TBL - 21. kapitola

Překlad: Lenuszka

25. narozeniny: Napsat sám sobě za deset let dopis

Poppy

„Cole,“ lapala jsem po dechu a přitiskla se mu na hruď. Byla jsem na boku s ním za zády. Jednu z paží měl pod mým bokem a prsty měl na klitorisu. Druhou ruku měl přes moje prsa a mezi prsty kroutil bradavky. A zatímco mě rty líbal na krk, přirážel do mě.

„No tak, Poppy. Udělej se.“ Narazil mi boky do zadku, čím se jeho péro dostalo ještě hlouběji.

Nohy se mi třepaly, jak přirážel tvrději, zasahoval uvnitř mě ten bod, který mě posílal přes okraj. Burácení jeho srdce na mé páteři ladilo s rytmem jeho boků. Každý nerv v mém těle byl živoucí – Cole je všechny přivedl k životu svým spalujícím dotekem.

„Já--“

Orgasmus do mě udeřil, než jsem mohla Colea varovat. Všechny svaly v těle se mi sevřely, a boky se mi kroutily s každým zapulzováním mého pohlaví. Nutila jsem se nechat otevřené oči, odmrkávala jsem ta bílá místa a slzy, které mi tančily ve výhledu.

„Ó můj Bože,“ těžce jsem oddechovala, jak ze mě Cole vyklouznul a přetočil mě na záda. Když do mě znovu přirazil, skoro jsem se udělala znovu.

Natlačil své boky tvrdě na moje. „Je to s tebou tak zatraceně úžasný pocit.“

Zahučela jsem na souhlas, zavřela oči, abych si vychutnala pocit Colea na sobě. Našel ve své pozici nový rytmus. Takový, který nikdy nezklamal v akci dostat mě zpátky k dalšímu oslepujícímu uvolnění.

„Už jsem, krásko.“

Nemohla jsem mluvit, protože jsem sotva dýchala, tak jsem jen přikývla a uvolnila to. Tělem mi projížděla vlna za vlnou. Z pusy mi uniklo nesrozumitelné naříkání ve stejné chvíli, když se ložnicí ozvala Coleův výkřik. Jeho horké uvolnění se zklidnilo a přírazy zpomalily.

Jak jsme oba padali z výšin, Cole ze mě vyklouznul a padnul mi k boku. Přikrývka už dávno spadla na podlahu a prostěradla byla smotaná u nohou.

„Zatraceně miluju dovolenou.“

Zachichotala jsem se a otočila se k němu, přehodila si přes něj nohu. „Já taky.“

On mě políbil do vlasů. „Bylo hezké vidět tvé rodiče, ale lhal bych, kdybych řekl, že jsem nebyl trochu rád, že jsou pryč. Chyběla jsi mi.“

„Ty jsi mi taky chyběl.“

Byl to týden mezi Vánocemi a Novým rokem a Cole a já jsme byli konečně zpátky v jeho posteli. Mí rodiče přijeli na týden do Bozemanu a raději než v hotelu, zůstali v mém domě. Nechtěla jsem je nechat samotné, jelikož jsem je vídala zřídka, takže jsem tam zůstávala taky, zatímco Cole zůstal u sebe doma.

Ta nevyslovená hranice kolem mého domu nás oddělovala sedm nocí, ale dnes ráno jsme vysadili rodiče na letišti a okamžitě se vrátili k němu. Od dveří vedla cestičky z našich šatů poházených až k ložnici, my jsme neztráceli čas, abychom dohnali ten týden odloučení.

A teď jsme měli mini-dovolenou.

Oba jsme si v práci vzali dva dny volna navíc, abychom ho strávili spolu. Naším plánem bylo se zabarikádovat v Coleově ložnici, a vycházet jedině na večeři k Mii a Bradovi domů. Jelikož Cole strávil tyhle Vánoce se mnou a s mou rodinou, s jeho rodinou jsme měli slavit dneska. Coleova sestra Evie a její manžel Zack tam byli taky, takže se chystala pěkná večeře a předávání dárků.

A pak zpátky do postele.

