CBHL - 12. kapitola

Překlad: Luciana

Duncan zíral dolů na mobil ve své ruce, v pokušení mrsknout s ním proti dveřím stáje. Co zatraceně Peg dělá – kromě toho, že lže, jako když tiskne?

„Tak co říkala?“ zeptal se Alec.

„Říkala, že už je na cestě do Inglenook.“ Pohlédl na Pegyiny čtyři děti, hřebelcující dva z koní, uvázané v uličce a zamračil se na Robbieho. „Nemáš představu, co ji předtím rozrušilo, nebo co to bylo za osobní věc, co chtěla vyřizovat?“

„Nejdřív vypadala, jako by ji někdo honil,“ řekl Robbie. „Ale pak se její obavy změnily v to, že nechala kluky jet s námi.“

„Což samo o sobě ukazuje, jak zahnaná do kouta se musela cítit, když nás nechala, abychom je vzali sem a taky dohlédly na holky.“

Duncan vykoukl z vrat stodoly a všiml si, že déšť se konečně zmírnil na mrholení. „Zněla chladně. A ona…“ Došel na konec uličky, když uviděl auto, přejet kopec a sledoval, jak se otočilo dokola na parkovišti a zastavilo.

Peg vystoupila a naklonila se dolů, aby poděkovala řidičovi, pak zavřela dveře a zamířila směrem ke stodole, když auto odjelo, strčila ruce do kapes, když nahrbila ramena. Kriste, její kalhoty byly zablácené až po kolena a jestli se nemýlil, trochu kulhala. Najednou se zastavila v půlce cesty ke stodole, když ho spatřila, právě když Alec a Robbie se postavili každý z jedné jeho strany.

„Šla blátivou cestou několik mil,“ poznamenal taky Robbie tiše. „A vypadá promočená a promrzlá na kost.“

Rozběhla se k nim, což zjevně dost bolelo, takže zpomalila do rychlé chůze. „Jsou děti ve stodole?“ zeptala se, když se k nim blížila a vyhýbala se očnímu kontaktu, když se snažila projít kolem nich.

Duncan jí vstoupil do cesty a tím ji zastavil – ačkoliv nezvedla svůj pohled k němu. „Kde je tvůj van?“

„Prodala jsem ho do bazaru.“ Zkusila se pohnout kolem něj. „Charlie, jsi tam?“

Stoupl si znovu před ní. „Kdo tě sem přivezl?“

Konečně se na něj podívala a všechno co viděl v jejích očích, bylo zoufalství. „Někdo mířil stejným směrem, jako já. Charlie?“ zavolala. „Pojď sem, prosím. Můžeš se dojít zeptat Olivie, jestli nás vezme domů?“ zeptala se, když všechny čtyři děti přiběhly ze stodoly.

„To nic, Charlotto,“ řekl Duncan a věnoval Peg takový pohled, že si nedovolila odporovat. „Já vás vezmu domů.“

„Mami, my jsme hřebelcovali koně,“ řekl Pete, běžící k ní. „Musíš se na ně jít podívat. Jsou obrovští!“

„Zítra, Petere.“ Natáhla ruku k Jacobovi. „Pojďte všichni, musíme jít domů.“

„Vezmu naše batohy,“ řekla Charlotta a zamířila zpátky do stodoly ve chvíli, kdy se Peg otočila a vyrazila k Duncanově dodávce.

„Kde je náš van?“ zeptal se Peter, když ji on a Isabel doběhli.

„Prodala jsem ho. Budeme mít nový příští týden,“ řekla Peg, její hlas se ztrácel, jak obešla přední část auta a otevřela zadní dveře, aby mohly děti dovnitř.

Isabel najednou běžela zpátky s něčím v ruce. „Mamka říkala, že mám poděkovat za to, že jste jí nechal váš mobil,“ řekla dívka a podala to Robbiemu, a pak běžela pryč, právě když Charlotta vyběhla s jejich batohy.

