TBL - 20. kapitola

Překlad: Lenuszka

28. narozeniny: Crowd surfing

Cole

„To si děláš prdel,“ řekl Matt a posadil se na kraj mého stolu.

„To je zatraceně šílené.“

Matt potřásl hlavou, vstřebával všechno, co jsem mu řekl. „No ty vole.“

No ty vole. Tohle byla minulý večer přesná slova Poppy.

Bylo mi zle z toho, co se stalo Tuesday Hastingsové. Její otec, Aaron Denison, byl smažka. Jeho jméno stálo na sledovacím seznamu drogové zásahové skupiny, ale jelikož nebyl hlavním hráčem, neodsoudili jsme ho. Místo toho jsem strávil svůj čas tím, že jsem šel po dealerech jako byl třeba Aaronův kámoš Tommy Bennett.

Tommy byl odporný hajzl. Jeho specialitou bylo zatahovat do toho děti, takže mu pomáhaly prodávat drogy svým naivním kamarádům, ale bohužel jsme to nemohli ani za boha dokázat. Ani jsme ho nebyli schopni zabásnout za užívání – pokud mi bylo známo, nikdy se nedotkl zboží, které prodával. Procházel mu prodej drog, který ruinoval život ostatním.

Ztuhnul jsem, když jsem pomyslel na ten druh potěšení, který si vzal od Tuesday. A Poppy neúmyslně darovala Tuesday Jamieho pick-up. Dceři Kennedy Hastingsové. „Musíme chlápky jako je Aaron a Tommy dostat z ulic.“

Matt přikývnul. „Škoda, že ta dcera Poppy neřekla, jestli ji Tommy napadl.“

„Já vím,“ povzdechnul jsem, „ale dává mi to celou kupu motivace, abych zabásnul jeho prdel. Možná ho nedostaneme za sexuální napadení, ale dealování mu zajistí krásný rozsudek s dlouhým vězením.“

A jakmile odstraníme Tommyho, půjdu po Aaronovi.

Posledních pět let jsem Tuesday Hastingsovou – nebo Poppy – nehlídal. Ale když mě Poppy požádala, abych ji zkontroloval, taky jsem byl zvědavý. Hledal jsem Tuesday přes měsíc, začal jsem ve škole. Nejdřív to vypadalo slibně. Byla studentkou se samými jedničkami. Měla dokonalou docházku a učitelé ji očividně milovali. Všechno ukazovalo na chytrou, nekonfliktní teenagerku.

Vypadalo to tak dobře, že jsem nijak nespěchal s prověřením jejího života doma.

Teď jsem litoval, že jsem čekal tak dlouho.

Teprve včera jsem zjistil, že byla Tuesday po Kennedyině smrti umístěna k Aaronovi. Kennedy si Aarona nikdy nevzala a měla Tuesday ve výhradní péči – ani své dceři nedala příjmení jejího otce. Ale po těch vraždách, byl Aaron další na řadě. V té době se nevědělo, že bral drogy.

Buď to tehdy tak dobře skrýval, nebo do toho spadl během toho, co už u něj jeho dcera žila.

„Nejšílenější je celé to načasování,“ řekl jsem Mattovi. „Včera jsem volal sociálku, když mi Aaronovo jméno vyskočilo u Tuesdayina zákonného zástupce. Řekl jsem jim, že je závislý a že by tam měli zajít.“

Matt se zakřenil. „Ale Poppy přišla na pomoc první.“

„To ano.“

Tuesday směřovala do Oregonu, aby žila s Kennedyinou matkou, která dostane svou vnučku do opatrovnictví, což měla mít celou dobu. A já jsem dnes ráno přišel na stanici s ohnivým odhodláním v žilách, abych strčil Tommyho Bennetta a Aarona Denisona do vězení, aby jí už nikdy nemohli zranit.

