FF - 11. kapitola

Překlad: Luciana

Sotva se držím

 

Gia

„Gio?“ křikl na mě Colton z přízemí a já protočila oči na svůj obraz v zrcadle.

„Jo?“ zavolala jsem přes kartáček na zuby, visící mi z pusy.

„Pojď sem na vteřinu,“ zakřičel zpátky, takže jsem vyplivla, vypláchla ústa a pak dala svůj kartáček do kelímku k jeho.

Přešla jsem ložnici k zábradlí v podkroví, podívala se dolů, kde on stál v kuchyni s telefonem na uchu a očima upřenýma na mě. „Tys volal?“

„Bylas v pátek ve skladu?“ zeptal se a já studovala jeho výraz ve tváři, ve snaze přečíst ho, ale nepodařilo se to.

„Každý pátek chodím pro zásoby na víkend,“ připomněla jsem mu něco, co by měl vědět. Protože od té doby, co jsem začala pracovat v baru, každý pátek fasuji na víkend a znovu v pondělí, abych doplnila, co chybí.

„Zamkla jsi, než jsi odešla?“

„Vždycky zamykám,“ pustila jsem zábradlí a vydala se dolů po schodech. Došla jsem do kuchyně, zastavila se pár stop od něj a dívala se, jak si rukou objal krk a sklopil oči na své boty.

„Řekla, že zamkla, takže zamkla. Já nevím, jak se tam někdo dostal.“ Při těchto slovech se mi sevřel žaludek. „Jo. Dobře. Setkáme se tam. Dej mi třicet minut.“ Odtáhl telefon od ucha a podíval se na mě. „Někdo se dostal do skladu někdy mezi pátkem a dneškem. Zámek visel otevřený, ne zlomený. Co nebylo odneseno, bylo naprosto zničeno.“

„Cože?“ vydechla jsem a opřela ruku o konec pultu, abych se udržela.

„Musím tam jet. Táta už volal policajty a jsou na cestě.“

„Pojedu s tebou.“

„Ne, bejby,“ odmítl, zavrtěl hlavou a já na něj zírala a pak udělal krok dozadu.

„Nemyslíš si…“

„Ne,“ zarazil mě, než jsem stačila dokončit svou otázku a rukou mě objal kolem mého boku a přitáhl mě o krok k sobě. „Pokud říkáš, že jsi zamkla, tak jsi zamkla.“

„Zamkla jsem,“ zašeptala jsem, načež přikývl a přitiskl své rty na mé čelo v jemném dotyku.

„Jedu tam. Zavolám ti.“ Nechal mě s letmým polibkem na rty a já sledovala, jak mizí předními dveřmi a pak slyšela startovat jeho motorku. Přešla jsem k oknu a objala se pažemi kolem těla, když sjel po cestě.

Někdo se vloupal do skladu. Kdo a jak? Vím, že jsem za sebou zamkla. Vždycky se ujišťuji, že zamknu na dva západy, než odejdu. Bez odpovědi jsem zamířila zpátky nahoru, připravit se do práce, ale zastavila jsem se, když jsem slyšela zvonit svůj mobil. Došla jsem do kuchyně, kde se můj telefon nabíjel, zvedla ho a prstem přejela přes displej. „Ahoj,“ řekla jsem, když jsem si dala telefon k uchu.

„Gio, tady Elizabeth.“ Zmlkla a já zavřela oči. Věděla jsem, co mi chce říct, ještě než to řekla, už jen podle té lítosti v jejím hlase. „Jen jsem šla zkontrolovat tvou babičku. Je mi líto, že ti to musím říct, ale odešla, miláčku.“

„Já… Jak? Viděla jsem ji včera večer.“ Zašeptala jsem, jak se bolest šířila hrudí a svírala mé plíce, že jsem nemohla dýchat.

„Někdy se to tak stane. V jednom okamžiku jsou s námi a vypadají v pořádku a v příštím okamžiku odejdou,“ řekla tiše a bolest v mé hrudi vzrostla. „Je mi to líto, Gio. Vím, že to pro tebe bude těžké, ale chceš ji ještě vidět, než ji odvezou?“

Moje plíce se vzchopily. Nechtěla jsem jí vidět znovu, když jsem věděla, že odešla, ale zároveň jsem ji potřebovala naposledy vidět.

„Budu tam co nejdřív to půjde,“ vydechla jsem, otevřela oči a nic neviděla.