„Má někdo představu, o co jde?“ zeptal se Duncan, sledujíc Peg, jak nasedla na sedadlo spolujezdce, když Charlotta vlezla dozadu. Slyšel nastartovat motor a viděl Peg kroutit s knoflíky na palubní desce – předpokládal, že zapnula topení. Podíval se nejdřív na Aleca a pak na Robbieho. „Protože souhlasím s tím uštvaným pohledem.“

„Říkala, že s tím vanem parkuje na druhém konci města,“ řekl Robbie, „ale že jezdí dobře.“ Pokrčil rameny. „Je možné, že ho prodala.“

„Než měla náhradu?“ Zašeptal Duncan, aby nezařval. Zatraceně, co skrývá? Zavrtěl hlavou. „Hádám, že ho z nějakého důvodu nechala na nějaké zapadlé cestě, a to je důvod, proč je promočená a pokrytá bahnem.“ Podíval se na Robbieho. „Potřebuju jet zpátky do Pine Creek dnes večer, takže můžeš se zítra poohlédnout po ztraceném vanu, místo mě… a udělat co je v tvých silách, abys ho našel?“

Robbie přikývl. „Najdu ho.“

Duncan se otočil k Alecovi. „Pojedu zpátky přívěsem a nechám tady moji dodávku pro Peg.“ Napjatě se usmál. „Ale počkej do zítra, než jí to řekneš, protože pochybuji, že je otevřená to slyšet ode mě právě teď. Dohlédni na ni, zatímco budu pryč a poohlédni se po městě, jestli nezjistíš, co mohlo stát.“

„Lidi mají tendenci zmlknout, když někdo cizí vejde,“ řekl Alec. „Proč prostě nepožádáme o pomoc Maca?“

Duncan si odfrknul. „Protože ten bastard je velmi zaneprázdněný tím, nemotat se do lidských životů.“ Vyrazil k dodávce, ale zastavil se a ohlédl se. „Och, a Alecu, až budeš zítra ve městě, zkus se poohlédnout po nějakém kuchaři do kempu. Ten co jsem ho najal, mi volal dnes ráno, že nemůže nastoupit z rodinných důvodů.“

Jeho synovec přikývl. „Udělám, co budu moct, v obou případech.“

Duncan doběhl k dodávce, nastoupil do hrobového ticha, ale do horkého větru ventilátoru. Podíval se dozadu, aby viděl, že dvojčata sdílejí pás uprostřed mezi dívkami, pak tiše nastartoval auto a zamířil pryč z parkoviště. Cesta do Pegyina domu byla právě tak tichá, což ho nutilo přemýšlet, co řekla dětem. Kriste, viditelně se třásla.

Zajel na prázdnou příjezdovou cestu a Peg otevřela dveře, ještě než zhasl motor. „Díky za svezení,“ řekla, než tiše zavřela dveře. Otevřela zadní dveře. „Začnu dělat večeři, hned jak si dám sprchu a vy se umyjete u kuchyňského dřezu. Charlie, pomůžeš klukům do pyžama.“

„Nebudeme se dnes koupat?“ ptal se Peter, když vyklouzl ven.

„Ne, dnes večer ne. Ale umyjte si žínkou ruce a obličej, protože jste sahali na koně. Běžte,“ řekla a postrčila Jacoba, když chtěl něco říct.

Duncan vystoupil, sledoval děti loudat se na verandu a do domu, jako malí poslušní vojáci, když následoval Peg po schodech a zastavil ji. „Měla bys mi říct, co se děje.“

„Ne, neměla.“

„Můžu ti pomoct.“

„Jo, určitě bys mohl. Ale já nemám ve zvyku nechávat někoho jiného, aby řešil mé problémy.“ Statečně se usmála přes drkotající zuby. „Nezáleží jak široké… prostě, protože nemůžu,“ dokončila zavrčením a otočila se pryč.

Chytnul ji za rukáv a otočil ji zpět a zabalil ji do své náruče – částečně aby ji zahřál, ale hlavně proto, aby ji naštval. „Já najdu ten van, i kdybych měl projet všechny zapadlé cesty odtud až do Turtleback Station.“

„Ne, nenajdeš, protože navzdory názoru některých lidí, jsem mnohem silnější a chytřejší, než vypadám.“ Poplácala ho po hrudi. „Jen se prostě postarej o ohlídání svých strojů, Duncane, protože na mou duši, necítím se dnes veče…“

Políbil ji, aby ji umlčel a nepřestal ji líbat, dokud necítil, že se začala třást – a ne jen chladem. Zvedl hlavu a usmál se jejímu pohledu.

„Přestaň to dělat,“ zašeptala roztřeseným zavrčením.

