CBHL - 9. kapitola

Překlad: Luciana

Peg koukala z okna ložnice na svah, koupající se v měsíčním světle a při svém zachvění se objala pažemi okolo těla. I kdyby žila do sto dvou let, nikdy nezapomene, jak se otočila a viděla Jacoba v Duncanově náruči, a pak ho sledovala na jeho klíně, jak měl, na mou duši, běžný rozhovor s naprostým cizincem, který náhodou byl taky velký a silný hrdina.

Měla zabít Maca a Olivii za to, že ji natlačili do toho, aby na něj připnula odznak, ale rychle usoudila, že to je její šance, jak mu vrátit její příšerné obavy, které způsobil svým potopením se do ledové vody štěrkovny. Tedy, dokud neviděla jeho tichý signál Robbiemu, aby zvedl Peta, takže i Jacob dovolil Alecovi, aby ho zvednul. Srdce jí stouplo až do krku, a zůstalo tam po celou dobu Jacobova rozhovoru s Duncanem, a nespadlo zpátky na místo, dokud Duncan nezmínil jejich nedělní piknik.

Peg si ztěžka povzdechla nad zjištěním, že Olivie měla pravdu; malé holčičky potřebují mužskou perspektivu věcí, a stejně tak malí chlapci. Proč ji nikdy nenapadlo ujistit své děti, že smrt jejich táty nebyla bolestivá? Ale co hůř, jak to, že nevěděla, že tohle trápí Jacoba? A ještě hůř, proč její mladší syn své obavy probíral s Duncanem, místo s ní?

Když se nenuceně zeptala Jacoba, zatímco se obě dvojčata koupala, o čem s Duncanem mluvil, chlapec kouknul po bratrovi a pak jí řekl, že jí to poví později. Trochu znepokojená, že skrývá tajemství s naprostým cizincem, vysušila Peg nejdřív Pete a poslala ho obléct si pyžamo.

Tehdy jí Jacob řekl, že dal Duncanovi jeden ze svých kamínků proti starostem a pak se ho zeptal, jestli si myslí, že by se mohl zachránit sám, nebo svého bratra. Peg měla srdce znova v krku, když jí řekl, že se ho také zeptal, jak je možné, že jeho velký, silný táta se nebyl schopen zachránit sám. Jacob jí pak řekl, že na jejich pikniku mu pan Duncan pomůže vysvětlit všem ostatním, že se táta uhodil do hlavy, když jeho bagr spadl do řeky a nebolelo ho, když se utopil, protože nebyl vzhůru.

Jacobovi bylo devatenáct měsíců, když Billy zemřel, ale očividně, ačkoliv byl příliš malý, aby si svého otce pamatoval, nezabránilo mu to v obavách, jestli ho to bolelo.

Jak to, že to nevěděla?

Téměř každý den to léto po Billyho smrti, brala Peg své děti dolů do, po jaru naplněného, dvou-akrového rybníku v jámě, aby je učila plavat, a byla opatrná – nebo možná hloupá, jak nyní zjistila – aby neodhalila, že jejich táta plaval asi tak dobře, jako kámen. Koncem léta jim říkala její malí pstruzi a příští jaro ji tahali k rybníku každý den, aby zkoušeli teplotu vody palci u nohou, prohlašujíc začátkem června, že je dost teplá, aby obnovili své každodenní venkovní koupele. Peg je sledovala ze břehu aspoň do čtvrtého července, a tvrdila, že ona je teplovodní okoun, ne pstruh.

Oh, jo, dlužila Duncanu MacKeagovi hodně za to, že ujistil Jacoba, že to tátu nebolelo. A za to, že ji zachránil od prostituce, když jí dal fair cenu za její štěrk. A za pomoc s rozporcováním jelena, a že zajistil, aby její pláž byla bezpečná, že zachránil jejího syna, přitáhl její auto, a… a za to, že je dobrý chlap.

Kromě toho, že ona nechtěla, aby byl Duncan dobrý, nebo velký a silný a rychlý, nebo sexy, zatraceně, protože opravdu ho nechtěla začít mít ráda. Ale především se do něj nechtěla zamilovat, protože ho nechtěla zabít.