„Dám jim vědět, že jsi na cestě,“ řekla tiše a pak dodala, „ještě jednou, je mi to moc líto, Gio.“

„Děkuji.“ Zavěsila jsem a zírala na telefon v mé ruce, snažíc se popadnout dech. Vytočila jsem Coltonovo číslo, čekala, až to zvedne, ale nic. Jeho telefon spadl do hlasové schránky, tak jsem zavěsila a zamířila nahoru.

Bojujíc s drtivou bolestí kolem srdce, jsem si sundala noční košili, vzala podprsenku, oblékla si džíny a tričko. Když jsem byla hotová, vydala jsem se dolů, vklouzla do bot za dveřmi, popadla klíče a nasedla do svého Jeepu. V režimu autopilota, jsem znovu vytočila Coltonovo číslo cestou, poslouchala vyzvánění a pak zavěsila, aniž bych mu nechala zprávu, když to znovu spadlo do hlasové schránky.

~**~

„Její věci zabalíme. Můžeš si je vyzvednout za pár dní,“ řekla Ritta, ředitelka pečovatelského domu – malá starší číňanka s laskavýma očima a jemnými rysy – vzala mě za ruku a stiskla ji. „Pohřební dům ti také zavolá, abys zařídila pohřeb.“

„Okej,“ zašeptala jsem, stále zírajíc na pomačkaná prostěradla na posteli, kde byla moje babička, dokud dva muži v oblecích nepřišli s nosítky, aby ji odnesli z pokoje a odvezli pryč.

„Chceš jít do mé kanceláře a zavolat někoho, aby tě vyzvednul?“ zeptala se, svírajíc moji ruku a můj pohled se stočil k ní. Zkoušela jsem zavolat Coltonovi, když jsem přijela sem, a znovu mi to nezvedl, a znovu jsem mu nenechala zprávu.

„Budu v pořádku.“

„Jsi si jistá?“ zeptala se, stále držící mou ruku, nyní pevně. „Nemyslím, si, že bys měla řídit v tomhle stavu.“

„Nebydlím daleko, možná patnáct minut. Budu v pořádku,“ ujistila jsem ji, ale nevypadala přesvědčeně. Pokud něco, tak vypadala, že má ještě větší obavy, než před chvílí.

„Každý druhý týden ve čtvrtek, tu máme psychologa, pro lidi, kteří utrpěli ztrátu člena rodiny, nebo přítele. Někdy sdílení stejné zkušenosti s ostatními, kdo si prošli něčím podobným, pomůže se vyléčit.“

„Popřemýšlím o tom, že bych přišla na jedno sezení,“ zalhala jsem, ona přikývla a konečně uvolnila své sevření.

„Pokud bys potřebovala cokoliv, zavolej do kanceláře a ptej se po mně.“

„Děkuji,“ řekla jsem, znovu přikývla a pak opustila místnost.

Naposledy jsem se podívala na postel, otočila se a odešla, oči přilepené k podlaze, když jsem šla, abych nemusela mít s nikým oční kontakt. Držela jsem se pohromadě, od té doby, co mi Elizabeth zavolala, že babička odešla, ale nevěděla jsem, jak dlouho to ještě vydržím, když už jsem se držela jen silou vůle.

Znovu jsem volala Coltonovi z Jeepu a zavřela oči, když to zase nezvedl, čelo opřené o volant. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy jsem se cítila osaměle. Už jsem zapomněla, jak zdrcující je, cítit se sama. S vědomím, že nemůžu sedět na parkovišti navždy, rozjela jsem Jeep a vyjela z parkoviště, abych zamířila domů, kde, jak jsem věděla, na mě čekal aspoň Loki.

Asi v půlce cesty k domu, se přiblížil zvuk policejních sirén, tak jsem zkontrolovala zpětné zrcátko a viděla policejní auto s blikajícím majákem, se rychle blížit za mnou. Sklopila jsem pohled k tachometru a ujistila se, jestli nejedu rychle. Nejela, takže jsem zpomalila, aby mohlo projet. Ale on mě nepředjel. Zpomalil zároveň se mnou a tak jsem zajela ke krajnici. Když jsem měla svůj Jeep zaparkovaný, podívala jsem se zpátky do zpětného zrcátka a viděla velkého muže kolem čtyřicítky, jak otevřel dveře a vystoupil z auta, nasadil si kovbojský klobouk, když kráčel směrem ke mně. Zmáčkla jsem tlačítko okna a stáhla ho, když se přiblížil.

