HTM - 4. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Musela jsem usnout, i když si to vůbec nepamatuji. Najednou jsem se probudila v tmavém, tichém pokoji, obklopená horkou, zmačkanou přikrývkou. Bolela mě hlava, v ústech jsem měla jak na poušti a na jeden strašlivý okamžik jsem se bála, že jsem opět posednutá, protože to vypadalo, že mi nefunguje tělo.

Poté jsem pochopila, že mé tělo je na tom hodně špatně. Účinek Marcových malých pilulek už pominul, když jsem nepočítala omámenost, díky které jsem potřebovala tři pokusy, aby se mi podařilo rozsvítit světlo. Že mi pokoj připadal jako pečící trouba, taky nepomáhalo. Apartmán by měl být klimatizovaný, ale něco tu očividně nefungovalo.

Poté, co jsem se potila další minutu, jsem to vzdala a skulila se z postele. Navlékla jsem si obnošené tričko, které bylo kdysi fialové, a nyní ho hyzdila jakási sepraná modrá. Na nohy jsem si oblékla staré, široké tepláky. Poté jsem se odkolébala ke dveřím, abych se pokusila najít aspirin a studenou vodu.

Nenašla jsem ani jedno ani druhé.

Světlo z chodby vrhalo do koupelny dlouhé stíny. Všude se leskly skleněné střípky, které vypadaly jako rozsypaný led. Podlaha byla ještě stále mokrá a zmuchlaný ručník připomínal zraněné zvíře.

Nejhůře na tom byla zrcadla. Pravé vykazovalo dlouhé trhliny, ale to levé bylo úplně rozbité. Tu a tam bylo vidět skrz a odhalovalo stěnu z levného dřeva, která jakoby se vysmívala drahému inventáři. Jizvy ve tváři krásné ženy.

Najednou jsem si všimla, že se mi třesou ruce a tak jsem si je zastrčila do podpaždí. Má krásná, bezpečná koupelna už nebyla ani krásná ani bezpečná. Vlastně taková nebyla nikdy, ale nějakou dobu mi dávala takový pocit.

Teď už ne.

Otočila jsem se a prošla chodbou.

Když jsem rozsvítila lustr ve druhé koupelně apartmánu, světlo ozářilo černobílé kachličky. Byly tu připravené i měkké ručníky, vše čistě bílé. Umyvadla z černého mramoru se leskla a vzorky hygienických prostředků byly ještě zabaleny do celofánu. Koupelna byla tak dokonalá, jakoby ji právě teď někdo uklidil.

Nebo jakoby se tu nic nestalo.

Trochu jsem se uvolnila, umyla si obličej, ruce a vyčistila zuby. Zrcadlo mi ukázalo kruhy pod očima, bezbarvou kůži a neskutečně zacuchané vlasy. Zatahala jsem za ten největší cucek, který byl nějak zatvrdlý a trochu zelený.

Bůhví jaký fujtajbl to na mě Pritkin vylil. A pak jsem začala přemýšlet, jak se toho zbavit.

Koupel by byla prvním krokem. Sotva jsem na to pomyslela, tak jsem se začala třást a to tak silně, že jsem se musela opřít o umyvadlo. Zírala jsem na lesklou bílou vanu, kterou mi zrcadlo prezentovalo, a připadala jsem si hloupě. Byla to jen vana; nemohla mi ublížit.

Ale mé tělo mě neposlouchalo.

Třesavka zesílila tak, že jsem se chvěla po celém těle a raději jsem si sedla dřív, než bych upadla. Opřela jsem se zády o skříň, rukama si objala kolena a čekala, až to přejde. Aspoň tu nebylo takové horko. Tuto koupelnu nikdo nevyužíval – upíři měli své vlastní pokoje a koupali se tam. Pro hosty byla k dispozici toaleta vedle obývacího pokoje.

Nic nepomáhalo. Dveře od skříňky se k mému třasu přidaly. Nakonec jsem se trochu poodtáhla a ten hrozný zvuk klapání magnetů umlkl. Ale třást jsem se nepřestala.

