TBL - 11. kapitola

Překlad: Lenuszka

46. narozeniny: Nechat si udělat tetování

Cole

„Nic.“ Vypnul jsem televizi a odhodil ovladač na stůl.

Měl jsem už zatracenou migrénu z toho celoodpoledního zírání na obrazovku, pozorování záznamu vraždy Jamieho Maysena dnes už po desáté. Přesně jako v předchozích devíti případech tam nebylo nic, s čím pracovat.

Když jsem si sevřel kořen nosu, zavřel jsem oči, doufal jsem, že to bušení v lebce odejde.

Byly to dva týdny od doby, co jsem vzal Poppy k její rodině, aby si vyzvedla ten starý Ford. Dva týdny a já jsem se cítil, jako bych nedělal nic jiného, než seděl v této zatracené zasedačce a sledoval bezpečnostní záznam. Každou noc jsem chodil domů s pocitem, že se mi hlava rozpadne na dva kusy.

A dneska to nebude jinak.

Zatlačil jsem si rukama na spánky a začal si je třít, právě když se otevřely dveře.

Vešel Matt a sedl si na židli vedle mě. „Máme něco?“

„Ne.“ Sundal jsem ruce. „Sleduju záznam z prodejny alkoholu a porovnávám ho se záznamem z parkoviště, kterou máme z potravin. Není tu ani jedna shoda s vrahem během nebo do pěti hodin po vraždě.“

„Vadilo by, kdybych se na ten záznam z prodejny alkoholu podíval znovu?“

„Posluž si.“

Zvedl ovladač a přetočil video na začátek, pak zmáčknul přehrávání. Byl jsem vděčný, že záznam není zvukový. Vidět, co se tam stalo, už bylo tak dost hrozné, než aby se k tomu ještě přidal zvuk.

Obrazovku zaplnily drsné obrázky, pořízené kamerou, která byla nastavená v horním rohu obchodu. Ta pokladní, Kennedy Hastingsová, se smála a bavila se s Jamiem Maysenem, když si přebíral svůj nákup – gin, vodku a margaritu. Postavil je na pult, pak vytáhl ze zadní kapsy peněženku a řekl přitom něco, co Kennedy rozesmálo.

Ona měla pěkný úsměv. Kennedyiny vlnité hnědé vlasy byly střižené nakrátko, ale seděly k její kulaté tmavé tváři a křehké postavě. A byla trochu neobratná, pravděpodobně byla nervózní, jelikož Poppyin manžel byl pěkný chlap.

Jamie měl trochu delší blond vlasy, ale to pasovalo k jeho pohodovým vibracím, které z něj vycházely. Taky to byl urostlý muž, skoro tak vysoký jako já a se zhruba stejnou váhou. Měl na nohách žabky a volné kraťasy s kostkovanou košilí s krátkým rukávem. A na jeho levé ruce se na záznamu leskl stříbrný snubní prsten.

Vnitřnosti se mi kroutily, když záznam pokračoval. Tragédie. To je to slovo, kterým bych to video popsal. Zatracená tragédie.

Na obrazovce předával Jamie Kennedy peníze právě ve chvíli, kdy do obchodu vešel vrah. Ten vrah ještě nebyl ani úplně v prodejně, když začal mávat zbraní v ruce. Jamie něco řekl, mohli jste vidět slovo ne, a pak udělal krok dopředu. Ve chvíli, kdy se pohnul, vzal vrah zbraň do obou rukou a střelil Jamieho do hlavy. Kennedy měla otevřenou pusu, jak zaječela, než vrah obrátil zbraň k ní a střelil ji přímo doprostřed trupu.

Pak se vrah bez váhání, jako by právě nevzal dva nevinné lidské životy, naklonil přes pult a vytáhl z otevřené pokladny veškerou hotovost.

Zůstal zády ke kameře a vycouval z obchodu. Úhel kamery nezachytil jeho tvář – jen náznaky profilu. Všechno, co jsme viděli, byla volná černá mikina s kapucí a džíny, které měl na sobě. Když vytahoval z pokladny hotovost, zahlédli jsme kousek jeho světlého nosu a malý chomáč hnědých vlasů u ucha. Na očích měl tmavé sluneční brýle a na rukou černé rukavice.

Vyprázdnil pokladnu, vycouval z obchodu a nechal za sebou dvě mrtvá těla.