„V kolik musíme odejít?“

Cole se podíval na svůj budík. „Za hodinu.“

„Tak to se radši půjdu osprchovat.“

Sjel mi rukou po boku a stisknul můj nahý zadek. „Chceš společnost?“

Usmála jsem se, milovala jsem jeho touhu. Už jsme dnes měli sex třikrát, ale ani zdaleka jsem nebyla ve stavu odmítnout svého muže ve sprše.

„Ano, prosím.“

***

„Tak co jsi k Vánocům dostala od Colea?“ zeptala se Evie.

„Celou novou sadu hrnců a pánví Williams Sonova do jeho kuchyně.“

„Hrnce a pánve? Oh, brácho, ne. Nekoupil jsi své přítelkyni k prvním společným Vánocům nádobí.“

Zasmála jsem se. „Asi to pro mnoho žen není, ale pro mě to byl dokonalý dárek. Jeho hrnce a pánve byly hrozné a všechno moje dobré nádobí je v restauraci. Jelikož jsem vznesla na jeho kuchyni nároky pro své experimenty s recepty, byly přesně tím, co jsem chtěla.“

Podívala se na mě, jako bych byla šílená, že nechci šperky. „A co jsi mu dala ty?“

„Nářadí do dílny. Vlastně mi ho pomáhal vybrat tvůj otec.“

Cole začal hledat nějaké staré auto, aby ho opravil a já jsem chtěla, aby byl tentokrát schopen pracovat ve své garáži. Takhle jsem byla já v kuchyni s novým příslušenstvím a on v garáži se svým.

„Nářadí.“ Evie potřásla hlavou. „Vy dva jste ten nejmíň romantický pár na zemi.“

Usmála jsem se. „Možná.“ Nebo možná ne. Pokud by měla tušení, co jsme celý den dělali, asi by uvažovala jinak.

Ale to jsem si nechala pro sebe a napila se piva.

Evie a já jsme seděly u ostrůvku v Bradově a Miině kuchyni. Mia odmítla mou pomoc při vaření, takže jsme si s Evie povídaly, a Mia byla u dřezu a loupala brambory. Cole, Brad a Zack šli společně do suterénu – s Nazboo v patách – aby si dali další pití z Bradova baru.

„Jak se cítíš?“ zeptala jsem se Evie. Byla těhotná s trojčaty už skoro šest měsíců, měla krásně zdravou barvu v obličeji, ale vypadala, že se převrátí, když se postaví.

„Obrovsky.“ Pohladila si břicho. „Jsem vděčná za každý den, když mě ještě doktor nenutí ležet v posteli.“

„Odpočinek v posteli není tak špatný,“ řekla Mia od dřezu. „Přemýšlím, kolik legrace zažiješ, když budeš Zacka úkolovat a budeš u toho sledovat telku.“

Ona se zasmála. „Dobrý názor, mami. Možná bych si měla koupit malý zvoneček, abych ho mohla přivolat.“

„Co to má být?“ Zack se objevil po Eviině boku, políbil ji na spánek, než jí položil ruku na břicho.

„Oh, nic.“ Zakřenila se do své sklenice s vodou.

Zack nechal ruku na jejím břiše, zatímco ho pomalu hladil.

V hlavě mi vyskočil obrázek Coleovy ruky na mém těhotenském bříšku, a já jsem sebou trhla, na chvíli překvapená, dokud ten pocit touhy nezmizel. Chtěla jsem jeho ruku na svém rostoucím bříšku. Na našem dítěti. Chtěla jsem, aby měl na ruce kroužek, jako měl Zack, něco, co by světu ukázalo, že je můj.

