DL - 20. kapitola 1/2

Překlad: Arey
Kor.: Ann

20/ Kash

Nasadil jsem si řetízek s odznakem přes hlavu, na něj si oblékl tričko a vestu, do které jsem si zastrčil zbraň. Obul si taktické boty a projel si rukou vlasy, zatímco jsem vycházel z ložnice.

Bylo to divné. Připravovat se do práce, když byla Rachel doma většinou znamenalo, že jsem se snažil připravit a ona se snažila ze mě co nejvíc oblečení sundat. Teď když byla zpět jsem nečekal, že se k tomuhle hned vrátíme. Ale zavírala se v šatně pokaždé, když se převlékala a vždycky vyšla z ložnice, když jsem se převlékal já. A už to byly skoro tři týdny, co se vrátila domů.

Zastavil jsem se u konce chodby a opřel se o zeď, sledoval ji. Seděla na vzdálenější straně gauče, nohy měla přitažené k tělu jak se u ní stalo zvykem a dívala se do zahrady. Na kolenou měla položený deník a v ruce držela propisku tak, jako by zapomněla, že právě něco psala.

Tohle se dělo často. Psala víc, než předtím a i když nepsala, tak se občas zastavila a jen zírala… většinou ven. Neptal jsem se, na co myslí nebo na co vzpomíná, protože nebylo těžké na to přijít. Většinou jsem ji nechal o samotě s jejími myšlenkami.

Mimo to se zlepšovala a já na ni byl pyšný. Po druhém dni doma, kdy vešla do obýváku s prstenem zpátky na prstě, jsme začali pomalu pracovat na všem. Ani jeden z nás neupozornil na to, že si ho zase nandala, ale já se nemohl ještě několik hodin poté přestat usmívat.

Pracovali jsme na jejím strachu a úzkosti stejně jako na mé žárlivost a nejistotě vzhledem k Trentovi. Ale hlavně jsme pracovali na tom, abychom to byli zase my. Od druhé sprchy nebrečela, co vím. A po dlouhém rozhovoru o tom, jak se cítí, že nezná toho muže, který ji zachránil… mi pomalu zase začala říkat Kash. Moje drsná Rachel tam pořád byla, jak jsem viděl druhý den jejího návratu, a její chování se postupně vracelo. Vrátil jsem se k tomu, že jsem se k ní choval jako už od začátku a ona se se mnou zase začala lehce hádat a škádlit mě. Každý den se usmívala o trošku víc.

Ačkoliv se mě na něj neptala, věděl jsem, že se musím ujistit, že je Trent v samostatné cele, takže se k němu nikdo kromě stráží nedostane. Taky jsem věděl, že o něm nemluví jen kvůli mně. Protože každou noc vyslovovala jeho jméno ze spánku. Někdy jsem v jejím hlase cítil strach nebo bolest, někdy to bylo jako by tam stál… a nic se nestalo. Pracovali jsme na našem vztahu a já bez pochyb věděl, že mě miluje, jen jsem občas přemýšlel, jakým způsobem na něj myslí. S Masonem jsme pracovali poslední týdny na tom, abychom ho dostali někam do bezpečí, ale protože o něm Rachel nezačala mluvit sama, nevěděl jsem, jak jí to říct… hlavně když tu byla možnost, že se nám to nepovede.

Každou noc jsem ji v posteli držel v náručí, využíval možnosti líbat ji do vlasů, na čelo, tváře, krk… ale od druhého rána co se vrátila jsme se nepolíbili. Občas se mě lehce dotkla, sem a tam, a když jsem ji držel v náručí, hledala mě očima, zatímco mi prsty jemně přejížděla přes tvář a ve vlasech. Byla to ta nejsladší bolest, jakou jsem kdy zažil.

Odtlačil jsem se od zdi a Trip zvedl hlavu, sledoval mě, jak jdu k němu a Rachel. Vrátil se k nám domů před několika dny a od té doby se od Rachel ani nehnul. Pohladil jsem ho po hlavě a snažil se nepotřást tou svou, když jsem stál přímo vedle Rachel a ta se ani nepohnula.

Lehce nadskočila, když jsem se dotkl prstem její tváře, ale usmívala se a položila mi ruku na prsa a podívala se na mě.

„Musím do práce, Kyselko.“

Stáhla rty k sobě a přejela mi prstem po straně krku. „Opatruj se.“

Naklonil jsme se a políbil ji na krk a pak blíž k uchu, než jsem zašeptal: „Vždycky. Miluju tě, Rachel.“

„Taky tě miluju.“

Sotva jsem vyšel z domu, když se ozval telefon s tónem, který jsem si nastavil pro policejní oddělení. Podíval jsem se dolů a viděl jméno ŠÉF na obrazovce. Dvakrát jsem zkontroloval čas, abych se ujistil, že nejdu pozdě, než jsem hovor zvedl.

„Ano, pane?“

„Máš namířeno do práce nebo máš něco rovnou v ulicích?“

„Myslím, že já i Gates jdeme nejdřív do práce. Na dnešek toho moc naplánovaného nemáme.“

„Skvěle, přijďte za mnou hned jak sem dorazíte. Mám něco, o čem si musíme promluvit.“

Na chvíli jsem se zastavil a stiskl víčka k sobě. „Oba?“

„Jen ty.“

Kurva. „Jasně. Hned vyjedu.“

„Zatím.“

Přehodil jsem nohu přes Harley a snažil se nepřemýšlet nad tím, o čem si se mnou chce promluvit. Šel jsem proti rozkazu policie při hledání Rachel a Mason a já jsme oba měli už tři schůzky s šéfem a dalšími detektivy, kteří na případu pracovali. Všichni se shodli, že by nás neměli suspendovat nebo potrestat, ale pořád jsem měl strach.