„Tommy je pro zásahovku cílem číslo jedna.“

Matt přikývnul. „Souhlas. Půjde ke dnu.“

„Naplánujeme to, až se později setkáme se zbytkem týmu.“ S přikývnutím k jeho stolu, jsem změnil téma k případu vraždy. „Registr vozidel mi podal informaci o těch nově získaných poznávacích značkách, které jsme jim poslali. Dal jsem ti na stůl seznam jmen.“

„Super.“ Matt vstal a šel ke svému stolu, otevřel složku, kterou jsem tam předtím položil. „Bože, doufám, že tu najdeme vodítko.“

„Já taky.“

Měsíce, které jsem strávil prací na vraždě v obchodě s alkoholem, mě vyčerpaly. Nesnášel jsem, že všechno, co máme k dispozici, byla stará videa. Nesnášel jsem, že po celé té době jsme udělali jen tak malý pokrok. Ale nejvíc jsem nesnášel, že jsem neměl nic, co bych Poppy dal. Nemohl jsem jí říct, že jsme našli Jamieho vraha, ale taky jsem jí nemohl říct, že byl případ odložen.

Ta stagnace – bezmoc – mě nahlodávala.

Ale snad to nebude trvat věčně. Matt a já jsme měli poslední zoufalý pokus, abychom vystopovali jakékoli vodítko.

„Ten seznam,“ Matt poklepal na tu složku, „pokud v něm nic není, nevím, co ještě uděláme.“

Nic. Pokud nás ten seznam k ničemu nedovede, jsme v pytli. „Já kruci doufám, že něco najdeme, ale nedělám si velké naděje. Pokud nás ta žena, kterou jsi vyslýchal minulý měsíc, k ničemu nedovede, nemyslím si, že bychom něco našli tady.“

„Nechci přiznat porážku, ale asi máš pravdu.“

Matt strávil poslední měsíc výslechy potenciálních podezřelých – celkem šesti žen. Každá byla zachycena na kamerách, jak v den vraždy opouští nákupní komplex. Každá měla tmavé vlasy a měla toho dne džíny. Každá odjela z parkoviště sama. Šest žen, a všechny byly čisté.

Tři z nich měly alibi. Díky svým telefonům byly vyloučeny, protože v době vraždy telefonovaly nebo posílaly zprávy. Jedna žena měla v obchodě svého náctiletého potomka, ale jelikož tam přijeli každý svým vozem, na kamerách jsem si je nespojili. A dvě další ženy byly v době střelby u pokladny v potravinách. Jejich nevinu dokázaly výpisy z jejich kreditních karet.

Potvrzování alibi – odporně dlouhý proces – bylo pro vyšetřování důležité, ale po počátečních výsleších jsme s Mattem věděli, že žádná z těch šesti žen, které jsme předvolali, nebyly potenciálně podezřelé. Žádná z nich neměla motiv. Každá z nich na tom byla finančně celkem slušně. Neměly důvod k loupeži v obchodě s alkoholem kvůli pár stovkám dolarů.

Což znamenalo vrátit se zpátky k video záznamům, a znovu trávit časná rána procházením toho všeho. A tentokrát si posvítíme na každou ženu na záznamu, tečka. Identifikovali jsme sedmnáct dalších vozidel, které vyjely z komplexu s ženou za volantem. Příští týden je Matt začne povolávat k výslechu, a s trochou štěstí najdeme nějaké vodítko před Vánocemi.

Jinak je ten případ mrtvý. Matt i já jsme udělali vše, co jsme mohli.

„Řekl jsi něco z toho Poppy?“

Zatřásl jsem hlavou. „Nechci ji nic říkat, dokud to nebudu vědět jistě.“

„Omlouvám se.“

„To není tvoje vina. Chytali jsme se stébla. Myslím, že Poppy ví, jak malá je pravděpodobnost, že něco najdeme. Já jen… nechci ji zklamat.“

„V tomhle ti to nezávidím.“

To já taky ne, ale pokud jí bude třeba říct jen samé špatné zprávy, chci, aby je slyšela ode mě.

A ještě jsem se nevzdal.

***

„Dneska máš velký den. Jak se cítíš?“ zeptal se Jimmy Poppy.

Ona se o mě opřela bokem, když jsme stáli u pultu v restauraci.

„Dobře. Jen doufám, že to nepokazím.“

Jimmy si dal doušek své kávy, oči mu zjihly, když se na Poppy podíval zpátky. „Jsem na tebe hrdý, že to dokončíš.“

„Díky, Jimmy.“

Svou paží kolem jejích ramen jsem si ji přitiskl blíž. „Já taky.“

Dneska Poppy udělá poslední věc na Jamieho narozeninovém seznamu.

