TBL - 6. kapitola

Překlad: Lenuszka

41. narozeniny: Celý den odpovídat na všechno ano

Cole

„Co to má kruci znamenat?“

Prudce jsem šlápl na brzy, sotva jsem zvládnul zabočit na parkoviště, kde za mintově zeleným Oldsmobilem ze sedmdesátých let parkoval hlídkový vůz Bozemanského policejního oddělení. Strážník měl v jedné ruce psací podložku s lístkem, zatímco druhou rukou dělal uklidňující gesta směrem k rozzuřené ženě s kudrnatými šedými vlasy. Tmavě modré šaty se jí houpaly u kotníků a střapatých růžových bačkor, jak jedním kostnatým prstem dloubala do strážníkovy hrudi.

Když jsem zastavil hned za hlídkovým vozem, slyšel jsem i přes vrčení svého dieselového motoru jekot a nadávky. Zaparkoval jsem, ani jsem se neobtěžoval ten motor vypnout a spěchal jsem k té scéně. Pět dlouhých kroků a stál jsem za policistou – důstojníkem Terellem Parnowem. Dělal, co mohl, aby se držel, ale ta žena nebyla malá a pořád ho tím prstem dloubala.

Ona se na mě podívala, ale nepřestávala ječet. „Zavolám svému zatracenému právníkovi a ty, ty deb--“

„Co je tu za problém?“ Vyštěkl jsem to dostatečně nahlas, abych tu šílenou ženskou umlčel. Očima přelétla ke mně, když se Terrell ohlédl přes rameno.

Tělo se mu uvolnilo, když mu ruka klesla k boku. „Detektive Goodmane. Jen jsem vypisoval pokutu, protože--“

„Řeknu vám, co je tu za problém.“ Ta žena obešla Terella a postavila se přímo přede mě. „Tohle dítě se mi snaží dát pokutu za rychlost, i když jsem nepřekročila povolenou rychlost!“

„Madam, jela jste čtyřicítkou v místě, kde je pětadvacet.“ Podíval se na mě prosebnýma hnědýma očima. „Vážně, detektive. Mám ji na radaru.“

Ona se vyřítila k Terrellovi – její šaty se mi otřely o holeně – ale než mohla začít s další tirádou, vstoupil jsem mezi ně. Vztyčil jsem se do své úplné výšky a podíval se přímo do bledé tváře té ženy. „Nedodržení rychlosti a napadení důstojníka. To není dobré.“

Ona klopýtla o krok zpátky, připlácla si ruku na hruď. „Cože?“ zalapala po dechu.

„Napadení?“

„Přesně tak.“

„Ale--“

„Důstojníku Parnowe, vadilo by, kdybych si půjčil vaše pouta? Nechal jsem ty svoje v autě.“

Ta žena znovu zalapala po dechu.

„Detektive, já ne, um…“ Posunul se k mému boku, a zamumlal si pod vousy. „Nemyslím, že ji musíme pokutovat za napadení.“

„Vezmu si tu pokutu za rychlost.“ Ta žena vklouzla k Terrellově boku, jako by to byl její nejlepší kamarád. „Prosím.“

Zadržel jsem úsměv, bojoval jsem s tím, abych na tváři udržel to zamračení. „Nevím. Když jsem přijel, vypadalo to ohromně vážně.“

„Občas se nechám unést,“ řekla mi, pak se podívala na Terrella, a zuřivě přikývla. „Jela jsem příliš rychle. Měl jste pravdu.“

Terrell se na mě podíval a já jsem pokrčil rameny. „Je to vaše volba, důstojníku.“

On přikývl, otočil se zpátky k ženě, která se ho teď držela za paži.

„Madam, kdybyste se vrátila do auta, dopíšu tu pokutu za rychlost. Pak můžete pokračovat.“

„Oh, děkuji.“ Stiskla mu rameno a pak ho pustila, střelila po mně pohledem, když pelášila do svého Oldsu.

Když se dveře řidiče zabouchly, uchechtl jsem se.

„Vy byste ji potrestal?“ zeptal se Terrell.

„Ne. Jen jsem chtěl, aby sklapla.“

Terrell se zakřenil. „Chytré.“

Pokrčil jsem rameny a kývl bradou směrem k tomu Oldsu. „Dej jí tu pokutu a pošli ji pryč.“

„Ano, pane.“ Vzal svou podložku zpátky k jejímu okénku, vrátil jí řidičský a technický průkaz. Pak odtrhl lístek s pokutou a ona kvapem odburácela pryč z parkoviště – ale obezřetně.