Hned jak jsem se posadil naproti němu, strach vystřídalo zmatení, když položil na stůl deník z důkazních materiálů.

„Tohle jsme našli v budově, kde drželi tvou snoubenku.“

Rachel zmínila, že si psala deník. Sevřel jsem opěrky židle tak, abych se po deníku nenatáhl.

„Je na tobě, jestli jí řekneš, že jsme si ho celý přečetli, abychom získali nějaké informace, ale nic tam není. Nic navíc, než co řekla detektivům, kteří ji vyslýchali. Většinou jde o dopisy jejím blízkým o jejím strachu. Takže ti ho dávám. Hodně psala o tobě, ale ty znáš svou snoubenku, takže je na tobě, jestli si myslíš, že bys ho měl přečíst nebo ne. Stejně jako jestli jí ho vrátit. Možná nechce mít u sebe něco, co by jí tu dobu připomínalo.“

Samozřejmě, že to chci kurva číst. „Díky, šéfe. Cením si toho. Je ještě něco, o čem se mnou chcete mluvit?“

„Ještě jedna věc, když jsme tu sami, Ryane. Naprosto mimo záznam a popřu to, jestli to někomu řeknete.“

Lehce jsem zvedl rty do úsměvu a založil si ruce na prsou. Jeho proslovy mimo záznam byly většinou o někom ze stanice nebo že ho navštíví příbuzní. A většinou to byly zábavné věci. Uvolnil jsem se a čekal, než začne.

„Chápu, proč jsi to udělal. Kdyby šlo o mou ženu nebo moje děti, udělal bych cokoliv, abych je našel a dostal zpátky. Ve chvíli, kdy ses dal k polici jsem se rozhodl, že tě stáhnu z hlídek a nasadím tě do horších situací, než si lidé dokážou představit. To čím jste si s Gatesem prošli a co jste udělali, abyste přežili mezi těmi lidmi, z vás udělalo skvělé detektivy. Naneštěstí pro mě a další detektivy jste taky začali mít pocit, že nemusíte někdy dodržovat zákony, ale abych byl upřímný, nemůžu to po vás vyžadovat po tom, co jste pro nás udělali za ty roky. Chci jen abys věděl, že vím, proč jsi to udělal. Vždycky za tebou budu stát za to, co jsi pro nás udělal.“

Naprosto nečekané. Mason a já jsme z toho vyvázli, ale šéf nebyl nadšený ani na jednom z našich předchozích setkání. Seděl jsem tam, nezmohl se ani na slovo, než se šéf zvedl a natáhl ke mně ruku. „Děkuju, pane. Cením si toho.“

„No, už tu bylo hodně kamarádíčkování. Nepotřebuju, abys byl na měkko. Vypadni odsud a jdi pracovat.“

„Ano, pane. A děkuju.“ Zvedl jsem deník do vzduchu a vyšel ven.

Mason už seděl u stolu, když jsem tam došel a když jsem mu to vše řekl, posadil jsem se ke svému stolu a snažil se pracovat. Ale o několik hodin později jsem nemohl přestat myslet na ten deník, i když jsem ho přesunul do šuplíku, abych na něj neviděl. Podíval jsem se na Masona, který si házel míčkem nad hlavou, než jsem šuplík otevřel.

„Ježiš, no konečně. Nemohl jsem se soustředit kvůli té věci.“

Podíval jsem se na Mase a sledoval, jak si házel míčkem.

„Ty ses nemohl soustředit? A jak si myslíš, že jsem se já soustředil?“

„Nevím, ale fakt nemáme důvod proč jít do ulic pokud nás nikdo nezavolá. Jen tu sedím a nic nedělám. A myslím jen na ten deník, jak ho chci otevřít a přečíst si ho.“

„Masi, nebudu ho číst.“

„No, já taky nechci poslouchat její zamilované dopisy pro tebe. Nech mě přečíst ten zbytek.“

Jako třeba její zápisy rodičům? Ne. „Jestli tam něco takového bude, přečtu ti to.“

Prolistoval jsem deník a nechal Masona, aby mi četl přes rameno části, o kterých jsme si mysleli, že jsou zajímavé. Každý den psala mně a rodičům a taky o tom, co se stalo během dne. Co jedla, co pila, o čem s Trentem mluvili. Jak jsem řekl, zápisky z únosu.

Za půlkou její zápisky pro rodiče přestali a pak už tam nic nebylo. Opřel jsem se o opěrku a založil si ruce za hlavou.

„Je tam ještě něco?“ zeptal se Mason a přitáhl si židli ke mně.

„Ne, to je všechno. Prostě to skončilo.“

Sledovali jsme prázdné stránky, které se přetáčely ve vzduchu, a já se pohnul na židli ve stejné době, kdy Mason zašeptal, „Sakra, to je krev?“

„Cože?“ Přejel jsem přes posledních deset nebo kolik stránek, na kterých byla krev a zastavil se, když jsem narazil na poslední stranu. „Pane bože.“

„Co? Co je-kruci...“ Nedořekl, když viděl hlavičku papíru.

Přečetl jsem poslední stránku a sklonil hlavu. Mason si ode mě deník vzal, aby si to mohl přečíst taky.

„Ukážeš jí to?“

Poškrábal jsem se na krku a podíval se na něj, než jsem pokrčil rameny.

„Musím. Nemůžu to před ní tajit. Nesnášela by mě, kdyby to později zjistila.“

Přikývl a položil mi deník zpět na stůl. „Souhlasím. Sakra, doufám, že to nijak nenaruší váš vztah.“

„Já taky.“ Vydechl jsem těžce. Tohle by mohlo změnit úplně všechno. „Já taky.“