Připravoval jsem to týdny, pečlivě jsem ji sledoval, jak jsem čekal, že se sesype. Ale měl to vědět lépe. Moje Poppy to zvládla s čistou elegancí.

A tak jsem byl prostě rád, že se to stane dneska. Byli jsme hotoví. Žádné další seznamy. Žádné další ohlížení se zpět. Poppy a já jsme byli volní, abychom se dívali kupředu, na cokoli, co nám vejde do cesty.

„Ještě udělám pár posledních věcí v kuchyni a můžeme jít.“ Poplácala mě po břiše a já jsem ji pustil.

„Dej si na čas. Nemusíme jet ještě další hodinu.“

„Chcete dolít, kluci?“ zeptala se Jimmyho a Randalla, jako odpověď dostala dvě přikývnutí.

„Já to udělám.“ Vzal jsem konvici s kávou, kterou jsem měl za sebou. „Ty běž dozadu.“

„Díky.“ Usmála se a zmizela v kuchyni.

Dolil jsem Jimmymu a Randallovi hrnek, než jsem si doplnil i svůj. Pak jsem se vydal kolem pultu, bavil se se zákazníky a nabízel jim taky. Dnes ráno bylo v restauraci nabito. Molly i Helen pobíhaly sem a tam, uklízely stoly a nosily jídlo. Poppy tam byla od čtyř, ujistila se, že bude na víkend dostatek jídla.

„Dneska je tu nával,“ zabručel Randall, když jsem za nimi přišel zpátky.

„Starý dobrý Ryso-grizzlí víkend. To je vždycky plno lidí.“

Rysové z Montanské Státní Univerzity hráli každoroční fotbalový zápas proti Grizzlyům z Univerzity Montana. Ta rivalita – taková, která se lety stala slavnou – přitáhla do Bozemanu obrovské davy pokaždé, když zápas hostili Rysové.

Jelikož se hrálo vždycky třetí víkend v listopadu, byla většinou zima jako blázen. Posledních několik let jsem ten chaos na stadionu vynechával a jen jsem sledoval zápas v domě rodičů během jejich každoroční párty, ale tento rok tu zimu unesu s Poppy po boku, aby mohla dokončit Jamieho seznam.

Dneska udělá skok do davu.

„Kruci, škoda, že nemám lístek,“ povzdechl si Jimmy. „Rád bych tam byl s ní. Myslíš, že bude v televizi?“

Ten záblesk v jeho očích mě nutil se rozesmát. „Kdyby náhodou, nahrávám si ten zápas doma.“

Nechal jsem Jimmyho a Randalla špičkovat, a šel jsem k pokladně, když přišel zaplatit nějaký zákazník. Po tom, co jsem namarkoval útratu, jsem obešel stoly a znovu nabídnul dolití kávy.

Poslední dobou jsem byl v restauraci pořád. Pokaždé, když jsem tu byl, jsem se snažil Poppy a Molly pomoct. Dělal jsem jen malé věci, jako doplňování kávy nebo vody. Kasírování. Všechno, co se týkalo jídla, jsem nechal zaměstnancům. Ale i ta malá pomoc mi dávala pocit, že jsem součástí The Maysen Jar – což bylo něco, co se Poppy líbilo stejně jako mně.

Když vyšla z kuchyně a spatřila, jak dělám novou konvici kávy, její úsměv přiměl moje srdce vynechat úder.

Zvenku i zevnitř byla Poppy ta nejskvělejší žena na světě. Můj život začal ve chvíli, kdy vešla do tělocvičny a zajala mou duši.

„Díky.“ Postavila se na špičky s tácem v ruce, aby mě políbila na tvář.

„Bez problémů.“

Postavila svůj tác a začala vykládat dózy do vitríny. „Uděláš pro mě něco?“

„Bez váhání.“ To ji vždycky rozesmálo.

„Zkusil bys ten banánový chleba, který jsem právě udělala? Je v kuchyni. Přidala jsem tam čokoládové lupínky a nevím, jestli mi to chutná nebo ne.“

„Proč musí všechny nové věci vždycky zkoušet on?“ stěžoval si Randall. „Měla bys zkusit někoho z nás, kdo by ti vlastně dal upřímný názor.“

Poppy se narovnala a dala si ruku v bok. „On mi říká upřímný názor.“

Randall protočil oči a Jimmymu zaskočila káva.

Bastardi. Snažili se mě dostat do problémů.

