OoB - 34. kapitola

Překlad: Marťa

Erik

Uvízl jsem mezi mlýnskými kameny. Měl jsem Brie odstrčit hned na začátku, ale teď už bylo pozdě. Byla tvrdohlavá, přitažlivá a svůdná. Chtěl jsem ji bez pomyšlení na následky. Nějak se jí podařilo se za posledních několik týdnů změnit z osiny v mém zadku, k touze ji dnem i nocí stravovat.

Navzdory svému nejlepšímu přesvědčení jsem uvažoval, že jí zavolám. Přinesla mi srdce na dlani a já odešel. Nebyl jsem úplný idiot. Věděl jsem, jak moc jí to ublížilo, ale co jsem měl dělat? Demonstrovat svou lásku před Valerií? Ne. Potřeboval jsem jí říct, co jsem cítil, ale ne na chodníku v zasrané olympijské vesnici. Chtěl jsem jí odpovědět, ale určitě netoužila po tom, ani se hned druhý den stala hvězdou v bulvárních časopisech. Věděl jsem, že přemýšlela srdcem a ne hlavou. Kdyby o krok ustoupila, viděla by, že nemělo smysl ztěžovat si těch několik dní víc, než bylo nutné. Kdybych s ní šel na rande a vodil se s ní za ruku během Olympijských her, média by měly žně. Do konce her zbývalo pět dní a jediná věc, na kterou se potřebovala soustředit, byla gymnastika.

Po večeři s trenéry jsem se vrátil do svého bytu a otáčel mobilem v ruce. Snažil sejm se vymyslet, co bych jí řekl. Nechtěl jsem Brie říkat, že se mi líbí jen zprávou. Tohle nebyla střední škola – nemluvě o tom, že slovo „rád“ bylo blbost. Měl jsem „rád“ špenát. Co jsem cítil k Brie, jsem nemohl shrnout do několika zasraných slov.

„Eriku, ty můj chlapče. Čemu vděčím za to potěšení?“

Usmál jsem se do telefonu, když jsem uslyšel dědův hlas. V Riu jsem spal špatně, a když jsem se probudil ještě předtím, než mi zazvonil budík, rozhodl jsem se využít čas.

„Mám chvíli čas před ranním tréninkem,“ řekl jsem a díval se na krajinu Ria oknem svého bytu. „Myslel jsem, že tě zkontroluji. Už je to pár dní, co jsme spolu mluvili naposledy.“

Byt byl skromný a ani zdaleka tak hezký, v jakých bydleli sportovci, ale bylo mi to jedno. Za pět dní jsem měl letět domů.

Domů.

Ať to bylo kdekoliv.

„Správně, no, měl jsem tady dost práce.“

„Jo? Už jsi mluvil se svojí sousedkou?“

„Upekl jsem jí ty sušenky, o kterých mluvila Brie, a první čtyři plechy jsem spálil.“

Zasmál jsem se. „A jak se ti to povedlo?“

Zasténal. „Mě se neptej. To ta zatracená trouba!“

„Upekl jsi je u sousedky?“

„Jo, Brie si myslela, že by to byl dobrý nápad.“

Usmál jsem se a odvrátil pohled od okna. „Takže dáš na rady Brie, ale na moje ne?“

Zasmál se. „Kdy jsi naposledy věnoval pozornost svému milostnému životu?“

Zamračil jsem se. „Před pár týdny jsem měl přítelkyni a my...“

„Ne, nemluvím o otevření láhve vína, než vezmeš holku do postele.“

Ježíši.

„Na nic jiného nemám čas.“

„Přijmi radu od starého muže: udělej si ten čas. Jednoho dne se vzbudíš a bude ti sedmdesát devět a budeš si přát, abys to udělal.“

„Jo, jasně.“

„Jak se má Brie?“

Zamračil jsem se.