Samozřejmě, že jsem věděla, co toho bylo příčinou. Převážnou většinu svého dospívání jsem strávila útěkem před svým vražedným poručníkem Antoniem Gallinou, u kterého jsem od svých čtyř let vyrůstala. Jasnovidci – a tím myslím ty opravdové – nerostli na stromech, a když se Tony dozvěděl, že jeden z jeho lidí má za dceru dospívající jasnovidku… Prostě si mě vzal.

Myslel si, že za sebou zametl stopy, ale zapomněl při tom na mé schopnosti. Mí rodiče zemřeli za obrovské oranžovo červené a černé exploze, kterou způsobila bomba. A o deset let později jsem na vlastní tváři cítila horko exploze, kouř a ochutnala rozvířený prach.

Hodinu po této vizi jsem utekla. Bez velkých příprav a konkrétního cíle a netrvalo dlouho a napětí se projevilo ve formě záchvatů paniky. Nejhorší jsem zažila na autobusovém nádraží, když jsem si byla jistá, že jsem mezi čekajícími cestujícími poznala jednoho z Tonyho chlapců. V ruce jsem měla jízdenku, ale najednou jsem nevěděla, kam chci jít. Na lístku bylo napsané číslo autobusu, to jsem věděla. Ale ruce se mi třásly a před očima jsem měla mžitky. Když jsem konečně rozeznala písmo na jízdence, nedávalo mi žádný smysl. Jakoby to bylo napsáno cizím jazykem, kterému jsem nerozuměla.

Tenkrát jsem měla štěstí. Autobus mi ujel, ale Tonyho muži jsem unikla. Pokud to vůbec byl jeden z Tonyho lidí. Nikdy jsem se to nedozvěděla, ale spíš jsem si to představovala. Dokonce i ten ne úplně nejchytřejší z Tonyho mužů by mě nemohl přehlédnout, jelikož jsem stála uprostřed nástupiště a třásla se jako osika.

Už roky jsem žádný záchvat paniky neměla a věřila jsem, že už je to za mnou. Ale strach vás nikdy neopustí. Nakonec třas pominul, víčka mi klesla a já si opřela hlavu o hladké dřevo.

Byla jsem úplně zničená, ale věděla jsem, že nesmím spát. Ne v tomto stavu. Ale kromě koupele mě nenapadala žádná alternativa, a to nebylo z očividných důvodů možné.

I když bych ji potřebovala jako sůl. Smrděly mi vlasy a celé tělo mě svědilo, zřejmě od zaschlého mýdla, které jsem nesmyla. Měla jsem pocit, jakoby mi někdo ohmatával štít prsty drsnými jako šmirglpapír a snažil se dostat dovnitř…

Na paži mi přistála ruka a já vykřikla, vyskočila a přitom se hlavou udeřila o něco… Chtěla jsem se odtáhnout, ale někdo mě držel za paže a já se nemohla z jeho sevření vysvobodit. V hrdle se mi sbíral další výkřik, zoufalé zavytí, které by ze mě málem vyšlo, kdybych neuslyšela, jak někdo volá mé jméno.

Vzhlédla jsem a pohlédla do Marcových překvapených očí.

Přestala jsem s sebou mrskat a několikrát se zhluboka nadechla a vydechla. Kdo z nás byl vyděšenější, se nedalo určit. Nakonec si mě přitáhl k sobě, objal mě jednou obrovskou rukou a druhou hladil po hlavě způsobem, který zřejmě považoval za jemný a přátelský. Já z toho měla pocit, jakoby mi chtěl vytrhat všechny vlasy.

„Jste v pořádku?“, zeptal se opatrně.

Nevěděla jsem, co mu mám odpovědět, protože bylo jasné, že se mnou není všechno v pořádku.

„To s tou druhou koupelnou je mi líto. Chtěli jsme ji uklidit, ale mysleli jsme si, že budete spát až do rána.“

Přikývla jsem, aniž bych zvedla zrak, protože jsem neměla svou tvář pod kontrolou.

„Musíte něco říct“, pokračoval Marco. „Jinak budou následovat telefonáty a lékaři a rozpoutá se pořádný kolotoč a myslím, že toho jsme si užili už dost…“

„Bolí mě zadek“, vypadlo ze mě. Byla to úplná blbost, ale pravdivá. A vyloudila z Marca zachichotání.