Zanechal tak mladou dcerku bez matky a ženu, která musela svého muže pochovat v zavřené rakvi.

Matt a já jsme tiše seděli, oba zírali na obrazovku, jak záznam pokračoval. Jako polda jsem viděl hodně zkurvených věcí, ale tohle video bylo tou nejhorší. Možná to bylo proto, že jsem znal Poppy. Možná to bylo proto, že jsem věděl, co se stalo o hodiny později, když jsem se ukázal na její verandě. Možná to bylo proto, že obrázek jejího zlomeného srdce, který jsem viděl přímo před sebou, byl takový, na který nikdy nezapomenu.

Navíc doručení zprávy, že byl její manžel zavražděn, a sledování tohoto videa znovu a znovu byly těmi nejtěžšími věcmi, co jsem kdy jako policejní důstojník udělal.

Matt to video zastavil a prolomil ticho v místnosti. „To je na hovno.“

Přikývnul jsem. „A proč? Kvůli několika stovkám babek z pokladny? To za to nestálo, že?“

Matt potřásl hlavou. „My toho chlapa najdeme.“

Znovu jsem zabořil prsty do spánků. „Prošel jsem úplně všechny záznamy z celého komplexu, všechny videa, která jsme dostali z potravin a všech ostatních obchodů. Nikde po něm nemůžu najít ani stopu.“

Matt povzdechnul. „Což znamená, že musíme začít s plánem B na semaforech.“

„Jop.“ Zdůraznil jsem to p přesně tak, jak to dělala Poppy. „Což znamená, že mě tu najdeš kdykoli před osmou nebo po páté.“

Neměl jsem zatracené tušení, jak dlouho mi bude trvat proplést se ve svém volnu těmi záznamy. Měsíc? Možná dva?

Ale pro Poppy udělám cokoli. Budu sedět v téhle zatracené místnosti a opouštět to tu každý večer s bolestí hlavy, jen abych měl šanci pomoct jí to nějak uzavřít.

Protože uzavření byla jedna z věcí, po kterých toužila tolik, jako po lásce. Byla zoufalá po tom, aby jí někdo řekl, že je v pořádku začít znovu žít. A jelikož to stoprocentně neuslyší od Jamieho rodičů, udělám, co budu moct, abych to mohl říct já.

Tyhle dva týdny mezi námi vystavěla cihlovou zeď. Když přijdu do restaurace na večeři, má toho hodně v kuchyni, takže se mnou sedí sotva deset minut. Když jí napíšu, abych ji zkontroloval, odpovídá jen zkratkovitě.

Já: Jak ses dnes měla?

Poppy: Dobře.

Já: Vadilo by ti, kdybych přišel na večeři?

Poppy: Jasně, že ne. To je ok.

Já: Máš se dobře?

Poppy: Mám se fajn.

Fajn. Věci nebyly zatraceně fajn. Ale jestli si myslela, že mě tím umlčí, musí se Poppy Maysenová ještě hodně učit.

Nikam nejdu.

Věděl jsem, že namočit se do té věci s ní, nebude jednoduchá cesta. Že toho bude muset překonat víc, než si asi dovedu představit. Musím jí dát čas. Takže zatímco čekám, až si uvědomí, že jsem novou stálicí v jejím životě, budu tady, a budu prohlížet video záznam.

A opravovat ten starý pick-up.

Zapomněl jsem, jak jsem si užíval vrtání se ve starých klasikách. Kolik legrace jsme si s těma herkama s tátou užili, když jsem byl malý. Navíc mi kromě krátkých setkání s Poppy tenhle pick-up dal něco, na co se těším na konci každého dlouhého dne.

Nakonec jsem si ho vzal k rodičům, protože táta měl lepší nářadí a větší garáž. Byl víc, než šťastný, že se může rozdělit o garážový prostor, nadšený z toho, že se na ten projekt vrhne se mnou. Máma byla šťastná, protože jsem u nich byl skoro každý večer poslední dva týdny.

Každý večer až na ten, kdy tam byla Poppy kvůli svým hodinám ukulele.

O těch večerech jsem jí dával prostor.

„Měl bys odsud vypadnout.“ Matt vypnul televizi.