„Má se dobře.“

„Viděl ses s ní v Riu často?“

„Ano,“ řekl jsem a snažil se zjistit, kam touhle otázkou směřoval. „Jsem její trenér, pamatuješ?“

Něco si pobaveně zamručel.

„Mohl bys propásnout svojí šanci.“

Všechno se ve mě sevřelo.

„Dokud neskončí olympiáda, tak se s tím nic dělat nedá.“

Zasmál se. „Řeknu ti jednu věc: jestli budeš čekat na vhodný čas, tak budeš čekat celý život. Jestli ji miluješ tak, jak si myslím, neměl bys na nic čekat. Měl bys ji – jak jsi to říkal? – požádat o hrnek cukru. Řekni jí to dřív, než bude pozdě.“

Nenáviděl jsem, když mě káral. A ještě víc jsem nenáviděl, že měl pravdu.

„Co na tom záleží?“ Trval jsem si na svém a přemítal o otázkách, které se mi v posledních dnech honily hlavou. „Žije v Texasu a já v Seattlu. Za pět dní letíme na opačné strany země.“

Zabručel. „Ano, předpokládám, že by ses po Riu mohl vrátit do svého osamělého života v Seattlu nebo bys mohl udělat to, co jsi měl udělat už před deseti lety.“

Zavřel jsem oči a prsty stiskl kořen nosy. „Dobře. Pro dnešek už bylo přednášek dost.“

„Jistě. Řekni mi, jak tam vaří? Posledních pár dní jím jen spálené sušenky.“

Můj děda, byť nepříjemný, se jen velmi zřídka mýlil. Věděl jsem, že můj vztah s Brie byl komplikovaný a načasování nemohlo být horší. Ještě jsem nevěděl, co jsem přesně chtěl, ale věděl jsem, že jsem ji nemohl ztratit. Místo, logistika realita toho, co naše pocity znamenaly, mohly přijít na řadu později. V tuhle chvíli jsem jí musel říct, že jsem ji chtěl. Jak prosté.

Když jsem přišel do výcvikového zařízení, tým už byl rozehřátý. Brie stála vedle Molly se sluchátky v uších. Naposledy jsem ji včera večer viděl, byla oblečená v šatech a připravená na párty nebo tak něco. Teď se vrátila Brie, na kterou jsem si zvykl. Brie, o níž jsem každou noc snil.

„Dobré ráno, trenére,“ pozdravila mě s úsměvem June.

Kývl jsem jí na pozdrav a prošel jsem kolem ní směrem k Brie. Když jsem se přiblížil, ztuhla, ale nepodívala se na mě.

„Brie, mohl bych si s tebou na chvíli promluvit?“

Molly se na nás dívala a čekala, jak Brie odpoví. Když nereagovala, šťouchla do ní a ukázala směrem ke mně. Brie si s jemným protočením očí vytáhla sluchátka z uší a podívala se na mě s chladnou lhostejností.

Včera večer jsem viděl mírnou a zranitelnou Brie, která byla stejně přitažlivá, jako ta dračice, se kterou jsem se musel vypořádávat posledních několik týdnů. Teď jsem měl podezření, že už ji takovou nikdy neuvidím.

„Co?“ Zeptala se, naklonila hlavu a přimhouřila oči.

Vlasy měla stažené v pevném drdolu. Vypadala úžasně, ale její oči byly pichlavé a zamračeně mě varovaly, abych se držel dál.

„Ptal jsem se, jestli bych si s tebou mohl na chvíli promluvit.“ Ukázal jsem na dveře posilovny a otočil se, doufajíc, že mě bude následovat. O chvíli později jsem slyšel, jak s hlubokým zasténáním vstává ze země.

„Nebude to trvat dlouho,“ ujistila Molly tak, abych ji slyšel.

Samozřejmě, že byla kvůli včerejšku naštvaná. Neměl jsem ji nechat odejít.

Vyšel jsem na chodbu a podržel jí otevřené dveře posilovny. Měla na sobě trikot a legíny, které jí obepínaly boky. Když si všimla, kam se dívám, založila si ruce přes prsa a ostře se na mě podívala.