Klečel vedle mne a teď si sedl. Své masivní tělo nacpal mezi umyvadlo a vanu.

Byl velký a horký, ale také uklidňujícím způsobem pevný, jako skála. Člověk si nedokázal představit, že by se mu mohlo v jeho přítomnosti něco stát.

„Mě ten můj taky bolí“, pronesl nakonec. „Protože mi ho můj pán natrhl.“

Chvíli mi trvalo, než jsem to zpracovala. „Co udělal?“

Marco se rozesmál: dunění vycházející mu z hrudi.

„To už je lepší. Teď má váš obličej zase trochu barvy.“

„Lhal jste?“, zeptala jsem se.

„Ne. Ale líbí se mi, když jste překvapená. Vypadá to rozkošně.“

Pár sekund jsme tam jen tak seděla a jako obvykle měla pocit, že mi něco uniká. „Vy jste nelhal?“

Marco zakroutil hlavou.

„Dostal jste od Mircey vynadáno?“

Přikývl.

„Ale proč, proboha?“

„Protože jsem vám dal drogy.“

Chvíli trvalo, než jsem pochopila. „Dal jste mi Tylenol, Marco.“

„Ano, ale ten s kodeinem. A Pýthii se to prý dávat nesmí. Nebo cokoliv jiného, z čeho by byla tak grogy, že by už nemohla používat své schopnosti. Říkal, že jsem vás udělal bezmocnou.“

„Ale to je přece směšné! I tak bych nebyla dalších skoků schopná.“

„Ano, ale o to nejde.“

„A o co jde?“

Marco pokrčil rameny. „Jak už jsem říkal: upíří nemají rádi, když se cítí bezmocní. To platí pro Mistra dvojnásobně a pro člena Senátu možná i trojnásobně.“

„Ale i tak to není žádný důvod si to vybít na vás!“

„To je možné, ale já vím, odkud vítr vane.“ Marco se opřel o umyvadlo a vypadalo to, že je připraven strávit v koupelně celou noc. Člověk by si mohl myslet, že uklidňuje hysterické ženy v koupelnách pravidelně.

„Nechal vás přivést na nejbezpečnější místo, které zná, chápete? Vždyť přímo nad námi sídlí Senát. Je tu tolik strážců a ochranných kouzel a tak, i tady v apartmánu. A navíc vás chrání jeho nejlepší lidé. Například já.“

Při posledních slovech jsem se zasmála, čímž Marco dosáhl zamýšleného efektu.

„Tak kde je problém?“

„Problém je, že to nefungovalo. Pokaždé, když se k vám obrátí zády, tak se někomu podaří se k vám dostat. To ho děsí a on není zvyklý mít strach. Už je to velmi dávno. Možná si ani nevzpomíná, co to znamená mít strach.“

„To musí být příjemné“, zamumlala jsem.

„Pochybuji, že to považuje za příjemné“, odtušil Marco.

Mlčela jsem, protože nebylo co říct. Nevěděla jsem, jak Mirceovi ušetřit starosti. Na to jsem jich měla sama dost. Měla bych být velká věštkyně, ale nikdy jsem neviděla nic dobrého, jen smrt a katastrofy.

Doufejme, že ne proto, že nebylo k vidění nic jiného než smrt a katastrofy.

„Učím ty nové, jak prohrávat v pokeru“, řekl Marco. „Nechcete se přidat?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Jsem mizerný hráč pokeru.“

„O to lépe. Chlapci potřebují šanci, jak vyhrát něco ze svých peněz nazpět.“

„Abyste je zase mohl o ně obrat?“

Marco se zvedl s ladností vlastní všem upírům a při muži jeho postavy to bylo velmi překvapivé. „Takový je plán.“

„Možná později“, odpověděla jsem, když mi pomohl vstát. Ale do salonu jsem šla za ním.