„Díky.“ Připojil se ke mně Terrell u svého hlídkového vozu a povzdechl. „To se vymklo z ruky. Zdá se, že se mi to poslední dobou stává často.“

„Bohužel i to je součástí téhle práce.“

„Pokaždé? Za celý měsíc jsem nezažil zastavení, aniž bych nedostal naloženo. Myslíte, že dělám něco špatně?“

„To pochybuju.“ Poplácal jsem ho rukou po rameni. „No tak. Na chvilku s tebou pojedu na hlídku.“

Celý obličej se mu rozzářil. „Opravdu?“

„Opravdu. Jen si vezmu klíče.“ Došel jsem zpátky k pick-upu, naklonil jsem se dovnitř, abych vypnul motor a vytáhl klíče. Pak jsem si z přihrádky vytáhl sluneční brýle a šel k hlídkovému vozu.

Vklouznul jsem na sedadlo spolujezdce a usmál se Terrellovu nadšení. Jeho tmavý obličej rozzářil široký bílý úsměv, a prsty si bubnoval do volantu.

„Takže jsi poslední dobou zažil nějaké drsné kontroly?“ Zeptal jsem se, když vyjel z parkoviště.

„Jo.“ Jeho úsměv povadl. „Bez ohledu na to, jak jsem zdvořilý, každý se kvůli pokutě hádá. Ptal jsem se několika dalších mužů na hlídce, ale nikdo z nich se nezdál mít ten samý problém.“

Nechtěl jsem být ten, kdo to tomu mladíkovi sdělí, ale jeho tvář byla pravděpodobně důvodem, proč to má poslední dobou tak těžké. Ne kvůli barvě jeho pleti, ale proto, že je mu dvacet a něco, Terrell Parnow měl tak dětský obličej, který se vidí jen zřídka.

Kulaté, buclaté tváře. Jemné hnědé oči. Nebylo na něm nic tvrdého nebo hranatého. Přidejte k tomu menší postavu, vyzáblé tělo a jediná zastrašující věc na tom klukovi byla jeho zbraň.

Ale kdyby někdo nezasáhl, utrpělo by jeho sebevědomí a jen by to zhoršilo situaci. Buď by odešel ze služby nebo by si někdo mohl myslet, že ho může zahnat do kouta.

„Podívej, Terrelle. Budu k tobě upřímný.“ Sundal jsem si své sluneční brýle, takže mi viděl do očí. „Svádíš tu nerovný boj. Jsi vzrůstem poloviční, než většina kluků na stráži, a lidé tě automaticky neberou vážně. Musíš si najít způsob, abys byl důrazný, ale nechoval se jako debil. Najdi rovnováhu mezi měkkotou a blbcem. Chápeš?“

Terrell zůstal zticha. Rádio se zapínalo a vypínalo, jak povolávali ostatní hlídky z dispečinku, ale ten kluk neřekl ani slovo.

Kruci. Bylo to moc přímočaré? Vyděsil jsem ho? Musel vědět, že vypadá jako teenager, že? Otevřel jsem pusu, abych to trochu napravil, ale on promluvil první.

„Co kdybych si nechal narůst vousy?“

Zakřenil jsem se. „Za pokus to stojí.“

„Díky, detektive. Oceňuji vaši upřímnost.“

„Bez problému. A jsem Cole.“

On přikývnul. „Cole.“

„Ještě jedna věc,“ řekl jsem, když jsme minuli projíždějící policejní vůz, který mířil na druhou stranu. „Pokud ostatní strážníci říkají, že jejich kontroly jsou v pohodě, kecají. Na každé čtyři dobré kontroly připadá jedna špatná. To je běžné pro všechny a my všichni jsme to zažili. Nech si narůst hroší kůži a nenechej ty špatné, aby tě dostaly.“

„Okej.“ Přikývl. Několik bloků jsme jeli v tichosti, dokud Terrell znovu nepromluvil. „Co jsem měl s tou ženou udělat jinak?“

Promnul jsem si čelist, strniště jsem měl větší, než obvykle, protože jsem se ráno neholil. „Kdybych byl dnes na tvém místě, nenechal bych ji vystoupit z auta. Nenechal bych ji na sebe křičet, a jistě jako peklo bych ji nenechal na sebe sáhnout. Ale když jsem byl v tvém věku? Když jsem byl zelenáč? Pravděpodobně bych to dělal stejně jako ty. Stál bych tam a nechal ji se vymluvit. Pak bych jí dal pokutu a vrátil se zpátky do auta. Doma bych si pak dal pivo.“

„Určitě?“ Ožil.