Peg se začala otáčet od okna s dalším povzdechem, ale pak zachytila záblesk koutkem oka. Stoupla si ke konci okna a narovnala se, aby viděla stromy na východě, zadržela dech, když si myslela, že něco slyší. A bylo to tu znovu: zřetelný zvuk pneumatik, jedoucích pomalu po štěrku.

Přeběhla do obýváku a pootevřela přední dveře právě včas, aby viděla měsíční svit odražený od nárazníku vozidla – bez jakýchkoliv světlometů – jedoucí nahoru po úzké cestě na východní straně jejího pozemku, a obávala se, že kdokoliv to byl, neměl ponětí, že cesta byla pryč, od té doby, kdy fjord zaplavil jámu.

Počkala, znovu zadržela dech, dokud neviděla rozsvítit se brzdová světla, a pak zhasnout, právě když zhasl motor. Vkročila na verandu, mžourala skrz stromy, když utáhla kolem sebe košili. Zatraceně, myslela si, že to dala jasně najevo, že Thompsonova štěrkovna už není místem pro místní teenagery, hledající zábavu.

Dveře se otevřely a zavřely a ona se zamračila, když slyšela šeptající hlasy, protože její zkušenost byla, že teenageři nikdy nešeptají. Pokud to byly děti – Peg zvedla prudce pohled ke svahu, skoro neschopná vidět bagr a katr, zaparkované mezi stromy. Nafta, při dnešních cenách, byla tekuté zlato! Neznala velikost nádrže katru, ale bagr obsahoval přes sto galonů.

Jo, dobře, nikdo nebude krást palivo ze žádného stroje na jejím pozemku.

Tiše se vrátila do domu a potichu zavřela dveře, než zamířila do ložnice. Oh, jak ráda by zavolala šerifa, aby chytil ty idioty přímo při činu; jediný problém byl, že nejbližší stanice byla přes padesát mil daleko – za předpokladu, že by hovor nebyl přijatý na druhé straně okresu.

Natáhla si džíny na sebe, pod košili, pak ji svlékla a vytáhla mikinu z prádla, hodila ji na sebe přes hlavu, pak se probrala šuplíkem, aby našla nějaké ponožky. Pokud ti hejhulové neslyšeli, že netoleruje vetřelce, brzy o tom uslyší dnes večer, pomyslela si, když strčila nějaké ponožky do kapsy u mikiny. Potom šla, vyndala pušku ze skříně, pak vzala malý trezor z police a šla k oknu. Jelikož nechtěla rozsvěcet světla, držela ho v měsíčním světle a zadávala kombinaci, pak ho posadila na taburet a vyndala odtamtud náboje a dala si je do kapsy.

Prošla chodbou a opřela pušku o stěnu, pak po špičkách vešla do dívčího pokoje a jemně zaklepala Charlottou, aby se probudila. „Pojď, Charlie,“ zašeptala jí do ucha, než ji vytáhla do sedu. „Potřebuji, abys šla se mnou do obýváku. Pšt, je to v pořádku, miláčku, nic se neděje.“ Vedla dívku před sebou, cestou sebrala pušku a usmála se ujišťujícím úsměvem, když Charlotta dokončila protření očí a zamrkala na pušku.

Její dcera si povzdechla. „Zase vetřelci na pozemku?“ zašeptala a ospale se usmála.

„Mám obavu, že to tentokrát nejsou teenageři, ale někdo, kdo jde po naftě ze strojů,“ řekla Peg a posadila se, aby si natáhla ponožky a tenisky.

„Tak tentokrát zavolej šerifa,“ řekla Charlotta a pospíchala ke zbrani, kterou Peg opřela o opěrku křesla a ta začala klouzat dolů.

