UMH - 21. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

Eva

Nespala jsem dobře od té doby, co jsem sbalila Nolanovi jeho sračky a řekla mu, aby šel do prdele. Každý kus v bytě jsme vybírali společně, takže mi ho všechno připomínalo, a někdy mi chyběl tak moc, že se mi srdce svíralo v hrudi.

Ale když jsem si vzpomněla, proč jsem ho i s jeho zásnubním prstenem vyrazila, pěnila mi krev, jak mě pohlcoval vztek, rozpouštěl všechny pocity smutku a nahradil je chladným odporem.

Miu-miu zakňučela, točila se v kruzích a honila si vlastní ocas. Chtěla jít ven. Jestli si nepospíším a nevezmu jí ven, udělá lejno tady na bambusovou podlahu. „Ježíši, kde je teď Nolan?“ Zašeptala jsem.

Koupil psa jako půlroční výroční dárek, i když jsem mu několikrát řekla, že nechci mít v bytě domácí mazlíčky.

„Ale každý šťastný domov potřebuje domácího mazlíčka,“ řekl, když mi podal chlupatou kouli. A navzdory mému odporu si v tu chvíli našla cestu do mého srdce, což způsobilo, že jsem roztála. Také byla chytrá. Jako štěně mu žvýkala pantofle a čůrala po jeho straně postele. Musela jsem se tomu smát.

„Pojď, vyvenčíme tě,“ řekla jsem, když jsem popadala vodítko. V noci bylo chladno, protože zima se blížila čím dál tím víc, ale nechtěla jsem se obtěžovat, brát si kabát. Obvykle v tuhle dobu nebyl nikdo, takže jsem vyšla ven v hedvábném pyžamu.

Miu-miu vystřelila, jakmile jsem otevřela dveře, zamířila po schodišti dolů. Smála jsem se, utíkala za ní a přemýšlela o všech kaloriích, které jsem spálila na těchto schodech, chodíc nahoru a dolů v těch několika posledních týdnech, co Nolan odešel.

Nikdy nechtěl, abych ji brala ven v noci; podle něj bylo nebezpečné, aby tam byla žena sama. Když jsem odpověděla, že mě můj hlídací pes ochrání, jen se zasmál, strčil si ji pod paži a opustil byt. Tak trochu jsem věděla, že celé toto rutinní venčení, bylo bráno jako příležitost pro něj, aby mohl zavolat své nové asistentce. A samozřejmě nemluvit o práci. Nedlouho poté jsem ho přichytila jak tu blbku píchá v naší posteli, v našem bytě.

Samozřejmě jsem dala byt okamžitě na prodej. Prodala jsem ho do třech týdnů, protože jsem byla ochotná snížit cenu, jen abych se ho zbavila. Také jsem přihodila nábytek, který koupil Nolan, takže to osladilo dohodu. Za pár týdnů se budu stěhovat do nového bytu, který jsem koupila v úplně jiné oblasti, aby mi ho v žádném případě nepřipomínal.

Část mě také chtěla zbavit i toho psa, ale prostě jsem ji nemohla dát pryč. Takže jsem tady, venčím stěně, které jsem nikdy nechtěla, ale teď milovala. Usmála jsem se, jak zvláštní je život, jak nás odvrhne na cestu tak odlišnou od toho, co jsme očekávali.

Obvykle byly skleněné vchodové dveře zavřené a to mi dalo šanci chytit Miu-miu, připnout jí vodítko a vyrazit ven, ale dneska někdo nechal otevřené dveře a ona vyběhla ven. Srdce mi divoce bilo. Sakra, byla tak malá, že by jí snadno přejelo auto. Projela mnou panika, když jsem vyběhla a volala její jméno.

V dálce jsem uviděla cizince jak klečí a hladí ji.

Ježíši, raději by neměl krást mého psa.

Miu-miu je plnokrevná Yorkie a stála mě malý majetek. Bylo by snadné chňapnout mé dítě a odejít s ní. Zatracená malá fenka byla příliš důvěřivá vůči cizincům. Byla bych rozdrcená, kdybych jí taky ztratila.

„Hej, pane, nechte mého psa jít,“ vykřikla jsem. „Miu-miu, pojď sem.“ Snažila jsem se udržet paniku z mého hlasu, ale nedokázala jsem si pomoct, abych tomu cizinci nedůvěřovala. Zdálo se, že je temný a nebezpečný.

Zvedl se na nohy, zíral mým směrem a držel Miu-miu pod paží. Byl to rozložitý muž, vysoký a široký; jeho silueta ve tmě byla zlověstná a děsivá, ale nic mě nezastavilo v ochraně mého psa. Byla opravdu všechno, komu jsem dala všechnu svou lásku.