„Myslím, že půjdu.“ Odchod zněl jako zatraceně dobrý nápad. Potřeboval jsem chvíli klid od této místnosti. Nějaký čas k přemýšlení o případu. „Uvidíme se v pondělí.“

Matt přikývnul, když jsme oba vstali a šli zpátky k našim stolům v kanclu. Nemarnil jsem ani vteřinu, ze stolu jsem popadl klíče, sluneční brýle a peněženku, a vystřelil ze stanice.

Ve chvíli, kdy jsem vyjel z parkoviště, se má bolest hlavy zmírnila. Přemýšlel jsem, jestli jít domů, ale když jsem míjel smíšené zboží, dostal jsem lepší nápad. S chlazenou sadou šesti piv na sedadle spolujezdce, jsem jel k rodičům, abych strávil večer prací na Jamieho pick-upu.

Pořád bylo brzy – jen čtyři odpoledne – když jsem se k mámě a tátovi dostal, což znamenalo, že mám garáž sám pro sebe. Táta ještě nebyl doma a máma učila ve svém studiu. Tak jsem se sám pustil dovnitř, odložil jsem zbraň a odznak, pak jsem se vyměnil své tričko Bozemanského policejního oddělení za volné bílé tričko, které jsem měla zašité vzadu v autě. Otevřel jsem si pivo a dal se do práce, nechal jsem zvuky nářadí na kovu vytlačit ty tiché výstřely ze zbraně na vražedném videu, které jsem viděl už příliš mnohokrát.

O tři hodiny později jsem kompletně vykuchal interiér kabiny. Venku bylo sedadlo spolu s podlahovou částí. Volant a dveře byly pryč. Vytáhnul jsem rádio, přihrádku a ciferníky. Jediná věc, která zůstala, byla černá přístrojová deska, která byla v dobré kondici, jen potřebovala úplně vyčistit a udržovat.

Když uvnitř zůstala prakticky jen kostra, začal jsem s nejmenšími položkami, použil jsem šroubovák, abych vytáhnul sluneční clonu řidiče. Právě jsem uvolňoval jeden šroubek, když clona spadla a na podlahu vypadla fotka.

Odložil jsem šroubovák a otřel si ruce do džínů, než jsem tu fotku sebral.

Byla to fotka Poppy a Jamieho z vysoké. Jamie Poppy objímal kolem hrudi, bradu měl opřenou o její rameno. Oba se do objektivu smáli, jak stáli v přeplněné řadě na fotbalovém stadionu MSU.

Sakra. Ona vypadala tak šťastně. Tak zatraceně šťastně.

Srdce mi divoce bušilo, jak jsem studoval její tvář. Moc se od vysoké nezměnila. Něco z toho mládí, které vyzařovala na fotce, bylo pryč – bolest vymazala něco z její nevinnosti – ale byla tehdy pořád tak krásná, jako je teď.

Pořád tak krásná, ale ani zdaleka ne tak šťastná.

Chtěl jsem znovu vidět ten druh syrové radosti na její tváři. Chtěl jsem být tím mužem, který jí k tomu pomůže.

Já. Ne Jamie.

„Ahoj.“

Očima jsem střelil ke dveřím od garáže. Byl jsem tak ztracen v průzkumu té fotky, že jsem neslyšel, jak ta zmíněná žena vešla. Ale tady byla. Moje krásná Poppy. Slunce jí vykreslilo jantarovou svatozář, a moje srdce udělalo tu zvláštní věc s dvojitým úderem, než jsem našel svůj hlas. „Čau.“

„Promiň, že tě ruším.“ Šla ke vzdálenější stěně, kde byly urovnané všechny tátovy ponky s nářadím.

„To je v pohodě.“ Obešel jsem kapotu pick-upu, abych se k ní připojil a dal jí tu fotku.

„Tady. Právě jsem to našel.“

Vzala si tu fotku a usmála se. „Podívej, jak jsme tu byli mladí. Zdá se to jako celé věky.“ Jedním prstem se dotkla Jamieho obličeje, a pak položila fotku stranou na ponk.

Čekal jsem, přemýšlel, kdy narazím do té stěny, kterou mezi námi vytvořila, ale ona mě překvapila, když se chytla rukama vršku ponku a vyskočila na něj, aby si sedla.

Znamenalo to, že už nejsem mimo? Přestala se mi vyhýbat? Protože to by úplně změnilo můj dlouhý, debilní týden.

