UMH - 8. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

Harrison

Sedíc naproti Evě, jsem si pomalu míchal kávu, když jsem si kradl pohledy na její krásnou tvář. V denním světle byla ještě nádhernější. Odtáhla si pramen vlasů z tváře, usmála se na mě tak brilantně, že mi to vyrazilo dech.

Nebyl jsem zvyklý reagovat takhle na ženy. To otřáslo mým jádrem a vyděsilo k smrti. Zavolal jsem jí dnes ráno ze dvou důvodů. Za prvé: Chtěl jsem zjistit, jestli na mě má stále stejný účinek, který měla včera večer, nebo jestli to byl výplod mé hyperaktivní představivosti. Za druhé, chtěl jsem vidět, kde stála ve vztahu mezi Ryderem a Jade.

„Jade je krásná žena. Chápu, proč je do ní Ryder tak šíleně zamilovaný. I když je těžké pro něj to přiznat, je to tak zřejmé, když se na ni dívá.“ Povzdechla si do šálku a obličejem jí projelo zamračení.

Můj krevní tlak vzrostl o několik stupňů. Kurva, to nebylo to, co bych chtěl slyšet. Schůzku s Evou jsem domluvil, abych ji přesvědčil, aby mi ty dva pomohla rozdělit. Snažím se být rozumný kvůli Jade. Myslel jsem si, že kdyby se brzy rozdělili bez toho, abych se uchýlil k násilí, bylo by pro ni lepší. Chtěl jsem pro mou sestru jen to nejlepší; na tom není nic špatného, že ano?

S povzdechem jsem zavrtěl hlavou. Měla by se dostat přes její pobláznění motorkářem a jít dál. Byl jsem podělaný a v prdeli na celý život, ale nemělo smysl, abychom oba skončili sami a zahořklí.

„Evo, souhlasím s tím, že Jade je úžasná mladá žena – ale na druhou stranu, je to moje malá sestra, takže jsem zaujatý. Doufal jsem, že se mnou budeš souhlasit, že pro sebe nejsou dobrý… vhodní. A že mi pomůžeš jim to ukázat.“

Zúžila na mě oči. „Nemáš rád Rydera, že jo?“ Na okamžik se mezi námi upnulo ticho. Nechtěl jsem jí lhát. „Dnes jsem přijala tvé pozvání, abych pochopila proč.“ Její hlas měl ostrý okraj. Oceňoval jsem její čestnost a přímočarou řeč.

„Hele, prostě si nemyslím, že je to muž pro mou sestru…“

„Nemyslíš si, že by pro ni byl dost dobrý.“ Oči jí zaplály, když našpulila rty.

Opřel jsem se dozadu na židli a vzal si chvíli, než jsem odpověděl. „Ano. To je pravda. Nemohu předstírat opak. Doufal jsem, že to budeš ohledně jich dvou cítit stejně… to, že jsou spolu.“

Nozdry jí rozšířily. „Podívej se, Rydera moc dobře neznám. Nevyrostli jsme jako rodina. Ale to, co jsem se dozvěděla v tom krátkém čase co ho znám je, že dá život za ty, o které se stará. To z něj dělá dobrého člověka, v mých očích.“

„To může tak být, ale stále to neznamená, že je pro Jade ten správný muž,“ řekl jsem a překřížil si ruce na hrudi. Ne mnoho může změnit můj názor. Jen přes mou zasranou mrtvolu, budu jen sedět a pozorovat, co se bude dít. Kurva ne.

Doufal jsem, že tím, že požádám Evu, aby mi pomohla rozdělit je, byl by to jemnější způsob, jak to udělat – kvůli Jade. Ale jestli nebudu mít žádnou jinou možnost, zabiju toho sráče dřív, než ho uvidím ublížit mé sestře.

Evin hlas se zvedl o několik decibelů a její hněv vyrytý na obličeji.

„Zatraceně, Harrisone, ty jsi přesně takový typ člověka, které nenávidím. Posuzování osoby bez úsilí o poznání. Ty jsi jako… „ Přitiskla si ruku na ústa, jako by už řekla příliš mnoho.

Zvedl jsem obočí. „Stejný jako kdo?“

Kousla do spodního rtu a vrhla pohled dolů. Naklonil jsem se dopředu, uchopil ji za bradu a zvedl oči k mým. „Řekni mi to,“ požádal jsem.

„To nic není,“ řekla vzdorně, aniž by se odvrátila.

„Oh, něco není v pořádku. Řekni mi to, jinak mi nedáš jinou možnost, než si udělat nějaké vlastní kopání (ve smyslu pátrání). Mám k dispozici zdroje, abych o tobě zjistil každý detail, Evo. Nenuť mě je použít,“ vyhrožoval jsem. Nevěděl jsem, proč mám toto naprosté nutkání vědět o ní vše.

„To není tvoje zatracená věc, Harrisone. Chtěl jsi se mnou mluvit o Ryderovi a Jade, ale jasně jsme na různých vlnových délkách, co se toho týká. Takže, myslím, že tato diskuse skončila.“

Odtáhla hlavu dozadu a uvolnila obličej z mé ruky. „Pravá láska není vždy snadná. Nemůžu uvěřit, že máš tu drzost chtít rozdělit dva lidi, kteří jsou do sebe jasně blázni a jsou spolu tak šťastní.“ Podívala se na mě, jako bych byl ďábel. „Už překonali tolik překážek. Jade mi o některých z nich vyprávěla.“ Odtáhla židli, vstala a dívala se na mě. „A aby bylo jasné, já jim určitě pomůžu, aby jim to klapalo. Už je toho proti nim i tak zasraně dost, aniž bys do toho zasahoval ještě ty. Nechť už jsou tvé důvody jakékoliv.“

Hodila na stůl pěti dolarovou bankovku. Z jejích dalších slov odkapával sarkasmus. „Zaplatím si vlastní kávu, díky. Já od tebe opravdu nic nechci.“ Otočila se na patě a odešla.

Toto setkání vůbec nešlo, jak jsem si představoval. Nadechl jsem se, když jsem ji sledoval, jak podruhé během dvaceti čtyř hodin odchází. Způsob, jakým pohybovala boky, když kráčela – ne, klouzla po podlaze, mě fascinovalo. Pečlivě jsem polkl. Ježíši, žádná žena se mnou takhle nikdy nemluvila. Byl jsem zvyklý na ženy, které mi padaly k nohám, prosili o to, abych je šukal, a ne, abych šel do prdele.

Nemohl jsem si pomoct a zasmál se. Teď jsem byl zasraně rozhodnutý, abych se dozvěděl víc o brunetě s nekonečnýma nohama.

Ta žena byla životu Nebezpečná, s velkým N. Cítil jsem hrozbu na míle daleko – byla to součást mé práce. Žil jsem na okraji a každodenně riskoval. Ale to bylo jiné. Zvonky se rozezněly a varovaly mě, abych se jí za každou cenu vyhýbal. Ale do prdele s tím, už jsem věděl, že ty zvony bijící na poplach v mé hlavě, nebudu poslouchat.