„Poppy?“

Trhla jsem hlavou ke Coleovi. „Jo?“

„Ptal jsem se, jestli chceš ještě pivo.“

„Oh.“ Tvář mi zrudla, když jsem se vrátila zpět do reality. „Promiň.“

Svraštil čelo. „Jsi v pořádku?“

Přikývla jsem a usmála se. „Je mi skvěle. A ano, prosím. Ještě si jedno dám.“

„Já se o to postarám.“ Brad mi podal lahev z lednice, než se otočil ke Coleovi. „Tak jsem dneska ráno znovu mluvil se zástupcem města. Byl by rád, kdyby ses začal objevovat na schůzích.“

Cole se vedle mě napjal. „Tati. Ne.“

„Je to jen několik schůzek. Nebude se to křížit s tvými případy. Ale jestli chceš být policejním náčelníkem, budeš se s ním muset setkat.“

„Tati, nikdy jsem neřekl--“

„Drž svou myšlenku.“ Brad zvedl prst, jak dolil zbytek lahve vína do Miiny sklenice. „Zajdu pro další lahev.“ Usmál se na mě, pak vyšel z kuchyně a zamířil dolů po schodech k jejich vinotéce.

„O co tu jde?“ zašeptala jsem Coleovi, když byl Brad z dohledu.

Cole zhluboka vydechl a kývnul směrem k obýváku.

Šla jsem za ním z kuchyně a čekala, až promluví, když budeme sami. „Myslela jsem, že nechceš být náčelníkem u policie.“

„Nechci. Ale budu to mít s tátou těžké. Já jen… on má se mnou tyhle plány a já ho nerad zklamu.“

Smutně jsem se na něj usmála. „Myslím, že jediný způsob, jak bys ho mohl zklamat, by bylo vzít práci jen proto, aby byl šťastný. Nemyslíš, že by bylo lepší, kdybys mu upřímně řekl o svých pocitech?“

Cole si přejel rukou po tváři, když zvažoval mou radu. „Máš pravdu,“ vydechl. „Potřebuju ho donutit, aby mě poslouchal. Řeknu mu to, až se vrátí zpátky nahoru.“

Vstoupila jsem do jeho prostoru a omotala mu ruce kolem pasu. „Chceš, abych zůstala?“

Objal mě taky a políbil mě do vlasů. „Ne. Díky, krásko. Ale já to zvládnu.“

„Dobře.“ Pustila jsem ho a šla zpátky do kuchyně přesně ve chvíli, když se Brad vrátil zpátky nahoru. Když si ho Cole zavolal do obýváku, Mia zastavila vodu v dřezu a přešla k ostrůvku.

„Chce Cole konečně donutit Brada, aby ho poslouchal? Bylo na čase.“

„Cože?“ Spadla mi brada. „Ty jsi to věděla?“ Ani já jsem to nevěděla.

Mia pokrčila rameny a napila se vína, zatímco se Evie smála. „Ó Poppy. Máma ví všechno.“

„Jen počkej později na dárky,“ řekl Zack. „Přimějeme ji říct nám, co je v každé jedné krabici, než je otevře. O všech Vánocích a narozeninách se Mia ještě nikdy nespletla.“

„To je pravda.“ Přikývla Evie. „Taková je vždycky. Nikdo z nás ji nepřekvapí. Možná budeš prvním členem rodiny, kdo ji může dostat.“

Člen rodiny. Tato dvě slova mi poslala do srdce nával tepla, když jsem si uvědomila, jak pravdivá jsou. Byla jsem součástí Coleovy rodiny, přesně tak, jako se on stal součástí té mojí. Brad a Mia. Evie a Zack. Vpustili mě do svých životů, rodiny, přijali tu lásku, kterou už Jamieho rodiče nechtěli.

Usmála jsem se na Evie, ráda, že můžu být součástí této tradice. „Možná ji překvapím. Pochybuju, že uhodne, co jsem jí koupila.“

„Prosím tě,“ odfrkla si Mia. „Už týdny vím, co pro mě s Colem máte.“

„Cože? On ti to řekl?“

Ona potřásla hlavou. „Ne. Jen jsem na to přišla.“

„To ne.“ Nebyla šance, že by někdy náš dárek uhodla.

„Co ne?“

Cole a Brad vešli zpátky do kuchyně. Brad vypadal rozmrzele, ale snažil se to skrýt, zatímco z Colea do celé místnosti vyzařovala úleva.