„Víš,“ řekla, „myslím, že ta fotka byla naposledy, kdy jsem šla na fotbalový zápas Rysů. Tak nějak jsem chtěla vidět ten rozvášněný stadion. Šel bys se mnou na zápas letos na podzim?“

„Že váháš.“

Za tohle se mi dostalo úsměvu, který už jsem příliš dlouho neviděl.

Kruci, ty poslední dva týdny mi chyběla. Ten úsměv. Její smích. Její šílená gesta, která dělala rukama. Ta vzdálenost, kterou mezi námi nastavila, mě zabíjela.

Ukázala na pick-up. „Jak pokračuješ?“

Otočil jsem se a opřel o ponk, bok jsem měl vedle jejího kolene. „Dobře. Myslím, že celý ten interiér budu schopný udělat sám. Objednal jsem nové sedadlo a všechny další části. Příští týden sem přijde nějaký chlap, který vymění čelní sklo, a ptal jsem se tátova kamaráda, jestli by mi pomohl s karoserií a lakem.“

„Mrzí mě, že nemůžu pomoct. Ale ty máš přehled, kolik ti dlužím, že?“

„Jasně.“

Ať bude konečná částka jakákoli, srazím ji na polovinu. Neexistovalo, že by za ten pick-up platila všechno, bez ohledu na to, co říká. Ne když se snažila udržet v chodu nový podnik, podporovat své zaměstnance a sebe samu.

„Myslím, že bys měl raději schovávat účtenky.“

Zakřenil jsem se. Nikdy mě nepřestane překvapovat, jak dobře umí číst mé myšlenky. „Tak, co nového? Jde všechno dobře?“

„Jsem v pohodě.“ Přikývla. „Vlastně jsem právě skončila hodinu u tvé mámy a viděla jsem tu tvé auto, tak jsem tě chtěla pozdravit.“

Svraštil jsem obočí. „Myslel jsem, že míváš hodiny v úterý.“

„Mívám, ale tento týden jsem si ji přehodila. Celé odpoledne mám volno kvůli jedné schůzce.“ Sáhla si na výstřih trička. Neměla na sobě svoje obvyklé tričko, které nosí v restauraci. Místo toho měla nějaký druh sportovní podprsenky a na něm volné tričko s krátkými rukávy. Výstřih byl široký, takže jí visel přes jedno rameno, dráždil mě plochou dokonalé kůže.

Jak ten výstřih ještě víc natáhla, strčil jsem si ruku do kapsy, abych nebyl v pokušení zjistit, jak hedvábná tak kůže byla. Péro mě tlačilo do poklopce, když stahovala níž a níž, natáhla ho tak, až měla úplně nahé rameno.

„Vidíš?“ Otočila se ke mně zády a nahnula se blíž.

„Ty sis dneska pořídila tetování?“

Přikývla a zamžourala přes rameno. „Moje první a jediné. Ta věc bolí jako kráva.“

Zakřenil jsem se. „To ti věřím.“

„Ty žádné nemáš?“

Zatřásl jsem hlavou. „Ještě ne. Nevymyslel jsem nic, co bych chtěl mít zvěčněno inkoustem.“ Ukázal jsem na její tričko, chtěl jsem ho podržet dole, abych se mohl podívat víc z blízka. „Můžu?“

„Jasně.“

Prsty jsem nahradil ty její a jemně jsem tričko stáhl ještě níž. Byl jsem opatrný, abych se nedotkl její kůže, věděl jsem, že by byla jemná, ale i to, že by moje péro mělo nápad, kam by tohle mohlo zajít.

Na pravém rameni měla náplastí zakrytý dlouhý řádek jemného písma – zbytek ještě není napsán.

„Líbí se mi.“ Očekával jsem nějaké tetování, které si dá o Jamiem, ale tohle se zdálo jako spíš něco pro ni samotnou. „Co to znamená?“

„Je to text písně. Něco, co se mnou zůstane.“ Upravila si tričko zpátky na rameno, když jsem ho pustil. „Prvních několik let po Jamieho smrti bylo těžkých. Moc jsem nevídala naše staré přátele. Nejčastěji jsem zůstávala sama. Pracovala jsem jako recepční u jednoho zubaře, dokud jsem si nekoupila tu restauraci, a když jsem nebyla v práci, trávila jsem čas doma nebo s Finnem a Molly.“

Přikývnul jsem a zůstal zticha, nechtěl jsem, aby přestala.