Když jsem vstoupila do světla, rychle ji položil dolů, otočil se a zmizel za rohem. Sakra. Třásla jsem se jako osika, chladná a chvějící se. Ale adrenalin mi procházel žilami, připravoval mě na boj nebo útěk. Vzala jsem toho malého psa s úlevou do náruče a chystala se prchnout do noci.

Právě v tu chvíli mi na rameno přistála ruka. Otočila jsem se a byla připravená k tomu, abych toho, kdo se ke mně přiblížil, udeřila.

„To jsem jen já. Co sakra děláš sama v noci venku?“

„N… Nolane? Co ty tady sakra děláš?“

Usmál se na mě tím jeho sexy úsměvem, který mi vždycky přemohl srdce. „Chybíš mi, bejby. Nemůžu na tebe přestat myslet.“

„To stále nevysvětluje, proč jsi tady…“

„Byl jsem v sousedství a chtěl se jen podívat na tvá okna, protože jsem věděl, že jsi uvnitř a spíš.“ Natáhl se a pohladil Miu-miu po hlavě. Olízla mu ruku a vrtěla ocasem, příliš šťastná, že ho vidí. Zrádce.

„No, podívej se na všechny okna, které chceš. Vrátím se teď dovnitř.“ Miu-miu vyjekla, když jsem ji odtáhla od jeho ruky a vrhla se k budově.

„Bejby, počkej.“ S pár dlouhými kroky mě dohnal a položil mi ruku na záda.

„Nejsem tvoje bejby. A ne, nemůžeš jít dovnitř. Není to už tvůj byt – je jen můj, a nechci tě v něm.“

„Pokus se mě zastavit. Víš, že to nedokážeš. Nikdy jsi nebyla dobrá ve skrývání svých pocitů. Vsadím se, že jsi právě v této chvíli ze mě mokrá.“ Táhl mě dozadu, takže jsem na něj narazila a skoro upustila psa.

Jeho rty začaly drtit mé. Přerušila jsem polibek a zatlačila mu na hruď. „Nolane, ne. Pusť mě.“

„V žádném případě, bejby. Chci tě zpátky. A chci tě v naší posteli. Teď.“

„Jdi do prdele, Nolane. Jdi si píchat tu tvou blbku,“ vyplivla jsem na něj. Kdysi se mi líbilo, jak mi šéfoval, v tom co chtěl. Byl to pro mě obrovský obrat. Ale neexistuje, aby byl v blízkosti mojí postele teď nebo kdykoliv v budoucnu.

„Dnes v noci budeme spolu a já tě ošukám,“ zasyčel, když se natáhl a stiskl mi ruku.

„Pusť mě. Ubližuješ mi,“ vykřikla jsem, když jsem se snažila uvolnit jeho uchopení.

Z temnoty vyrazil hluboký hlas. „Asi špatně slyšíš, že, senátore?“

Byl to on. Ten muž, kterého jsem viděla sklánět se nad Miu-miu…, byl Harrison. Doprdele, mohla by být tato noc ještě horší?

Nolan se otočil, zachycen nepřipravený. Jeho oči byly vykulené. „Kdo sakra jsi sráči?“

Vstoupil do světla. „Harrisone? Co tady sakra děláš?“ Ježíši, stává se z toho komedie. Jak sakra ví, kde bydlím? A co dělá před mým domem? Miu-miu znovu začala vrtět ocasem. Tentokrát se ta malá mrcha obrátila proti mně úplně.

„Změna taxíků. Byl jsem právě na cestě k hlavní silnici, abych si chytil další, když na mě tvůj pes zaútočil.“

„Zaútočila na tebe? Děláš si legraci, že?“ Nemohla jsem si pomoct a začala se smát – to mě rozbilo, když jsem si představila svého malého psa, jenž kouše tohoto velkého svalnatého muže.

„Jo, pokousala mi kotníky. Až do krve.“

„Vydrž minutu. Jak se znáte? A kdo sakra jsi ty?“ Zavrčel Nolan a vystrčil hruď, aby se zvětšil proti jeho velkému soupeři. Měl by si ušetřit potíže. Deset propustek do tělocvičny ani náhodou nezpůsobí, že by Nolan Walker někdy vypadal jako Harrison.

„Podívej, senátore Walkere, prostě jen věř tomu, když ti řeknu, že bude lepší, abys odešel. Jinak tě budu muset sebrat za obtěžování ženy.“ Harrison se blýsknul odznakem, který vytáhnul z kapsy kalhot.

„Tohle je moje snoubenka, idiote. A tohle není tvá starost.“ I v šeru jsem viděla, že Nolanova tvář zrudla.