Nikdy nevytáhnul jejich rozhovor v obýváku. Místo toho je Evie zasvětila do toho našeho. „Máma řekla, že ví, co jste jí s Poppy koupili k Vánocům, ale Poppy si myslí, že není možné, aby to uhodla.“

Brad se zakřenil. „Nech si poradit, Poppy. Prostě přijmi to, že neexistuje způsob, jak slečnu Craneovou překvapit. Čím víc to budeš zkoušet, tím rychleji to ona zjistí. Ušetříš si stres.“

„Ale jak by to mohla--“

„Máte pro mě štěně jako Nazboo.“

Spadla mi brada, jak jsem na Miu zírala. Nemožné. Objednali jsme toho psa teprve včera. To štěně ještě ani neodstavili od matky, takže jsme museli zabalit vodítko a obojek společně s fotkou.

„Jak – já ne--“ Zamrkala jsem a zavřela svou slova neschopnou pusu.

„Chápeš, co myslím?“ zamumlal Zack.

Dala jsem si dlouhý lok piva a podívala se na Colea. „Tolik k našemu velkému překvapení.“

Cole potlačil smích. „Promiň. Měl jsem ti o matčině supersíle říct. Upřímně jsem si myslel, že ji tímhle dostaneme, ale asi ne.“

„Jsou ještě další rodinná tajemství, o kterých bych měla vědět?“

„Neříkejte jí to!“ zařval Brad, když Mia s Evie zároveň otevřely pusu. „Při troše štěstí jí bude trvat pár let, než na to moje přijde.“

Kuchyně vybuchla smíchem, když Mia políbila Brada na tvář a vrátila se k vaření večeře, a Zack s Evie začali probírat dětská jména. A já jsem se jen usmála a opřela se o Colea, byla jsem šťastná, že jsem toho součástí.

O pár hodin později, po přílišném množství jídla, pití a dárků, jsme s Colem naložili spící Nazboo a jeli domů.

„Jak to šlo s tvým otcem?“

„Lépe, než jsem čekal. Nejdřív mě nechtěl poslouchat, ale když jsem mu řekl, že bych byl náčelník k ničemu, protože bych do toho nedal srdce, začal měnit názor. Stejně si myslím, že je i tak zklamaný.“

Věděla jsem, že Cole nesnášel, když měl někoho zklamat, ale v tomhle případě udělal správnou věc. Natáhla jsem se přes středovou opěrku a chytila ho za ruku. „On změní názor.“

„Jo.“ Políbil mě na klouby prstů. „Bavila ses?“

„Ano, moc. Miluju tvou rodinu.“

„Oni tebe taky. Vydržela jsi se mnou, takže vydržíš i s nimi.“

Usmála jsem se z okna. „Ráda vydržím.“

„Dobře.“ Propletl naše prsty. „Co bys řekla tomu, kdybys vydržela i u mě doma? Možná bychom z toho udělali náš domov?“

Prudce jsem k němu otočila hlavu. Cole se křenil do noci. „Opravdu? Chceš, abych se k tobě nastěhovala?“

On se na mě podíval a přikývnul. „Celkem dost už od té první noci, co jsi u mě přespala, ale myslel jsem, že by to bylo příliš brzo.“

„Konečně!“ Můj výkřik vyděsil Nazboo na zadním sedadle. „Božeee. Celé měsíce jsem odkládala schůzku s realitním makléřem.“

On se zasmál. „Takže to znamená ano?“

„To je ano, detektive.“

***

„Goodman.“

Zamračila jsem se, když Cole zvednul svůj telefon. Bylo ráno po naší večeři u Brada a Mii a měli jsme spolu o samotě strávit ještě pátek.

Vstala jsem brzy, abych nám udělala snídani – poprvé po letech jsme jedli v jídelně. Mluvili jsme o tom, že vezmeme Nazboo na procházku, když mu zazvonil mobil, a jelikož to byl hovor ze stanice, nemohl ho ignorovat.

„Jo. Budu tam za dvacet minut.“

Kruci. Tolik k našemu dni volna.

„Promiň.“ Cole se na mě smutně usmál, když zavěsil. „Kdybych mohl zůstat, zůstal bych, ale opravdu musím jít na stanici.“

„Dobře.“ Nemohla jsem ho vinit za to, že se rozhodl dát přednost jednomu zatčení místo času stráveném se mnou na gauči. „Buď opatrný.“

„Budu.“ Vstal a políbil mě na čelo, vzal svůj talíř do dřezu.

