OoB - EPILOG

Překlad: Marťa

Ahoj čtenářky moje,

moc vám děkuju za pravidelné komentáře. Vím, že tahle kniha byla chvílemi hodně o nervy a o to víc si cením, že jste vydržely až do konce. Za odměnu si užijte tuhle poslední kapitolu, ta vám určitě zvedne náladu :)

Budu se těšit na počtenou zase u dalších překladů ;)

Marťa

Brie

O dva roky později

V Austinu byl parný den a klimatizace v Erikově starém náklaďáčku ani zdaleka nestačila ani na to, aby rozehnala kapičky potu, které mi pokrývaly krk. Naklonila jsem se dopředu a naklonila si klimatizaci k sobě, abych se v srpnovém horku neuvařila. Cesta do tělocvičny Lone Star Gymnasticks netrvala od našeho domu ani deset minut, ale za horkého léta v Texasu mi to připadalo, jako věčnost.

„Jsi si jistá, že musíme brát tolik dortíků?“ Zeptal se Niklas ze sedadla spolujezdce. Podívala jsem se, jak si na klíně přidržoval dvoupatrovou plastovou krabici na jídlo. Tohle děťátko mohlo pojmout dva tucty dortíků, skoro tři, kdybych je tam hodně namačkala.

Zamračila jsem se. „Je to moc, že ano?“

Zasmál se a ukázal na podlahu, kde byly jeho nohy zabořené pod hromadou napečených dobrot – chleby, croissanty a sušenky a několik dalších druhů.

Posledních pár dní jsem to přeháněla s pečením, ale to jsem dělala vždycky, když jsem byla nervózní.

„Je to... spousta jídla,“ připustil. „Ale jsem si jistý, že to všichni ocení.“

 Usmála jsem se a znovu jsem se věnovala cestě. Niklas mě nikdy od pečení ze stresu neodrazoval – ne, když jsem mu dávala teplé kousky právě vytažené z trouby – a za to jsem mu byla vděčná. Před šesti měsíci přicestoval do Texasu ze Švédska na krátkou dovolenou, ale přesvědčili jsme ho, aby zůstal déle. V našem domě jsme měli místa dost a jemu se líbil domek pro hosty, kde jsme ho ubytovali. Pomáhal nám na zadním dvorku vytvořit zahradu a já ho donutila, aby se se mnou podíval na sérii Muž na ženění. („Proč nekoupí těch růží víc?“) Měl zůstat, dokud se to v tělocvičně neuklidní, ale měli jsme pořád tolik práce, což snad znamenalo, že by tu mohl Niklas zůstat.

„Nemohla jsi dovolit, aby měl některý gymnasta hlad, viď?“ Zeptal se a sklonil tvář k větráku klimatizace. Záviděla jsem mu to, ale věděla jsem, že už moc dlouho nepojedeme.

„Přesně. Většina z nich by stejně potřebovala doplnit nějaké ty sacharidy,“ řekla jsem s mrknutím, právě když jsem zastavovala, před budovou s nápisem Lone Star Gymnastics. Tělocvična se nacházela třicet minut severně od Austinu, v ideálním místě pro gymnasty, kteří dojížděli vlakem z celého středního Texasu. Když dostal Erik přede dvěma lety tělocvičnu od svého otce, byla v hrozném stavu, takže jsme si ji několik měsíců modernizovali a dokonce rozšířili, abychom uvolnili prostor pro nové tréninkové prostory pro gymnasty. Když jsme skončili, byla tělocvična téměř dvakrát tak velká, než Seattle Flyers a dvakrát tak časově náročná.

Dnes jsme pořádali první soutěž a parkoviště určené pro tělocvičnu, bylo plné. Auta stály na silnici a parkovaly ve všech bočních ulicích. Před šesti měsíci jsme pořádali zahajovací otevírací den v Lone Star s otevřenou registrací a teď se nám do soutěže přihlásilo třikrát větší množství gymnastů, než jsme očekávali.

