SF - 17. kapitola

Překlad: Luciana

„Je nějaký důvod k tomu, že místo toho, abys byl dnes ráno šťastný a ukojený, jsi tak napnutý, že les kolem nás je málem v plamenech?“ zeptala se Carolina, právě když jí Mac pomohl přes potok na zarostlé cestě. Zastavila a její ostře zelené oči našly jeho. „Oh, Mackie, prosím řekni mi, že jsi to včera v noci nepodělal. Věděl jsi, že Olivie nebyla se žádným mužem od svého manžela, tak kde zatraceně byla tvoje legendární trpělivost?“

Mac pokračoval v chůzi k útesům na konci jezera Whisper. „Olivie ji rozhodně pocvičila, ale moje trpělivost zvítězila.“

„Tak proč jsi dnes ráno tak napjatý?“

„Potřeboval bych navštívit Stromy Života, ale nemůžu, protože Otec to znemožnil. A bez přístupu k jejich znalostem, nemám naději zjistit, jak dál postupovat s Olivií.“ Mávl do vzduchu. „Něco v její minulosti, ji stále nutí skrývat se tady a mám podezření, že její neschopnost pohnout se v životě dál, zahrnuje víc, než jen její manželství s Keithem Baldwinem.“ Zastavil se v chůzi. „Olivie byla od čtyř let sirotek a všechno, čemu čelila v dospívání, ji přivedlo k víře, že má malou, nebo žádnou cenu.“ Složil si ruce na hrudi a zavrtěl hlavou. „Zkoušela ses někdy milovat se stínem, Caro? Mám pocit, že jsem strávil minulou noc víc času tím, udržet Olivii v přítomném okamžiku, než tím, abych ji potěšil. Vypadalo to, jako by neustále hovořila sama se sebou, ve snaze rozptýlit se od všech konfliktních emocí, které cítila. Přísahám, že skončila přesvědčováním sama sebe, že by měla být někde jinde, než byla.“ Znovu zavrtěl hlavou. „Dokážeš si představit, že Olivie věří, že si mě nezaslouží?“

„Osobně, bych se spíš obávala, jak moc si zasloužíte jeden druhého,“ řekla Caro s drzým úšklebkem, když se vydala po cestě, kterou už předtím vytvořily pneumatiky jeho dodávky. Vzala ho za ruku, když s ní srovnal krok. „A taky si myslím, že tvá neschopnost získat ty vědomosti, by mohla být vážně dobrou věcí.“

„Promiň?“

„Podívej se na to takhle, Mackie; poprvé ve svém nenasytném životě, budeš muset makat, abys získal dívku. Jako každý jiný muž, budeš muset zjistit, kdo Olivie je, starou dobrou cestou: zjistit, co má ráda a co ne, jaké jsou její touhy a sny, a jaké strachy ji drží zamčenou ve stínech.“

Mac šel tiše několik minut. „Zatraceně, to zní, jako bych používal magii, abych získal výhodu u žen, se kterými jsem byl.“

Carolina se tomu zasmála. „Máš spíš nepříjemný zvyk, používat ji k ovládání lidí. A upřímně věříš, že jakýkoliv prostředek ospravedlňuje výsledek, o kterém si myslíš, že je pro někoho dobrý.“ Zastavila se a pohlédla na něj. „A nemluvím jen o záležitostech se ženami; viděla jsem tě začít války, protože jsi byl tak strašně naštvaný na lidi, kteří v tom figurovali.“

„Udělal jsem to jen jednou, a jen proto, že zlo bylo na obou stranách zakořeněné tak hluboko, že si ti bastardi zasloužili zabít jeden druhého.“ Strčil si ruce do kapes a pokračoval v chůzi. „A nevím, jestli sis toho všimla, ale od té doby tyhle dva národy vedle sebe žijí v míru.“ Zastavil ji. „Olivie tvrdí, že mé nošení jí v náručí, je kontrolování. A že to samé dělám Henrymu.“

Carolina ho hravě dloubla do hrudníku. „Což jen dokazuje, že tě už Olivie učí.“ Znovu vykročila a zavrtěla hlavou. „A přesto tě ta žena má očividně ráda. Neboj se, dozvíš se všechno, co potřebuješ o Olivii vědět, i bez použití své magie – za předpokladu, že to opravdu chceš.“ Přešla do běhu. „Teď pojďme, jsem dychtivá poznat naše opeřené přátele.“

Mac ji následoval chůzí. Sakra, on nebyl kontrolující, byl účelný. A nosil Henryho, protože ten kluk má tak krátký krok, že by jim trvalo věčnost, než by někam došli, kdyby ho nenesl.