„Madam.“ Pokynul kloboukem ke mně. „Mám hlášení, že auto odpovídající vašemu popisu, jelo bezohledně a málem vytlačilo jiné auto ze silnice,“ řekl a já zavrtěla zmateně hlavou.

„Pane, to jsem nebyla já,“ řekla jsem mu a přemýšlela, jestli nejsem tak mimo, že bych nezaznamenala, kdybych dělala to, co řekl. Možná ano; cítila jsem se jako bych se pohybovala v bublině, od té doby, co jsem měla ten telefon o babičce.

„Musím vás požádat o vaši licenci a registraci,“ řekl a tak jsem natáhla třesoucí ruku a otevřela přihrádku. V momentě, kdy jsem to udělala, něco černého odtamtud vypadlo a spadlo na podlahu, se zaduněním. Začala jsem se po tom natahovat, ale zastavila se, když jsem zjistila, co to je.

„To je vaše zbraň, madam?“ zeptal se policista a já zavrtěla hlavou, neschopná slova, jak jsem zírala na pistoli, ležící na podlaze.

„Dejte ruce na volant,“ nařídil mi a já to okamžitě udělala, zatímco mi srdce bušilo tak silně, že hrozilo vyskočit mi z hrudi. „Čí to je zbraň?“

„Já nevím,“ řekla jsem upřímně a podívala se na něj a pak viděla, jak vyndal svou pistoli z pouzdra a namířil ji na mě. „Otevřu vaše dveře. Nechte ruce tam, kde jsou.“

„Okej,“ souhlasila jsem a zavřela oči, abych se nemusela dívat na zbraň, kterou měl pár centimetrů od mé tváře.

„Máte další zbraně ve vašem autě?“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a slyšela zvuk otevření dveří.

„Natáhnu se přes vás a rozepnu vám pás. Nechce ruce, kde jsou.“

„Nebudu s nimi hýbat,“ slíbila jsem, když jeho paže prošla kolem mého pasu, aby mohl rozepnout můj bezpečnostní pás.

„Teď vystupte z vozidla a mějte ruce tak, abych je viděl,“ nařídil a já otevřela oči. Nedívala jsem se ani na něj, ani na zbraň, o které jsem věděla, že s ní na mě míří. Zabodla jsem oči do země, když jsem vylezla se sedadla a držela je dole, když mi nařídil, abych dala ruce na džíp, když volal posilu a nasadil mi pouta.

~**~

 „Gia Caro?“ uslyšela jsem volat ženu, zvedla jsem hlavu z dlaní a viděla silnější ženu v nelichotivě těsné uniformě, jak se blíží ke mně.

„To jsem já,“ odpověděla jsem a ona otevřela těžké kovové dveře místnosti, kde jsem byla a přikázala mi vstát.

„Jste volná.“

Zavřela jsem oči úlevou a děkovala své šťastné hvězdě, že mě Nat dokázala dostat z téhle šlamastyky i když byla stovky mil daleko. Nepoužila jsem svůj povolený telefonát, abych zavolala Coltonovi. Použila jsem ho na zavolání Nat, s vědomím, že ona to zvedne. Když jsem jí řekla, že mě zatkli, ujistila mě, že mě dostane ven, i když věděla, že jsem byla zatčena za pistoli, která jak jsem se dozvěděla hodinu po zatčení, byla kradená.

„Následujte mě. Musíte vyplnit nějaké papíry a vyzvednout si věci,“ řekla žena, vytrhla mě z myšlenek a já ji následovala k dlouhé řadě dveří a pak zastavila za ní, když se ona zastavila u malého okna, vyříznutého v betonových blocích. „To je Gia Caro,“ řekla ženě na druhé straně okna, která seděla za stolem, pokrytým stohy papírů.

„Zde jsou vaše věci.“ Žena mi podala velký hnědý papírový pytel. „Otevřete to, ujistěte se, že tam jsou všechny vaše věci a pak se podepište tady dole.“ Položila desky na kraj okna, když jsem otevřela pytel a našla svoje boty, telefon a náušnice. Když jsem viděla, že je to všechno, co mi vzali, když jsem sem přišla, podepsala jsem papíry a pak jí je podala zpátky. „Jste připravena,“ zamumlala, sáhla na něco na zdi a za mnou se ozvalo hlasité cvaknutí. „Jděte tímhle směrem, chodbou až na konec, dejte se doprava a dveře vás vyvedou ven z budovy.“

„Děkuji,“ řekla jsem policistce, když otevřela dveře, abych mohla odejít a ona kývla bradou v odpověď.

