svůj úsměv spolu se smíchem. „Měla bys vidět ty své děti, Peg. Ti krvežízniví malí divoši přiběhli tak rychle, že Isabel ani nezaznamenala, že tiskne svou žížalu ke své hrudi.“

Viděl, jak si Peg oddechla a její rty se konečně roztáhly do plného úsměvu. „Možná, že opravdové kouzlo je, že oni přivedli tebe v pořádku a zdravého. Máš tendenci kulhat z hory pokaždé, když jdeš nahoru s Macem.“

Povytáhl obočí. „Je něco, co si ty a Olivie neřeknete?“

Peg na něj zamávala řasami a Duncan viděl, kde přesně se Isabel naučila tenhle malý trik. „Neřekla mi, kdo z vás vyhrál ty mužské duely.“

Duncan si odfrknul a přejel si rukou obličej, aby znovu zakryl svůj úsměv. „Já.“

„Ty ne,“ řekla se zalapáním po dechu.

Spustil ruce, aby se na ni podíval. „Jsi teda dost odvážná, že jo, když si myslíš, že tě nepolíbím před tvými dětmi? Co ti dává takovou jistotu, že jsem nevyhrál?“

Tvář jí zahořela a vyškrábala se na nohy. „Je čas se najíst.“

„Peg,“ řekl tiše, když zamířila dolů z římsy, což ji zastavilo a donutilo se na něj podívat. „Ten den přijde, kdy je nebudeš mít u sebe, aby ses za ně schovala.“

„Ne, to se nestane, protože dvojčata a já jsme k sobě přilepení jako lepidlem.“

Naklonil hlavu a studoval ji. „Zapomněla jsi, že jsem ti řekl, že magie dělá svou práci, ať v ní věříš, nebo ne. A Peg?“

Znovu zvedla svůj hezký nosík nahoru.

„Někdo, kdo věří, má výhodu nad tím, kdo ne.“

„A… ty věříš?“

„Já se narodil, abych věřil, lass.“

Zatímco přimět Peg věřit, bude nejspíš jeho smrt, což si Duncan uvědomil, když jsi sledoval, jak se tiše otočila a šla pryč, ruce zatnuté v pěsti, když je strčila do kapes. Jediný problém byl, že až to bude dělat, nejspíš odsoudí sám sebe do pekla k zatracení, za manipulování magií pro nic jiného, než aby dokázal, že je větší a silnější, než kletba a že je zatraceně těžší ho zabít, než Williama Thompsona.