AFN - 49. kapitola

Překlad: Peťa

LOREN HALE

Letadlo přistane v New Yorku. Nejdu domů. Skončím na parkovišti místního baru. Prochladlý. Osamělý. Zaseknutý s vlastními myšlenkami. Je to nebezpečná hra.

Svírám volant a bolest se mnou prořezává jako ostré nože. Nemůžu přestat vidět Emilyinu zkřivenou tvář, plnou nepohodlí – nesvou, jak si přeje, abych sakra jen odešel. Znovu jsem přišel o matku, ale to je pitomá myšlenka. Nemůžu přijít o něco, co jsem nikdy neměl.

Seštípnu si oči a zařvu, pálí mě hrdlo. Potřebuju utíkat. Potřebuju ty pocity odstrčit. Vzadu v hlavě slyším otce. Slyším Emily. Slyším tisk, média. Máš všechno, Lorene. Proč kurva brečíš? Rozhlídni se, kvůli čemu bys asi mohl být smutný?

Kvůli ničemu. Nemám dovoleno být rozčilený, cítit cokoli kromě vděčnosti. Jsem privilegovaný. Jsem bohatý. Oči mi kloužou po baru, neonově modře bliká cedulka OTEVŘENO. Jsem bouřící se čerstvě dospělý, který potřebuje pozornost. Že? To je to, o co jde. Alkohol ke mně přitáhne každé oko, donutí lidi mě litovat. Donutí je cítit lítost.

O to nejde, pomyslím si. Alkohol utopí moje válčící myšlenky. Alkohol umlčí každý hlas v mé hlavě.

Taky to vyjebe se vším ostatním.

Nevím, co dělat. Zatraceně se zblázním. Bouchnu dlaní do volantu, v mém krku zauzlený další řev a slzy, které jsem potlačoval, mi najednou proudí po tváři. Nedokázal jsem říct ne otci, nedokázal jsem zastavit toho vynašeče a moje matka mě fakt nikdy nechtěla – ne jen teď. Vždy selžu. Vždycky.

Třesou se mi ruce, když vytáhnu mobil a rychle vytočím číslo. Jen chci slyšet její hlas. Přitisknu si čelo na volant, už nemám žádnou energii, dokonce ani na to abych držel hlavu zpříma.  

„Kde jsi?“ zeptá se Lily s obavami. „Měl jsi volat před hodinami. Tvůj let přistál, že?“

„Jo, jsem na cestě domů,“ zalžu.

„Pořád jsi v New Yorku? Můžeme se sejít na večeři,“ nabídne, pravděpodobně mi to nesežrala.

„Proč mě miluješ, Lil?“

„Lo, vážně, kde jsi?“ Obavy přiostřují její hlas.

„Jen mi odpověz.“ Vypustím dlouhý výdech. „Prosím. Proč mě miluješ?“ Sevřu telefon silněji, slzy mi zamlžují vidění.

„Když nám bylo jedenáct, byli jsme u tebe doma a četli si komiksy,“ říká a z nějakého důvodu vím přesně, kterou vzpomínku se mi snaží vykreslit. Byli jsme na mojí posteli, obklopení několika otevřenými a roztaženými X-Men komiksy a četli jsme si ten samý zároveň. Trpělivě na mě čekala, až si pohnu, její oči rychle klouzaly po tabulkách, zatímco já jsem se vpíjel do každé linky, do každého prolínání barvy. „Pamatuješ?“ zeptá se po dlouhé pauze.

„Jo,“ řeknu a hlas se mi třese.

„Oba jsme věděli, že jsi nejvíc jako Hellion. Děláš špatná rozhodnutí, i když víš, kde se nachází ta správná.“

Přikývnu pro sebe, slzy se valí. Snažím se plně dýchat, ale dusí mě bolest.

„Ale ten den jsi řekl, že toužíš být Kyklop. Scott Summers byl silný. V tvář krizi se staral o všechny. Byl mužem, kterého lidi chtěli po svém boku.“ Taky se jí třese hlas, jako by byla blízko slzám. „Lo,“ řekne, „dokázals to. Jsi můj Scott Summers a bez tebe bych tu nebyla.“

Zavřu oči a nechám to usadit se. Nemusí říkat miluju tě, protože… Ten cit je připojený k úplně každičkému slovu. Miluje mě, protože věří, že jsem silný. Miluje mě, protože je mojí součástí.

Miluje mě, protože se skrz tohle všechno stávám lepším mužem.

„Lo,“ pokračuje. „Ať řekla Emily cokoli, potřebuju, abys věděl, že nikam nepůjdu. Vždycky tu budu, když přijedeš domů. Vždycky tu budeme my.“

„Lo a Lily,“ vydechnu.

„Nebo Lily a Lo.“

Usměju se. „Děkuju.“

Odmlčí se. „Musím říct ten zbytek?“

„Ne, ale můžeš, jestli chceš.“

„Nepij sakra, Lorene Hale,“ řekne napjatě, ale vyzní to spíš roztomile než přísně. Funguje to úplně stejně.

„Miluju tě, Lil.“ Narovnám se a zadní stranou paže si otřu oči.

„Přijedeš teda domů?“

„Nejdřív si musím udělat zastávku.“

Nasaje ustaraný nádech. „Lo.“

„Věř mi,“ řeknu.

„Taky tě miluju,“ řekne mi.

Nastartuju zapalování a nechám ta slova, aby mě nesla.