„Ex-snoubenka. Skončili jste, pamatuješ?“

Harrison otevřel telefon. Jeho hlas byl napjatý. „Dávám ti možnost změnit názor, než zavolám svému týmu, aby přijel s hlídkovým vozem.“

„Kundo. Za tohle budu mít tvůj odznak,“ vyplivl Nolan.

Harrisonova tvář byla napnutá a jeho čelist se zaťala. Popadl Nolana za límec košile a lehce ho přitáhl k sobě.

„Můžeš mi říkat, jak jen se ti zlíbí, senátore, ale nikdy ne kundo. Zvláště ne před ženou. Protože kunda je krásná věc. Nenávidím, když chlapi používají toto slovo, jako by to bylo něco ošklivého. Teď odsud odejdi předtím, než…“

Nepřátelství mezi těmito dvěma muži se každou minutou stupňovalo. Zasáhla jsem do toho, nechtěla jsem, aby bojovali na mém prahu. Položila Harrisonovi ruku na jeho, abych ho zastavila předtím, než by řekl něco, čeho by mohl litovat, a obrátila se k Nolanovi.

„Prosím odejdi. Jestli se mnou chceš mluvit, zavolej a domluv si schůzku v mé kanceláři. Jinak ti nemám víc co říct.“

Nolan otevřel ústa, aby odpověděl, ale změnil názor. Obrátil se na patě a vydal se k Bentley, který stál o deset metrů dál. Než se vůbec dostal k autu, řidič vyskočil a držel mu otevřené dveře. Zastavil se ve svých stopách.

„Bylo to nedorozumění, lásko. Zavolám zítra, abychom to mohli napravit.“ Poslal mi vzdušný polibek a pak nastoupil do auta. Miles, řidič, se na mě jako vždycky usmál, pravděpodobně si myslel, že je mezi námi všechno sladké.

Špatně.

Zachvěla jsem se a uvědomovala si, že mé bradavky jsou z chladna tvrdé a pravděpodobně viditelné skrz tenkou látku. Objímala jsem Miu-miu na hrudi, abych je zakryla, ale Harrison se uculoval, když mě pozoroval se zvláštní jiskrou v očích.

„Tvůj pes mě kousl. Myslím, že mi aspoň dlužíš vyčištění.“

Velmi jsem pochybovala, že by se Harrison staral o pár otisků zubů na kotníku, pokud to vůbec byla pravda. Všiml si mého váhání.

„Je tu krev, Evo. Nesnáším na sobě krev.“ Jeho tvář byla přísná, ani náznak toho, že by žertoval. Tato část byla určitě pravda. Jak moc zvláštní. Nikdy bych to od tak tvrdého a poněkud necitlivého muže jako on nečekala. Ve skutečnosti bych si myslela, že ve své práci byl zvyklý vidět a možná mít na sobě krev. Bizarní.

Moje kůže byla ledově studená a husina teď pokrývala celý její povrch. Harrison mi položil ruku na záda a nasměroval mě do budovy. „Mrzneš. Pojďme tě dostat dovnitř.“

Přikývla jsem, když jsem si uvědomila, že je to špatně, ale hluboko ve mně se mi to opravdu líbilo. Líbilo se mi, když se o mě muž staral. Líbilo se mi, že mu na mně záleželo natolik, aby mě chránil. Woa, klídek Evo. Tenhle je mimo. Má všechen druh posranosti… Je to Jadein bratr… A já jsem nikdy nevěřila na jednorázové hop na to.

Mlčky jsme vyjeli výtahem. Dokonce i Miu-miu mi pohřbila hlavu pod paží, cítila nabitou atmosféru. Způsob, jakým na mě zíral, s očima připíchnutýma do mých, se zaťatou čelistí, takže jsem viděla, jak se mu pohybují svaly…, bylo něco tak syrového a smyslného na Harrisonovi Summersovi, že jsem vlastně začala cítit horko? Po zádech mi přejel mráz a já se zachvěla, načež Harrison zvedl obočí. Jak mi může být současně horko i zima? Tenhle muž mě rozpálil, matoucí mé tělo a mysl.

Když jsem vyšla z výtahu, otevřela jsem dveře. Následoval mě a zavřel je za sebou. „Co? Nezamkneš přední dveře? Víš, že tam venku je celé město bláznů?“ Zavrčel, když zamkl.

Zvedla jsem bradu. „Tato budova je velmi bezpečná. Nolan to před tím, než jsme se sem nastěhovali, zkontroloval. Nikdo se sem nedostane.“

„Miláčku, nemáš tušení, že? Ale viním senátora. On by to měl vědět nejlépe.“

„Jak víš, kdo je Nolan? A jak to, že jsi byl před mým domem? Je to moc divné na to, aby to byla náhoda. Začni mluvit.“