Poppy spadla brada, když se na mě podívala. „Ty mi lžeš?“

„V žádném případě.“ Zvednul jsem ruce. „Vždycky ti říkám pravdu. Miluju tvoje jídlo.“

Lišácky se na Randalla zašklebila. „Vidíš?“

„Tak můžu dostat ten zatracený banánový chleba nebo co?“

„Udělej to dvakrát,“ objednal si Jimmy.

Nějaký mladý muž vedle Jimmyho si odkašlal. „Promiňte, že ruším.“ Ten mladík měl tak dvacet a očima směřoval ke mně. „Důstojníku Goodmane, um… nepředpokládám, že si mě pamatujete.“

Postavil jsem kávu a přistoupil k pultu, napřáhnul jsem ruku. Jeho tvář jsem okamžitě poznal, ačkoli vyrostl, ale trvalo mi chvíli, než jsem si vzpomněl na jeho jméno. Jak se to k sakru jmenoval? Adam? Eric? „Isaac?“
„Jo.“ Usmál se. Nechtěl jsem se vtírat, ale viděl jsem vás a jen jsem vás chtěl pozdravit, než půjdu. A taky poděkovat. Za to, co jste pro mě udělal. Že jste mi dal šanci.“ Zvedl jeden prst, jako jsem to udělal já ten večer, co jsem mu dal jeho jedinou šanci. „Nikdy jsem na vás nezapomněl.“

Pokrčil jsem rameny. „Nic to nebylo.“

„Pro mě ano.“ Znovu mi podal ruku. „Každopádně se můžete vrátit ke svému rozhovoru. Rád jsem vás znovu viděl.“

„Já taky.“

Ještě jednou přikývnul, otočil se a odešel. Zíraly na mě oči Poppy, Jimmyho a Randalla. Čekali na vysvětlení, ale já jsem zůstával zticha a sledoval Isaaca, jak odcházel z restaurace.

Když se za ním dveře zavřely, vzal jsem si svou kávu. „Takže banánový chleba s čokoládovými lupínky? Přinesu je.“

Než se Jimmy s Randallem mohli vyptávat na Isaaca, zmizel jsem do kuchyně s Poppy v patách.

„Co to bylo?“

„Oh, nic zvláštního. Jen mladík, který kdysi dávno potřeboval přibrzdit.“

„To je to, co znamená ‚jediná šance‘? Brzdu?“

„Jo.“ Přikývnul jsem. „Jednou mi tu šanci někdo dal, a od té doby se to snažím splatit.“

„Oh,“ zamumlala. „Řekneš mi o tom?“

Nerad jsem mluvil o tom, jak jsem si skoro zkurvil život, ale Poppy si to zasloužila vědět. Tak jsem si od kuchyňského stolu odsunul židli a posadil se, přiznal jsem se k něčemu, co vědělo jen málo lidí.

„Vždycky jsem chtěl být poldou. Už od malička. Po střední jsem chtěl jít přímo na akademii, ale mí rodiče chtěli, abych šel na vysokou a měl titul. Táta říkal, že když budu bakalář, pomůže mi to pohnout se nahoru po žebříčku ve vojenských silách, tak jsem souhlasil a nastoupil na MSU. Ale nebral jsem to vážně. Alespoň ze začátku ne. Vynechával jsem spoustu hodin a chodil na spoustu večírků.“

Poppy si sedla na židli vedle mě. „Vyletěl jsi u zkoušek?“

Zakřenil jsem se. „Ne, ale taky jsem nedostal áčka, to je jasné. Ale to flámování mě dostalo do problémů. V prváku jsem šel na párty mimo město. Příliš jsem pil, ale myslel jsem si, že když pojedu po vedlejších silnicích, bude to v pohodě. Při cestě zpátky jsem zahnul, abych se vyhnul jelenovi, najel jsem autem do příkopu a uvíznul ve sněhu.“

Žaludek se mi kroutí, když myslím na tu noc. Měl jsem štěstí, že to nebylo horší. Že jsem nikoho nezranil. Že jsem nezranil sebe. Ani jsem si nerozbil auto.