„Určitě.“

Dalších několik hodin jsme jezdili Bozemanem, a zůstávali celkem potichu. Byl jsem na cestě do Poppyiny restaurace, když jsem Terrella zahlédl, ale tahle hodina nebo dvě byly pro toho mladého strážníka důležité. Tak jsem jezdil s ním, a žasnul jsem, jak moc se moje rodné město za ty roky změnilo.

Bozeman býval malým univerzitním a lyžařským městečkem, ale za posledních deset let se tu populace rozrostla. Do místního horského údolí se nahrnuly řetězce restaurací a velké obchody. Výstavba dosáhla vrcholu, když se pole s pšenicí začala nahrazovat bytovými komplexy. Otevřená prostranství zaplnila technická centra a kancelářské budovy.

„Žiješ tu dlouho?“ zeptal jsem se Terrella.

„Jen několik let. Přestěhoval jsem se z Arizony do Montany kvůli lyžování, a pak jsem se rozhodl jít na akademii.“

„Bozeman se rychle mění. Když jsem byl na vysoké, tak tady nic z toho nebylo.“ Ukázal jsem na novou zástavbu na obou stranách ulice. Byli jsme na vzdálenějším konci města, míle od místa, kde si z dětství pamatuju poslední semafor.

Terrell se usmál. „Slyšel jsem, že možná budeme mít Best Buy.“(pozn. to je obchod s elektronikou)

Zamračil jsem se. „Skvělé.“ Bez Best Buy jsem mohl žít.

Chybělo mi mé rodné město, kterým kdysi Bozeman býval. V obchodě s potravinami jsem poslední dobou narážel na méně a méně známých tváří. Skoro každé ráno jsem uvíznul v zácpě. A chůze po Main Street, na kterou jsem jako dítě s láskou vzpomínal, mě teď vytáčela. Místní obchody ztratily něco ze své pravosti, staly se příliš nóbl ve snaze podobat se lyžařským městům jako Aspen nebo Breckenridge.

Pryč byl ten maloměstský šarm a zvýšil se počet kriminálních činů.

Bozeman se blížil tomu být tak špatný jako nějaké zatracené velké město. Drogy. Vraždy. Vídali jsme i silnější vliv gangů.

„Hej. Co to sakra?“

Z myšlenek mě vyrušila Terrellova hlava, která se sklonila na stranu. Kolem nás prosvištěl oranžový Chevy Blazer, a odfrčel opačným směrem.

Ve zlomku vteřiny spustil Terrell sirény a světla a otočil se na cestě tak prudce, až gumy pískaly. Dupnul na plynový pedál, až motor zanaříkal. Za chvilku jsme ten Blazer dojeli a navedli ke krajnici.

„Ty máš vedení,“ řekl jsem Terrellovi, když jsem se odpásal.

On přikývnul a oba jsme vylezli z hlídkového vozu. Opatrně jsme se blížili, vždycky připraveni, jak nás oba učili, Terrell došel k bočnímu okénku řidiče a já jsem se vydal na druhou stranu.

„Dobré odpoledne,“ pozdravil Terrell řidiče. „Řidičský a technický průkaz a doklad o pojištění, prosím?“

Sklonil jsem se, abych se podíval dovnitř okénkem spolujezdce. Ten řidič, mladý vysokoškolák, lovil ve své peněžence. Prsty se mu třásly, jak se třikrát snažil vytáhnout svůj řidičák z plastikového obalu. „Tady to je.“ Jeho hlas se třásl stejně jako prsty, když tu kartičku podával Terrellovi.

„Víte, proč jsme vás zastavili,“ podíval se Terrell na kartičku, „Quincy?“

„Já jsem, um, překročil rychlost?“

Terrell přikývnul. „Nejvyšší povolená rychlost je čtyřicet.“

„Oh. Opravdu?“

No tak, Quincy. Nehraj blbého. Proč ti mladí vždycky zkouší hrát hloupé?

