CBHL - 13. kapitola

Překlad: Luciana

Duncan ukázal Jacobovi a Petovi, jak se mají sami připoutat do sedaček, které dal na druhou řadu sedadel a podal každému knihu o těžkých strojích, které jim přivezl. Pak ustoupil stranou, aby připoutal Charlottu a Isabel ve třetí řadě sedadel a podal jim časopisy, které jim přivezl – které musel nechat vybrat svou matku, protože co on zatraceně ví o holkách? Konečně nasednul za volant a skryl úsměv, když viděl Peg, jak studuje palubní desku, která vypadala, že by patřila spíš do helikoptéry Black Hawk.

Jel tímhle velkým SUV, zpátky z Pine Creek v časných ranních hodinách, vedl svůj konvoj strojů skrz uličku losů, lízajících sůl, která se usadila ve výmolech po letošním zimním sypání. S rychlostí, jako jde letošní jaro, nebude už moc nocí s teplotou pod bodem mrazu, což byl jediný čas, kdy mohl přejet se svými náklaďáky, dokud nebyla odstraněna silniční omezení – což se nestane, dokud se mrazem zvednutá místa neusadí zpátky na místo a povrch nevyschne.

„Líbí se ti ta dodávka?“ zeptal se konverzačním tónem.

„Nemyslím si, že bych kdy viděla tolik doplňků,“ řekla a přejela prsty po tlačítkách na její klice dveří. Viděl, jak se ohlédla přes rameno. „Nebo sklápěcí sedadla, místo lavice vzadu.“ Poklepala na vestavěnou obrazovku navigace a věnovala mu drzý úsměv. „Utratil jsi dost, co?“

„Ne, ale moje matka ano, zjevně. Ta dodávka je její, ne moje.“

„Tak proč jsi v ní přijel?“

„Protože ji chce prodat a já jí řekl, že náhodou vím o někom, kdo by mohl mít zájem ji koupit.“

„Kdo? Olivie?“ opřela se do sedadla se smíchem. „Tím pádem by mohli mít ona a Mac dvojčata SUV, jen jeho je perlově bílé, ne zlaté, jako tohle.“

„Vlastně, jsem myslel, že ty bys mohla mít zájem koupit tuhle dodávku, kdy jsi… prodala svůj van.“

Napůl se zasmála a napůl odfrkla překvapením. „Jo, jasně; možná bych si mohla dovolit zálohu, kdybych dostala dvě padesát za yard mého štěrku.“

„Ta dodávka je šest let stará, Peg, a má najeto skoro osmdesát tisíc mil, což ji dělá velmi cenově dostupnou i při dvou dvaceti pěti za yard. Je taky o hodně bezpečnější, než to, co jsi řídila. Je to pohon na všechny čtyři a má na spodu silný rám, což dává tobě i tvé tlupě větší šanci i při střetu s kamionem.“

„Dovolit si dodávku a dovolit si benzín pro ni, je jiná věc,“ řekla, ačkoliv Duncan viděl, že si prohlíží palubní desku mnohem pečlivěji.

Ale byl připraven na její argumenty. „Vlastně, myslím, že má stejnou spotřebu, jako měl tvůj van. Jelikož to bylo mámino auto, je zadek zaměřený víc ekonomicky, než na tahání.“

„Vážně?“ řekla překvapeně a pohlédla na děti vzadu, než na něj přimhouřila oči. „Kolik ti zaplatila provizi, abys lhal téměř nemajetné vdově o spotřebě paliva?“

Když slyšel smích v jejím hlase, začal se Duncan uvolňovat. „No, slíbila mi, že mi přiveze jablečný koláč s drobenkou a velkou mísu šlehačky, až ona a táta přijedou na návštěvu sem, příští týden.“ Usmál se na ni. „Když prodám její dodávku, bude si moct koupit nablýskaný červený sporťák, po kterém pokukuje.“

Peg se uvolnila znovu ve svém sedadle a povzdechla si. „Nevím, jestli mi dá banka půjčku na základě budoucích příjmů.“

„Ale já mám důvěru ve tvé budoucí příjmy, což je důvod, proč jsem ráno cestou sem, přemýšlel o obchodu, který spolu můžeme udělat.“

Cítil, jak na něj znovu přimhouřila oči. „Jaký obchod?“

„Co kdybychom vzali jeden den nákladů z týdenního šeku po… řekněme příštích dvanáct týdnů?“

Mohl přímo slyšet, jak jí to šrotuje v hlavě, těsně před tím, než uslyšel, jak zalapala po dechu. „To je méně než tisíc dolarů! Ta dodávka má cenu nejmíň třikrát tolik.“