„Byli by dávno pryč, než by sem přijeli.“ Peg dokončila zavázání tenisek a stoupla si. „Nedělej si starosti, nejdu je konfrontovat; jen se jdu podívat kdo to je a napíšu si poznávací značku.“

Charlotta jí podala pušku. „Máš ty nejmenší náboje?“

Peg si od ní vzala pušku s přikývnutím. „Stejný signál jako vždycky; uslyšíš výstřel, voláš nejdřív 911, pak zavoláš Grundyho Wattse a řekneš mu, ať sem uhání.“ Šla do spíže a vzala vizitku z nástěnky. „A pak zavoláš pana MacKeage a řekneš mu, co se děje,“ nařídila jí a podala vizitku. „Je v Inglenook, takže je vlastně blíž, než Grundy.“ Zvedla Charlottinu bradu a políbila ji na čelo. „Roste z tebe velká a silná a chytrá holka, Charlie, a já nevím, co bych bez tebe dělala.“

„Znamená to, že jsem dost velká, abych si mohla dát propíchnout uši?“ zeptala se Charlotta, když začala tlačit Peg směrem ke dveřím. „Řekněme, na mé narozeniny, příští měsíc?“

Peg se zastavila a ohlédla na svou krásnou, malou holčičku, koupající se v měsíčním světle a její srdce se vrátilo znovu do krku. „Víš co, myslím, že to je přesně to, co by měla devítiletá holka dostat k narozeninám.“

Charlotta zalapala po dechu tak silně, že oběma rukama sevřela noční košili. „Vážně?“ vyjekla šeptem. „Opravdu mě necháš si propíchnout uši?“

„Pojedeme do Bangoru a uděláme to,“ řekla Peg s přikývnutím. „Jen já a ty, na rande matky a dcery.“

„Oh, mami, děkuju!“ vykřikla Charlotta a vrhla se jí pažemi kolem krku. Zaklonila hlavu, aby se na ni podívala nahoru a měsíc odhalil její zářivý úsměv. „Necháme si udělat i nehty?“

„I na nohou,“ slíbila Peg, políbila na vršek kudrlin jejích hnědých vlasů a odstoupila pryč. „Ale nejdřív se musím jít podívat, kdo se to venku snaží ukrást Duncanovu naftu.“

„Jen se jdeš podívat na jejich poznávací značku, ano?“ řekla Charlotta a znělo to víc jako varování, než jako otázka. „Nebudeš nikoho konfrontovat.“

„Ne, pokud je nepoznám a nebudu vědět, že jsou víc hloupí, než nebezpeční. Pak jim zabráním, udělat zločin.“

„Oh, mami,“ řekla Charlotta s odfrknutím, přeběhla ke konferenčnímu stolku a zvedla telefon. Vyskočila na gauč a klekla si tváří k oknu, jak bylo jejím zvykem. „Prostě jim vypusť pneumatiky a nebudou moct naftu odvézt.“

Peg ztuhla s rukou na klice dveří. „Cože?“

„Že budou mít víc starostí s tím, dostat auto odtud před východem slunce, místo kradení čehokoliv a ty můžeš prostě jít zpátky domů a do postele.“

„Oh, můj bože, Charlie, odkdy jsi tak úskočná?“

Charlotta protočila oči a vrhla na Peg další měsíčně zářivý úsměv. „Žiju s tebou už skoro devět let.“ Mávla na ni. „Běž už; obě potřebujeme spánek pro krásu.“

Peg otevřela dveře s odfrknutím a vyklouzla ven dřív, než jí úsměv zmizel z tváře a nahradilo ho hrůzné zachvění. Dobrý bože, pomyslela si, když mířila dolů po schodech a přes příjezdovou cestu, rychlým během. Ta holka bude děsivá ve svých šestnácti letech. Ale Peg se znovu usmála, když se schovala za strom na kraji cesty, a si uvědomila, že si to zaslouží, protože její máma taky díky ní předčasně zešedivěla.

Tiše nabila pušku, když se rozhodla, že je lepší vychovat dvě chytré a nezávislé mladé dámy, než dvě slabošky pro nějaké hloupé, do prsou se bijící blbce. A i kdyby jí to mělo zabít, každý z jejích divochů půjde na vysokou, aby se dostali ze Spellbound Falls, protože Bůh jí pomoz, ani jeden z nich si nebude vydělávat na živobytí řízením nějakého hloupého bagru.