„Policistka, která mě našla, mě mohla vzít rovnou do vězení. Mohli mi přišít řízení pod vlivem, a bylo by po kariéře policisty. Ale ona to neudělala. Strčila mi prst do tváře a řekla, ‚Tohle je tvoje jediná šance.‘ Pak mě zavezla domů, ne na koleje, ale k našim, a na měsíc mi zabavila klíče od auta.“

„Byli tví rodiče naštvaní?“

„Hůř.“ Povzdechl jsem. „Byli zklamaní.“

A od té noci jsem se je snažil nikdy znovu nezklamat. Začal jsem brát školu vážně. Zlepšil jsem si známky a držel jsem se pryč od problémů až do promoce a i na akademii. Všechno jen proto, že jsem dostal šanci.

„Takže jsi dostal jedinou šanci a teď ji dáváš taky.“

Přikývnul jsem. „Když si to situace žádá. Respektuju právo a pravidla máme z určitého důvodu, ale ne všechno je jen černé a bílé. Někteří lidé jako Isaac, si zaslouží druhou šanci.“

Poppy mi dala ruku na tvář. „Jak jsem mohla mít takové štěstí a našla tě?“

„Je to přesně naopak, krásko.“

Naklonila se a jemně přitiskla své rty k mým, když se kuchyňské dveře rozletěly.

„Zase líbání?“ Zahihňala se Molly.

„Vždycky.“ Dal jsem Poppy ruku kolem pasu, přitáhl si ji, až sklouzla ze své židle a mezi moje nohy, abych mohl její pusu zajmout. Tentokrát to nebyl jemný nebo sladký polibek. Tenhle byl žhavý a hluboký – polibek, který nechal Poppy ztěžka oddechující, Molly s protočenýma očima a moje péro tvrdé za poklopcem.

„Raději mi dej ten banánový chleba,“ zašeptal jsem. „Jinak najdu něco jiného, co sním a na ten fotbalový zápas se nedostaneme.“

Poppy se mi sklonila k uchu. „Dám ti dohodu. Ochutnáš ten banánový chleba a později ti udělám sama chutě.“

Zamručel jsem jí do rtů. Miloval jsem tuhle ženu.

A jelikož jsem si pořád nebyl jistý, jestli to mám říct, po zápase jí to místo slov ukážu.

***

„Co když mě pustí?“

Políbil jsem Poppy na znepokojené čelo. „Nepustí tě. Pokud budeš cítit, že začínáš padat, jen dej nohy dolů.“

Stáli jsme v moři lidí. Sedmnáct tisíc fanoušků Rysů a Grizzlyů a všechny zraky zaměřené na fotbalové hřiště, ale já jsem nemohl odtrhnout oči od krásky po svém boku.

Po tom, co jsme odešli z restaurace, si Poppy nasadila širokou černou hučku a vlasy jí ve volných kaskádách splývaly přes ramena až k pasu. Nos měla růžový ze zimy a zachumlala se do svého šedého zimního kabátu. Džíny měla zasunuté do černých sněhulí, které jí sahaly ke kolenům.

Vypadala šťastně.

A já jsem si udělal fotku, abych to zvěčnil.

Posledních několik měsíců jsem pro Poppy udělal spoustu fotek – takových, které se daly brát jako její denní fotky – ale dnešní byla mou favoritkou. Vyrovnala se jí pouze ta, kterou jsem udělal před měsícem, když se ve spánku tulila na mém gauči s Nazboo.

Mou pozornost od Poppy odvedlo jásání davu. Byl to teprve první pokus, ale Rysové se blížili koncové zóně.

„Až příště zaskórujeme, zvednu tě nahoru.“

„Dobře,“ vydechla.

Obrátili jsme pozornost zpátky ke hře a tiše tam stáli, jak mládež kolem nás fandila hráčům a nadávala na rozhodčí. Když jsme se dostali na zápas, opustili jsme naše místa k sezení a natlačili jsme se do sekce narvané studenty. Bylo to divoké a šílené – kraválu plno, a musel jsem stát stranou – ale bylo to nejlepší místo pro Poppy, aby udělala, co chtěla.

Přesně jak jsem si myslel, netrvalo dlouho a Rysové překonali zbytek pole a položili touchdown, na stadionu vypuklo peklo.

„Nahoru!“ Popadl jsem Poppy za pas a vysadil ji nahoru.

Chumel kluků z bratrstva v řadách za námi mě nezklamal. Udrželi ji nahoře a poslali ji řadami nahoru, zatímco ležela na zádech.