„Ne při dnešní ekonomice. To je důvod, proč ho máma prodává takhle, místo aby ho dala do bazaru, protože jejich nabídka byla výsměch. A,“ řekl, když zkusila něco říct ona, „přepočítal jsem to po několika cestách z Macovy hory a přidal jsem dva extra náklady, takže budeme těžit alespoň čtyřicet nákladů za den, z tvé jámy, příští čtyři měsíce. Takže se to blíží třinácti stům dolarům za dvanáct týdnů.“

Skryl úsměv, když její mozek začal znova pracovat. „Ale to by znamenalo – počkat. Já nemám tolik štěrku.“

„Och, ale máš. Ta žíla je hlubší, než jsem vůbec očekával. Udělal jsem testovací díry až skoro k tvé severní hranici a čím dál jsem šel, tím je štěrk lepší.“

Viděl její pohled, přejíždějící po interiéru trochu déle, než se otočila a znova studovala palubní desku – celou dobu hladila kůži své opěrky ruky. Och jo; učí se rychle, nebo ne? Měl Peg pěkně přečtenou – kromě toho, kde a proč, schovala svůj van.

„Deset týdnů,“ řekla najednou. „Jeden den nákladů po deset týdnů a můžeme se dohodnout.“

„Cože? To není ani jedenáct set dolarů. Snažíš se tu dodávku mámě ukrást? Máš představu, kolik stojí nová?“

„A sedačky tam zůstanou,“ řekla s očima naplněnýma smíchem. „Papíry dostanu s prvním šekem za štěrk, abych ho mohla zaregistrovat, a dohodu uděláme písemně. Ale jedině po tom, co si promluvím s tvou matkou po telefonu, což mám v úmyslu udělat ve chvíli, kdy se vrátíme zpátky, až pošleme Olivii a Maca na jejich cestu, dnes ráno.“

A právě tehdy, během sotva jednoho úderu srdce, Duncan zjistil, že i kdyby žil do sto deseti let, nikdy té ženě neporozumí. Obrátil svůj pohled ven do bočního zrcátka, aby zakryl úsměv, a přemýšlel, proč místo toho, aby ho to k smrti vyděsilo, ho to spíš navnadilo. „Jedenáct týdnů,“ řekl do naprostého ticha. „A budeš mi péct jablečný koláč s drobenkou, pokropený javorovým sirupem a navrch se šlehačkou, každý ten týden.“

„To myslíš vážně?“

„Já jsem vždycky vážný, když se jedná o jablečný koláč.“ Usmál se na ni. „Ale dám se přesvědčit, abych se podělil.“ Natáhl ruku. „Ujednáno?“

Zaváhala a skousla si spodní ret, když se znovu podívala po interiéru. „Je to hodně… nápadné,“ zašeptala, spíš pro sebe, jak si uvědomil.

„Je to víc o bezpečnosti, než o luxusu, Peg.“ Stáhl svou ruku zpátky na volant, když stále váhala a zvedl obočí, aby zamaskoval černou myšlenku, kterou spustila. „Možnost vypadat nápadně by pro tebe byl problém?“

„Někteří lidé mohou cítit, že já zná-že využívám svou půdu jen pro peníze, a když mě uvidí jezdit tady v něčem tak luxusním, může to jen přidat… klepům.“

Duncan se znovu podíval do zrcátka, tentokrát aby skryl zamračení, když pokrčil zdánlivě nedbale ramenem. „Koupě tohohle auta byl jen nápad, Peg, který jsem měl, protože to je bezpečné pro tvé děti a za rozumnou cenu. A znám jeho minulost, takže vím, že se ti nerozbije pokaždé, když pojedeš do města.“ Usmál se na ni. „Ale pokud to, co mohou někteří lidé říkat, je víc, než s čím se dokážeš vypořádat, tak chápu, že odmítneš tu nabídku.“

Viděl, jak se zamračila, když se znova rozhlédla okolo sebe, roztržitě si hrajíc s tlačítky na dveřích, než najednou vystřelila ruku k němu. „Ok, ujednáno. Jedenáct dní nákladů štěrku za tu dodávku.“

Začal se natahovat, ale zastavil se. „A jedenáct jablečných koláčů.“

„Je to tvoje břicho,“ řekla se smíchem a natáhla se přes půlku cesty k němu, aby ho popadla za ruku a potřásla s ní. Zavrtěla se na svém sedadle. „Tak zastav.“

„Cože?“

„Chci to řídit.“

„Měla bys chtít testovací jízdu s vozidlem, než si plácneš,“ řekl se smíchem, zatočil na silnici k Inglenooku a zastavil.