A co se týká nošení Olivie, měl rád, když ji cítil ve své náruči – a potřeboval vědět všechno o její minulosti, aby se postaral, aby zůstala u nich.

„Oh, Mackie, ti jsou vyčerpaní,“ zašeptala Carolina, když obešli malý útes. Pohladila hlavu samice v jejím klíně. „Ona truchlí, že ano?“

„Ano. Ona a její partner ztratili syna kvůli dlouhé lovné šňůře rybářské lodi u jihoamerického pobřeží, před pár měsíci.“ Ukázal směrem k druhému samci. „A on ztratil svou partnerku loni, stejným způsobem.“

„To je důvod, proč tě vyhledali – aby že požádali, abys jim vrátil jejich milované?“

Mac se posadil na zem, vedle ní. „Ne, vlastně, oni své ztráty přijali. Dobrovolně se přihlásili, jako zástupci všech mořských živočichů, aby mě přišli požádat, abych zastavil praxi lovu pomocí dlouhých, otevřených sítí, které způsobují, že spousta jak oploutvených, tak opeřených, se zamotá a utopí, když se ty sítě uvolní a plují pryč.“

Caro po něm střelila pohledem. „Ale ty nemůžeš zastavit lidstvo v tom, jak plení oceány. A vy tři si to dobře uvědomujete,“ řekla, směrem k ptákům. „Víte, že Maximilián nemůže udělat nic, co přímo zasahuje do lidské svobodné vůle.“

„Ale taky vědí, že mám tu moc, ovlivnit tuhle vůli,“ řekl. „Chtějí, abych upozornil na to, co se děje na otevřeném oceánu, aby se sami rybáři svobodně začali zabývat tím problémem.“

„Ale ty nemáš tuhle moc, právě teď, Macu. A nebudeš ji mít příštích sto let, pokud neprokážeš, že jsi vhodný otec pro Henryho.“

Povytáhl na ni obočí. „Opravdu si myslíš, že bych neměl tolik prozíravosti, abych si neuschoval nějakou energii, když oba víme, jak je na tom Otec v otázce kontroly?“

„Ty máš stále nějakou magii?“ zeptala se, se zatajeným dechem. Najednou přimhouřila oči. „Kolik?“

„Dost na dvě, možná tři… impozantní události.“

Carolina ztuhla. „Ale ty jsi ochotný ji použít, abys jim pomohl?“ zašeptala, ukazujíc směrem k tichým ptákům. „Protože by to vyžadovalo spoustu energie, změnit způsob všech kultur, jak něco dělat, když to tak dělají po staletí. Lidé chtějí pokrok, jenže se zuby nehty, brání proti změnám. Takže aniž bys zamotal všechny jejich sítě do nepoužitelných uzlů, jak bys je mohl přimět, aby přestali plnit naše oceány odpadem?“

Mac se s úsměvem postavil a natáhl ruku, aby jí pomohl nahoru. „Začni sledovat zprávy, spolu s ostatní světem a uvidíš, jak kreativní, umí tvůj velký bratr být.“ Otočil se k ptákům. „A vy odpočívejte, mí stateční vyslanci,“ řekl, „protože, se chystáte zažít let svého života.“

„Henry bude nadšený, že uvidí svého tátu v akci,“ řekla Carolina, když ji vedl zpátky po úzké římse.

„Obávám se, že nemůže se mnou na tenhle výlet, když potřebuji cestovat lehce a rychle.“

Carolina za něj zatáhla, aby ho zastavila a pak se pokusila vykroutit ramena z jeho sevření. „Nemůžeš si myslet, že ho necháš se mnou!“ vykřikla, když ji nechtěl pustit. „Já nevím víc o tom, jak být tetou, než ty, jak být otcem.“

Mac vyrazil znovu k Inglenook, se smíchem. „Neboj se, princezno, jsem si jistý, že Olivie se s tebou podělí o nějakou úžasnou perlu moudrosti.“

***

Olivie se vrátila zpátky právě včas, aby na sebe hodila pyžamo a vlezla do postele, kde povalovala a rozházela ji, aby to vypadalo, že strávila noc doma, místo toho, že se válela v péřové posteli se svým milencem, celou noc. Mít aféru, bylo náročné, usoudila, právě když slyšela otevřít a pak zaklapnout kuchyňské dveře.

