SF - 3. kapitola

Překlad: Luciana

Ve chvíli, kdy přejeli poslední návrší, které odhalilo pohled na Inglenook a jeho hlavní budovu, Olivie spatřila Eileen, jak pomáhá Johnovi nasednout do sedadla jejich auta. A soudě podle úlevy v jejich tvářích, když zjistili, že je v SUV, bylo zřejmé, že se chystali jí jet hledat. Mávla na ně, aby viděli, že je v pohodě, Olivie ukázala Macovi, že má pokračovat podél úzké stezky, vinoucí se skrz poloostrov starých borovic.

Chtěla původně umístit Maca do chaty číslo tři, blíže k hlavní budově, takže by nemusel on a Henry chodit tak daleko, než se za tři týdny otevře jídelna, stejně jako proto, že menší chata by byla pro ně vhodnější. Ale s ohledem na šek, který poslal – z něhož většina už byla vyčerpána – Eileen cítila, že si pan Oceanus zaslouží jejich nejskrytější chatu, která byla umístěna přímo u jezera, když to má být jeho a Henryho domov na příštích šest měsíců.

Jenže místo aby zamířil k poloostrovu, Mac vjel na příjezdovou cestu, vedoucí k budově, zastavil za vanem a vypnul motor. Olivie vystoupila s povzdechem, přemýšlejíc, proč se vůbec obtěžuje otevřít pusu, když ji nikdo neposlouchá.

„Co se stalo?“ ptala se Eileen, spěchajíc k ní a John ji následoval s berlemi. „Livy! Co se ti to stalo s obličejem?“

„Za chvilku,“ řekla, otočila se, aby otevřela zadní dveře. „Sophie, co kdybys vzala Henryho k chatě číslo deset a ukázala mu, kde budou ubytovaní?“

Sophie začala Olivii podávat svůj batoh, ale najednou ho místo toho dala Eileen. „Mamka si zranila zápěstí, když spadla, babi, mohla bys mi to vzít?“ Otočila se, jakmile se zbavila zátěže. „Pojď, Henry. Dospělí budou nejspíš mluvit věčnost, takže se můžeme cestou zastavit u Tinkerbelle.“ Zamířila ke stodole. „A když slíbíš, že budeš opatrný, nechám tě pochovat její koťátka.“

Olivie viděla, jak Henry vyrazil za Sophií, ale nebyla překvapená, když se chlapec najednou zastavil a otočil na Maca, který právě obcházel předek auta. „Otče?“ zeptal se Henry.

„To je v pořádku, synu; můžeš jí se Sophií. Jen nezapomeň ujistit matku, že tvé úmysly jsou dobré, než zvedneš její koťata.“

„A vy dva zůstaňte pryč od obou jezer,“ zavolala za nimi Olivie, když odbíhali. „Led už taje podél pobřeží Whisperu.“

„Co se stalo?“ zeptal se John ve chvíli, kdy byli z doslechu. „Mark sem přiletěl jako netopýr a zajel rovnou k ubytovně. Naházel své věci do auta, vyhodil z něj bojler a byl pryč dřív, než jsem tam mohl dojít a zeptat se, o co jde.“

„Co se ti stalo na obličeji?“ zašeptala Eileen, zírajíc na Oliviiny nateklé rty. Její pohled sklouzl k Macovi a pak zpátky k ní. „Vypadáš, jako bys byla… Mark tě uhodil?“

„Pokusil se ji znásilnit,“ řekl Mac dřív, než mohla odpovědět.

Její tchán a tchýně se k němu obrátili, Eileen se zalapáním po dechu a Johne s pohledem ztvrdlým vztekem, když se oba podívali zpátky na ni.

„Eileen, Johne, tohle je pan Oceanus,“ řekla Olivie s napjatým úsměvem. „On a Henry jeli kolem když… ve chvíli kdy Mark… když on…“ Nacpala ruce do kapes jeho bundy, neschopná přiznat – ani sobě – že byla málem znásilněná.

„A vy jste nechal toho bastarda jít?“ zavrčel John, jehož otázka směřovala na Maca.