„Mami, proč zastavujeme?“ zeptal se Pete, když Duncan odepnul pás a otevřel dveře ve stejnou chvíli, jako Peg.

„Protože jdu řídit naši zbrusu novou dodávku,“ řekla vzrušeně, když se Duncan podíval do zpětného zrcátka a viděl všechny čtyři děti, jak zalapaly po dechu, pak se podíval na ni a viděl, že se objevilo její myslím-to-vážně zamračení. „Takže dnešní výzva žádných zablácených bot, pokračuje neomezeně.“

„Co to znamená, neomezeně?“ zeptal se Pete.

„To znamená napořád,“ odpověděl Duncan, než mohla ona. „Jsi trochu tyran, víš to?“ zamumlal, když vystoupil.

„Och, ano?“ řekla, když kolem sebe prošli před dodávkou. „Tak možná, že tě nechám jim velet, na našem zítřejším pikniku a uvidíme, jak dlouho vydržíš, než začneš štěkat rozkazy, nebo skočíš z útesu.“

„Bez problému,“ řekl přes kapotu, když došla ke dveřím řidiče. „Jen se ujistím, že mám svůj meč.“

Peg seděla s Olivií na schodech hlavní budovy, sledujíc jejich děti dole u ohrady, snažící se přilákat obrovské koně k plotu na mrkve. „Kde je Ezra a Sam?“ zeptala se. „Myslela jsem, že tu budou, aby vás viděli odjíždět.“

„Rozloučili jsme se dnes ráno,“ řekla Olivie se smutným úsměvem. „A přísahám, že se to proměnilo ve festival slz, se mnou v hlavní roli.“ Povzdechla si a rozhlédla se kolem. „Jsem vzrušená ohledně odjezdu, ale vážně nechci opustit Inglenook na dva celé měsíce, zvlášť s tím vším, co se děje ve městě.“ Olivie jí věnovala postranní pohled. „Co se stalo tuhle, Peg? Henry a Sophie nebyli zrovna nadšení, že jsem je donutila pomáhat s balením do karavanu, místo abych je nechala s tvými divochy ve stodole, ale opravdu jsem byla překvapená, že Alec a Robbie hlídali tvé děti. A pak jsem viděla, jak jsi vylezla z auta a nastoupila do Duncanovy dodávky a vypadala jsi mokrá a promrzlá a… naštvaná.“ Dotkla se Pegyina kolena. „Kde je tvůj van? Musela jsi ho dát znova do opravy?“

„Ne, tentokrát je definitivně mrtvé.“ Peg se na ni usmála a mávla k parkovišti, kde Duncan a Mac studovali něco, co vypadalo jako mapa, rozložená na kapotě Duncanovy – ne, na jejího zářivě zlatého SUV. „A to je důvod, proč jsem nyní hrdou majitelkou té luxusní dodávky tady.“

„To je tvoje?“ zalapala Olivie po dechu, dívajíc se z dodávky na Peg. „Koupila jsi ji od Duncana?“

„Ne, koupila jsem ji od jeho mámy, ale byl to Duncanův nápad, že zaplatím tím, že smažeme jeden den nákladů týdně z šeku, který mi bude dávat každý pátek.“

„Och, to je úžasné, Peg. A chytré. Je mi jasné, že si zamiluješ to řídit, když já nemůžu udržet ruce od toho Macova. Řekla jsem mu, že si bude muset koupit starší pickup pro sebe, až se vrátíme zpátky, protože nebude jezdit s tímhle krásným SUV nahoru po napůl postavené, blátivé cestě, kontrolovat práce.“

Peg si odfrkla. „Hádám, že to je cesta, jak se dostat k jeho dodávce.“ Podívala se zpátky na muže a roztřeseně se nadechla. „Jsem ve velmi velkém problému, Olivie.“

„Co zase Duncan udělal?“ zeptala se Olivie se smíchem.