„Mami, jsem doma!“ křičela Sophie, když její boty bouchly o zeď a její batoh spadl na zem. Její dcera proběhla chodbou, vběhla do pokoje a skočila na postel. „Chyběla jsem ti?“ zeptala se dívka s úsměvem od ucha k uchu. „Přinesla jsi mi něco zbylého z restaurace? Co jste jedli? Tančili jste s panem Macem?“ pokračovala se zasněnýma očima. „Vsadím se, že je výborný tanečník.“

„Promiň, ale snědla jsem všechno ze svého talíře,“ řekla Olivie, když si naklepávala polštář a opřela ho o čelo postele. Promnula si oči, pak protáhla ruce nad hlavou se zívnutím, pamatujíc na to, že se předpokládá, že se právě probudila. „A co ty?“ zeptala se a odklonila další Sophiiny otázky, vypálením nějakých svých. „Na jaký film jste se dívali? Udělali jste velký nepořádek v kuchyni?“ přitáhla dívku do velkého objetí a dala jí hlasitou pusu na tvář. „A jak jsi spala, holčičko,“ zašeptala, „pryč od své maminky celou noc?“

Sophie se posadila se zavrčením. „Nejsem už mimino a šli jsme spát až po půlnoci. Podívali jsme se na Malou mořskou vílu a pak šli zpátky do Henryho chaty a slečna Carolina nám četla příběhy o všech těch mytologických bozích. Věděla jsi, že kůň, na kterém jsme jela v pátek, se jmenuje Pegas, a že Pegas je okřídlený kůň a je to ve skutečnosti syn Poseidona?“ přikývla, když na ni Olivie jen zírala. „Pegas povstal z moře, když Med… Med-něčí hlava byla useknuta. Není to super? Myslím, že požádám pana Sama, jestli by Pegas mohl být můj kůň, na léto.“

Skvělé; teď Macova sestra učí Sophii všechno o těch promiskuitních a zjevně hlavy sekajících a krev stříkajících bozích. „Um, co se stalo s tou Henryho knížkou se jmény?“ zeptala se Olivie. „Neslyšela jsem v poslední době žádnou zmínku o změně jeho křestního jména.“

Sophie vykulila oči. „Oh, wow! Měla jsi vidět slečnu Carolinu včera večer, když jí Henry ukázal tu knihu a řekl jí, že přemýšlí o změně svého jména na Doriana, protože si myslí, že Dorian Oceanus, zní velmi vznešeně. Když se zeptala, co je špatného se jménem, které mu dala jeho matka, a on jí vysvětlil, že si jeho táta myslí, že není dost vznešené, myslela jsem, že slečna Carolina vybouchne.“ Zakryla si pusu. „Řekla Henrymu, že dřív zamrzne peklo, než ona nechá někoho, zvlášť svého natvrdlého, hloupého bratra, změnit jeho křestní jméno na cokoliv. Ale rychle se omluvila za to, že řekla peklo,“ ujistila ji Sophie rychle. „A pak hodila tu knihu se jmény do ohně, než jsem ji mohla říct, že je z půjčovny knih.“

Olivie odhodila přikrývky a vstala se smíchem z postele. „Pak hádám, že Carolina může jít s Henrym příští týden a vysvětlit knihovníkovi, co se stalo.“

„Půjdeme dnes na piknik?“ zeptala se Sophie, následujíc ji chodbou do kuchyně. „Řekla jsem slečně Carolině o nedělních piknicích a ona říkala, že už je to aspoň tisíc let, co byla naposledy na pikniku,“ řekla s chichotáním. „Může ona a Henry a pan Mac jít dnes znovu s námi?“

Olivie se usmála z okna, když se napila vody, ne úplně překvapená, že se jejich jen-já-a-ty čas, změnil na já-a-ty-a-Oceanovi.

Její hosté vypadali, že mají slabost pro bratříčkování se s pomocí.