Peg dvakrát zkontrolovala, aby se ujistila, že pojistka na pušce je zapnutá a usmála se, když slyšela několik těch zlodějských idiotů šeptem klít, když právě zjistili, že nedojedou až na svah, protože cesta je zaplavená. A to znamenalo, že museli přímo přes pláž a celou cestu kolem jámy, což byla docela dlouhá cesta pro vláčení těžké nafty zpátky – a což taky znamenalo, že bude schopná je dobře vidět v měsíčním světle. A zatímco budou pryč, ona může v pohodě zjistit jejich poznávací značku a vypustit pneumatiky, takže budou moct rozšířit po městě, že Thompsonova štěrkovna není místo, kde můžou oškubat nové hochy ve městě.

Ježíši, možná by Duncan měl udělat jí, odznak hrdiny, za záchranu jeho paliva.

Peg stála zády opřená o strom, poslouchala křupání větví a občasné kletby mužů, když se vydali po příkrém, zalesněném kopci vedle jejich auta. Znělo to, jako by byli tři, možná čtyři, ale nepoznala ani jeden hlas, nebo to SUV – alespoň ne na tuhle dálku.

Když slyšela, že došli na pláž, vykoukla zpoza stromu, aby se ujistila, že nenechali nikoho za sebou, pak se skrčila a potichu uháněla směrem k autu, odhadujíc že…

Pegyin výkřik se nedostal přes velkou ruku, přitisknutou na jejích ústech, ve stejnou chvíli, kdy paže přišpendlila její paže k bokům a zvedla ji ze země. Kopala, zatímco zkoušela kousnout tu ruku, ale ta ji jen dusila a paže kolem jejího těla málem dokončila tuto práci, když se utáhla proti jejímu škubání.

„Dámo, jste jen vteřinu od toho, že pocítíte plochou stranu mého meče na svém zadku,“ zavrčel tiše do jejích vlasů.

Duncan! Peg se přestala kroutit, ale místo aby povolil své sevření, nebo aspoň odtáhl ruku, aby mohla dýchat, otočil se a zamířil k hlavní cestě, jako by vlekl pryč… Počkat, řekl právě jeho meč?

No, jasně, že řekl, protože každý ví, že muži říkají hloupé věci, když jsou naštvaní. Ale vyhrožovat jí mečem? Vážně?

„Zkus, abych zakopnul o tu pušku, nebo mě znova kousni a ohnu tě přes koleno,“ řekl Duncan tiše. Konečně zastavil, když došli k hlavní cestě a postavil ji na nohy, vytrhnul jí pušku z ruky a hodil ji mezi stromy, otočil ji a přitiskl nos k její tváři, než se stačila vůbec poprvé nadechnout. „Jsi šílená, nebo máš prostě sebevražedné úmysly? Nemůžeš jít po mužích úplně sama, jen s puškou.“

„No, Ježíši, nevlastním meč.“

Zatřásl s ní.

Tak ho kopla. Nebo aspoň to zkusila, ale on ji otočil a přitáhl ke své hrudi, takže nakonec jen kopla sama sebe do kotníku.

„Kde jsou děti?“ zavrčel.

„Charlotta hlídá u okna,“ zavrčela na něj zpátky, „s telefonem v ruce.“

Zamumlal něco, co znělo jako kletba, v jazyce, který nepoznala a najednou ji pustil, jen aby ji chytil za ruku a táhl ji po hlavní cestě k jejímu dvoru. „Je nějaký důvod, proč jsi nezavolala svému švagrovi, aby přijel a zkontroloval, kdo je ve tvé štěrkovně?“ zeptal se, zastavil, aby s ní škubnul, když mu zaryla nehty volné ruky do zápěstí. „To nebyla planá hrozba, co jsem ti řekl, Peg,“ řekl až příliš tiše.

Páni, musel být vážně naštvaný, protože ona mu opravdu věřila. „Um, Galen žije dvacet mil odtud,“ řekla a strčila si volnou ruku do kapsy. „Charlotta by zavolala 911 a pak souseda, kdyby slyšela výstřel. A dala jsem jí tvoje číslo,“ dodala rychle, když přimhouřil oči, „a řekla jsem jí, aby ti řekla, co se děje. Počkej, moje puška,“ řekla a zkusila ho zastavit, když jí začal táhnout znova – jen aby klopýtla, když uviděla, že opravdu má meč, zastrčený v nějakém pouzdře na zádech.