„Ne dobrovolně,“ řekl Mac. „Zdá se, že vaše snacha nevěří, že i ´hloupé dítě´ je zodpovědné za své činy.“

Eileen si povzdechla tak silně, že Olivie cítila, jak se jí pohnuly vlasy, když ji její tchýně objala pažemi. „Oh, Livy, tys vždycky měla tak zatraceně měkké srdce. Dobrý Bože, třeseš se jako osika.“ Jen proto, že se začala znova třást, když spatřila Marka, pospíchajícího proti nim z Inglenook, s tváří plnou strachu, že málem vjel do příkopu, když se míjeli na úzké prašné silnici.

„Pojďme dovnitř a dostaneme do tebe nějaký horký čaj.“ Eileen utáhla své paže kolem Olivie. „Prosím, pojďte, pane Oceane, ať vám můžeme náležitě poděkovat.“

Její zachránce srovnal krok s Johnem, který se belhal vedle ní o berlích. „Říkejte mi raději Mac. A mohli byste také říct Henrymu, jak vás má oslovovat, protože já si nejsem jistý, co mu přísluší.“

Eileen se zastavila. „Tady si všichni tykáme, zvláště děti. Všichni naši zaměstnanci nosí jmenovky a prvních pár dní každého turnusu povzbuzujeme naše hosty, aby nosili účastnické odznaky, které jim dáme.“ Její úsměv se rozšířil. „Měli bychom pravděpodobně vyrobit nějaké jmenovky pro vás a Henryho, když vy dva tu budete prakticky stálými hosty příštích šest měsíců.“

Mac se lehce uklonil, ačkoliv Olivie si všimla, že jeho úsměv nedosáhl do očí. Zřejmě Maximilian Oceanus neměl zase takový zájem, pobíhat tu se svým jménem na hrudi.

Stále objímajíc Olivii, zamířila Eileen po cestě k budově. „Řekla jsem ti už prvně, co jsem se s ním setkala, že je na Markovi něco divného,“ řekla tiše. „A nejhorší na tom je, že jsi se mnou souhlasila. Ale nechalas ho tu i přes můj lepší úsudek, a tvrdila jsi, že ho nemůžeš nechat jet celou tu cestu z Georgie, jen abys ho vyhodila.“ Věnovala Olivii stisk. „Nemůžu uvěřit, že jsi připustila, aby ten bastard jen tak odjel, po tom, co ti udělal.“

Olivie se nechala vést po schodech, jako dítě a přemýšlela, jak se dostaly od Marka k tomu, že ona je idiot.

***

Sedíc na zemi v koupelně chaty číslo šest, s hasákem v jedné ruce a otevřenou knihou pro kutily v druhé, se Olivie mračila na trubky, vycházející z děravého ohřívače, nacpaného mezi sprchou a stejně tak tekoucím záchodem. Dala si hodinu na výměnu ohřívače, půl hodiny na výměnu těsnění u toalety, dvacet minut všechno potom uklidit a deset minut na vypořádání se s překvapeními. Jenže její plán byl teď v tahu, když viděla, že strávila třicet minut lezením kolem chaty a hledáním uzávěru vody, který nějaký ďábelský instalatér umístil pod podlahu.

Pohlédla na obrázkový postup v knize, potom na ohřívač, pak zpátky na obrázky – z čehož ani jedno nevypadalo podobně, jako změť trubek před ní. Zaklapla knihu a hodila ji na podlahu, po čtyřech se nacpala do výklenku a nasadila hasák na zkorodované mosazné… cosi, na spodu nádrže. Možná by měla mít víc štěstí ve snaze připojit nový ohřívač, až se zbaví toho starého.

Samozřejmě, že to nemohlo být jednoduché; nemohla vidět, co dělá, protože její tělo blokovalo světlo, ta mosazná věc nechtěla povolit, a jakmile na ni konečně nasadila hasák, byla si naprosto jistá, že uvízla. Kroucení se jako had nepomohlo, stejně jako klení.  A když už si myslela, že už se nic špatného nemůže stát, Olivie zjistila, že někdo stojí za ní.