Crowd surfing jak podle učebnice.

Zasmál jsem se a zvednul telefon. Udělal jsem několik fotek, jak stoupala výš a výš. Když se dostala ke skupince lidí, kteří ji konečně sundali dolů, protlačil jsem se studenty v mé řadě do uličky. Pak jsem bral schody po dvou, než jsme se setkali.

Zastavil jsem jeden schod před ní, takže jsme byli na stejné úrovni očí, dalo mi to skvělý výhled na její chrpově modré oči.

„Zábava?“ zeptal jsem se.

„Jo. Vlastně byla.“ Smála se a hodila mi paže kolem ramen.

Já jsem ji pevně objal a několikrát jsem se zhluboka nadechl jejich vlasů. Voněly jako vanilka a skořice smíchaná se svěžím vzduchem a celou Poppy.

„Děkuju,“ řekla mi do ucha. „Za všechno.“

Pustil jsem ji a zaklonil se.

Stadion byl pořád ohlušující, ale to všechno bylo jen jako šum v pozadí, když jsem měl Poppy v náručí. Povzbuzování, tleskání, pískot, to všechno zmizelo.

Byla tu jenom ona.

Zvednul jsem ruce k její tváři. „Jak jsem ti řekl, rád ti s tím seznamem pomáhám.“

„Ne, já nemluvím o tom seznamu. Tohle je za všechno ostatní. Kvůli tobě se probouzím s úsměvem. Těším se na každý den. Kvůli tobě,“ sundala mi ruku z tváře a přitiskla si ji na srdce, „takhle buší štěstím.“

Přidržela mi ruku na hrudi a v zářivě modrých očích jí zablýsklo.

Miloval jsem tu ženu. Miloval jsem ji tak zatraceně moc, až mě to pohlcovalo.

Co jsem měl kruci za problém? Proč jsem se držel zpátky se svým vyznáním citů? Protože jsem se děsil toho, že pořád miluje svého manžela? Novinka, Cole. Ona bude mít pro Jamieho ve svém srdci vždy speciální místo. To ale neznamená, že mě nemůže milovat taky.

Měla svou minulost.

Já chci být její budoucnost.

Chci jí koupit dalšího psa. Chci ji sledovat s našimi dětmi. Chci s ní tančit na naší zlaté svatbě. Protože já ji nikdy nenechám odejít.

Dokud budu žít, bude Poppy moje.

Trvalo mi to zatraceně dlouho, ale tady na tom ohlušujícím stadionu, jsem na to konečně přišel. Bylo načase říct Poppy, jak moc pro mě znamená – bez ohledu na její odpověď.

Za námi museli Rysové získat další bod navíc, protože stadion znovu vybuchl. Bylo to příliš nahlas, aby mě slyšela to říkat, takže jsem ústy naznačil příští dvě slova. Dvě slova, která budou vždycky patřit jí.

Miluju tě.

Ona se usmála a ústy naznačila, taky tě miluju.

Taky mě miluje.

Sotva se jí rty přestaly pohybovat, už jsem do nich narazil svými. Ponořil jsem se dovnitř jazykem, ochutnával její ústa, a ona mi to hned oplácela. Když jsem se konečně odsunul, měla rty vlhké a rudé přesně tak, jak jsem je měl rád.

„Madam! Promiňte, pane!“

Odtrhnul jsem oči od Poppy, zatímco se k nám kvapem blížil nějaký muž. Měl neonově zelenou vestu s nápisem OCHRANKA na náprsní kapse. „Omlouvám se, ale musím váš požádat, abyste odešla, madam,“ řekl Poppy. „Na stadionu nemůžete provádět crowd surfing.“

„Omlouvám se.“ Zachichotala se a usmála se na mě, než se otočila, aby vyšla schody.

Taky jsem se smál, což toho chlapa z ochranky jen naštvalo a následoval jsem Poppy. V době, kdy jsme došli k východu, se zvuky ze stadionu ztlumily a já jsem znovu slyšel.

„Myslím, že na pozápasovou párty tvých rodičů přijdeme trochu brzy.“

Hodil jsem ji paži kolem ramen a nasměroval ji k parkovišti.

„Mám nápad, jak můžeme několik hodin zabít.“

Svraštila obočí. „Oh, jo?“

„Oh, jo.“