Před mým nastěhováním byl apartmán určen pro nějaká velká zvířata, pro lidi s víc penězi než rozumem. Dostávali k dispozici drahé pokoje zdarma, protože každý večer prohrávali u hracích stolů stokrát víc. Tento apartmán byl velmi oblíbený, protože vedle jídelny byl malý salonek s kulečníkovým stolem, který obsadili strážci. Obvykle tam sedávali, když se nechtěli dívat, jak si lakuji nehty u nohou nebo něco v tom smyslu, hráli biliard nebo se tísnili u karetního stolku jako právě teď.

Marco se přidal k pokerovému kroužku a já šla do kuchyně. Ani jsem nedoufala, že tam najdu aspirin, protože upíry hlava bolet nemohla. Objevila jsem pivo, ale podle toho, jak se cítila má hlava, tak mě čekalo těžké ráno a já to nechtěla ještě zhoršit. Raději jsem na něj ani nesáhla.

Trochu jsem chodila kolem, protože bylo příliš horko, abych mohla spát, a přitom našla v okně obývacího pokoje díru o velikosti gauče, jak se snaží zklimatizovat celou Nevadu. Není divu, že tu bylo tak horko. Dva strážci mě museli slyšet, jak nadávám, protože nakoukli do dveří a chvíli na mě zírali očima, které v té tmě zářily.

Vyšla jsem na balkon.

Nebyl ani zdaleka tak velký jako ten u penthousu nad námi. Ten navíc nabízel místo pro bazén, bar a tucet a víc hostů. Ale já do rožku nacpala jedno křesílko, maličký stolek a zvonkohru, která povlávala ve větru z pouště. I na balkoně bylo vedro, ale dalo se vydržet lépe než ten pekáč uvnitř. Byli jsme tak vysoko, že provoz nebyl slyšet; panovalo skoro tajuplné ticho. Nikdy tu nebyl hluk – upíři nemuseli mluvit, aby se dorozuměli a někdy mlčeli několik hodin, dokud jsem se na ně neobrátila s nějakou otázkou. K televizi jsem si sedala jen ve svém pokoji a v tom jednom případě, kdy jsem si pustila rádio, kolem upíři pobíhali s tak bolestivým výrazem ve tváři, že jsem ho rychle zase vypnula.

Když byl dobrý den, tak jsem se cítila spíš jako v muzeu, než jako host. Měla jsem pocit, jako bych byla jeden z vystavovaných předmětů, celý den pozorovaný skupinou němých strážců, pro případ, že by se nějaký zloděj odvážil drahocenný kousek ukrást. Tento večer mě to pomalu dohánělo k šílenství.

Po pár minutách jsem se vrátila do apartmánu a vrhla pohled na hodiny. Nějakým způsobem celé to drama přežily a tvrdily, že je půl desáté. Moc dlouho jsem teda nespala. Vlastně nebylo ani moc pozdě někomu zavolat, ale možná…

Zazvonil telefon.

Vyskočila jsem a potlačila výkřik – s mými nervy to bylo opravdu špatné. Naštvaně jsem hleděla na přístroj a doufala, že to někdo ve vedlejším pokoji zvedne, abych se nemusela tvářit čile a vesele. Ale pak se ve dveřích objevil Marco; v jedné ruce láhev piva a v druhé pět karet.

„Vezmete to, nebo ne?“, zeptal se spíš zvědavě než naštvaně.

Zvedla jsem sluchátko. „Haló?“

„Proč jsi vzhůru?“ Pritkinův podrážděně znějící hlas mě přiměl k úsměvu a já se otočila, aby to Marco neviděl.

„Protože jsem právě musela zvednout telefon.“

„Velmi vtipné. Proč nespíš? Je po jedné.“

Znovu jsem pohlédla na hodiny. Očividně se na nich předešlé události přece jenom podepsaly.

„Je vedro.“

„Tady je pořád zatracené vedro“, souhlasil se mnou překvapivě. Nikdy jsem ho neslyšela si stěžovat, ale pro někoho, kdo byl zvyklý na počasí v Anglii, muselo být srpnové klima ve Vegas tvrdým oříškem. A díky mě měl i on v ložnici velkou díru.

„Máš něco studeného na pití?“, zeptal se.

„Pivo.“

Pritkin si odfrkl. „Zítra ti bude i tak dost špatně. Zavolej pokojovou službu.“

„To bych mohla“, řekla jsem.