„Stále mi krade polibky.“

Peg sebou cukla, když ji její kamarádka náhle objala. „Och, Peg, to je skvělé.“ Olivie se odtáhla. „Počkej, jak to, že jsi ve velkém problému?“

„Pokaždé, když mu řeknu, aby s tím přestal, políbí mě znova. Někdy si myslím, že proto, aby mě umlčel, ale někdy bych přísahala, že se mě jen snaží naštvat. A někdy,“ pokračovala zavrčením, když se Olivie začala znova smát, „si myslím, že to dělá, jen aby ze mě dostal nějakou reakci.“

Olivie položila své ruce na klín a zkoušela zamaskovat smích. „Muži rádi zkoušejí naše hranice.“ Dloubla do Peg ramenem. „Tak jak reaguješ? Políbíš ho zpátky, nebo ho praštíš do břicha?“

„Já prostě stojím jako idiot a bojuju s pláčem, protože…“ Peg skryla tvář v dlaních. „Protože to je tak zatraceně dobré.“

„Och, Peggy,“ řekla Olivie a objala ji paží. „Být líbaná velkým a silným mužem musí být zatraceně dobré.“ Stiskla ji. „A jediný důvod, proč se ti chce brečet je, že jsi vyděšená.“ Uhladila Peg vlasy, aby jí viděla do tváře. „A možná se cítíš provinile, že jsi na živu a Billy ne?“ řekla tiše.

Peg roztřeseně popotáhla. „Milovala jsem ho.“

„Dobře,“ řekla Olivie a narovnala se od ní pryč. „Tak potom víš, jaké to je cítit lásku. Ale vypadá to, že nevidíš rozdíl mezi zlomeným srdcem a mrtvým. Tvoje bije dost silně na to, aby se znova zamilovalo.“

„To… Nepřežila bych další zlomené srdce.“

„Samozřejmě, že ano, protože jsi silnější, než tvé strachy.“ Olive se k ní znovu naklonila. „Já se strašně bála zamilovat se do Maca, ale byla jsem víc vystrašená z toho, že umřu jako osamocená stará vdova bez zkušenosti s opravdovou vášní. Chceš se vážně skrývat ve svém malém vězení po zbytek svého života jen proto, abys ochránila sama sebe od toho, že se něco může stát? Nebo chceš stáhnout z Duncana kalhoty příště, až ukradne tvůj polibek tím, že ho políbíš zpátky?“ Sehnula se, aby se dívala Peg do očí. „Protože já ti musím říct, že zažít opravdovou vášeň s mužem, který způsobuje, že se ti sevřou vnitřnosti a vyschne ti v puse a tvé srdce začne bít tak silně, že si myslíš, že ti vyskočí z hrudi, rozhodně stojí za ten risk.“

Peg cítila, jak jí cukaly koutky. „Člověče, jsi v tom až po uši, co?“ Podívala se znova na parkoviště. „Ale co když ho moje vášeň zabije? Nemyslím, že můžeš vůbec porozumět, co tím myslím, Olivie,“ řekla a podívala se na ni. „Neumíš si představit, že by něco mohlo zabít Maca, protože je tak velký a děsivý, přesně jako ten mytický bůh… jak se jmenuje? Herkules nebo Atlas, nebo který z nich to drží svět.“

Olivie najednou zbledla a naprosto ztuhla, ale pak zavrtěla hlavou s úsměvem. „Duncan MacKeage je taky velký a děsivý. A má ramena, která vypadají dost široká, aby nesla tvůj svět. Na mou duši věříš, že může zemřít, když se do něj zamiluješ? Na mou duši, vážně?“

„Brala jsem prokletí mé rodiny jako nic víc než shodu podivných náhod, přesně jako ty tuhle, dokud jsem nestála uprostřed mé kuchyně a neposlouchala Billyho šéfa, jak mi říká, že je mrtvý.“

Olive vrhla něco, co vypadalo jako nejistý pohled směrem k mužům, pak vzala Peg za ruce. „Věříš v magii?“ zašeptala. „Já nemluvím o vílách se speciálními zásilkami,“ dodala rychle a stiskla Peg ruce. „Mluvím o magii otřásající zemí a hýbající horami, která je nevysvětlitelná. Přemýšlela jsi někdy o tomto druhu magie?“

Peg cítila, jak jí znovu cukají rty. „Ne, od té doby, co jsem zjistila, že Santa Claus je máma.“

„Pak pokud nevěříš v magii, jak můžeš věřit v kletby?“

Peg na ni překvapeně zamrkala.

„Pokud je jedno skutečné,“ pokračovala Olivie, „neměly by pak být skutečné obě dvě?“

„Takhle jsem o tom nepřemýšlela,“ zamumlala Peg, hledíc směrem k Bottomlesskému moři. Podívala se zpátky na Olivii. „Chceš říct, že si myslíš, že to zemětřesení minulý měsíc byla… magie? Ne prostě podivný přírodní jev?“

„Já neříkám nic,“ zamumlala Olivie. „Já se prostě ptám, že pokud jsou kletby reálné natolik, aby vážně zabíjely lidi, tak potom proč by magie – ta dobrá a laskavá – nebyla stejně reálná?“ Znovu jí stiskla ruce. „To nebyla řečnická otázka; řekni mi, proč sis vybrala víru v prokletí, ale nechceš uvěřit, že Duncan může být… co to bylo za slovo, které jsem minule použila? Kouzelný,“ řekla s přikývnutím. „Proč by Duncan nemohl být dost silný a mocný a kouzelný, aby přemohl tvou rodinnou kletbu?“

Peg na ni znovu zamrkala.