„Páni, je tady úplně plno,“ řekl Niklas a sledoval z okénka auta, kolem kterých jsme projížděli k budově. „Budou na nás čekat Filip a Sarah. Než jsme odjeli, zavolala jsem jim, abych jim řekla, že budeme potřebovat jejich pomoc.“

Začervenala jsem se. Možná jsem toho vážně napekla až příliš. Mám tím na mysli, kolik sušenek dokáže člověk napéct za dvacet čtyři hodin, než mu dojde, že má problém?

Otočila jsem se s Erikovým starým náklaďáčkem k našemu vyhrazenému parkovišti, a jak mi slíbili, Erikovi rodiče na nás čekali venku. Erikova mamka, Sarah mě pevně objala, jakmile jsem vyskočila z auta. Zavřela jsem oči a vdechla tu známou vůni šampónu, která mě uklidňovala.

„Přivezla jsem toho jídla až příliš.“ Zasmála jsme se, když se odtáhla.

„Nesmysl,“ mrkla. „Pamatuješ si loňský Den díkůvzdání? TO bylo příliš jídla. Tohle je jiné. Uvnitř sedí několik set lidí, kteří se o tvoje sušenky poperou.“ Stiskla mi pro ujištění paži. „Slibuji.“

Erikův táta stál za ní a čekal, až se na něj dostane řada. Usmála jsem se na něj přes rameno, ráda, že vypadal tak zdravě. Přestože spolu s Erikem deset let nemluvili, sdíleli společně zvláštní vztah a já věděla, že to bylo částečně kvůli mé gymnastické kariéře. Respektoval mé úspěchy, a přestože jsem si myslela, že to bude Erika trápit, skutečně si vážil toho, jak rychle jsem se s jejich rodiči spřátelila. Trávili jsme spolu hodně večeří, a ačkoliv měl Erik bližší vztah se svým dědečkem, než s tátou, tohle uspořádání fungovalo a všem vyhovovalo.

 „Přijde dneska tvoje maminka?“ Zeptal se Erikův táta, když mě rychle políbil na tvář.

Rozzářila jsem se. „Přijde o něco později. Chtěla dnes ráno pár hodin pracovat.“

„Pracuje pořád!“

„Vím. Vím. Ona svou práci prostě miluje, a když jsem se ji snažila přesvědčit, aby šla do důchodu, nechtěla mě poslouchat.“

Kromě peněž, které jsem získala od Olympijského výboru za to, že jsem získala tolik medailí, podepsala jsem tři velké smlouvy s Nike, PowerAid a GK Elite Sportswear. První věc, kterou jsem udělala poté, co jsem si větší část uložila na spoření, bylo to, že jsme mamince koupila skromný domek v Severním Austinu, částečně proto, že si zasloužila víc, než kdokoliv jiný, koho jsem znala, a částečně proto, že jsem byla sobecká a chtěla jsem ji mít co nejblíže. Trochu trvalo (dobře, hodně) ji přesvědčit, aby ten dar přijala, ale nakonec se přestěhovala během několika hodin. Věděla jsem, že nikdy nenechá své práce, jako sociální pracovnice. Ne, když tam bylo tolik lidí, kteří ji potřebovali. Milovala jsem, že bojovala za ty méně šťastné a obdivovala jsem ji za to.

„Jsou tyhle sušenky s bílou čokoládou plněné makadamovými ořechy?“ Zeptala se mě Erikova maminka, když sledovala Erikova tátu.

„Och, jsou?“ Zamrkala jsem přes rameno. „Upekla jsem jich tolik, že jsem se ztratila.“

Byl to jeho nejoblíbenější dezert a já mu je ráda pekla.

Neklidně zabručela. „Víš, že musí dodržovat dietu. Má mlsnější jazyk, než Erik.“

„Tady jsi!“

Když jsme mluvili o Ďáblovi.