Terrell se zamračil. „Ještě mi dejte váš technický průkaz a doklad o pojištění.“

„Okay.“ Quincy se natáhl přes palubovku, odvrátil ode mě pohled. S lupnutím otevřel přihrádku a z ní se vyvalila hromada papírů. Recepty. Obaly od sladkostí. Parkovací lístky z univerzity. Všechno to vypadlo ven – včetně občanského průkazu, který přistál fotkou vzhůru přímo na sedadle u mého okýnka.

Zúžil jsem oči na Coloradskou občanku. Quincyho fotka byla vedle jména Jason Chen. Zamžoural jsem a přečetl si datum narození. „Jason Chen“ měl dvacet sedm.

K čertu. Jestli je tomuhle dítěti dvacet sedm, pak mně je přes čtyřicet.

„Quincy, myslím, že bys raději měl vystoupit z auta,“ řekl jsem. „A vezmi s sebou tu druhou občanku.“

O deset minut později mi Quincy potřásl rukou a slíbil, že si už nikdy znovu nekoupí falešnou občanku.

„Díky. Moc moc díky, strážníku.“

Pustil jsem jeho ruku. „Už to znovu nedělej.“

„Neudělám.“ Zatřásl hlavou. „Slibuju. Neudělám. Bylo to ode mě hloupé si tu falešnou občanku pořídit.“

„To bylo naposledy, Quincy.“ Zvednul jsem jeden prst k jeho nosu. „Tvoje jediná propustka a jediná šance se poučit ze svých chyb. Neber to jako samozřejmost, protože podruhé se ti to nestane.“

Ano, pane. Děkuji.“

„Dobře.“ Kývnul jsem hlavou k Blazeru. „Teď odtud zmiz.“

On přikývnul a spěchal zpátky k SUV, zamával Terrellovi i mně, když se znovu rozjel.

„Proč jste to udělal?“ zeptal se Terrell. „Proč jste ho pustil jen s varováním?“

Pokrčil jsem rameny. „Kdysi dávno mi někdo dal jedinou šanci a ta mi změnila život. Takže kdy můžu, oplácím to. Navíc, to dítě bylo neškodné. Vzali jsme mu tu falešnou občanku. Mohli jsme to sepsat, ale myslím, že jsme takhle udělali déle trvající dojem, ne?“

„To určitě. Ten kluk se málem počůral.“ Terrell přikývnul a vydal se zpátky k vozu. „Jedna šance. To se mi líbí.“

Zakřenil jsem se, věděl jsem, že si to Terrell přivlastní tak, jako jsem to udělal já. „Jen ji používej moudře.“

***

Zamrzlý ve dveřích The Maysen Jar jsem sledoval, jak se Poppy usmívala a smála se starším mužem, sedícím vedle pokladny.

Kruci, ta byla tak krásná.

Bylo to o pár hodin později, než jsem plánoval se sem dostat. Terrell mě vysadil u mého pick-upu po té epizodě s Quincym a já jsem přišel přímo sem, tak dychtivý Poppy vidět, že jsem měl co dělat, abych sám nepřekročil povolenou rychlost.

Ale teď jsem byl tady a nemohl jsem projít těmi zatracenými dveřmi.

„Pustíte mě?“

Stála za mnou nějaká paní a chtěl projít. „Omlouvám se.“ Odlepil jsem chodidla a vešel dovnitř, přidržel jsem jí dveře.

Když se ta paní připojila k nějaké kamarádce u stolu, já jsem stál vzadu a sledoval Poppy, jak pracuje. Vlasy měla vyčesané nahoru do drdolu, který měla přichycený dvěma tužkami. Kolem lemu džínů měla uvázanou černou zástěru. Bílé tričko s výstřihem do véčka a logem restaurace na kapse jí dokonale obepínalo prsa, naznačovalo jen zlehka rýhu mezi nimi, a splývalo jí po plochém břiše.

Krásná.

Usmívala se tak přirozeně a charismaticky. Okouzlovala své zákazníky, smála se a povídala si během práce. Okouzlovala mě.

Tak jsem stál vzadu, snažil se ze všech sil splynout s cihlovou stěnu, jak jsem zíral. Vychutnával jsem si každou vteřinu jejího nestřeženého smíchu, protože jakmile mě spatřila, byla zpět ve střehu. Vystavěla svou zeď, přesně jako to udělala minulý večer, když mě spatřila před máminým hudebním studiem.