„Ta puška nikam dneska večer neodejde.“ Zastavil a chytil ji za ramena. „Jsou skoro u strojů,“ řekl tiše. „Vezmu tě do domu a ty půjdeš dovnitř a řekneš Charlottě, aby nikomu nevolala, a už vůbec ne 911. Máme to pod kontrolou.“

My? Když o tom tak přemýšlí, co tady vlastně dělal? „Kdo tě sakra udělal králem?“ zamumlala, ale odtáhla se, když uviděla pohled v jeho očích.

„Vystrčíš ven jen palec, před svítáním a přísahám Bohu, že…“

„Och, dej si pauzu,“ vyštěkla, když mu dupla prudce na nohu a vyškubla se mu, a pak utíkala k domu, uvažujíc, jestli opravdu není šílená, nebo bez pudu sebezáchovy – ačkoliv měla v úmyslu zůstat ve stínu stromů, lemujících její příjezdovou cestu.

Ten chlap chránil svůj bagr jen se zatraceným mečem!

Dostihl ji méně než dvěma kroky, ale prostě běžel vedle ní, znovu se jí nedotkl, dokud jí nepostrčil na konec verandy, tváří od jámy a pak ji zastavil hned vedle domu. „Myslím to vážně, Peg,“ řekl napjatě. „Půjdeš dovnitř a zůstaneš tam.“

Bože, nebyl ani trochu zadýchaný, zatímco ona sotva popadala dech – ačkoliv to bylo pravděpodobně proto, že jí srdce bušilo až bolestivě.

Najednou jí přitiskl k hrudi, prsty zajel do vlasů, aby ji držel tak, aby se na něj dívala. „A dámo? Ještě tě někdy chytím venku po setmění, aniž bys měla podprsenku a budeš vinit jen sebe z následků.“

Stáhl ruce k bokům, zvedl ji v půli cesty přes zábradlí, než stačila zalapat po dechu a zbytek cesty jí pomohl jen s jemně položenou rukou na jejím zadku. Zastavila se od pádu na obličej, otočila a šeptem rozhořčeně zavrčela, jen aby zjistila, že zmizel.

Peg se nadechla pro uklidnění a třesoucími prsty si projela vlasy a uhladila si předek mikiny, když došla ke dveřím, na chvějících se nohou. Ok, možná by se měla zamilovat do toho meč-nosího, do-hrudi-bijícího-se pitomce, takže by mohl vinit jen sám sebe za následky kletby Robinsonových.

Dveře se otevřely, právě když sáhla na kliku a Charlotta ji vtáhla dovnitř. „Co se děje? Kde máš pušku? Připadalo mi, že jsem tě viděla jít po cestě s někým.“

„Volala jsi 911?“ zeptala se a vedla Charlottu do ložnice.

„Ne, ještě ne; neslyšela jsem tvůj signál.“

Peg ji vedla k oknu a otevřela ho, pak stáhla dceru vedle sebe na kolena. „Duncan je tam venku,“ řekla a pomalu otevírala okno. „A Robbie a Alec, myslím.“ Odfrkla si. „Musí kempovat na svahu, v obavě, že někdo ukradne jejich naftu.“

„Tak zavoláme šerifa,“ zašeptala Charlotta a podávala jí telefon.

Peg ho od ní vzala a dala ho na podlahu. „Duncan říkal, že ne. A má pravdu; nezapadneš do města, kde se snažíš podnikat, když zatkneš místní hned první noc. To je důvod, proč bych jim dala co proto, kdybych je poznala.“

„To je to, co Duncan udělá?“

Peg objala dívku paží. „Hádám, že to brzy zjistíme, ne? Podívejme se a poslouchejme; a tímto způsobem se možná naučíme, jak se velcí, silní muži, vypořádávají s vetřelci. Um, když o tom mluvíme, možná dnes večer poprvé uvidíš opravdu naštvaného muže, Charlie. Takže když Duncan přijde a bude se chovat jako do hrudi se bijící blbec, až bude po všem, prostě se usměješ a přikývneš, ok, a je jedno, jaké divné věci bude říkat. Musíš pochopit, že když jsou muži naštvaní, trochu blázní.“ Sevřela svou vykulenou dceru. „Ale obvykle je to jen proto, že zakrývají strach, že by se ženám mohlo něco stát.“