„Cítím, že bych tě měl taky varovat, že jsem taky mnohem silnější a chytřejší, než vypadám. A, jak jsem se právě nedávno dozvěděl, se rychle učím, pokud jde o předvídání dalšího pohybu.“ Sklonil hlavu, dokud se jejich nosy skoro nedotýkaly. „Od stejného bastarda, který také poukázal na to, že jsem opravdu velmi zatvrzelý.“

Políbil ji znovu, když zkusila protestovat; částečně proto, aby ji naštval, ale hlavně proto, aby věděla, že on nemá v úmyslu přestat. Nicméně tento polibek zkrátil, když cítil, že se znovu třese a poznal, že je na hranici své kontroly.

„To je v pořádku, Peg,“ zašeptal do jejích vlhkých vlasů, když schovala svou tvář v jeho bundě. „Já nakonec zjistím, co se dneska stalo, protože ať se ti to líbí, nebo ne, nemám v úmyslu tě nechat vypořádávat se čímkoliv samotnou.“

„Měl bys mě nechat být,“ řekla mu do bundy, „protože to nikam nepovede, Duncane.“ Podívala se na něj a smutek v jejích očích, mu zamotal vnitřnosti na uzel. „Není to o tom, že bych nechtěla, ale že já… nemůžu.“ Zakroutila se, aby ji pustil, a když to udělal, nadechla se a uhladila si bundu. „Tak to prosím přestaň zkoušet.“

„Ne.“

Zvedla prudce hlavu. „Není to nic osobního, ok? Já prostě nechci… já nemůžu… zatraceně, já potřebuji zůstat soustředěná na své děti.“ Mávla jen tak. „Možná tak za dvacet let, budu přemýšlet o tom, mít milostný život.“

„Do té doby zapomeneš jak na to, lass,“ řekl, jen aby ji naštval – protože to bylo zatraceně o mnoho lepší, než jí nechat přicházet s těmi bláznivými výmluvami.

Vykulila oči a během jednoho úderu srdce, měla na obličeji svoje myslím-to-vážně zamračení. „To je jako jízda na kole,“ odsekla. „Ale jestli ty potřebuješ trénovat, navrhuji, abys zkusil zajet do Angie Baru v Turtleback, každý první pátek v měsíci, kdy tam mají striptérky z Kanady.“ Když to řekla, oddupala pryč, což způsobilo, že celá veranda se roztřásla.

„Peg.“

Zastavila se s rukou na klice dveří, ale neotočila se k němu.

„Musím jet na pár dní domů, abych dal dohromady své lidi, takže pokud budeš potřebovat cokoliv, neváhej požádat Aleca nebo Robbieho. Budu zpátky v sobotu, až budou Mac a Olivie odjíždět a vyzvednu tebe a děti v neděli v deset ráno na ten náš piknik.“

„Ne,“ řekla, stále odvrácená od něj.

„Oblékni je teple a dej jim holiny a možná jim vezmi oblečení na převlečení.“

Viděl, jak si opřela čelo o dveře. „Nenuť mě jít.“

„V deset hodin; a dovedu vás domů se západem slunce,“ řekl tiše, uzel v jeho břiše mu málem bránil v jeho cestě do auta.

V pátek ve čtyři hodiny, Peg usoudila, že Duncanova představa pomoci byla, že ji přehodil na Aleca a Robbieho. Och, a nechal ji k používání svou dodávku – kterou nepoužila, protože byla ještě tvrdohlavější, než on. Nechtěla mu dát, ani co se za nehet vešlo, když věděla zatraceně dobře, že ten chlap byl míli napřed, než ona vůbec tušila, co má za lubem – včetně kradení dalších srdcervoucích polibků.

Jak se pro Boha dostala do tohohle zmatku? Ona se opravdu jen snažila starat o své věci – zkoušela získat jídlo upytlačením jelena a kradením kuponů a udržet pojízdný van díky lepící pásce a modlitbám – když se země otřásla a hory pohnuly a Ducan MacKeage se ukázal a začal s ní otřásat víc, než samotné zemětřesení.

Peg sledovala kluky, budovat propracovaný systém silnic od pláže k příjezdové cestě, za použití konvoje vlastních stavebních strojů, které našly vyřazené na verandě včera ráno, když vyšli ven. Zkoušela poděkovat Robbiemu, ale tomu chlapovi jiskřily jeho usměvavé, šedé oči, když zavrtěl hlavou a řekl, že nemá představu, jak se ta auta tam dostala, když on a Alec hlídali pozemek celou noc. Zdůraznil před chlapci, že to musela být úskočná dívčí víla, jelikož všechny klučičí víly jsou známé tím, že dělají velký hluk, když doručují své speciální zásilky.