„Neplánovala jsem piknik dneska, miláčku, protože babička a děda jsou pryč, znamená to, že musíme zůstat tady a nakrmit všechny, nyní včetně Sama.“

„Pak můžeme mít venkovní vaření na terase znovu, jako jsme měli v pátek večer. Byla to velká zábava.“ Zatáhla za Oliviin rukáv. „Těžko budeme někdy dělat takové věci, až tu bude babička, tak… možná bychom mohli grilovat každý den, dokud nepřijede zpět,“ zašeptala.

Olivie vtáhla Sophii do náruče, aby zakryla své provinění. Oh, Bože, co to dělá své malé holčičce, když zůstává tady, ve stínu Eileen? „Myslím, že je to úžasný nápad. Co kdybys zašla do stodoly, našla Sama a řekla mu, že oběd se bude podávat na…“ zarazila se, když uslyšela zazvonit zvonek na brance plotu.

Sophie se odtáhla se zalapáním po dechu. „Oh, ne, já zapomněla!“ řekla, doběhla ke dveřím a prudce je otevřela. „Já jdu, Henry! Jen si potřebuju vzít holiny!“

Olivie došla ke dveřím a podívala se ven, aby našla toho chlapce stát u branky, ruce v kapsách a dívajícího se k domu. Popadla Sophii za rukáv. „To stojí venku celou tu dobu?“

Sophie přikývla.

„Ale proč nepřišel s tebou? Nemůžeš nechat stát kamaráda venku, aby na tebe čekal a pak na něj zapomenout.“

„Říkala jsem mu, aby šel se mnou, ale on říkal, že by neměl vstoupit do našeho ´posvátného území´pokud on a jeho otec nás nepřijdou vyzvednout na rande.“

„Dobré ráno, paní Olivie,“ zavolal Henry od plotu a usilovně mával. „Táta mi říkal, že jste se vy a on, měli včera večer báječně.“

Olivie měla co dělat, aby neklesla na kolena. Oh Bože, kolikrát ona byla Henrym: stojící venku a nevítaná, aby vstoupila do něčího posvátného území? „Henry, pojď sem,“ řekla a mávla na něj, když bosá vstoupila na verandu. A pak klesla na kolena, když k ní došel a vzala ho za ramena. „Drahoušku, to je v pořádku, když půjdeš dovnitř do domu. Ta branka je pro opravdové hosty Inglenooku, ne pro tebe.“

Podíval se na ni skepticky. „Možná bych si to měl nejdřív ověřit u táty, když říkal, že to bylo v pořádku jen včera, kvůli vaší schůzce.“

„Nechodit za branku, není pravidlo tvého otce, ale moje. Což znamená, že já jsem ta, která rozhoduje, kdo překročí plot a kdo ne. A ty jsi vždycky vítán v mém domě. Vždycky,“ zopakovala, když si ho přitáhla do náruče. „Ty sem patříš stejně, jako já.“ Odtáhla se s hlasitým, přehnaným povzdechem. „A předpokládám, že tvůj otec může překročit plot také, protože ho mám ráda skoro stejně, jako tebe.“

Henry vykulil oči. „Vážně?“ Ale pak se ty jasně zelené oči vypočítavě zaleskly – ne nepodobně tomu, jak to někdy dělával jeho otec. „Máte ho ráda natolik, že byste s ním šla ven znovu? Protože jste očividně statečná, když jsem viděl, jak jste řekla ano poprvé.“

Jelikož měla naprosto jasnou představu, kam to míří, Olivie se posadila, rozhodnutá, že by to raději měla tomu dítěti vyjasnit, než se rozhodne, že našel náhradu za Godzillu. „Sophie, běž se převléknout do venkovního oblečení, ano?“

Jakmile její dcera zmizela v chodbě, Olivie vzala obě Henryho ruce do svých. „Hledání manžela, nebo manželky, není jediný důvod, proč lidé chodí na schůzky, Henry. Někdy si muž a žena prostě užívají společnosti jeden druhého a jdou na večeři, jako přátelé.“

Vypadal tak zničeně, že si Olivie nemohla pomoct a objala ho znovu. „Ach, zlatíčko, přestaň otci hledat manželku, ano?“ sevřela ho. „Slibuji, že se neožení se ženou, která tě nebude také milovat. Věř svému tátovi, Henry; je velký a silný a dost statečný, aby se postavil tvému dědovi.“