Poučoval jsem předtím Terrella, aby si našel rovnováhu, ale zatraceně, jestli já jsem si neprožíval peklo, když jsem se ji snažil najít s Poppy. Tlačil jsem na ni moc? Příliš tvrdě? Nebo málo?

Když jsem byl v její blízkosti, v hlavě jí zuřil boj. Podívala se na mě a já jsem viděl tu jiskru touhy v jejich očích. Ale pak ji uhasila, znovu se jí ve tváři objevila vina. Nesnášel jsem ten pohled. Nesnášel jsem, když se tak tvářila.

Kdybych byl silnější, zůstal bych od ní dál a dal jí čas. Ale byl jsem tady, byl jsem ukrytý v zadní části restaurace, přitahovaný k ní tak, že jsem sotva mrkal.

Jako by věděla, že o ní přemýšlím, prohledávala Poppy restauraci. Ve vteřině, kdy mě spatřila, se její tělo napjalo. Odvrátila se a na chvíli si prohlížela pult, pak zvedla ramena a zhluboka se nadechla. Ale pak mě šokovala pomalým úžasným úsměvem.

Byl jsem ztracený případ.

Ten úsměv – a mávnutí prstem, které s ním následovalo – mi rozklepalo nohy, pokud nebylo mířeno na cihlovou zeď za mými zády.

Poppyinu pozornost upoutal jeden zákazník a já jsem si dal chvilku, abych dostal pod kontrolu svůj srdeční tep. Tři hluboké nádechy a byl jsem klidný, vydal jsem se přes restauraci.

„Je to místo volné?“ Zeptal jsem se staršího muže u pultu.

„Ano,“ zabručel.

„Díky.“ Vklouznul jsem na židli, zachytil jsem Poppyin pohled, když markovala objednávku svého zákazníka. „Ahoj.“

„Ahoj. Dej mi vteřinku.“

„Dej si načas.“ Vrátila se zpátky k markování a já jsem se otočil k tomu starému muži. „Nevadí, když si půjčím menu?“

Znovu zabručel, když zvednul jedno z hromádky u pokladny a posunul ho po pultu.

Prohlížel jsem menu a zvažoval své možnosti. Možná jednoho dne nebudu to menu potřebovat. Možná tady budu tak často, že si všechny možnosti zapamatuju. A možná se jednoho dne od Poppy dočkám jiného pozdravu. Budu moct jít za bar a přitáhnout si ji k sobě a políbit ji, až ji pozdravím.

„Je tu naděje,“ zamumlal jsem.

„Cože?“ zeptal se ten starší muž.

„Oh, uh, jen doufám, že bude mít víc těch makaronů se sýrem.“ Ubohá zástěrka, Cole. Ubohá. „Jíte tady často?“

„Každý den.“ Hruď se mu nadmula, jak to prohlásil. „Tohle je moje místo.“

„Takže expert. Pěkné. Doporučíte mi něco?“

„No. Její zapečené kuřecí je dobré.“

„Dobré?“ Poppy se postavila přímo před toho starého muže a dala si ruce v bok. „To snad ne. Proto jste dnes měl čtyři porce? Protože je jen dobré?“

Ten muž na Poppy zlostně hleděl a ona se zamračila zpátky. Tohle ten chlap dělal? Chodil do její restaurace a celý zatracený den jí kritizoval jídlo? Otevřel jsem pusu, abych odkázal toho starouše do patřičných mezí – nikdo se nebude mračit na Poppy – ale té zacukal koutek úst.

„Oh, přestaňte.“ Odmávla jeho mračení a usmála se. „Randalle Jamesi. Seznamte se s Colem Goodmanem.“

Randall se otočil, aby mě vzal na vědomí. Dvakrát si mě změřil od hlavy k patě, pokaždé se na chvilku zastavil na mé zbrani.

Napřáhl jsem ruku jako první, a on mě šokoval tím, že ji přijal. „Rád vás poznávám, Randalle.“

„Já taky.“

„Chceš něco k večeři?“ zeptala se mě Poppy.