Olivie znovu přikývla. „Myslela jsem si to; nemůžeš přijít na žádný dobrý důvod, že ne? To proto, že pokud tvá rodinná kletba opravdu existuje, pak něco se silou, která by ji zlomila, musí taky existovat.“ Olivie položila ruce zpátky do klína a podívala se dolů na muže. „Víš, co je opravdová magie, Peg? Najít lásku, když ani nevíš, že jsi ji hledala. Je to opravdová vášeň. A je to radost a mír a spokojenost. Ležet v posteli s velkým silným mužem, čekat s polibkem, aby ho probudil v momentě, kdy se rozbřeskne, takže začne věřit, že poroučíš slunci.“ Ztišila hlas do šepotu. „Ale nejvíc ze všeho, je opravdová magie to, když zjistíš, že máš tolik síly, že překonáš všechno, i strach ze znovu zlomeného srdce.“

Olivie se postavila, když viděla, že děti běží přes parkoviště a podívala se dolů na Peg, s hřejivým úsměvem. „Jsi stejně nezlomná, jako já, Peg; což znamená, že po zemi nechodí žádný muž, který je velký a silný a děsivý dost na to, aby nás donutil utéct.“ Sklonila se dolů, aby jí byla tváří v tvář. „Takže příště, až ti Duncan MacKeage ukradne polibek, buď ho polib tak, že mu spadnou kalhoty, nebo ho prašť do břicha. A až se za dva měsíce vrátím,“ zavrčela a pohlédla na ni tak, že Peg se odtáhla, „pokud tě najdu stále ležet v Billyho rakvi, místo v Duncanově posteli, přísahám, že ti ukážu takový druh magie, že v porovnání s ním, bude tvoje rodinná kletba vypadat jako požehnání.“

Peg si projela třesoucími prsty vlasy, když se Olivie otočila a zamířila k dětem, běžícím ke karavanu, zaparkovanému vedle hlavní budovy. Ok, tedy; hádala, že teda věděla, jak se její přítelkyně cítí, nebo ne? Peg se podívala na Duncana, stojícího s rukama zkříženýma na hrudi a dívajícího se na Maca a zatraceně, jestli se jí nesevřely vnitřnosti a její ústa nevyschla a její srdce nezačalo tlouct tak silně, že si myslela, že vyskočí ven.

„Co tím myslíš, že mi nemůžeš pomoct zjistit, co se děje?“ zeptal se Duncan, když zíral na Maca. „Ty jsi zatracený ´božský agent lidských záležitostí´; je to tvoje práce, pomáhat nám, obyčejným smrtelníkům v nesnázích.“

„Dal jsem své slovo, že nebudu nějaký čas používat magii.“

„Dal jsi ho komu?“

„Své ženě.“

Duncan si odfrknul. „Řekni Olivii, že její kamarádka je v nebezpečí. Jsem si jistý, že si pamatuje Peg Thompsonovou, ženu, jejíž problém mi nakázala vyřešit – což jsem udělal.“

Mac strčil ruce do kapes. „Slíbil jsem taky Prozřetelnosti, že dám dobrým lidem v Maine, trochu času na vzpamatování se z mé malé… události.“

„Takže ty převrátíš celý stát vzhůru nohama a pak prostě zmizíš na pár měsíců, než se usadí prach? Řekni mi, Oceane; pokud ochraňuješ druidy, kteří ochraňují Stromy Života, kdo pak ochraňuje nás před tebou?“

Čaroděj po něm střelil úsměvem. „Kdokoliv má mozek a sílu a dovednosti – a odvahu – se mi postavit.“

„Myslím, že jsi vynechal jeden důležitý požadavek, protože kdokoliv by byl takový idiot, potřeboval by taky nějakou mocnou magii.“

„Už jsi navštívil svou horu?“

„Jak? Doplavat tam? Někdo ji hodil na druhý konec toho zatraceného fjordu.“

Mac povytáhl obočí. „Nejdřív jsem si myslel, že jsi udělal nerozumné rozhodnutí, ale pak jsem předpokládal, že máš nějaký důvod, proč chceš být mimo vyšlapané cesty.“ Znovu se usmál. „Hádám, že budeš potřebovat člun. Myslím, že otec mého tchána, má čluny k pronájmu. Když o tom tak přemýšlím,“ řekl a jeho úsměv zmizel, „budeš si pravděpodobně moct koupit jachtu, s tím co jsi mi napočítal za stavbu čtyřiceti mil silnic a pěti dřevěných mostů.“

