TBL - PROLOG

Překlad: Lenuszka

„Poppy!“ Jamie přispěchal z pracovny do kuchyně.

Ten úsměv na jeho tváři přiměl moje srdce, aby se zatetelilo, jako to dělal vždycky, což znamenalo, že jsem byla jedno velké třepotání ode dne, kdy jsem ho před pěti lety potkala.

Narazili jsme na sebe první den v prvním ročníku na Montanské Státní. Doslova. Já jsem spěchala z přednášky o ekonomice, náruč jsem měla naloženou knihami, poznámkami a učivem. Jamie spěchal dovnitř, byl příliš zaměstnaný pohledem na vnadnou blondýnu, než aby mě viděl ve dveřích.

Po tom, co jsme se z nárazu vzpamatovali, mi Jamie pomohli z podlahy. Ve chvíli, kdy jsem rukou vklouzla do jeho, byla ta vnadná blondýna zapomenuta.

Tak jsem poznala muže svých snů.

Svého manžela.

Jamese Sawyera Maysena.

„Hádej co?“

„Co?“ Zachichotala jsem se, když mě zvednul a posadil na linku, uvelebil se mi mezi nohama. Z těla mu vyzařovalo nadšení a já jsem se těm jeho zářícím očím musela smát.

„Jen jsem přidal na svůj narozeninovým seznam několik věcí.“ Zapumpoval pěstí. „Zatím nejlepší nápady.“

„Oh.“ Můj úsměv opadl. „Prosím, řekni mi, že tyhle nejsou ilegální.“

„V žádném případě. A říkal jsem si, že ten s tím požárním poplachem možná ilegální není. Možná potřebuju oprávněně spustit požární poplach, než mi bude čtyřicet pět.“

„V to doufej. Netoužím tě vyplácet z vězení jen proto, že ses rozhodl ze svého seznamu odškrtnout jednu položku.“

Jamieho „narozeninový seznam“ se stal poslední dobou jeho posedlostí. Začal s ním před několik týdny, po tom, co ho inspiroval jeden sitcom, a od té doby sní svoje velkolepé myšlenky – ačkoli některé byly spíš směšné, než velkolepé.

Tenhle seznam byla Jamieho verze seznamu věcí, které člověk udělá, než zemře. Až na to, že místo jednoho dlouhého seznamu, který by plnil v penzi, si Jamie sepsal věci, které musí stihnout před každými jednotlivými narozeninami. Nechtěl se pouštět do nějakého znepokojujícího seznamu, když všechno měl a žil svůj život. Místo toho chtěl každý rok před svými narozeninami ze seznamu odškrtnout pár věcí. Doteď zaplnil skoro všechny narozeniny až do padesátky.

My jsme měli svůj vlastní „společný“ seznam věcí, které chceme udělat – místa, kam chceme cestovat a věci, které jsme chtěli udělat spolu. Ten narozeninový seznam k tomu nesloužil. To bylo jen pro Jamieho. Byl plný věcí, které chtěl udělat jen on sám pro sebe.

A ačkoli jsem možná o nějakých riskantních a šílených položkách brblala, celým srdcem jsem ho podporovala.

„Takže co jsi dnes přidal?“

Zakřenil se. „Zatím můj nejlepší nápad. Tady je.“ Zavedl paže, doširoka je roztáhl a naznačil neviditelný stan. „Než mi bude třicet čtyři, chci si zaplavat v bazénu plném zeleného želé.“

„Dobře.“ Usmívala jsem se, vůbec jsem nebyla přesvědčená, že je to jeho nejlepší nápad, ale to byl Jamie. „Ale proč želé? A proč zelené?“

„Nemyslíš, že by to bylo super?“ Zavrtěl se mi mezi nohama, usmál se ještě víc, když spustil ramena. „Je to jedna z věcí, kterou chce udělat každé dítě, ale rodiče mu to nedovolí. Mysli na to, jak by to bylo legrační. Můžu se v tom plácat sem a tam. Mačkat to mezi prsty na rukou i na nohou. A zelenou jsem vybral--“

„Protože je to tvoje oblíbená barva,“ dokončila jsem, překvapená, že jsem se vůbec na něco takového ptala.