„Prosím. Překvap mě a tentokrát nezapomeň na můj dezert.“

„Minulý víkend jsem vytvořila nový míchaný koláč s lesními plody na počest Čtvrtého července. Ještě jsem ho nepřidala na menu, ale je k dispozici. Chceš zkusit kousek z toho nebo raději jablečný?“

„Cože!“ Randall skoro spadnul ze židle, než jsem mohl odpovědět. „Řekla jsi, že už jsi je předtím vyprodala.“

„Ne, řekla jsem vám, že došly.“ Ukázala na jeho hruď. „Znáte pravidla. Pět kousků je maximum, které dostanete během jednoho dne.“

„Nevím, proč sem pořád chodím a nechám si tyhle blbosti líbit.“ Randall se otočil kolem židle. „Odcházím. Nepočítej, že se vrátím.“

Jeho hrozba Poppy nevyvedla z míry. „Nezapomeňte si kávu.“ Otočila se a vzala kelímek a nalila do něj kávu z konvice na zadní zdi.

Randall zabručel, když si nasadil svou bekovku a připravil si hůl. Pak vzal Poppy z rukou ten kelímek a odšoural se ke dveřím.

„Tak zítra,“ zavolala na něj Poppy.

Randall jen zatřásl hlavou a pokračoval v chůzi.

„Optimistický chlápek,“ žertoval jsem.

Poppy se smála. „A to měl dobrý den. Včera mi vyhrožoval, že mi dá špatné hodnocení, protože jsem mu neudělala šesté espresso. Ale zítra tu bude zpátky a bude dělat mně a Molly společnost.“

„Mrzutý navenek, srdce ze zlata?“ Hádal jsem.

„Přesně.“ Usmála se. „Vydrž, donesu ti jídlo. Chceš sedět tady nebo u stolu?“

„Sedneš si--“

„Poppy--“ Molly přispěchala z kuchyně a přerušila tak můj návrh k večeři. Jakmile mě ale uviděla, zastavila se. „Oh, ahoj, Cole. Jak se máš?“

„Dobře.“ Vrátil jsem jí úsměv. „Jen si dám večeři.“

„Dokonalé načasování! Poppy se zrovna chystala taky k pauze na večeři. Můžete si navzájem dělat společnost.“

Myslím, že jsem se nakonec vůbec nemusel Poppy ptát, jestli pojí se mnou. Díky, Molly.

„Nikdy jsem ti to neměla říkat,“ zamumlala Poppy.

Říkat jí co?

„Budeš jíst s Colem?“ Mollyin úsměv se rozšířil, když jsem se díval z jedné na druhou. „Ano nebo ne, medvídku Poppy?“

„Ano.“

„A zítra si bereš ráno volno? Ano nebo ne?“

Poppy procedila mezi zuby. „Ano.“

„A najmeš dalšího člověka na částečný úvazek, takže se tu nesedřeš?“

„Tohle je směšné.“

„Odpověz na otázku,“ tlačila Molly. „Ano nebo ne? Necháš mě najmout dalšího člověka?“

„Ano,“ zasyčela Poppy.

Co to má být? Definitivně mi tu něco unikalo, ale než jsem se mohl zeptat, Poppy rozhodila rukama ve vzduchu a hnala se dozadu do kuchyně, zatímco Molly vybuchla smíchy.

Když popadla dech, otřela si Molly slzy z koutků očí a opřela se bokem o pult. „Musí dneska na každou otázku odpovídat ano, a já toho zneužívám pro její vlastní dobro.“

„Ach.“ Přikývnul jsem. „Nech mě hádat. Další položka ze seznamu?“

Molly se narovnala. „Říkala ti o tom seznamu?“

„Jo. Minule, když jsem tu byl.“ Kruci. „Měl jsem si to nechat pro sebe?“

„Ne, ale je to zajímavé.“ Molly mě na krátkou chvilku studovala a pak se usmála.

„Líbíš se mi, Cole. Poppy taky, i když to nechce přiznat. Jen na to jdi zlehka, kamaráde. Zlehka.“

„Nechodíš kolem horké kaše, že?“

Ona pokrčila rameny. „Trvá to příliš dlouho.“

„Souhlasím.“ Usmál jsem se, pak seskočil ze stoličky a šel k prázdnému stolu u vzdálenější stěny.

V restauraci dnes bylo rušno, ale ne narváno. Každý, kdo seděl, už dostal své jídlo, takže jsem seděl a pozoroval lidi, dokud z kuchyně nevyšla Poppy s tácem jídla a pití. Položila na stůl dvě dózy, ze kterých se kouřilo, a byly naplněné makarony se sýrem.