Duncan se podíval směrem Macova pohledu a viděl Olivii, postrkující Henryho a Sophii po schodech karavanu, když děti Peg stály a mávaly na ně, a Peg – Duncan se zamračil, když ji viděl sedět na schodech budovy, objímat sama sebe, zatímco zírala na něj. Podíval se zpátky na Maca. „Promluv si se svou ženou o tom, co účtuji, když ona trvá na tom, aby cesta vypadala, jako by tam byla od počátku věků, a že mám kraje cesty osít divokými rostlinami. A stavba dřevěných mostů, je umění.“

Čaroděj mu dal ruku na rameno. „Běž navštívit svou horu, Duncane, a posaď se tiše a ucítíš tu sílu, kterou ti chce dát.“ Potřásl hlavou. „Je tu jedna maličkost, která ti stojí v cestě si ji nárokovat. No, možná dvě věci. Za prvé je to tvoje odmítání přijmout vůbec fakt, že máš poslání, a neochota ho vlastnit.“ Macova ruka na jeho rameni se sevřela, když si Duncan odfrknul. „A za druhé,“ pokračoval čaroděj a pohled v jeho očích způsobil, že Duncan naprosto ztuhnul, „ten… nástroj téhle síly je schován někde na tvé hoře, ale až ho najdeš, mám obavu, že ho možná nebudeš schopný dosáhnout.“

„Kriste, proč prostě nemůžeš říct to, co chceš říct, místo abys mluvil v hádankách?“

Mac strčil znovu ruce do kapes. „I já se musím řídit pravidly, MacKeagi.“ Jeho úsměv se vrátil. „Ale to neznamená, že je nemůžu trochu ohnout, abych pár zatvrzelých smrtelníků nepostrčil správným směrem. Takže zpátky k tvé hoře; pokud si chceš nárokovat svou sílu, budeš si muset přivést někoho sebou na pomoc. Řekněme někoho, s trochu méně širokými rameny a o mnoho menšíma rukama,“ řekl a podíval se směrem ke schodům budovy.

Duncan znovu ztuhnul. „Pokud si už nemyslí, že jsem blázen, tak zatraceně určitě bude, když ji požádám, aby prosím pomohla získat… co? Hůl? Amulet? Drahokam?“ odfrknul si. „Bezednou tašku králíků?“

„Tvůj otec našel způsob, jak zasvětit tvou matku do magie. Možná bys měl požádat Calluma, aby ti pomohl s Peg.“

„Nebo možná prostě požádám tvého otce, aby mi pomohl ochránit tvůj resort, zatímco ty budeš na prázdninách. Myslím, že tví kámoši z Midnight Bay vědí, jak sehnat Tita.“

„Hodně štěstí s tím, můj příteli,“ řekl Mac s úsměvem. „Byl to tátův nápad, poslat tě na tuhle misi, a tvrdil, že moc, kterou se chystáš přijmout, musí být vybojována, aby byla oceněna.“ Znovu dal ruku na Duncanovo rameno. „Každopádně to byl ale můj nápad, že nebudeš schopný to udělat úplně sám, prostřednictvím požadavku, abys požádal pouhou ženu, aby ti pomohla nárokovat si svou… cenu.“

Duncanova hruď se tak stáhla, že jediné, co mohl dělat, bylo zírat.

Mac ho srdečně plácnul do ramene. „Budu zpátky za dva měsíce, nedočkavý se projet se svou ženou po nové cestě nahoru, abychom mohli zamávat přes fjord na naše nové sousedy,“ řekl se smíchem a rozběhl se ke karavanu. „Hodně štěstí, MacKeagi.“

Duncan stála zíral za ním, přemýšlejíc, jestli by neměl skočit do svého pickupu a uhánět po silnici skrz hloupé losy, zpátky do Pine Creek a zůstat tam.

Zatraceně, neudělal ani jedinou věc, aby si tohle zasloužil.

A zatraceně znova, ani Peg.