Čekal. Nic jsem neříkala, protože jsem nechtěla znít uboze. Nebyla žádná nouzová situace, a co bych mu měla asi tak říkat? Že jsem se zhroutila a potřebovala bych si promluvit s někým, kdo měl puls?

Ano, to by znělo velmi vyzrále, hodné Pýthie.

„Je to ten mág?“, zeptal se Marco netrpělivě. Jakoby neslyšel každé slovo.

„Ano.“

„Přijde sem?“

„Ano“, řekl Pritkin a znovu mě překvapil.

„Ať přinese pivo“, zabručel Marco. „Už skoro žádné nemáme a pokojová služba tady v tom podniku stojí za prd.“

„Říkal, že…“

„Slyšel jsem.“ Pritkin bez pozdravu položil telefon. Vůbec jsem nechápala, proč se usmívám, když jsem vyrazila do kuchyně, abych se ujistila, že máme dostatek čistých sklenic.

„Zatraceně“, zavrčel Marco. „Neřekl jsem mu jaký druh. Pravděpodobně se tu objeví s nějakým anglickým pivem.“

„Ale“, pronesl jeden z ostatních upírů temně.

„Doprčic.“

Zatímco jsem umývala nádobí, vrátili se k hraní. Protože upíří Mistři sice vynášeli odpadky, ale u umývání nádobí to končilo. Moc toho k mytí nebylo, protože mé jídlo skoro vždycky přijelo na servírovacím stolku. Nakonec jsem se opět pokusila hřebenem trochu učesat své rozcuchané a zeleným kouzelným nápojem slepené vlasy. Když se ozval zvonek u dveří, ještě stále jsem nebyla hotová. Vzdala jsem to, vlasy si stáhla do culíku a vrátila se zpátky do kuchyně. Pritkin už tam byl a vykládal dvě velké hnědé nákupní tašky.

„Forsterovo“, sdělil Marcovi, který nedůvěřivě nakukoval do pytlíků.

Upír vypadal, že se mu ulevilo. „A dokonce je studené.“

„Proč by nemělo být?“

„Myslel jsem, že vy Britové ho pijete teplé.“

„Teplé pivo?“, zeptal se Pritkin s odporem.

„Tak se to říká.“

„Jen proto, že ho nepijeme napůl mražené, čímž se ztrácí i ten zbytek chuti, který to vaše Ami-pivo ještě má?“

„Jsme trochu podráždění, co?“, zabručel Marco a sáhl po pivě.

Koukla jsem do druhého pytlíku, ale ten obsahoval jen samé krabičky. Když jsem jednu vytáhla, zjistila jsem, že tam je čaj. To platilo i o zbytku: Mátový, heřmánkový, zelený čaj, černý čaj… Vypadalo to, jakoby vyplenil celý krám.

„Potřebuješ něco na uklidnění nervů, aniž by tě to porazilo“, vysvětlil mi.

„Myslím, že čaj nepřichází v úvahu“, odvětila jsem. „Ne u mě.“

Blonďaté obočí se vydalo nahoru. „Budeš se divit.“

Pritkin vytáhl konvici, o jejíž existenci jsem dosud nevěděla. Z misky jsem si vzala jablko a položila ho na stůl.

„Takže ty si myslíš, že jsou za tím elfové?“, zeptala jsem se.

Než jsem odpadla, tak jsem moc detailů nepochytila.

„Nevím, kdo za tím je“, řekl Pritkin. Toto přiznání bylo pro něj těžké. „Elfové se nemanifestují jako duchové, ale tvůj útočník neměl tělo. A dokázala jsi ho popsat, dokonce docela slušně, když uvážím, že jsi ho viděla jen krátce.“

„Jakou to hraje roli?“, namítla jsem a soustředila se. Kolem jablka se uzavřela tenká bublina. Jako od jaru na nádobí. Bohužel se stejným účinkem.