Henry ji objal stejně divoce. „Ale co když ta žena bude jen předstírat, že mě má ráda?“ zeptal se zastřeným hlasem. „C-co když se bude chtít vdát jen proto, že můj táta je bohatý a mocný a ona… a ona ho přesvědčí, aby si myslel, že má ráda malé kluky a zvířata a oceán?“

Olivie se odtáhla a zamračila se na něj. „Neučil tě tvůj otec, jak cítit to, co nemůžeš vidět a slyšet?“

Otřel si vlhkost, co se mu nahromadila v očích, a přikývl.

„No, tak nemyslíš si, že by okamžitě poznal, co ona dělá?“

„Ale proč se prostě nemůžete do něj zamilovat?“ vyhrknul a vrhnul se jí znova do náruče a objal ji pažemi kolem krku. „Protože já vás mám opravdu, opravdu rád, paní Olivie. A můj táta taky. Já to vím, že ano.“

„Henry,“ zašeptala přes knedlík, který se jí udělal v krku, a zkoušela ho jemně odtáhnout od sebe.

Jeho paže se kolem ní utáhly. „A vy a Sophie se můžete přestěhovat do Midnight Bay s námi, protože já prostě vím, že máte ráda oceán. A můžeme postavit ohniště venku a vařit tam a dělat s´mores, neustále.“

Jeho malé tělo se třáslo tak silně, že se začala třást i ona.

„Slibuji, že nebudu kňourat a prosit a udělám všechno, co mi řeknete.“

Oh Bože, to byl zmatek. „Pššt, zlato.“ Přestala ho odstrkovat pryč a jednoduše ho objala. „Prosím, nenech se tím pohltit, Henry. Máš mé slovo: Tvůj táta se neožení s nikým, kdo by tě nemiloval tolik, jako on.“ Nuceně se zasmála, když ho poplácala po zádech. „A vím, že tvoje teta Caro, bude určitě taky mít co říct k tomu, koho si vezme.“ Odtáhla se od něj tak, aby mohl vidět její úsměv. „Nenechá ho přece změnit tvé křestní jméno, ne?“

Henry se zhluboka nadechl, jak zkoušel dostat své vzlyky pod kontrolu. „O-ona řekla, že dřív zamrzne peklo, jenže já si nemyslím, že je to možné, protože Hades je vládce pekla. Je to Diův a Poseidonův bratr a to znamená, že je dost mocný, aby udržel ohně hořet tak jasně, že to i led rozpustí.“

Skvěle; další chlípný bůh, ke kterému chlapec může vzhlížet. Olivie vzala jeho tváře do dlaní. „Proto Carolina řekla to, co řekla, aby tím vyjádřila, že se to nikdy nestane. Co se ti snažím vysvětlit je, že máš mě a svou tetu Caro, aby sis byl jistý, že se tvůj táta nezamiluje do špatné ženy.“

Henry vykulil oči. „Oh ne, on nemá v úmyslu milovat svou manželku; on jen potřebuje ji mít rád natolik, aby se s ní mohl oženit dřív, než ho děda donutí vzít si Gadzalinu.“

„Aha, chápu,“ řekla Olivie s přikývnutím, s obavou, že už pochopila. Bože, doufala, že se Mac najednou nerozhodne, že ona by mohla být dobrou náhradou za Godzillu.

„Paní Olivie.“

Zalapala po dechu. Co když se tak strašně snažil na ni zapůsobit s tou drahou chatou a… a celonočním maratonem sexu?

„Paní Olivie.“

Oh Bože, co když minulá noc byl její konkurz?

Postavila se, hledíc k chatě deset. „Kde je tvůj otec teď, Henry?“

„On a teta se šli projít okolo jezera Whisper. Paní Olivie,“ řekl a zatahal ji za rukáv pyžama a ustoupil o krok, když se na něj podívala.

Olivie rychle změnila svůj pohled na úsměv.

„Chtěl jsem se zeptat jestli… um, to nic,“ řekl a ustoupil o další krok, když se Sophie vyřítila z domu.