„Byl Duncan na tebe právě naštvaný?“

„Um, možná dost.“ Povzdechla si. „Což je důvod, proč je nyní moje puška v lese a nejspíš nepůjdeme na piknik v nedě…“ Svah se najednou zalil světlem, když se motory katru a bagru, probudily k životu, následované téměř okamžitými výkřiky překvapených mužů.

„Och můj Bože,“ zalapala Charlotta po dechu a přitiskla si ruce na pusu. Ukázala na levou stranu lesa. „Och můj Bože, on je honí s bagrem!“

Peg divoce dceru objala. „Přestaň klít,“ zamumlala, když obě sledovaly dva muže, klopýtající přes větve a narážející do pařezů, když běželi dolů ze svahu, jen krok z dosahu hřmějícího bagru, jehož lžíce rachotila nahoru a dolů. „Och můj Bože,“ zalapala po dechu tentokrát Peg, když další muž spadl z břehu a jeho panický výkřik skončil v momentě, když spadl do vody.

„Um, mami? Má Duncan sebou ten meč, který měl dnes ráno v autě?“ zašeptala Charlotta, ukazujíc na svah. „Nebo je to klacek, co drží tomu muži na hrudi, jak leží před katrem, zatímco… s ním mluví?“

Peg viděla Duncana najednou ustoupit zpátky a ten muž na zemi vyskočil na nohy a začal utíkat, aniž zpomalil, když dosáhl břehu – a skočil rovnou do vody. „Och, můj Bože,“ řekla, objímajíc Charlottu.

Světla katru najednou zhasla, následována světly bagru, a všechno zahalilo naprosté ticho, když jednotlivé motory zhasly také. No, bylo ticho, kromě zvuku cákání, jak ti dva muži plavali směrem k východní straně jámy, a jeden z mužů nepřestával klít, když narazil na jeden kámen na pláži. Jeho kámoš ho vytáhl zpátky na nohy a začali utíkat tam, kde se fjord zařízl do jámy, a brodili se vodou, aby vytáhli zbylé dva členy skupiny.

Větve praskaly, jak se ti čtyři škrábali nahoru do kopce ke svému autu. Motor SUV nastartoval se zaúpěním a štěrk odlétl od gum, když zadní světla – a tentokrát světlomety – objela stromy a couvali z dohledu. Peg cítila, jak Charlotta zadržela dech, stejně jako ona, když slyšely, jak vozidlo skřípavě zastavilo na cestě a pak s kvílením odjelo.

„Och můj Bože,“ slyšela Peg zašeptat Charlottu, ve stejné chvíli, jako sebe. „Um, mami? Vypadá to, že ti muži jdou k domu,“ řekla Charlotta a záblesk paniky se jí ozval v hlase. Najednou vyskočila. „Myslím, že je čas jít do postele.“

„Och, to tedy nejdeš,“ zamumlala Peg, a chytla ji za lem noční košile. „Půjdeš si na sebe vzít župan a bačkory a půjdeš se jim postavit se mnou.“

„Cože? Ale já jsem moc malá na to, abych se usmívala a pokyvovala naštvaným mužům.“

„Pak hádám, jsi moc malá i na propíchnutí uší.“

„Mamííí.“

Peg se postavila. „Ujisti se, že se Isabel neprobudí, když si budeš brát župan; já zkontroluji kluky. Zavři pak za sebou dveře ložnice, ale ujisti se, že jsi na správné straně, až to uděláš,“ řekla a zvedla varovně prst.