„Přísahám Bohu, Johne,“ zavrčela a neúspěšně se uvolnit. „Vkročíš jen prstem do téhle koupelny a hodím ti hole do jezera.“

Uslyšela mužský smích. „Možná jste měla použít tenhle tón včera na svého zaměstnance a nemusela jste potřebovat moji pomoc.“

Olivie vystřelila pozadu z výklenku tak silně, že málem narazila do protější stěny, kdyby se velká ruka nedostala mezi to a její hlavu, v poslední vteřině.

„Omlouvám se; nechtěl jsem vás vylekat,“ řekl Mac, klekl si na paty a usmál se na ni. „Nebyla jste na snídani.“

Olivie se zachvěla, ačkoliv si nebyla jistá, jestli to bylo z představy snídaně, nebo díky tomu novému záblesku v Macových očích, který nemohla opět přečíst. „Dneska jsem snídani vynechala. Nemám zrovna ráda tofu, které se tváří být klobásou a doufám, že taky nebudete sdílet názor s Eileen.“ Usmála se a zkoušela tak zamaskovat, jak vyvedená z rovnováhy je. „Obávám se, že pravým důvodem, proč jsme vám dovolili přijet dříve, je to, že Eileen potřebuje nějaké pokusné králíky pro své nové menu.“ Zavrtěla hlavou. „Jedna věc je nabízet plně bio jídlo, ale nevím, proč si myslí, že to musí být také bezmasé. Varovala jsem ji, že budeme mít na krku vzpouru po prvním týdnu, pokud bude trvat na servírování těchto věcí.“

Dobrý Bože, už zase neumí přestat mluvit! Co je to s tím chlapem, že z ní dělá nervosního pitomce?

„Nebojte se,“ řekl a jeho záblesk v očích zesílil. „Henry vyslovil svůj názor. Eileen mi řekla, že si myslí, že uklízíte chatu číslo osm, ale když jsem konečně našel chatu osm, byla prázdná.“ Zvedl obočí. „Je nějaký důvod, proč jsou všechny vaše chaty číslované na přeskáčku?“

On ji hledal? „Jsou číslované podle toho, jak byly postaveny. A omlouvám se, že jsem vám zapomněla vrátit včera vaši bundu,“ lhala bez mrknutí oka, když usoudila, že ji hledal proto, že chce zpátky svou bundu, než bude léto.

Ale ač to v denním světle vypadalo jakkoliv trapně, ve skutečnosti spala s jeho bundou, rozprostřenou přes pokrývky, neschopná odolat její velké váze, objímající jí celou noc – i když ona si představovala jejího majitele místo toho.

Tolik k tomu, že není osamělá vdova.

Snažila se postavit na nohy. „Je na věšáku doma. Přinesu vám ji.“

Položil jednu svou velkou ruku na její rameno, aby ji zastavil.

„To nespěchá. Kvůli tomu jsem vás nehledal.“ Posadil se na podlahu vedle ní a ukázal k ohřívači. „John a Eileen strávili většinu snídaně obavami, že nemáte nikoho, kdo by vám pomohl připravit Inglenook na nadcházející sezonu.“

Olivie se podívala dolů, viděla, že její džíny jsou špinavé od toho, jak lezla pod chatu a přejela rukou přes flek. „Mám v plánu dojet odpoledne do města a poohlédnout se, jestli by se nenašel někdo místní, kdo by byl ochoten pracovat tady se mnou pár týdnů.“ Povzdechla si. „Ačkoliv ti, kdo by byli ochotní, už pomáhají ostatním majitelům sportovních kempů s přípravou na letní turistickou sezonu.“

Zvedl knihu, kterou hodila na zem, podíval se na název a pak na ohřívač a pak na ni. „John se zmínil, že to bude asi pro vás problém. Tak jsem řekl, že jsem ochotný zaplnit to místo.“ Usmál se. „Eileen mě ihned najala a potom co nabídla, že vezme Henryho s ní a se Sophií do města, řekla, že se mám jít hlásit do práce.“

Olivie na něj mohla jen zůstat zírat. Eileen ho najala?