Vstala jsem a šla s ním. „O nádobí se postarám. Běž.“

„Vynahradím ti to.“ Vzal mi talíř z ruky, položil ho a pak mě vysadil na linku.

Odhrnula jsem mu tmavé vlasy z čela a on se mi postavil mezi nohy. „Na co myslíš?“

„Co kdybych po cestě domů vyzvednul nějakou čínu a dali bychom si pozdní oběd při sledování filmu?“

„Můžu vybrat, na co se podíváme?“

Přikývnul. „Ano, ale mám dvakrát právo veta.“

„Jednou.“

„Jednou.“ Naklonil se a přejel mi rty po mých. „Budu spěchat.“

„Napiš mi, až odejdeš ze stanice. Možná vezmu Nazboo k sobě, abych začala balit.“

„Moc se neutahej. Nech si nějakou energii pro mě.“ Zakřenil se a znovu mě políbil, než odspěchal pryč z kuchyně. Tepláky skrývaly pod šedou bavlnou jeho dokonalý zadek.

Doufala jsem, že dneska strávím hodně času jeho mačkáním. Místo toho začnu balit, abych se mohla oficiálně nastěhovat.

Povzdechla jsem si a seskočila z linky, opláchla jsem nádobí a dala je do myčky. Zrovna jsem chtěla jít nahoru, když se Cole vrátil zpátky dolů, oblečený v džínách a tlustém zeleném svetru. Ten řádkovaný vzor způsobil, že zelená v jeho očích vyskočila ještě nápadněji, než v jeho obvyklém černém polo tričku.

„Miluju tě.“ Obalila jsem kolem něj ruce a zhluboka se nadechla jeho čerstvé vůně.

„Taky tě miluju.“ Zaklonil mě, aby se mohl rty vpít do mých. Jazykem mi vklouzl mezi zuby, polechtal mě, než se odtrhnul. „Uvidíme se brzy.“ Ještě jeden polibek na čelo a byl pryč, mířil ke garáži.

Držela jsem Nazboo, když jsme šly k hlavním dveřím, abychom mu z verandy zamávaly.

Nazboo zakňučela, když vycouval z garáže na ulici a nechal ji tam s její druhou nejoblíbenější majitelkou.

„Je mi to líto,“ přejela jsem jí po uších, „ale on se brzy vrátí. No tak. Než se vrátí zpátky, něco sbalíme.“

Spěchala jsem s vlastní sprchou – neobtěžovala jsem si mýt vlasy – pak jsem si natáhla úzké džíny a šedý rolák nadměrné velikosti a své oblíbené černé kecky. Nazboo mě strážila, zatímco jsme jely přes město, a když jsme dojely ke mně, rozhodla jsem se začít balit v malé pracovně.

O dvě hodiny později jsem seděla na podlaze, třídila knihy a papíry na tři kupky: Nechat, vyhodit a Jamie. Kupka nechat rostla nejvýš, hned v závěsu byla kupka vyhodit. Ta Jamieho byla nejmenší s několika jeho starými knihami, které jsem se rozhodla dát Jimmymu.

„Nazboo!“ Zavolala jsem, dala jsem si pauzu od třídění.

Zmizela tak před patnácti minutami a já jsem neslyšela ani její packy, jak ťapkají po dřevěné podlaze, což znamenalo, že buď usnula, nebo dělala potíže.

Čekala jsem a poslouchala, ale nic. „Nazboo!“

Tentokrát jsem slyšela, jak peláší z obýváku, než proběhla chodbou a vběhla do pracovny s knihou v tlamě.

„Ne!“ Vyskočila jsem z podlahy. „Zlobivá holka.“ Vytáhla jsem jí tu knihu z tlamy a zašermovala jí prstem před obličejem. „Zlobivá holka, Nazboo. Ne. Ne. Ne. Knihy nežvýkáme.“

Kruci. Ani jsem ji nemohla vinit. Při svém ranním spěchu jsem jí zapomněla vzít její žvýkací tyčinky.