„Co si myslíš?“

„Upřímně? Zní to jako šílenost. Navíc, želé špiní. Budeš týden jako chodící marťan.“

On pokrčil rameny. „Jsem s tím v pohodě. Mí studenti si budou myslet, že je to skvělé a ty mi pomůžeš to ze mě smýt.“

„Ano, to udělám.“

Pomohla bych mu vydrhnout kůži zpátky k jeho normálnímu opálení a zbavit se toho bazénu plného zeleného želé, protože jsem ho milovala. Některé položky z Jamieho seznamu se mi zdály divné, ale pokud ho to udělá šťastným, udělám, co můžu, abych pomohla. Na příštích dvacet pět let – nebo jak dlouho chtěl – budu stát při něm, až si to bude odškrtávat.

„Co dalšího jsi dnes přidal?“

Zajel mi rukama kolem pasu a ještě kousek se ke mně přiblížil. „Vlastně jsem jednu přidal a hned si ji zároveň odškrtnul. Byly to moje pětadvacetiny. Napsal jsem sám sobě dopis, který si přečtu za deset let.“

„To je roztomilé.“ Kdybych měla svůj narozeninový seznam, ukradla bych si tu myšlenku pro sebe. „Můžu si ten dopis přečíst?“

„Jistě.“ Zakřenil se. „Jakmile mi bude pětatřicet.“

Zamračila jsem se, ale Jamie to vymazal jedním polibkem.

„Mám ještě nějaké vyřizování. Chceš něco, když budu venku?“

Vyřizování. Jasněěě. Zítra je naše první výročí svatby a já bych se vsadila, že jeho „vyřizování“ znamená jít mi koupit dárek na poslední chvíli. Na rozdíl ode mě, která mu koupila dárek už před dvěma měsíci a schovala ho v prádelně, Jamie vždycky nakupoval na Štědrý den nebo den před mými narozeninami.

Ale místo toho, abych si z něj utahovala o jeho tendencích k prokrastinaci, jsem jen přikývla. „Ano, prosím. Nevadilo by ti zajít mi do prodejny s alkoholem?“ Zítra pořádáme jarní opékání, abychom to naše výročí oslavili a jediný alkohol, který byl v domě, byla Jamieho oblíbená tequilla.

„Bejby, říkal jsem ti. Nepotřebujeme nóbl koktejly. Jen zítra koupíme v obchodě nějaké pivo a my budeme pít to moje.“

„A, zlato, to ti říkám. Ne každý má rád obřad pití tequily.“

„Určitě ano. Tequila je klasické pití na oslavu.“

Protočila jsem oči a usmála se. „Zítra to nebude párty bratrstva. Jsme už dospělí a to si žádná nějakou změnu. Při nejmenším můžeme koupit nějakou margaritu.“

„Fajn,“ zabručel. „Máš seznam?“

Přikývla jsem, ale když jsem se snažila dostat z linky, pořád mě držel.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ Obočí se mu spojilo a jeho úsměv zmizel.

„Samozřejmě.“

„Už jsme manželé skoro jeden rok. Jaká je tvoje oblíbená věc na tom, že jsi za mě vdaná?“

Dala jsem mu ruce na tvář, odstrčila blond vlasy z místa, kde mu padaly do modrých očí. Ani jsem o své odpovědi nemusela uvažovat. „Miluju to, jak říkám, že jsem tvoje žena. To mě pokaždé naplní radostí. Jako vždycky, když jsme ve tvé škole a rodiče mi chodí říct, jak moc se jejich dětem líbí tvoje hodiny, jsem tak hrdá na to, že můžu říkat, že jsi můj.“

To napětí v jeho tváři opadlo.

Nebyla jsem si jistá, odkud ta otázka vzešla, ale byla dobrá. Zvláště dneska, v předvečer našeho výročí.