Prošla jsem chodbou, zahnula doprava a strnula, když jsem uviděla Coltona, sedícího na lavičce blízko vchodu, hlavu skloněnou, lokty opřené o stehna a ruce obalené kolem krku. Když jsem ho viděla, všechno, co jsem celý den držela, vyrazilo na povrch.

Snažila jsem se to zadržet, ale bolestí naplněný zvuk mi unikl dřív, než jsem ho mohla zastavit a vzápětí mi vyletěl z úst, jeho hlava se prudce zvedla a jeho oči se setkaly s mýma. Rukou zakrývající má ústa, jsem dusila vzlyk.

„Do prdele.“ Přiběhl ke mně, zabalil mě do náruče k jeho teplé hrudi. „Kurva, kurva, kurva, kurva,“ šeptal, když jsem se snažila do něj zavrtat.

„Je mi to tak zasraně líto. Tak zasraně líto, bejby,“ mumlal a zvedl mě. Přitiskl si můj obličej ke svému krku, držela jsem se ho jako klíště, když mě nesl ven. „Musím tě vzít domů. Přísahám Bohu, že jakmile tam budeme, už tě znovu neopustím.“ Zavrtěla jsem hlavou, když se mě pokoušel pustit. „Prosím, Gio,“ prosil mě a zněl rozpolceně, tak jsem povolila sevření a nechala se posadit na sedadlo spolujezdce a připoutat.

Políbil mě do vlasů a zabouchl dveře, pak přeběhl kolem kapoty a sedl si za volant. Když se připoutal, vzal mě za ruku a pevně ji sevřel. Cesta domů mi připadala nekonečná, a když jsme dojeli před dům, ztuhla jsem, když jsem viděla auto jeho mámy, zaparkované před domem. Neměla jsem tušení, co si bude on, nebo jeho rodiče o mě myslet, když jsem byla zatčená za držení kradené pistole.

„Máma a táta se jen chtějí ujistit, že jsi v pořádku. Jakmile uvidí, že ano, odjedou a budeme už jen my.“

„Já…“

„Slibuji. Bude to v pořádku,“ řekl a já přikývla.

Otevřela jsem dveře a vyskočila z kabiny jeho Suburbanu. V okamžiku, kdy jsem stála na cestě, Loki přišel ke mně, natlačil mi hlavu do břicha a zakňučel. Podrbala jsem ho na hlavě, pak jsem vzhlédla a viděla Rose a Kirka, mířit přímo ke mně.

„Jsi v pořádku, miláčku?“ ptala se Rose a vtáhla mě do objetí, které mi způsobilo, že mě zaštípalo v nose a pálily mně oči.

„Jo.“

„Dělali jsme si takové obavy, když ses neukázala v práci. Nikdo nevěděl, co se děje, dokud nevolala tvá kamarádka.“ Zavřela jsem oči. Mohla jsem čekat, že Nat najde cestu, jak se jim dovolat. „Určitě jsi v pořádku?“ ptala se.

Ne, nejsem, ale neřeknu to. Místo toho jsem přikývla.

„Určitě si chceš odpočinout po dnešku. Vrátíme se ráno a zkontrolujeme tě, až vyzvedneme tvůj Jeep,“ řekla mi a mě se zachvěla brada. „Odpočiň si miláčku,“ zašeptala a znovu mě objala, než mě pustila, takže mě mohl obejmout i Kirk. Když mě pustil, Colton mě objal kolem ramen a nasměroval nás k domu.

„Zavolej,“ řekl Kirk našim zádům a já neslyšela nebo neviděla Coltonovu odpověď, ale jak jsem ho znala, nejspíš tátovi pokývl bradou. Se sklopenou hlavou jsem poslouchala, jak se zabouchly dveře jejich auta, když mě Colton vedl ke schodům do domu. Když jsme byli uvnitř, zavřel a zamknul za námi dveře, než nás posadil na gauč. Jakmile jsme byli usazení, slyšela jsem, jak se zhluboka nadechl a pomalu vydechl.

Když jsem tohle slyšela a cítila, jak se jeho svaly napnuly, zkoušela jsem se připravit na to, co řekne, ale nic mě nemohlo připravit na to, co vyšlo z jeho úst.