A trvalo to jen do odpoledne, když se holky vrátily od autobusu, když Alec vyskočil z bagru a přišel, aby otevřel dveře Ducnanovy dodávky, aby ukázal Peg, že víla nechala něco i pro Charlottu a Isabel – což by mohla objevit dnes ráno, kdyby použila tu dodávku. Její dcery byly nyní hrdými vlastníky pěkně luxusních L.L.Bean batohů.

Charlotta, protože byla nejznalejší, poděkovala Alecovi za speciální zásilku a Peg sledovala svou dceru, jak ho zatáhla za rukáv, aby se sklonil, aby mu mohla dát plachý polibek na tvář – která, jak si všimla, byla červená, když se narovnal.

Och jo, malé holčičky a kluci potřebují velké a silné muže ve svých životech. A zatraceně, ona taky. Ale touha, bylo sprosté slovo, pokud šlo o Peg.

A také bolela, jako čert.

Duncan MacKeage vstoupil do jejího života sotva před týdnem, velký a silný a krásný a neuvěřitelně přitažlivý, a teď ten chlap tu nebyl čtyřicet osm hodin a ona ho už bolestně postrádala.

Její touha po Billym rostla nenápadně během jejich předposledního ročníku střední školy; Billy měl trochu dlouhé vedení, ale rychle se zapojil, když konečně dokázala zachytit jeho pohled. Byli nerozluční celý jejich poslední rok studia a vzali se v září po maturitě – Charlotta se narodila o devět měsíců a tři týdny později.

Nebylo ale nic nenápadného na její touze po panu Polibky-kradoucím MacKeagovi, každopádně; ve skutečnosti, Peg se cítila až zaslepena intenzitou její přitažlivosti k němu.

Jak to bylo vůbec možné? Jak mohla potka muže v sobotu – tím že ho napadla, nic víc – a už jí bolí srdce proto, že ví, že nemůže jednat podle jejich očividně vzájemné touhy? Opravdu nechtěla jít na ten piknik v neděli, protože opravdu měla Duncana příliš ráda na to, aby ho povzbuzovala. A říct velkému, silnému muži, že usilování o ni, může být neblahé pro jeho zdraví… No, až by se přestal smát, pravděpodobně by jí ukradl další polibek, aby ji umlčel. A pak by jí chtěl ukázat, že se mýlí, protože on je opravdu velmi zatvrzelý.

Takže jednoduchá otázka byla, jak má žena odradit muže, po kterém zoufale touží? Protože říct prostě ne, jak je vidět, nefunguje.

Když o tom přemýšlí, proč se mu vůbec vlastně líbila? Ten chlap byl sexy jako nikdo a očividně úspěšný, soudě podle luxusních strojů, které přivezl; mohl mít jakoukoliv ženu, kterou by chtěl. Tak proč se vůbec měl otravovat s vdovou, která má čtyři malé divochy? Což, když o tom tak přemýšlela, bylo stejně znepokojující, jako její touha po něm.

„Babička je tady!“ vykřikl Peter, opustil svou silnici, aby běžel na konec příjezdové cesty a zastavil. Jacob byl dva kroky za ním, a Peg se musela smát, když taky zabrzdil s palci na konci štěrku, dokud auto nezastavilo a neslyšeli, že motor zhasl. Pak se oba vrhli ke dveřím řidiče.

„Babi, pojď,“ řekl Peter a chytil ji za rukáv, ještě než odepnula pás. „Musíš vidět naše nová auta!“

„Přinesla je speciální víla,“ řekl Jacob, chytil její druhou ruku, jakmile vystoupila. „Babi, této, ty pojď taky,“ dodal, když mávnul na Pegyinu netu Beu, jak vystoupila ze strany spolujezdce.

„Budu tam hned,“ řekla Bea, když přišla a sedla si vedle Peg u piknikového stolu. „Myslela jsem, že jsi přísahala, že si nebudou nikdy hrát s náklaďáky, protože nechceš, aby si hráli s velkými, až vyrostou,“ řekla tiše.