„Ale po třech letech nebo tak nějak, jsem začala chodit víc ven. Začala jsem se scházet se starými přáteli. Bavili se se mnou jako dřív, ale jakmile jsem se otočila zády, slyšela jsem, jak si šeptají slovo vdova. To bylo první slovo, který mě za mými zády popsali. Ta chudinka vdova, Poppy Maysenová.“

Když mluvila, dívala se bez mrkání na ten pick-up a očima jí probleskl hněv.

„Nesnáším to slovo. Vdova.“ Ruce zatnula v pěst. „Pokaždé, když to slyším, se mi chce řvát. Lidé říkají vdova jako něco, co jsem teď. Jako že se čeká, že zůstanu v tomhle permanentním stavu žalu. Jako by bylo nepřijatelné, že bych zvažovala pohnout se ve svém životě dál.“

Nemusela říkat jejich jména, ale věděl jsem, že mluví o Jamieho rodičích.

„Každopádně.“ Povolila ruce. „V té době jsem začala uvažovat o splnění Jamieho seznamu. A to taky znamená mé tetování.“

„Že zbytek tvého života ještě není napsaný.“

Přikývla a uzamkla svůj modrý pohled s mým. „Posledních několik týdnů jsem o tobě hodně přemýšlela.“

„Jo?“ Hruď se mi stáhla, když jsem se připravoval na to, jak postaví tu stěnu. Když jsem čekal, až mi řekne, že já nebudu tou její nenapsanou částí.

„Jo.“ Podívala se do klína. „Děsíš mě k smrti, Cole,“ zašeptala.

„Proto se mi vyhýbáš?“

„Omlouvám se. Jen jsem potřebovala čas přemýšlet.“

Chtěl jsem se jí dotknout, zvednout jí bradu, aby se na mě podívala, ale nechal jsem ruce u boků. „A k čemu jsi došla?“

„Líbíš se mi,“ řekla směrem ke svým prstům. „Hodně se mi líbíš.“

To napětí z mých ramen vyprchalo a já jsem vydechl. Líbím se jí. Tohle bylo dobré. Ne, to bylo zatraceně skvělé. Pokud si vlastně byla ochotná přiznat své city ke mně, moje těžká bitva se možná začne vyrovnávat. „Taky se mi moc líbíš.“

„Ale já--“

„Počkej.“ Dal jsem jí prst na rty. „Nech mě něco říct, než mi vezmeš ten nejlepší pocit, který za poslední týdny zažívám.“

Znovu se pod mým prstem usmála.

„Nesnažím se zabrat Jamieho místo nebo vymazat jeho vzpomínku nebo tě přimět zapomenout, že jsi ho milovala. Jen se snažím objevit ty věci mezi námi.“ Přistoupil jsem blíž a opřel se bokem o její stehno.

Pod prstem jsem cítil, jak zatajila dech a sundal jsem ho, položil jsem si ruku vedle jejího boku, takže jsem ji uvěznil ve svém prostoru.

„To, co chci říct, je,“ dívala se na mě a v očích měla úsměv, „že to chci vzít pomalu a prostě uvidíme, co se stane.“

Pomalu. Nechtěla vycouvat nebo si udržovat odstup. Jen to chtěla vzít pomalu. A s tím jsem se mohl určitě vypořádat.

„Bože, chci tě políbit.“ Chtěl jsem ji svléknout a vzít si ji přímo tady na tom ponku, ale jelikož na to nebyla připravená, spokojím se s polibkem.

„Děsí tě to?“

Přikývla.

„Chceš, abych tě políbil, Poppy?“

Ona se nepohnula. Jen mi zírala do očí a naše dechy se mísily. Pak mi připravila malé Vánoce, když velmi lehce přikývla.

Uzavřel jsem ty centimetry mezi námi, dokud jsem nosem nepřejel po jejím. Zastavil jsem, když ztuhla, pak jsem čekal a ani se nepohnul. Ale ve chvíli, kdy jsem už chtěl odstoupit a dát jí prostor, se nahnula k mým rtům a váhavě po nich přejela.

„Cole! Chceš pizzu?“

S Poppy jsme od sebe odskočili, otočili hlavy na mámu, jak procházela dveřmi do garáže.

„Kruci,“ zašeptal jsem ve stejnou dobu, kdy Poppy zafňukala.