„V mých žilách proudí trochu elfí krve.“ Pritkin vrhl pohled na jablko. „Někdy mi to dává schopnost vycítit přítomnost elfů. Moc spolehlivé to není. Ale vím, že by elfové mohli pod maskovacím kouzlem vypadat podobně, jak jsi to popsala. Jako temný oblak. Proto jsem po tobě hodil nunchaku.“

Zacukaly mu rty. „Proto, a protože mě nic lepšího nenapadlo.“

„Možná mám v sobě také trochu elfí krve.“ Neznala jsem svou rodinu dostatečně, abych o tom cokoliv věděla.

„Ne.“

„Jak si můžeš být tak jistý? Poznáš to snad svým zvláštním zrakem?“

„To není nutné. Kdybys v sobě měla třeba i kapku elfí krve, tak na tebe mohla elfí rodina, ke které bys patřila, vznést nárok. Pak by se o tebe hádal nejenom Senát a Kruh, ale i tvá rodina.“

Myslel Stříbrný kruh, celosvětovou magickou organizaci, která vládla nad lidskou částí nadpřirozené společnosti, tak jako Senát nad upíry. Kruh se staral o to, aby Pýthie zůstala pod jejich ochrannou nadvládou a doteď to bylo docela jednoduché, protože moc úřadu přecházela vždy na někoho, koho úřadující Pýthie školila a u této osoby se vždy jednalo o Kruhem vychovanou zasvěcenou. Dokud jsem se tu neobjevila já. Z poslední dědičky Pýthiina trůnu, čarodějky jménem Myra, se vyklubala krvežíznivá vražedkyně, a proto se moc vydala hledat někoho jiného.

Kruh nebyl jejím výběrem vůbec nadšený, ale nakonec jsme se nějak domluvili. Už se nesnažil se mnou manipulovat, jak se mu hodilo, ale vypadalo to, že je toho názoru, že má právo bránit v tom i ostatním. To byl problém, protože upíři na to pohlíželi stejně a Senát nebyl rád, když ho někdo odsunoval stranou.

Další skupinka v této pestré směsici by mi ještě chyběla.

„Určitě v sobě nemám ani kapku elfí krve“, řekla jsem důrazně.

„Nechali to vyšetřit, to si piš“, odvětil Pritkin. „A opravdu žádnou nemáš. Což ale znamená, že bys je vlastně neměla vidět.“

„Oukej, už to chápu. Něco jsem viděla, takže to nemohl být elf. Ale také to nebyl duch ani démon, ani člověk, vlkodlak či něco podobného. Co zbývá?“

„To je otázka.“ Pritkin se opřel rukou o stůl. „Faktem zůstává, že ho odehnalo chladné železo. A pokud vím, tak existuje jen jeden druh s takovou reakcí. Taky to mohla být náhoda. Možná, že ta bytost chtěla zrovna v tom samém okamžiku zmizet, ale…“

„To zní jako moc velká náhoda.“

„Ano.“ Pohlédl na bublinu, která se chvěla, jakoby do ní někdo foukal. „Co to děláš?“

Tenká blána tiše praskla. Povzdechla jsem si. „Nic.“ Samozřejmě, že nic.

„O co ses teda snažila?“

Odolala jsem náhlému nutkání, do jablka praštit a rozmáčknout ho na kaši. „Nechat ho zestárnout“, odsekla jsem. „Jonas říkal, že Agnes dokázala vzít semeno, nechat z něho vyrůst jablko a po zkrabatění ty jeho zbytky proměnit zpět v semeno. Celý život tam a nazpět, během pár sekund.“

Pritkin uchopil do ruky jablko, pěkně baculaté a kulaté se zdravým načervenalým leskem. Stejné jako všechny ostatní v míse. Vypadalo, jako bych s ním vůbec nic neudělala.

„Jsi unavená.“

„A nikdo na mě nikdy nezaútočí, když budu unavená.“

Pritkin nakrčil čelo. „Není dobrý nápad, dostat se až na hranici vyčerpání.“

„A to říká muž, který mě dnes honil kolem celé hory.“

„To bylo předtím, než jsme se dozvěděli o nebezpečí, které dokáže proniknout ochrannými kouzly. Měla jsi být v bezpečí.“

Jistě. Och, jasně, jako kdybych byla někdy někde v bezpečí. Prudce jsem se otočila a opustila kuchyň.