Vdechoval jsem tu vůni sýra. „To voní skvěle.“

„Díky.“ Podala mi neprotřepanou dózu se salátem. „Protřepej to a já budu hned zpátky.“

Udělal jsem, co mi řekla, třepal jsem, když šla za pult pro talíře a příbory. Vrátila se zpátky a nachystala stůl, rozdělila mezi nás ten salát.

„Rozdělím se o ten salát, ale raději si neber nic z mého koláče. Slíbila jsi mi dezert a o ten se odmítám dělit.“

Ona se zachichotala a posměšně mi zasalutovala. „Pochopila, detektive.“

Jedli jsme tiše, každý z nás nabíral svůj salát a těstoviny. Ten jemný šum konverzace ostatních zaplnil místnost, dokud Poppy to ticho nepřerušila. „Můžu se tě na něco zeptat?“

Přikývl jsem, když jsem spolkl svůj kousek makaronu. „Střílej.“

Chvilku čekala, než jemně promluvila. „Proč jsi tu noc zůstal? Seděl jsem se mnou hodiny, i po tom, co přijel můj bratr.“

Zamrkal jsem, překvapený vážností té otázky, ale pak jsem položil svou vidličku a naklonil se blíž. „Zůstal jsem, protože jsem nechtěl, abys byla sama. Tvůj bratr telefonoval a vyřizoval věci. Já jsem jen… nechtěl jsem, abys na tom gauči byla sama.“

Podívala se dolů na svůj talíř a dloubla do salátu. „Děkuji.“

„Nemusíš mi děkovat. Jen jsem dělal svou práci.“

Bylo to víc, než to, ale mé opravdové motivy bylo tak zatraceně těžké vysvětlit. Doručení zprávy o smrti Jamese Maysena bylo zatraceně extrémní, něco, co jsem nikdy předtím nedělal. Tehdy jsem přizpůsobil své pozdně-noční bdění té těžké situaci. Ale teď – teď když jsem znovu s ní – jsem věděl, že to nebyly jen okolnosti, které mě nutily zůstat.

Byla to Poppy.

Nebyl jsem ji schopen opustit, dokud jsem nevěděl, že je v dobrých rukou. Tak jsem s ní seděl, dokud neusnula na gauči a mé místo nepřebral její bratr.

„Proč se ptáš?“

Pokrčila rameny a napíchla kousek salátu. „Jen ze zvědavosti.“

Stejně tak mohla říct, „Konec diskuze.“ Ne, že bych tak či tak tlačil. Neuměl jsem si představit, jak těžké pro ni bylo o té noci přemýšlet, natož o tom mluvit. A s restaurací plnou lidí dnes večer nebyl čas na nějaké rekapitulace.

Pokud by o té noci chtěla mluvit, byl bych samé ucho. Kdyby o ní už nechtěla mluvit nikdy, taky by to bylo v pohodě.

„Slyšel jsem, že dneska na všechno říkáš ano.“ Zapil jsem trochou vody sousto makaronů.

Ona přikývla, znovu se usmívala, jak žvýkala.

„Toho může chlap využít.“

Přestala žvýkat a střelila po mně modrýma očima.

„Například já. Můžu to použít, abych dostal přesně to, co chci.“

Neuniklo mi, jak jí zahořelo v očích, a kruci, to bylo sexy. Kdyby byly věci dál – kdyby tohle bylo odteď za rok a my byli na jiném místě – mohl bych tu hru využít, abych ji donutil vzdychat ano celou noc. Ale tam jsme nebyli, a já jsem nebyl úplný debil.

Ale moc rád jsem žertoval.

„Poppy,“ zašeptal jsem a naklonil se blíž.

„Přineseš mi jak ten koláč s lesními plody, tak i ten jablečný?“

Ona dvakrát zamrkala, a pak si dala ruku na pusu – pořád plnou salátu – zakryla si ji, jak se smála. „Ano.“

Zakřenil jsem se, opřel se dozadu do židle a dloubnul jsem do svého jídla. „Možná mi taky můžeš říct víc o tom seznamu? Vypadá to, že pokaždé, když tě vidím, děláš něco nového.“

Sundala ruku. „Opravdu to chceš vědět?“

„Opravdu chci.“