„Co chceš?“

Její slova byla ostrá, rezervovaná.

„Chci si promluvit o včerejším večeru.“

Zasmála se. Smutně a naštvaně. Její pohled se přesunul na zeď vedle nás, a když se podívala zpátky na mě, její oči byly temnější, než předtím. „Činy mluví hlasitěji, než slova. Nemáme se o čem bavit.“

„Blbost.“

„Jasně. Jestli je to všechno, musím jít trénovat.“

Ne. Nechtěla v tom pokračovat. Rozhodla se, že to byl konec, když jsem si ji včera večer nepřehodil přes rameno a neodnesl ji do západu slunce. Měl jsem celou noc na to, abych o tom přemýšlel. Zasloužil jsem si víc, než rychlé odmítnutí.

„Včera v noci jsi mi řekla, že chceš, aby mezi námi bylo něco víc, než bylo doteď.“

Polkla.

„Já to chci taky.“

Přimhouřila oči a přemýšlela, jestli mi mohla věřit.

„Ach, ale co včerejší noc, kdy jsi byl s Valerií? A mimochodem, jaká byla večeře? Užili jste si jí?“

Zavrtěl jsem hlavou a vstoupil jsem jí do osobního prostoru. „Nedělej to.“

„Nic nedělám. Minulý večer byla chyba. Pojďme to svést na dočasné pominutí smyslů, ano?“

Otočila se k odchodu, ala natáhl jsem ruku a přitáhl si ji zpátky k sobě.

„Až tohle skončí, budeš moje.“

Zasmála se. „Legrační, že si myslíš, že na tebe budu čekat.“

„Je to pět dní, Brie.“

„Za pět dní už bude příliš pozdě.“

Sklonil jsem se a zašeptal jí do krku. „Proč se mnou bojuješ?“

Pousmála se a vymanila se mi. „Protože to je to, co děláme. Bojujeme. Fakt, že jsem si myslela, že bychom někdy mohli mít něco víc než jen rychlou soulož, byl absurdní.

Nechal jsem ji jít, a když se ke mně otočila čelem, řekla mi poslední věc.

„Nikdy jsem tě nechtěla.“

„Lžeš. To, co jsi řekla včera večer, jsi myslela vážně.“

„Ne,“ trvala na svém přes zatnuté zuby. „Nenávidím tě.“

Chytil jsem jí zezadu za krk a přitáhl si ji k sobě. „Miluješ mě.“

Šokovaně otevřela pusu. Na dvě krátké vteřiny jsem v jejích očích viděl pravdu, ale rychle spustila masku lhostejnosti.

„Jakou lásku myslíš, Eriku? Hádání? Urážky? Terapeut by nám poradil, abychom se od sebe drželi co nejdál. Tohle není zdravé. Ty... j-jsi jedovatý.“

Ovinul jsem jí ruku kolem pasu a přitiskl jsem její tělo ke svému. „Tyhle kraviny jsou mi fuk – hádání, boje. Rande? To je to, co chceš? Chceš, abych tě vzal na večeři a držel tě za ruku? Chceš, abych tě vzal zpátky ke mně domů a ukázal ti, jak moc pro mě znamenáš? Já to zatraceně udělám.“

„Přestaň,“ řekla a zatřásla hlavou, jak se mezi námi snažila udržet odstup. „Dost. Je konec.“ Zatlačila mi na hrudník a snažila se mě odstrčit. „Udělej mi laskavost a příštích pět dní předstírej, že neexistuji.“

„Nemožné,“ řekl jsem.

Stále se mě snažila odstrčit, až jsem ji nakonec pustil. Couvala přede mnou, dokud nestála z mého dosahu. Už nebyla moje.

„Drž se ode mě dál, Eriku.“ Oči jí rozzuřeně planuly. „Myslím to vážně.“