„Hádám, že jsem to zapomněla říct kouzelné víle.“ Peg následovala  Bein pohled od chlapců k úhledně poskládaným borovicovým kládám, které byly usazené vedle svozové cesty, pak nahoru na svah, kde Alec vykopával pařezy, zatímco buldozer je hrnul na hromady. Alec jí představil Duncanova předáka, Sama Daltona, hned ráno, když Sam přijel v dalším, nablýskaném náklaďáku, který táhl další nakladač, který zůstane ve štěrkovně a bude nakládat auta. Och jo, Duncan se tu usadil na dlouhou dobu.

„Kdo je ta auto víla?“ zeptala se Bea.

Peg mávla ke svahu. „Jeden zaměstnanec. Podezřívám je, že jim došlo, že pokud budou mít dvojčata své vlastní stroje na hraní, nebudou zkoušet hrát si s těmi velkými.“ Podívala se na Beu. „Co vás dvě dámy přivedlo dneska odpoledne sem?“

Bea se rozzářila. „Přišly jsme na konkurz.“

Pegyina máma přišla k nim a také měla tvář rozzářenou úsměvem. „Neříkala jsem, že se do toho dostaneš, co?“ řekla a mávla k dvojčatům. „Kluci a náklaďáky patří k sobě.“ Posadila se vedle Peg. „Pro Krista, nepamatuju si, kdy naposledy jsme mohli sedět venku, uprostřed dubna, jako teď. Obvykle jsme ještě po kolena ve sněhu a tady už kopají štěrk.“ Objala Peg kolem ramen a stiskla ji. „A tady to máme, konečně na cestě k finanční nezávislosti. Mohla by ses nastěhovat do tvého nového domu, ještě než znova začne padat sníh.“

Peg viděla, jak Alec vylezl z bagru a rozběhl se po cestě, kterou udělali podél západní strany její staré jámy, a ona se postavila a otočila tváří k ženám. „Co jste mysleli tím, že jste tu na konkurz?“ zeptala se. „Konkurz na co?“

„Doufáme, že dostaneme práci jako kuchařky pro MacKeage Construction,“ řekla její máma a také se postavila, když spatřila Aleca. Ukázala na něj. „Zaslechla jsem Aleca mluvit s Ezrou, dneska ráno, a říkal, že hledá kuchaře pro kemp, který staví pro zaměstnance a MacBain Logging, kteří budou zůstávat přes týden.“

Peg stálo celou její vůli, aby zachovala klid, ačkoliv její žaludek se stáhnul strachem. „Ne,“ zašeptala a těkala pohledem mezi tetou a mámou. „Já ne… Nemůžete…“

Bea se taky postavila. „Zapojily jsme se do hovoru,“ řekla nadšeně, „a řekli panu MacKeagovi, že nakrmit třicet mužů, vyžaduje dva lidi v kuchyni a že my náhodou jsme výborné kuchařky.“

„Ale…“

„Řekly jsme mu, že taky náhodou hledáme práci,“ řekla její máma a přerušila tak Peg. „A že máme zkušenosti s vedením kempové kuchyně.“

Peg zalapala po dechu. „Ne, to nemáte.“ Mrkla přes rameno, aby viděla, že Alec je skoro u nich, pak přimhouřila oči na svou matku. „Servírování lívanců jeden den v roce, na Mainské Javorové neděli v cukrovaru, není zkušenost s vařením v kempu,“ zavrčela tiše.

„Huš,“ zavrčela Jeanine taky a otočila se s úsměvem na Aleca. „Pane MacKeagi,“ řekla s přikývnutím. „Přivezly jsme vzorky jídla, které plánujeme podávat, pokud nám dáte tu práci.“ Ukázala k piknikovému stolu. „Myslely jsme si, že bychom uvařily vám, vašim zaměstnancům a Peg s divochy večeři dnes večer, rovnou tady na otevřeném ohni.“ Obdařila ho smělým úsměvem. „Slibuji, že nikdo neodejde od stolu hladový.“

Úsměv, který věnoval Alec Jeanine zmizel, když se podíval na Peg a ona nestačila včas skrýt své zamračení. „Nějaký problém?“ zeptal se.