Vyšla jsem z pracovny do kuchyně, vzala jsem papírový ubrousek, abych knihu otřela. Jakmile byla suchá, poznala jsem, že je to jedna z Jamieho kupky.

„Jimmy už ji teď nebude chtít.“ Obal byl poškozený od zubů a slin, ale vnitřek nebyl tak špatný. Listovala jsem stránkami, překvapená, když z prostředka vypadl schovaný dopis.

Přehnutý na tři díly, na horním bylo napsáno Jamiemu k 35. narozeninám.

„Ó můj Bože.“ Zalapala jsem po dechu a zakryla si ústa.

To bylo ono. Ten dopis, o kterém jsem si myslela, že je ztracený. Dopis, který si napsal Jamie sám sobě za deset let.

Ten dopis, který Jamie psal toho dne, kdy zemřel.

Tenhle dopis byl jednou ze dvou věcí na jeho narozeninovém seznamu, kterou udělal sám. Já jsem ho hledala. Rok po jeho smrti jsem obrátila dům vzhůru nohama, jak jsem po něm pátrala, ale nikdy jsem ho nemohla najít. Ale tady byl, zastrčený do knihy, kterou Nazboo použila jako žvýkací hračku.

A teď jsem si konečně mohla přečíst poslední slova, která Jamie kdy napsal.

Do očí mi vhrkly slzy, ale já jsem spolkla to pálení v krku a dvakrát se zhluboka nadechla. Pak jsem šla do své malé jídelny ke stolu a posadila se. Opatrně jsem ten dopis otevřela a usmála se na Jamieho lajdácký rukopis. Zaplňoval jen půlku stránky. Samozřejmě nebyl jeho dopis dlouhý – to nebyl jeho styl.

Nadechla jsem se, zcela jsem naplnila plíce a pustila se do čtení jeho slov.

Starému já,

Dostal ses sem, kámo, takže než ti bude čtyřicet, chtěl jsem ti dát radu. Neprožívej krizi středního věku. Nebuď jako ti hoši. Je to smutné a patetické a opravdu bys mě nasral. Rozhlédni se. Jsem si jistý, že jsi pořád v pohodě, protože ty jsi já. Tvoje žena je neskutečně žhavá. Život je fajn. Takže zůstaň v pohodě a buď na Poppy hodný. Ona je tou nejlepší věcí, co se ti kdy stala.

Neposer to,

Mladé já

Smála jsem se se slzami v očích. Tohle byl prostě… takový Jamie. Tenhle dopis byl naprosto úžasný, směšný a sladký, jako byl můj manžel.

A já jsem byla tak ráda, že jsem ho našla. Teď jsem ho mohla dát k jeho narozeninovému seznamu, kam patřil.

Děkuji ti, Jamie. Děkuju, že jsi mi pomohl to najít.

Jestli to byl Jamie nebo ne, to jsem nevěděla. Jen jsem byla vděčná, že mě další shoda okolností zavedla k jeho dopisu.

Tyhle neskutečné náhody.

A možná to bylo hloupé, ale poděkovala jsem štěstěně za to, že mi přinesla Colea.

Vzlykla jsem, znovu jsem se usmála i přes zamlžené oči, když jsem četla dopis znovu. Pak jsem ho znovu složila a dala si ho do kabelky, kde jsem ho zastrčila do Jamieho deníku. Zítra ho dám přečíst i Jimmymu. Bude se mu líbit.

Po tom, co byl deník bezpečně schovaný, sklonila jsem se, abych poškrábala Nazboo za uchem. „Myslím, že nejsi v průšvihu. Ale už žádné žvýkání knih, chápeš?“

Ona mi olízla tvář.

„Beru to jako ano.“ Vstala jsem a kývla ke garáži. „Pojď. Uvidíme, jestli najdeme nějaké krabice.“

O hodinu později jsem měla v krabicích kupku s označením „Nechat“ a nakládala je do auta. Kupku „Vyhodit“ jsem dala do smetí a zkontrolovala si telefon, jestli mi nepsal Cole. Nepsal, tak jsem se rozhodla sbalit kuchyni.