Právě jsem předala poslední krabici se sušenkami, když na mě Erik vykřikl od předních dveří. Viděla jsem, jak se vykláněl ven a držel dveře otevřené pro procházející návštěvníky. „Měla jsi tady být před dvaceti minutami!“

Ukázala jsme na jeho dědu. „Obviňuj jeho! Visel na telefonu s Brittou a přísahám, že dělali tu věc – ty zavěs, ne, ty zavěs – asi třicet minut!“

Jeho dědeček se zasmál, když procházel kolem Erika do budovy, aniž by se snažil moje tvrzení vyvrátit.

Erik zasténal a natáhl se pro mě. „Tohle mohou přinést ostatní. Všichni se na tebe ptají a já tu pobíhám, jako kuře s odříznutou hlavou a...“

Natáhla jsem se po jeho ruce a stiskla ji, abych ho uklidnila. Během několika posledních týdnů jsme oba měli s touto soutěží plné ruce práce. Předpokládala jsem, že soutěžení na Olympijských hrách bude ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy dělala, ale ten krátký týden v Riu se ani zdaleka neblížil k tomu, co jsem musela dělat pro to, abychom s Erikem mohli provozovat tělocvičnu.

Lone Star Gymnastics bylo naše dítě – zejména od doby, co Erik prodal Seattle Flyers – a přestože nám hodně pomáhaly naše rodiny, většina zodpovědnosti stále ležela na našich ramenech. Erik zařizoval většinu každodenních činností a oba jsme trénovali gymnastiku na elitní úrovni, což znamenalo, že naše rozvrhy byly nepravidelné a nebylo možné je zvládnout. V dobrý den bylo všechno zdrcující. Ve špatný den to bylo téměř nemožné, ale my jsme to milovali a toužili po dravosti života v tělocvičně.

Stiskla jsem Erikovi ruku, když mě táhl do haly. Tělocvična překypovala směsicí zvuků a obrazů. Ve všech koutech stáli gymnasté se svými rodinami. Přidali jsme další místa k sezení, abychom vyhověli všem rodičům, ale pořád tam byla místa, kde lidé mohli jen stát.

Erik se otočil, aby se na mě podíval a já cítila jeho vzrušení, když jsme se pevně drželi za ruce. Postavila jsem se na špičky, a políbila ho na tvář. Dokázali jsme to. Úsměv, který se mu objevil na tváři, stačil na to, aby mi srdce vynechalo úder.

„Myslíš, že si sem můžeš jen tak přijít, políbit mě a já ti odpustím, že jsi přišla pozdě?“

„Kvůli tomu jsem dovezla ty sušenky. Polibek byl bonus navíc.“ Usmála jsem se.

 Naklonil hlavu na stranu. „Hmmm, dobře, pokud jsou bonus, tak chci další.“

Zasmála jsem se a přitiskla rty k těm jeho. „tak, teď už mi odpustíš?“

Zamumlal: „Odpustím, ale pravděpodobně bys měla pokračovat.“

Zasmála jsem se a potřásla hlavou, protože jsem si uvědomovala, že tohle nebylo to správné místo ani čas, kde bych v tom se svým snoubencem mohla pokračovat.

„Později,“ slíbila jsem s mrknutím.

Usmál se a zvedl obočí. „To zní slibně.“

„Dost vy dva!“ Řekla Erikova mamka, která se mezi nás vtlačila, tak jsme neměli jinou možnost, než od sebe ustoupit. „Brie, je tady asi dva kilometry dlouhá fronta gymnastů, kteří čekají, až se jim podepíšeš, než začne soutěž. Navrhuji, abys s tím začala, nebo se nikam nepohneme.“

Než jsem mohla odpovědět, už mě táhla od Erika pryč.

Zasmála jsem se a ohlédla se přes rameno. „Promiň! Povinnost volá!“

Usmál se a díval se mi do očí, když jsem odcházela, a pak zamumlal: Miluji tě.“

Po páteři mi přejelo mrazení, když jsem se podívala na ten dokonalý princeznovský prsten, který jsem měla na levé ruce. Dal mi ho přede dvěma týdny, když jsme snídali na kryté verandě. Od té doby jsem se na něj nemohla vynadívat. Cítila jsem, že když byl na mém prstě, byl neustálou připomínkou naší lásky.