„Pojď, Henry,“ řekla dívka, když prošla kolem něj a dala se do běhu. „Pojďme se podívat, jestli nás pan Sam nechá vykartáčovat naše koně.“

Henry vyrazil za ní, ale zastavil se a otočil se k Olivii. „Neřeknete tátovi, že jsem brečel, že ne?“

„Není nic špatného na tom, občas si pořádně pobrečet, Henry,“ řekla, s ohledem na to, že měla v úmyslu donutit Maca k pláči při první příležitosti, kterou dostane. Mohl si dělat konkurzy na paní Oceanovou na gauči, ale ona nebude dělat konkurz na nic jiného, než dočasnou milenku. „Neboj se; neřeknu mu nic. Na co ses mě chtěl zeptat?“

Strčil si ruce do kapes. „Chtěl jsem se zeptat, jestli si myslíte, že musím do postele nosit pyžamo. Protože včera večer se teta rozzlobila, když jsem se prostě svléknul a zalezl pod deky.“ Udělal znechucený obličej. „Dala mi jedno své tričko a mé trenýrky, protože nemám žádné pyžamo. No, nosil jsem pyžamo, protože paní Maddy mi koupila nějaké s obrázky Sezam Street, ale táta je nechal v Midnight Bay, protože řekl, že muži se narodili nazí a předpokládá se, že budou nazí spát. Řekl, že naše těla potřebují v noci dýchat.“ Udělal krok k ní. „Táta mi řekl, abych se zeptal mamky, jestli je to v pořádku, protože říkal, že jí nevadilo, když on spal nahý s ní. Tak jsem se zeptal a moje srdce mi řeklo, že máma si myslí, že když jsem dost starý na lekce s mečem, pak jsem dost starý na to, abych nosil noční oblečení, jako mimino.“

Jak… skvělé.

Henry najednou přiběhl k ní, tvář bledou jako sníh. „Myslel jsem lekce hudby, paní Olivie, ne s mečem. Ok? Lekce hudby.“

„Ok, Henry.“

Přimhouřil na ni oči a do tváří se mu vrátila barva. „Takže co si myslíte, potřebuji pyžamo?“ dotkl se jejího rukávu. „Vidím, že vy ano. A Sophie měla včera taky.“ Zamračil se, když si Olivie znovu sedla na verandu, přemýšlejíc, co mu říct. „Je pyžamo jen pro ženy a malé děti? A muži mají spát nazí?“

„No,“ řekla a zkoušela přijít na nějako odpověď. „Řekla bych, že oba, tvůj otec i teta Carolina, mají pravdu,“ řekla, a lhostejně pokrčila rameny, aby ho to tak netrápilo. „Pokud tvůj táta říká, že muži spí nazí, pak by to měl vědět, s ohledem na to, jaký je to muž. Ale tvoje teta věděla, že to není vhodné, pokud máš hosta, který je s tebou zvlášť, když je tím hostem dívka. Takže možná ti může otec koupit pyžamo, na to když budeš mít někoho na přespání, nebo budeš trávit noc u nějakého kamaráda doma. Tak se nikdo neurazí.“

„Henry!“ křičela Sophie od cesty. „Myslela jsem, že jsi hned za mnou. Pojď! Sam nám přivede koně ven, abychom je mohli vyhřebelcovat!“

„Už jdu!“ zakřičel Henry zpět. Lehce se uklonil. „Děkuji, paní Olivie. Myslím, že to je perfektní řešení.“ Zavrtěl hlavou a znovu vypadal dost smutně. „Je to taková škoda, že se nemůžete do táty prostě zamilovat. Myslím, že byste byla dobrá manželka theurgista.“

A s tím zamířil po cestě, a nechal Olivii za ním zírat.

Henry si myslí, že jeho otec je theurgist?

Olivie si opřela lokty o kolena a položila bradu na ruce, se zamračením. A co to mělo být s těmi lekcemi s mečem, vůbec? Učil Mac Henryho šermovat, ale řekl mu, aby nic neříkal, protože měl strach, že by si myslela, že je to moc nebezpečné, pro šestiletého kluka?

Ale není šermování spojené s kordem, a ne s mečem?

Odfrkla si. Nedovedla si představit Maca, jak mává kolem sebe nějakým změkčilým kordem. Ale určitě si ho dovedla představit, jak třímá dlouhý, silný meč, jako Excalibr krále Artuše, nebo jeden z těch horalských mečů z obálek romantických knih, které ráda četla.