O hodinu později, když byly všechny šuplíky prázdné a čisté, jsem znovu zkontrolovala telefon, pořád jsem o Coleovi neslyšela.

„Pravděpodobně toho má hodně,“ řekla jsem Nazboo.

Otevřela své hnědé oči, ale jinak se ani nehnula z místa vedle lednice, kde usnula.

„Pošlu mu zprávu.“

Poslala jsem krátkou zprávu s otázkou, jestli nemá tušení, kdy na stanici skončí, a pak jsem se vrátila k balení.

Uběhlo deset minut a můj telefon stále zůstával zticha na lince. Oči mi klouzaly k obrazovce tak často, že jsem se přestala na balení soustředit. Ale bez ohledu na to, jak silně jsem se snažila soustředit na třídění nádobí a kuchyňských spotřebičů, jsem se nemohla zastavit před neustálou kontrolou svého mobilu. A pokaždé, když se ukázalo, že nic, moje panika rostla.

Na tom bylo něco přízračně známého. Něco zcela nevítaného. Vynořily se mi vzpomínky na poslední krát, když jsem byla v téhle kuchyni a zoufale jsem chtěla, aby telefon zazvonil.

Je v pořádku. Jen je v práci. Znovu a znovu jsem si připomínala, že je Cole v pořádku. To úzkostlivé mravenčení na zadní části krku se dělo jen proto, že jsem byla tady. Že jsem našla Jamieho dopis a osvěžila staré vzpomínky. Je to jen déjá vu.

Navzdory mému nejlepšímu úsilí nesrovnávat minulost se současností, se mi do srdce zaříznul strach, když zazvonil domovní zvonek. Zadržela jsem dech, když jsem na nejistých nohou obešla kuchyňský roh.

Očima jsem hledala okno na dveřích a na chvilku jsem se vrátila o pět let zpátky. Trvalo mi vteřinku, než jsem oddělila vzpomínky od reality, ale když jsem to udělala, skoro mě odrovnala vlna úlevy, která do mě narazila.

Na druhé straně za sklem byla Coleova krásná tvář.

Spěchala jsem chodbou – Nazboo se mě snažila dohonit – a otočila jsem klíčem.

„Ahoj,“ vydechla jsem a přitiskla si ruku na svoje pořád divoce bušící srdce. „To bylo to nejintenzivnější déjá--“

Přestala jsem mluvit, když jsem se podívala Coleovi do očí. Byly plné bolesti. Hrůzy. Už jsem tu kombinaci v jeho očích předtím viděla. Byl to ten samý pohled, který měl té noci, co stál na téhle verandě a říkal mi, že můj muž byl zavražděn.

„Cole?“

Můj hlas mu podle všeho ještě přitížil a celá jeho tvář se zkroutila v agónii.

„Ty mě děsíš. Co je? Řekni mi to.“ Čekala jsem ještě tři údery srdce. „Prosím.“

On ztěžka polknul. „Našli jsme osobu, která zabila Jamieho.“

Přitiskla jsem si ruku na pusu, když mi unikl vzlyk. Žádné množství uklidňujících nádechů nemohlo zadržet moje slzy, jak mi zaplavily oči a začaly mi stékat po tvářích. „Našli jste? Je konec?“ V hrudi se mi usadil neuvěřitelný pocit konečnosti.

Stále jsem plakala, ale slzy už nebyly plné strachu. Byly plné úlevy. Bylo po všem.

Cole přikývl, ale nevypadalo to, že se mu ulevilo. Nebyla to dobrá zpráva? Nějaký vrah byl pryč z ulic. On toho zločince našel. Proč pořád vypadá, jako by chtěl být kdekoli jinde, jen ne na mé verandě?

„Je toho víc.“ Hlas mu selhal.

Znovu se vrátilo napětí, naplnilo mé svaly, když jsem tiše stála a čekala, až bude Cole pokračovat.

Když jsem se podívala k jeho nohám a pak zpátky nahoru, slzy v jeho očích mi udeřily do hrudi jako kladivo.

„Co?“ prosila jsem. „Proč mi to nechceš říct?“

Po tváři mu stekla slza. „Je to moje vina. Je moje vina, že byl Jamie zavražděn.“