„Policie zatkla Lisu a z toho co jsem vyrozuměl, nedostane se nějakou chvíli z vězení,“ řekl mi a já otočila hlavu, abych se na něj podívala. Nevím, co jsem čekala, ale tohle to nebylo.

„Cože?“

„Byla to moje pistole v tvé přihrádce v Jeepu,“ řekl a já cítila, jak jsem vykulila oči, a sevřel se mi žaludek.

„Co?“

„Potom, co policajti odjeli od rodičů, jeli jsme do baru a máma přehrála kazety z víkendu, abychom se podívali, jestli tam nebude něco, co by nás navedlo k tomu, kdo se vloupal do skladu. A tehdy jsme viděli Lisu, jak se dostala do tvého Jeepu, v neděli brzy ráno. Kamera byla daleko, takže toho nebylo moc vidět. Nevěděli jsme, co dělala ve tvém Jeepu, ale věděli jsme, že něco dělala. Když jsme to viděli, zavolali jsme policajty, aby věděli, co se děje. Tehdy jsem se dozvěděl od detektiva, který měl na starosti můj případ, že došlo k zatčení. Když mi řekl, kdo byl zatčen, věděl jsem přesně, proč se Lisa vloupala do tvého džípu.“

„Nastražila to na mě?“ zeptala jsem se nevěřícně, sledujíc jak jeho tělo ztuhlo a cuklo mu v čelisti.

„Nenávidím se za to, že jsem zatáhl tyhle sračky do tvého života. A za to, že jsem tě před ní neochránil.“

„Nastražila to na mě?“ zopakovala jsem. „Zbraň mi mířila do tváře a byla jsem zatčená, ani ne hodinu po tom, co jsem sledovala dva muže, jak odnášejí mou mrtvou babičku z pokoje,“ vyjekla jsem, nevšímajíc si toho, že jeho tělo ztuhlo, nebo že vyděšená energie naplnila místnost. „Proč? Proč by to dělala?“

„Tvoje babička?“ řekl přidušeně a já se na něj zaměřila. Když jsem viděla jeho pohled, zavřela jsem oči. Nevěděl to. Jak by taky mohl? Neřekla jsem to ani Nat. Byla jsem tak vyděšená ze zatčení, že jsem nechtěla přemýšlet o babičce, dokud nebudu mít čas, zpracovat její ztrátu.

„Nevěděl jsi to.“

„Ne.“ Jeho hlas zněl drsně, když mě přitáhl blíž k sobě. „Řekni mi to.“

„Hned jak jsi odjel, volala mi Elizabeth a řekla mi to,“ řekla jsem a jeho paže se kolem mě utáhly. „Zkoušela jsem ti volat.“

„Kurva, bejby, měl jsem tu zatraceně být.“

„Odešla,“ zašeptala jsem a slzy, které jsem zadržovala, vytryskly. „Prostě tak, je pryč.“

Přitáhl mě na své tělo a pak nás otočil tak, že jsem byla zády k pohovce a jeho nohu a paži přese mě, omotal mě, že jsem se cítila v bezpečí a ochraňovaná. Jako by se mě už svět nikdy nemohl dotknout, protože on tu vždycky bude, připravený bojovat s jakoukoliv hrozbou.

„Pusť to ven.“ Jeho prsty projížděly moje vlasy, když jsem brečela a vypouštěla všechno, s tváří v jeho hrudi.

Držíc se ho, vypustila jsem všechno, dokud nic nezbylo. Když moje slzy konečně vyschly, odtáhla jsem obličej z jeho hrudi, abych se na něj podívala a on sklonil hlavu, když se jeho oči setkaly s mými.

„Přál bych si, abych to všechno mohl dát pryč.“ Vím, že ano. „Je mi to tak líto, bejby. Omlouvám se, že jsem tu nebyl pro tebe, když jsi mě potřebovala.“

Zavřela jsem oči a opřela si čelo o jeho hrudník. „Jsi tady teď,“ řekla jsem a on mi přitiskl rty do vlasů a jeho hruď se zvedla. Nechala jsem oči zavřené a nakonec odpadla vyčerpáním.