Odstoupil jsem z Poppyina prostoru a zamračil se na mámu. Nemohla nás vidět, takže jsem nemusel být moc naštvaný, ale kruci – polibek, který přerušila moje matka. Cítil jsem se jako kdysi na střední, když mě nachytala s holkou při muchlovačce na naší příjezdové cestě.

„Oh, Poppy!“ řekla máma a obešla pick-up. „Neuvědomila jsem si, že jsi pořád tady. Objednáváme pizzu. Zůstaneš?“

Ona se usmála. „Jasně. Díky, Mio.“

„Cole a Brad oba milují maso, ale já si dám vegetariánskou. Může být?“

„To zní skvěle.“

„Okej! Zavolám, až ji dovezou.“ Máma na mě mrkla, než se otočila a vyšla ze dveří.

Projel jsem si rukou vlasy a dal si několik vteřin na to, abych dostal své péro pod kontrolu. Vzalo si do hlavy, že dnes večer dostane víc, než jen mou ruku a tlačilo se mi na poklopec, připravené vylézt a hrát si.

Poppy dělala prsty malé kroužky, spodní ret měla mezi zuby.

„Omlouvám se.“ Zvedl jsem ruce. „Říkala jsi pomalu.“

Ona zatřásla hlavou. „To je v pořádku. Jen jsem…“

„Hej.“ Postavil jsem se zpátky k ponku, vzal jsem její ruce do svých, než s nimi začne mávat. „Půjdeme na to pomalu, dokud nebudeš připravena zrychlit tempo. Jen mi dej signál, až budeš připravená.“ Pustil jsem ji a předvedl svou verzi té její věci s kroužícím zápěstím. „Tohle. Dej mi tenhle signál.“

Ona se zasmála. „Dobře.“

Zašel jsem k mini-ledničce a vytáhnul další pivo. „Chceš taky?“

„Ano, prosím.“

Otevřel jsem jí ho a podal. Přiložila si ho ke rtům, a zdlouha se napila. Způsob, jakým se jí to její sexy hrdlo pohybovalo, když pila, nijak nepřidal mému problému v džínách.

Postavila své pivo a očima přejela po ponku s nářadím. Zastavila se u mé zbraně a odznaku o pár stop dál. „Můžu, um…“ Ukázala na mou zbraň.

Postavil jsem své pivo a vzal ten Glock, vytáhl ho z pouzdra. „Jasně. Je zajištěná a náboje jsem vytáhl, jak jsem sem dojel.“

Ona ho držela opatrně v dlani. „Moc toho o ručních zbraních nevím. Jen jsem používala pušku, když jsem jako dítě učila základy lovu. Je těžký.“ Pomalu ho chytila oběma rukama. „Držíš ho takhle?“

Potřásl jsem hlavou a upravil jsem jí ruce tak, že ho držela jednou rukou a druhá sloužila jako podpora. „Takhle. Tahle zbraň je pro tebe bez spousty cviku příliš velká. Má velký zpětný ráz a je dělaná na větší ruce. Většina policistek, které znám, nosí jeho menší verzi.“

Tenhle by ji pravděpodobně odkopnul ruce za hlavu a celé tělo posunul o stopu nebo dvě zpátky.

Něco jako se to stalo tomu vrahovi při střelbě v obchodě.

Co to sakra? Mozek mi začal pracovat. Jak to, že jsem na to nepomyslel? Jak to, že to nikdo z nás neuvážil? Co když byl Jamieho vrah žena?

Projel jsem si rukou přes tvář, jak se věci ukázaly v novém světle. Simmons tenhle případ vraždy kardinálně posral. Podíval se na něj jen z nejjasnějšího úhlu. Hledal nějakého muže.

My všichni jsme hledali muže.

„Cole?“

Zamrkal jsem a vrátil svou pozornost zpět k Poppy. „Omlouvám se. Jen jsem o něčem přemýšlel.“ Vzal jsem jí zbraň z ruky a dal ji pryč.

„Je všechno v pořádku?“ zeptala se, obočí měla nakrčené.

Usmál jsem se a zalhal. „Jo. Všechno skvělé. Chceš tu se mnou posedět, zatímco tady budu před večeří pracovat, nebo chceš jít dovnitř a popovídat si s mámou?“

„Je mi dobře tady.“

A to bylo. Ona tu byla dokonalá.

A bude na tom ještě líp, pokud najdu Jamieho vraha.