Můj stůl byl umístěný v blízkosti tělocvičny, která se nepoužívala na soutěžení. Když jsem viděla tu frontu, která se táhla až ke druhému vchodu, zastavila jsem se, šokovaná tím, že všichni ti lidé přišli kvůli mně. Jakmile jsem přišla, dívky čekající ve frontě začaly ječet a mávat, aby upoutali mou pozornost. Usmála jsem se a snažila se jim něco říct, ale neměla jsem slov.

Erikova maminka mě vedla za můj stůl, kde jsem měla připravené propisky a další fotografie. Všimla jsem si, že první dívka čekající v řadě stála několik metrů od stolu. Byla tam sama, trochu se jí klepaly nohy a úsměv měla trochu méně sebevědomý, než ostatní gymnastky v řadě. Jednu z mých fotografií si tiskla na prsa, dokud jsem se na ni neusmála a nezeptala se, jestli by chtěla, abych se jí podepsala, aby si uvědomila, že ji má na chvilku pustit.

Její trikot byl kolem okrajů vybledlý a odřenější, než by měl být. Drdol měla rozcuchaný, jakoby si ho ráno dělala sama, a když jsem se jí podívala do očí, viděla jsem dívku, která se musela za svůj život prát. Něco takového by děti v jejím věku neměly znát.

„Jak se jmenuješ?“ Zeptala jsem se, když jsem se jí podepsala.

„Laura.“

Usmála jsem se. „Odkud jsi, Lauro?“

„Dove Springs.“

Přikývla jsem. „Soutěžíš dneska?“

Zeširoka se usmála. „Ano. Stupeň šest. Loni jsem se stala národní šampionkou na úrovni pět.“

Zvedla jsem obočí. „Páni. To je úžasné! A šestá úroveň?! To je na někoho tak mladého, jako jsi ty pěkně rychlé.“

Rozzářila se pýchou.

„Jsou tady dnes tvoji rodiče?“ Většina dívek, které stály v řadě, s sebou měly dospělé, ale Laura byla sama a já chtěla vědět proč.

Její úsměv nepatrně opadl. „Ne, můj táta musel do práce. Musela jsem sem přijet sama autobusem.“

Přikývla jsem, když jsme jí podávala fotku zpátky. „Víš, moje maminka taky musela při mnoha mých soutěžích pracovat. Vsadím se, že si tvůj tatínek přeje, aby tady mohl být s tebou.“

Přikývla a oči jí zvlhly slzami. Věděla jsem, jak moc se snažila neplakat. „Proto jsem se s tebou chtěla setkat,“ pokračovala. „Během olympiády o tobě mluvilo v televizi a... tvoje rodina je hodně podobná té mojí.“ Polkla, možná trochu rozpačitě, že dobrovolně svěřila tolik informací cizinci. Dívky v řadě za ní začaly být netrpělivé, aby se dostaly na řadu, ale já se j stále dívala do očí tak, aby se necítila špatně za to, že ostatní zdržovala. Na pár vteřin jsme tam byli jen ona a já.

„Myslím, že si dnes povedeš opravdu dobře, Lauro,“ řekla jsem a postavila se, abych obešla stůl a mohla ji obejmout.

Přitiskla mi tvář na prsa a přikývla.

„A možná, až jednoho dne nebude tvůj tatínek v práci, mohl by tě sem přivézt na soukromou hodinu?“

Zaklonila hlavu a podívala se na mě s vykulenýma očima. „Opravdu?“

Usmála jsem se. „Ano, opravdu. Vlastně... měla bys vědět, že tady trénují olympionici. Myslíš, že bys jednoho dne mohla jen na Olympijské hry?“

Její oči byly, jako dva talíře, když dvakrát přikývla, pomalu. „Ano. Rozhodně. Jestli jsi to dokázala ty, tak já taky.“