On se natáhl, dal jí prst pod bradu a zvedl ji, aby jí zavřel ústa. „Mám z vašeho výrazu předpokládat, že si mě nedovede představit, jak dělám poctivou obyčejnou práci, Olivie?“ zeptal se tiše.

„Co? Ne, samozřejmě, že ne. Jen si myslím, že pro vás je poctivá denní práce spíš někde v zasedací místnosti, a ne na všech čtyřech v blátě,“ řekla, ukazujíc na své kalhoty, když sklopila pohled. „A nemůžeme se ani přiblížit platu, na který jste zvyklý.“ Donutila se na něj znovu podívat a dokázala se dokonce usmát, i když nesměle. „Už jsem utratila šek, který jste nám poslal, takže vám ani nemůžu něco vrátit zpět, abyste pracoval za stravu a postel.“

Pokud její úsměv byl nesmělý, jeho byl přímo samolibý. „Co kdybych vám řekl, že jsem ochotný pracovat za extra rodičovské rady?“

„Myslím, že jsem to zmínila, když jste volal před dvěma týdny, že budeme mít problém věnovat vám a Henrymu více pozornosti.“ Zavrtěla hlavou. „Nemám představu, co si Eileen myslela, když trvala na tom, abych vás nechala přijet dřív, s ohledem na to, že se snaží dokončit svou disertační práci předtím, než se kemp znovu otevře. Pak chce pracovat s naším kuchařem, až přijede, aby zjistili, čím budeme všechny krmit, aby mohl vybavit kuchyň. Omlouvám se; vážně nevím, jak by vám mohla věnovat čas navíc.“

„Ale právě proto má moje nabídka smysl. Moje práce s vámi, během dne, mi dává přístup ke všem těm úžasným perlám moudrosti o rodičovství, které rozhazujete kolem, jako svěží, jemný déšť.“ Povytáhl obočí, když na něj znovu jen zírala. „Které, ujišťuji vás, jsem nedočkavý nasávat, jako žíznivá houba,“ řekl, oči tak jasné, že prakticky zářily.

Vybuchla smíchy, než se stačila zastavit.

Myslel to ten chlap vážně? Nebo byl jednoduše tak odhodlaný, aby bylo po jeho, že se snížil ke starému dobrému, nehoráznému lichocení?

Zvedla hasák. „Já nejsem mozek tohohle podniku, Macu, já jsem jen pracovní síla. Eileen je lépe vybavená, zodpovědět vaše otázky. Protože pravda je, že já jsem známá tím, že stáhnu ocas a utíkám, když vidím Sophii mířit mým směrem s určitým výrazem.“ Znovu si klekla na všechny čtyři, doufajíc, že mu to dojde a odejde. „Takže pokud hledáte, co byste mohl dělat, možná až se všichni vrátí z města, můžete vy a Henry jít na procházku k hlavní silnici a hledat losy. A když už budete v tom, můžete mít spolu malý hezký rozhovor o… oh, já nevím; možná o tom, aby vám říkal tati místo otče.“

Samozřejmě, že neodešel, protože to by mohlo znamenat, že ji poslouchal. Místo toho jí vytáhl hasák z ruky a odstrčil ji z cesty, potom se natáhl do skříňky, aniž by se musel kroutit nebo použít více svalů – ačkoliv Olivie viděla pár z nich se stáhnout se zdánlivě malou námahou, když uslyšela hluboké kovové zaskřípění, následované opravdu hlasitým lupnutím.

Ok; protože nebyla naprostý idiot, možná by mohla chvíli počkat, než jasně řekne Macovi, že jediné, co bude nasávat jako houba, bude pravděpodobně kapající voda ze stropu jeho chaty, při příštím dešti.

A pokud stále nebude brát ne jako odpověď… no, možná pár dní strávených výměnou dvou set dvaceti stop loděnice, by mohl změnit jeho názor.

Protože na mou duši, pokud nebude opatrná, měla Olivie strach, že by mohla začít přemýšlet, jak vyměnit tu velkou koženou bundu za velkého, silného muže, kterému patří.