„Ne, není,“ řekla Jeanine ve stejnou chvíli, jako Peg řekla, „Jo.“

„Mami,“ zasyčela tiše a přejela pohledem na Beu. „Oni tu budou dva roky; pět dní v týdnu, tři jídla denně.“

Jeanin také zmizel úsměv z tváře. „Já znám kalendář,“ řekla a rázovala k autu.

„Ale ty tomu nerozumíš,“ zašeptala Peg napjatě, když ji následovala. „Ve městě jsou lidé, kteří nechtějí, aby se stavěl ten resort a kdokoliv, kdo bude pracovat pro ty, kdo ho staví, se stane terčem.“

Její matka otevřela kufr a mrkla na ni. „O čem to mluvíš?“ zeptala se, neobtěžujíc se ani šeptat. „Všichni jsou vzrušení u toho resortu. Vytvoří to spoustu dobrých pracovních míst.“

„Ne všichni,“ zasyčela Peg. „Jsou tu někteří, kteří jsou zásadně proti.“

Jeanine sáhla do kufru, vytáhla box s jídlem a hodila ho Peg. „Oni změní názor už brzy,“ řekla s lhostejným mávnutím. „A sestra a já chceme být první v řadě, na tuhle práci.“ Dotkla se Pegyiny paže. „Jsem tím tak nadšené, drahoušku. Víš, jak moc já a Bea rády vaříme, a potřebujeme se cítit potřebné.“

„Ale obě máte přece práci.“

Její matka vyndala další box a podala ho Bee, když ona a Alec přišli k nim. „Tu trochu účetnictví na volné noze, můžu udělat o víkendech.“

„A já už řekla Sylvii Pinkhamové, že už hospodyni v jejím resortu tohle léto dělat nebudu,“ vložila se do toho Bea. „S dnešními cenami benzínu, spíš prodělám, když jedu celou tu cestu do Turtleback na pět hodin práce každý den a ona není ochotná mi přidat.“ Usmála se a pokývla na Aleca, když také zvedl box z kufru. „A i když připočítám tuzéry, které jsem vydělala v Pine Point Resortu, stále vydělám dvakrát tolik, když budu pracovat pro pana MacKeage.“

„Prosím dámy, říkejte mi Alec,“ řekl. Podíval se na Peg a zvedl obočí. „Můžeš mi říct, z čeho máš obavy?“

Jeanine si lhostejně odfrkla, než mohla Peg odpovědět a popadla poslední box z kufru. „Moje příliš ochranitelská dcera má strach, že s k nám pár lidí ve městě, kteří jsou proti Olivinu novému resortu, obrátí zády, když budeme pro vás pracovat.“ Balancovala s boxem na nárazníku a zavřela kufr s odfrknutím. „Ale to dřív zamrzne peklo – pardon – než nechám nějako bandu idiotů, aby mi říkali, pro koho můžu a nemůžu pracovat. Teď,“ řekla a nesla box k piknikovému stolu, „se můžete vrátit k čemukoliv, co jste dělal, Alecu a my zazvoníme k večeři, až bude hotová.“

Stoupnul si před Peg, když je chtěla následovat. „Kde je tvůj van?“

„Dává si opravdu dlouhý, zasloužený odpočinek.“

Povzdechl si. „My ho najdeme, víš. A osobně, nechtěl bych být ve tvé kůži, až se to stane.“ Naklonil hlavu a studoval její tvář, když na něj pohlédla a usmál se. „Vlastně jsem nikdy neviděl nikoho, kdo by se postavil Duncanovi a… přežil. Nemáš ani trochu strach, že zacházíš příliš daleko?“

Neměla sebemenší představu, o čem to mluví, a tak se Peg zastavila a otočila, takže do ní málem vrazil. „Ve chvíli, kdy jenom uslyším, že někdo ve městě vyhrožuje mé matce, nebo tetě,“ zašeptala napjatě, „přísahám, že zruším dohodu s MacKeage Construction a zavřu jámu.“

Alecovy obvykle hřejivý pohled se změnil v hrozivý a přistoupil blíž. „Kde je tvůj van, Peg? Někdo tě vytlačil ze silnice?“

„A můžeš říct Duncanovi, že já taky nevyhrožuji jen tak,“ řekla, otočila se a odcházela na gumových nohou.

Zatraceně, musí vymyslet, jak je zastavit od najmutí její mámy a tety, i kdyby musela nasypat celou slánku do dnešní večeře, když se nikdo nebude dívat – zvlášť její malý syn žalobníček.