Charlotta se najednou usmála a opravdu přikývla. „Zjistila jsi, že si nedovolí být naštvaní, když tam budu já.“

Peg se otočila s přikývnutím. „Vidím, že jsem se nemýlila, když jsem si vždycky myslela, že jsi nejchytřejší v místnosti. Teď běž a pospěš si.“ Protože, hej, co by bylo dobrého na tom mít děti, kdyby se za ně čas od času nemohla schovat? Peg běžela do své šatny, popadla podprsenku ze šuplíku, vytáhla ruce z rukávů mikiny, oblékla si podprsenku, pak si uhladila mikinu a uklidněně se nadechla. Právě vyšla z obýváku, když zkontrolovala kluky – a musela táhnout Charlottu sebou – když uslyšela kroky tiché, jako od kostelních myší, na verandě a tiché zaklepání na přední dveře.

„Zvládneš to, Charlie?“ řekla Peg a postrčila ji.

„Chci náušnice s kamínkem, ne jen zlaté pecky,“ zamumlala Charlotta cestou ke dveřím. Zastavila se s rukou na klice a vypadala jako osmiletá, dokud se zhluboka nenadechla, a její náhlý úsměv ji nezměnil v šestnáctiletou. Rozsvítila světla na verandě a otevřela dveře. „Dun-pane MacKeagi, co tu děláte?“

Ten muž vážně překvapeně couvnul, narazil do Robbieho a Aleca a tvář mu zčervenala. „Je tvoje matka doma, Charlotto?“

Její úžasná, sladká malá divoška přikývla. „Chcete s ní mluvit?“

Peg přišla a vzala dceru za ramena. „Mohu vám pomoct, pane MacKeagi?“ zeptala se přes chybějící tabulku ve dveřích.

„Můžeš jít na chvíli ven, prosím?“

Peg vykulila hrůzou oči a zavrtěla hlavou. „Och, je mi líto, ale bylo mi bez obalu řečeno, že nemám už nikdy chodit ven po setmění.“

Alec se otočil, a slušně si zakryl ústa, když začal kašlat – což muselo být nakažlivé, protože Robbie odešel k zábradlí a odkašlal si taky.

Duncan si povzdechl skrz chybějící sklo tak silně, že Peg cítila, jak se jí pohnuly vlasy. „Jsem si jistý, že kdokoliv tohle řekl, by udělal výjimku,“ řekl příliš tiše. Otevřel dveře a ustoupil, Peg vystrčila Charlottu ven před sebou – a usmála se, když ho slyšela zaklít si pod vousy.

„My obě umíráme zvědavostí slyšet, co bylo všechno to pozdvižení,“ řekla Peg zářivě, ignorujíc Duncana a oslovujíc Robbieho a Aleca.

Charlotta nicméně nevypadala znepokojeně ohledně usmívání a přikyvování – ačkoliv když se nad tím zamyslíme, ani jeden z mužů nevypadal zase tak naštvaně. Ve skutečnosti, vypadali přímo hrdí na sebe, jak k smrti vyděsili ty vetřelce. No, kromě Duncana.

Charlotta se odtáhla od Peg a otočila se k němu. „Byl to váš meč, co jste držel tomu muži na hrudi?“ zeptala se.

Jeho překvapený pohled se zvedl k Peg a obě tváře mu znovu zčervenaly.

„Ne, Charlie,“ řekla Peg rychle, přitahujíc dívku zpátky k sobě. „Jsem si jistá, že to byl prostě klacek, jak jsme si myslely. Tak, nesli kanystry s naftou, když jste je chytli?“

„Ne,“ řekl Robbie, čímž upoutal její pozornost, když zvedl ruku. „Nesli tohle.“

„Pytlíky cukru?“ řekla Charlotta překvapeně.

Peg pohlédla na Duncana. „Chtěli osladit naftu? Ale proč?“ podívala se na Robbieho, pak na Aleca a pak zpátky na Duncana. „Najali jste většinu dostupných místních mužů, tak proč by sabotovali stroje?“

„Pochybujeme, že to byli stavební dělníci,“ řekl a zavrtěl hlavou. „Ve městě se říká, že je tu nějaká opozice proti resortu, který se tu bude stavět.“ Ukázal na pytlík cukru. „Tohle mění hru, Peg, a je to dostatečný důvod, abys mi dala své slovo, že nebudeš zkoušet znovu brát věci do svých rukou, jako jsi to udělala dneska.“ Podíval se dolů na Charlottu. „A chci i tvoje slovo.“