***

Nepamatuju si, že by ta ordinace byla tak chladná nebo tmavá, ale vejdu s úmyslem. Už nelituju ani nejsem smutný. Jsem poháněný něčím jiným, něčím temnějším a silnějším, co mě začíná užírat v jádru. Je to démon, kterého s sebou nese můj otec, ten kde se vztek mění na hnusná slova. Ten kde přestáváme být žalostní a začínáme být zlí. Myslel jsem si, že to že budu střízlivý, mě změní. Způsobí to, že tahle moje část zmizí. Ale uvědomuju si, že to není jen alkohol, co pohání moji zášť. Je to naprogramované uvnitř mě z let a let, kdy jsem byl vychováván někým, jako je on.

„Konečně jsi zpátky,“ řekne Brian, zatímco si hoví za stolem s tou nonšalancí, která se mi vždy zarývala pod kůži. „Unavil ses ignorováním mých hovorů?“

„Nebyl jsi nic, jestli ne vytrvalý,“ odseknu suše a sesunu se do židle. Setkal jsem se s Brianem na rehabilitaci a probírali jsme můj život do vážných detailů. Měl být můj ambulantní terapeut a hádám, že jsem to tak trochu posral, když jsem přestal chodit na naše sezení. Ještě víc když jsem mu přestal odpovídat na hovory.

„Tak proč jsi tady, Lo?“ Opře se v křesle ještě dál dozadu.

„Jak to že ke mně sakra necítíš nesnášenlivost?“ zeptám se zmateně.

„Předpokládám, že jsi měl opodstatněný důvod pro vynechání sezení,“ řekne Brian klidně, „a jestli ne, je to na tobě.“

„Nemluvím o vynechávání sezení,“ odseknu. „Jak to že tam sedíš a posloucháš moje problémy a každé dvě sekundy nepřevracíš oči?“

„Proč bych to dělal?“ Neucukne, nevypadá zmateně nebo rozčileně. Brian je čistý štít, který odráží moje slova zpět ke mně. Celou tu dobu jsem si myslel, že na mě zírá, jako bych byl ten královský blbec – jako bych byl nějaká nula, kterou musí snášet. Ale vím, že jsem si to představoval. Chtěl jsem, aby mě nesnášel. Prosil jsem se o to, protože nestojím za něčí soucit.

„Mám víc peněz, než ty kdy v celém svém životě budeš mít,“ řeknu mu. „Musíš tu sedět a poslouchat, jak hodiny bez přestávky píčuju kvůli pitomým sračkám, a pak se vrátím domů do mého pěkného domu s pěkným autem.“

„Myslíš, že bych tě měl nesnášet, protože máš peníze, a protože musím poslouchat tvoje problémy? To je důvod, proč jsi přestal chodit?“

„Ne, přestal jsem chodit, protože jsem už nemohl snést zírat do tvého škaredého obličeje.“

Vlastně se na to usměje. Je to jemné, což mě nutí cítit se jako ještě větší čurák. Položí si pero na stůl a posadí se. „Znám tě, Lo,“ připomene mi. „Bavili jsme se spolu měsíce, takže vím, že nikdo, zvláště ne tvůj otec, ti tohle nikdy neřekl.“

„Pokud je tohle tvůj koláček štěstí, můžeš si ho šetřit.“

„To, že máš peníze, z tebe nedělá bezcitný automat. Jsi člověk. Pořád můžeš mít problémy. Rozdíl je, že máš schopnost je napravit. Jen musíš chtít. Ne každý může dostat stejnou pomoc jako ty nebo si dovolit rehabilitační zařízení, na které jsi šel ty.“ Při té pravdě mi ztuhne žaludek. „Ale to neznamená, že tvoje uzdravení nemůže být těžké. To neznamená, že to, co říkají lidi v telce nebo v bulvárech, tak moc nebolí. Pořád krvácíš jako zbytek nás. Můžeš brečet. Můžeš být naštvaný. To právo ti nebylo sebráno.“

Ohromeně zírám na zem.

„A Lo,“ pokračuje. „Obvykle pacientům nenabízím svůj osobní názor, ale s tebou udělám výjimku.“

„Jak milé.“

Tentokrát se neusměje. „Pod tím drsným Nenávidím-se-a-všechny-okolo zevnějškem je dobrý chlap. A myslím, že máš schopnost dosáhnout skvělých věcí, pokud si jen začneš odpouštět.“

„Za co?“

„Myslím, že to víš.“

„No, jsi tak dychtivý poskytovat osobní názory, proč mi to neřekneš,“ odseknu.

Neudělá to. Místo toho popadne svoje pero, opře se v křesle dozadu a párkrát cvakne. „Někdy osoba, kterou si myslíme, že se staneme, je osobou, kterou už jsme a osoba, kterou se opravdu stáváme, je osobou, kterou nejméně čekáme.“ Znovu cvakne perem a ukáže jím na mě. „To je tvůj koláček štěstí.“

Myslím, že mi říká, že mám šanci. Že život, který jsem si představoval – kde se stanu sebe-nesnášejícím chlapem za stolem, kde se stanu mým otcem – nemusí být ten, který je pro mě určený. Chci udělat ten skok, zatímco mám jasnou mysl, zatímco vidím alternativní budoucnost, která nevypadá neutěšeně. Chci Lily. Dům. Štěstí typu bílý laťkový plot. Nikdy jsem si nemyslel, že si to zasloužím, ale možná, jednoho dne, se můžu stát osobou, která si to zaslouží.

Posunu se na svém místě, ale neprolomím jeho pohled. „Šel jsem se podívat na svou matku. Mou skutečnou matku,“ řeknu mu.

Nakloní hlavu, ale obličej se mu znovu vyprázdní. Tentokrát nemám chuť ho za ten nedostatek emocí praštit. Jen mluvím.

Sype se to ze mě, jako bych si naporcoval břicho. Každé slovo mě dělá lehčím a volnějším.

Nepřestávám.