A nejděsivější věc byla, že představa Maca, přicházejícího z nějakého dávného století, nebyla pro ni nijak zvlášť zneklidňující. Protože vážně, ten muž rozhodně chodil, mluvil a choval se, jako nějaká replika z dávných věků rytířstva, až k tomu, že jí dal upomínku jeho náklonnosti.

Olivie se naklonila a vytáhla si nohavici od pyžama, aby se dotkla tenkého zlatého řetízku. Proč vybral právě náramek na kotník? A když tak o tom přemýšlí, kdy ho pro ni vybral? Neopustil Inglenook celý týden, kromě minulého nedělního pikniku a ona navrhla, aby šli na večeři, teprve včera ráno.

Oh, Bože, požádal snad svou sestru, aby mu dala něco na jejich rande a Carolina vybrala jeden ze svých náramků?

Olivie otočila řetízek k zapínání, aby ho mohla sundat a podívat se na něj lépe. Jenže tam nebylo žádné zapínání. Nic. Ten tenký, zlatý řetízek vedl přímo pod kamínek, což znemožňovalo ho sundat, aniž by se přetrhnul.

„To si ze mě snad děláš srandu,“ zavrčela a otáčela řetízkem hledajíc nějaký druh zapínání. Ale žádný tam nebyl. Nic, než malý zlatý medailon s akvamarínem, posazeným uprostřed… zvedla kotník na koleno, a studovala medailon.

Co to zatraceně bylo? Protože, na mou duši, to vypadalo, jako když je ten kámen posazený na prostředním hrotu vidlí nebo… trojzubce, možná?

Posadila se a její pohled, zabloudil k chatě číslo deset. Nebyl to Poseidon, kdo měl trojzubec?

Mytologické pohádky na dobrou noc. Formální způsoby. Domluvená manželství. Meče. Zvláštní termíny a staromódní mluva, stejně jako to, že Henry, Mac i Carolina, kladli otázky trochu zaostale a zřídka používali stažené tvary – ačkoli to předpokládala, že může být obvyklé, pokud Angličtina není jejich rodný jazyk. Ale to nevysvětluje slova jako theurgist, místo čaroděj a… a co zatraceně znamená ma-rí-tah, vůbec? Ani nevěděla, jestli je to francouzsky, řecky, nebo svahilsky.

A proč nemůže ten zatracený řetízek sundat?

A když už jsme u toho, jak to, že Macovo auto stávkovalo, aby ji dostalo?

A tři albatrosi, kráčející po silnici uprostřed noci v Maine?

Vážně? Krotcí albatrosi?

Albatrosi, které Mac nechce, předat úřadům.

Takže, žije tady v lesích už tak dlouho, že cokoliv cizího nebo jiného, jí je podezřelé? Nebo se stává napůl hysterická kvůli ničemu, jen proto, že včera v noci hodně, opravdu hodně, ustoupila ze své bezpečné zóny?

Zatraceně, možná byla nakonec opilá z přemíry sexu!

Olivie sklouzla chodidlem z kolena a nadechla se, aby uklidnila. Mohla rozšířit svou představivost, jak ji žádal Mac dnes ráno, dost na to, aby viděla dar, který dostali? A mohla slyšet zprávu od albatrosů, když to možná bylo něco, co čeká, že uslyší, už hodně dlouho?

Jenže jediné, co mohla cítit právě teď, byly její vnitřnosti, které jí říkaly, že je něco divného na Oceanových.

A že se stalo včera v noci mnohem víc, než jen začátek aféry.

Olivie spustila hlavu do dlaní na svých kolenech. Na mou duši, Mac nenechal jen pár malých značek na jejím těle, nebo že by jen dal pěkná pouta okolo jejího kotníku; on nějak dokázal nějak proklouznout kolem její pečlivě střežené obranné linie a způsobil, že chce něco, v co se ani neodvážila doufat. Ale nejděsivější na tom bylo, že ani Macova zvláštnost nestačila, aby ji vyděsila. Protože jestli byla jedna věc, kterou Oliviina máma naučila svou malou dceru, že nejsilnější a nejcennější dary, přicházejí často odnikud, obvykle když je nejméně čekáme a většinou je to ta poslední věc, kterou čekáme.

Což nejspíš popisovalo Maca, ne?