Charlotta naklonila hlavu na Peg. „Já s ním souhlasím, mami.“ Podívala se zpátky na Duncana. „Slibujeme, že zůstaneme odteď v noci uvnitř. Můžeme vám zavolat, kdyby se něco stalo, tedy? Protože to trvá věčnost, než sem někdo přijede.“

Peg viděla, jak se Duncan uklidnil. „Nemusíš mi volat, protože tak dlouho, dokud budou moje stroje na vašem pozemku, bude tu vždy někdo hlídat, jako my dneska. Stavím dočasný kemp asi míli po cestě nahoru, pro moje zaměstnance, aby tu mohli zůstávat přes týden, takže tu bude poblíž spousta pomoci.“ Zvedl pohled k Peg a jemnost opustila jeho oči. „Chci slyšet i tvůj slib.“

Ok, ráda by si myslela, že je aspoň stejně rozzářená, jako její dcera. „Máš ho mít,“ řekla s přikývnutím, pokývla na Robbieho a Aleca, než postrčila Charlottu před sebou směrem ke dveřím. „Pokud nás teď omluvíte, ráda bych zachránila, co můžu, z nočního spánku. Charlie, běž do postele; budu tam za minutku,“ řekla, postrčila dívku dovnitř a pak chytla kliku. Počkala, až Charlotta zamířila do chodby, než zavřela dveře, otočila se a šla zpátky k Duncanovi. „Děkuji ti,“ řekla, „že jsi nezacházel s mou dcerou, jako by jí bylo osm.“

Zkřížil si ruce na hrudi a uvolnil se v bocích. „Doufám, že víš, že tě s ní čekají problémy, v následujících šesti nebo sedmi letech.“

Peg se na něj chtěla zářivě usmát, ale otočila se, když si všimla, že Alec a Robbie odcházejí. „A děkuji vám, chlapi, za… dnešní večerní zábavu.“

„Bylo nám potěšením, lass,“ řekl Robbie s mávnutím přes rameno.

Peg se otočila zpátky, přistoupila přímo k Duncanovi a dokonce si stoupla na špičky, aby se ujistila, že nepřehlédne její zamračení. „Ještě jednou mě takhle umravníš,“ zavrčela tiše, „nebo jen zmíníš, že si mě ohneš přes koleno a přísahám, že ti tvoje trocha sportu s Macem v horách, bude připadat, jako dětská hra. Když o tom mluvíme,“ řekla, klesla zpátky na paty a odstoupila pryč, „nedělní piknik je zrušený.“

„Ne, to není.“

„Řekni mi jediný rozumný důvod, proč bych měla jít, po tom cos mi dnes večer vyhrožoval.“

„Protože možná můžeš být nerozporuplnější žena, jakou jsem kdy potkal, ale nejsi zbabělec.“ Přistoupil blíž. „Nechtěj, abych vytáhl odznak hrdiny, Peg.“

„Používáš moje děti?“

Přikývl; světla verandy odhalila záblesk v jeho očích. „My MacKeagové umíme být někdy takoví bastardi.“ Přitiskl jí prst na rameno, chytil ramínko její podprsenky přímo pod látkou a pak ho pustil s prasknutím. „Vidím, že jsi taky stejně chytrá, jako rozporuplná,“ zamumlal, vzal její obličej do teplých velkých dlaní a políbil ji přímo na její překvapená ústa. Protáhl to na tak dlouho, aby si Peg uvědomila, že ji na mou duši opravdu líbá, pak se narovnal a byl pryč, než mohla vyprsknout protest. „Když dokážeš zůstat daleko od problémů po zbytek noci, tak možná najdeš nějaké skořicové koláčky, ráno na prahu,“ řekl přes rameno, když zdolal její schody jedním krokem a rázoval pryč, směrem ke svahu – a nechal Peg zírat za ním, s rukama sevřenýma v pěsti, podél boků.

Přejela si jazykem přes rty a najednou si přitiskla ruce na ostrou bolest v hrudi, když si zkoušela vzpomenout, kdy naposledy cítila mužská ústa na svých. Zatraceně, nechtěla mít ráda Duncana MacKeage.