Duncan se opřel o loket před malým ohněm, když se zamračil dolů ze svahu na Pegyin dům, nerozhodný, jestli se mu líbí, co mu Alec řekl, nebo ne. „Ty jsi najal matku a tetu Peg, jako kuchařky pro nás?“ zopakoval a sklouzl pohledem k Alecovi. „Než jsem dal svůj souhlas?“

„Říkám ti, ty dvě ženy umí vařit,“ řekl Alec a podíval se k Robbiemu pro podporu. „Řekni mu, jak jsem tě přistihl, jak vylizuješ talíř.“

Robbie střelil po Duncanovi úsměvem. „Rozhodně umí vařit. A obě vypadají, že ví, kolik kalorií potřebuje pracující muž na konci dne. Přísahám, že ty steaky, které nám podávaly, měly každý libru a půl. Sam Dalton snědl dva.“

Duncan si odfrknul. „Spíš pochopily, jak zapůsobit, aby byly najaté. Takže,“ řekl a díval se z jednoho muže na druhého. „Je Pegyina matka něco jako ona?“

„Myslíš chytrá a schopná,“ protáhl Alec, „nebo s prořízlou pusou?“

„Myslím tím, jestli budu muset nasadit svým chlapům rukavice a klapky na oči, třikrát denně?“ potřásl hlavou. „Neplánoval jsem mít ženy v kempu.“

„Jsem si jistý, že Jeanine a Bea dokážou zvládnout naše chlapy,“ řek Robbie s úsměvem. „Nepřekvapilo by mě, kdybych našel brokovnici, opřenou v rohu kuchyně v kempu, spolu s lahví tekutého zlata.“

Alec se posadil. „Myslím, že jsem viděl Beu, kropit ty fazole něčím, o čem bych přísahal, že chutnalo jako hlt skotské.“ Podíval se na Duncana a usmál se. „Myslíš, že jim Peg řekla, že máš rád panáka po ránu?“ Najednou vystřízlivěl. „Ačkoliv mám obavu, že je tu malý problém s jejich zaměstnáním. Vypadá to, že Peg není tak úplně potěšená.“

Duncan se obrátil a posadil se. „Proč?“

„Zaslechl jsem, jak říkala své matce, že někteří lidé ve městě se zaměřují na kohokoliv, kdo pracuje na cestě pro resort.“

„Co dál?“ zeptal se, když viděl, že Alecova tvář potemněla. „Řekla ti Peg, co se stalo s jejím vanem?“

„Řekla, že je na dlouhém, zaslouženém odpočinku. A řekla mi, abych ti vyřídil, že pokud někdo bude dělat její matce nebo tetě problémy, zruší vaši smlouvu a zavře jámu.“

„Takže jí bylo vyhrožováno.“ Duncan se podíval na Robbieho. „Našel jsi ten van?“

Robbie zavrtěl hlavou. „Ne, i když jsem projel všechny svážnice odtud až do Turtleback Station a nenápadně se ptal v obou městech, zatímco jsem se poohlížel po autě, které jí přivezlo do Inglenooku, ale nenašel jsem ani stopu po vanu, při použití konvenčních metod.“

Duncan se podíval do ohně. „A nekonvenční metody?“ zeptal se tiše.

„Zjevně je to tady zóna bez magie,“ řekl Robbie až příliš tiše.

Duncan zvedl překvapeně hlavu. „Je to vůbec možné?“

„To jsem si nemyslel. Ale jedno co jsem zkoušel, nemohl jsem udělat ani jednu zatracenou věc. Sakra, musel jsem použít zapalovač, abych dnes večer zapálil oheň.“ Naklonil hlavu. „Je to, jakoby energie, kterou jsem se snažil vyvolat, byla – a očividně stále je – uspaná. Je tady; rozhodně ji můžu cítit, ale nemůžu ji vyburcovat.“

Duncan ztuhnul. „Myslíš, že je to jen tady, nebo všude?“

„Nakonec jsem byl tak frustrovaný, že jsem volal Ianovi i Winter včera a oni nemají žádný problém.“ Robbie mávl k fjordu. „Vypadá to, že to je jen kolem Bottomless.“ Pokrčil rameny. „Možná ji uspal Mac.“

„Ale ty jsi Strážce; jsi imunní vůči magii druidů, protože je tvou prací nás před nimi chránit.“

„Mac je theurgist, ne druid,“ vysvětloval Robbie. „S požehnáním Prozřetelnosti před tisíci lety, Titus Oceanus postavil Atlantidu, na které vypěstoval Stromy Života, aby ochránil lidstvo od bojujících bohů. Pak vycvičil a vybral muže, aby se stali druidy, aby ochraňovali Stromy, které nakonec roztrousil po celém světě, ale zjistil, že musí stvořit i Strážce, kteří budou chránit lidi před druidy. Titus a Maximilian – a nakonec Henry – jsou vrcholem hierarchie.“ Zavrtěl hlavou. „Dokonce i de Gairn by tu byl bezmocný.“