Jamie vycouval, ale já jsem ho chytila za límec jeho košile a přitiskla ho zpátky k sobě. „Vydrž. Teď jsem na řadě já. Co je tvoje oblíbená věc na našem manželství?“

On mrknul. „Že se mnou máš sex každý den.“

„Jamie!“ Plácla jsem ho do hrudi, když se zasmál. „Mluv vážně.“

„Mluvím vážně. Oh, a taky miluju, že mi vaříš a pereš. Opravdu, bejby. Děkuju ti za to.“

„To si teď ze mě děláš srandu?“

On přikývnul a ještě víc se usmál. „Miluju to, že já jsem ten, který vidí, jak jsi každým dnem krásnější a krásnější.“

Znovu se mi srdce zatetelilo. „Miluju tě, Jamie Maysene.“

„Taky tě miluju, Poppy Maysenová.“

Naklonil se ke mně a přejel svými rty po mých, kratičkou chvíli mě škádlil jazykem, než odstoupil dozadu a nechal mě jít.

„Dám ti ten seznam alkoholu.“ Seskočila jsem z linky a dala mu ten nalepovací lísteček, na který jsem to předtím sepsala.

„Dobře. Vrátím se brzy.“ Jamie si zastrčil seznam do kapsy a políbil mě do vlasů, než vyšel ven ze dveří.

O tři hodiny později se Jamie pořád ještě nevrátil. Pokaždé, když jsem mu volala, zvonilo to a zvonilo, dokud to nespadlo do hlasové schránky. Snažila jsem se ze všech sil ignorovat ten uzel v mém žaludku. Pravděpodobně jen nakupoval. Každou chvíli bude doma a můžeme jít na večeři. Jak jsem znala Jamieho, prostě ztratil pojem o čase nebo narazil na kamaráda a zašli si na pivo.

Je v pořádku.

O hodinu později stále nebyl doma. „Jamie,“ řekla jsem do hlasové schránky. „Kde jsi? Už je pozdě a myslela jsem, že půjdeme na večeři. Ztratil jsi telefon nebo co? Přijď domů nebo mi zavolej. Začínám se bát.“

Zavěsila jsem a rázovala po kuchyni. Je v pořádku. Je v pořádku.

O hodinu později jsem mu nechala dalších pět hlasových zpráv a okousala si všechny nehty.

Hodinu na to jsem nechala patnáct zpráv a začala vytáčet číslo nemocnice.

Hledala jsem číslo na policejní oddělení, když zazvonil zvonek. Hodila jsem svůj telefon na gauč v obýváku a běžela ke dveřím, ale nohy se mi roztřásly, když jsem přes skleněnou výplň uviděla uniformu.

Oh, Bože. Žaludek se mi zkroutil. Prosím, ať je v pořádku.

Otevřela jsem dveře a vyšla na verandu. „Strážníku.“

Ten policista stál rovně, jeho postoj byl dokonalý, ale jeho zelené oči ho prozradily. Nechtěl mi klepat na dveře tak moc, jako jsem ho tu na verandě já nechtěla.

„Madam. Jste Poppy Maysenová?“

Dostala jsem ze sebe ano, než mi do krku vystoupala žluč.

Postoj toho policisty se kapku uvolnil. „Paní Maysenová, obávám se, že mám špatné zprávy. Nepůjdeme raději dovnitř a neposadíme se?“

Zatřásla jsem hlavou. „Je to Jamie?“

On přikývnul a ten tlak v mé hrudi se tak zvětšil, že jsem nemohla dýchat.

Srdce mi bilo v hrudi tak šíleně, že mě z toho bolela žebra.

„Prostě… prostě mi to řekněte,“ zašeptala jsem.

„Jste tady sama? Nemám někomu zavolat?“

Znovu jsem potřásla hlavou. „Prosím, řekněte mi to.“

On se zhluboka nadechnul. „Paní Maysenová, je mi líto, že vás musím informovat o tom, že váš muž byl dnes zabit.“

Jamie nebyl v pořádku.

Ten policista mluvil dál, ale jeho slova tonula ve zvuku mého rozpadajícího se srdce.

Z té noci si nepamatuju nic moc dalšího. Vzpomínám si, že přišel můj bratr. Pamatuju si, jak volal Jamieho rodičům, aby jim řekl, že jejich syn už není na světě – že byl zabit při loupeži v prodejně alkoholu.

Pamatuju si, jak jsem si přála, abych byla mrtvá taky.

A vzpomínám si, že ten policista seděl celou tu dobu vedle mě.