„Pro Kristovy rány, proč Mac vypnul magii a pak odešel pryč?“

Robbieho hluboké šedé oči se podívaly přímo na Duncana. „Pochybuji, že odešel pryč, bez toho, že by tu nechal něco, co by ji mohlo vzbudit. Můžeš mi vysvětlit, proč mi navrhnul, abych ti řekl, že se máš vydat na svou horu, než se rozpoutá peklo? A abys nezapomněl si vzít sebou někoho s užšími rameny a menšíma rukama?“

„Ty máš horu?“ zeptal se Alec překvapeně. „Jako Ian má teď TarStone?“

Duncan si dal hlavu do dlaní. „Vypadá to, že jo.“

„Kterou?“ zeptal se Alec.

Mávnul rukou k fjordu, aniž by zvedl hlavu. „Támhle tu.“ Konečně zvedl pohled a podíval se z Aleca na Robbieho. „Tuhle, když jsme byli nahoře, Mac mi řekl, abych si vybral jednu, a její sílu budu moct ovládat.“ Znova mávnul přes fjord. „A jelikož jsem byl v tu chvíli naštvaný idiot, ukázal jsem támhle, když Mac vyhrožoval, že mi vybere jednu sám – v jakémkoliv století se rozhodne.“

„Svatý Kriste,“ zamumlal Alec, s pohledem na temný stín, táhnoucí se noční oblohou přes fjord. „Prostě jen tak ti dal horu?“

Robbie otočil svůj ohnivý pohled na Duncana. „Řekl ti proč?“

„V tu chvíli jsem se neodvážil zeptat, ale mumlal něco o tom, že moje odmítání mého poslání, mě nakonec může zničit.“

„Jaké poslání?“ zeptal se Alec.

Duncan si odfrknul. „Co já sakra vím.“

„Co myslíš, že Mac myslel tím, že potřebuješ sebou někoho s užšími rameny a menšíma rukama?“ zeptal se Robbie, ačkoliv se díval dolů na Pegyin dům. Podíval se zpátky na Duncana a usmál se. „Dělá snad náš místní čaroděj dohazovačku, nebo co?“

„Copak každý nově ženatý bastard nechce, aby se každý starý mládenec, kterého zná, k němu připojil v manželském požehnání?“

„Ale pokud přijmeš své poslání, jak vysvětlíš magii Peg?“ zeptal se Alec. Najednou se usmál. „Možná bys měl mít sebou kus provazu, až to uděláš. Myslím, že Hamish nějaký má a už ho nepotřebuje.“

„Aspoň by ses měl ujistit, že není ozbrojená,“ řekl Robbie se smíchem, ale posadil se, když se na něj Duncan zkoumavě podíval. „Ne, to neuděláš.“

„Neříkal jsi mi, že když si vzal strýce Iana zpátky do jeho původního času a strávil několik týdnů, ve snaze ukrást hlavní kořen z de Gairneho Stromu Života, že jsi byl pryč jen přes noc v tomto čase?“ zeptal se Duncan. „Od západu do východu slunce, jo, což je kolik… trochu méně než jedenáct hodin v tuhle roční dobu?“

Robbie se najednou uvolnil, zkřížil si ruce na své hrudi a opřel se zpátky o kládu. „Zapomínáš, že Mac uspal magii.“

„Ale co když ji můžu vzbudit? Ian říkal, že byl schopný vzít Jessie zpátky do noci, kdy byla málem zavražděna; co když najdu svou sílu a pak ji použiju na vykoupení několika dní o samotě s Peg? To by mi mohlo dát čas, abych na ni zapůsobil svým vlastním kouzlem,“ řekl s úsměvem. „A ona by byla pryč od svých dětí, jen přes noc.“

„Ale ona se může cítit, jako by byla pryč od nich několik dní,“ zavrčel Robbie. „A co jí to dalo, když musela být bez Peta a Jacoba jen pár hodin, minulou středu.“ Potřásl hlavou. „Nemůžeš manipulovat magii takhle, Duncane – za předpokladu, že ji získáš.“

Duncan se položil zpátky na svůj spacák, s těžkým povzdechem. „No, pánové, vypadá to, že potřebuji člun.“ Zkřížil si ruce za hlavou a zíral na táhnoucí se stíny na jeho hoře. „Přijel jsem sem, abych postavil silnici a pět dřevěných mostů, ne bojovat s bandou vesnických idiotů, takže může mi jeden z vás říct, čím jsem si to zatraceně zasloužil?“