 „Nedávám, do prdele,“ slyšela jsem Coltona říkat a moje oči se, se zamrkáním, otevřely, abych zjistila, že jsem na gauči sama, TV zapnutá, ale ztlumená. Odhrnula jsem si vlasy z obličeje a posadila se. Ohlédla jsem se přes gauč a viděla Coltona v kuchyni, bez trička, zády ke mně a s telefonem na uchu. „Jo, tati, chápu, ale když mě žena, kterou miluji, potřebovala, zasraně jsem tady při nebyl, nemohla se mi ani dovolat, když jsem tady nechal svůj zasranej telefon, když jsem pospíchal k vám. Vrchol toho svinstva, co Lisa vytáhla, jistě pochopíš, že mě právě asi jebne.“

Miluje? On mě miluje? Srdce mi začalo prudce bušit proti žebrům a cítila jsem divný pocit v žaludku, jako by byl příliš plný.

„Nebudeme tam zítra a ona pravděpodobně chvíli nebude, pokud ne jen tak. Chci, aby si našla jinou práci.“ Cože? „Jo, řekni mámě, že ji taky miluju. Uvidíme se zítra a řekni jí, že děkuji, že zavolala Nedovi a Nině, aby věděli o Genevrii. Jo, zatím.“ Zavěsil a já viděla, jak se jeho svaly zvětšily, když se zhluboka nadechl, pak se svaly na jeho pažích napnuly, když si projel rukou vlasy.

„Řekl jsi právě tvému tátovi, že už nebudu pracovat v baru?“ zeptala jsem se, místo abych se zeptala, jestli mě miluje a on se otočil a jeho starostlivý pohled se setkal s mým.

„Potřebuješ si najít práci, která tě bude bavit.“

„Já ráda pracuju v tom baru,“ odpověděla jsem pravdivě a on zavrtěl hlavou.

„Možná to máš ráda, ale nemiluješ to. To není to, co tě udrží šťastnou po dlouhou dobu,“ řekl a já na něj zamrkala. „Rád bych, abys začala svůj život tady se mnou, ve městě a abys to mohla udělat, musíš si najít práci s dětmi.“

„Ty chceš, abych tady s tebou žila nadobro?“ zeptala jsem se hloupě a on naklonil hlavu na stranu.

„Jo.“

„Já…“

„Tohle, nebo se já přestěhuju do Chicaga s tebou,“ přidal, držíc můj pohled a ten pocit v břiše se rozšířil do celého těla.

„Cože?“

„Nechci žít svůj život bez tebe, takže se přestěhuješ sem, nebo já se přestěhuju tam. Ať tak nebo tak, budeme spolu.“

„To bys udělal, odstěhoval se do Chicaga, jen abys byl se mnou?“ zašeptala jsem a on se zamračil.

„Jsem do tebe zamilovaný a vím, že se to nezmění. Nechci být bez tebe, takže pokud řekneš, že chceš žít v Chicagu… kurva, když řekneš, že chceš žít v pekle, půjdu tam za tebou a udělám to s radostí.“

„Jsi do mě zamilovaný,“ zopakovala jsem šeptem. Ano, slyšela jsem, že to řekl tátovi, ale slyšet ho to říkat, zatímco se mi dívá do očí, je jiné. Zdá se to úplně nemožné.

„Se vším, co jsem, bejby.“ Dal si ruce na srdce a mně se oči naplnily slzami.

Zavrtěla jsem hlavou a krátce zavřela oči. „Já se nechci stěhovat do Chicaga. Líbí se mi žít s tebou a Lokim u jezera.“

„Pak zůstaneme tady.“

„Mimoto, taky tě miluju,“ zašeptala jsem a jeho tvář zněžněla, když opustil kuchyň a šel směrem ke mně.

Sklonil se přes gauč a jeho ruka mě objala kolem zátylku. „Myslíš, že tady můžeš být šťastná?“ zeptal se a sklonil obličej blíž ke mně.

Nadechla jsem se a pak upřímně odpověděla. „Dokud tě budu mít, tak ano, vím, že mohu.“

„Miluje tě Gio. Netušil jsem, co je to láska, před tebou, ale teď to vím a vím, že budu opatrovat všechno, co mi dáš.“

„Rozbrečíš mě.“

„Prosím ne. Viděl jsem už dneska dost tvých slz, na zbytek života,“ řekl a moje oči se zavřely.

Opřela jsem si čelo o jeho břicho. „Jak může nejhorší den mého života, být taky tím nejlepším?“ zeptala jsem se ho a ruka na mém zátylku mě sevřela. Pak mi odtáhl hlavu a dotkl se svými ústy mých. Když se odtáhl s posledním dotykem svých rtů, podívala jsem se mu do očí a věděla jsem bez pochyb, že dokud ho budu mít, budu mít všechno.

~**~

Stojíc u výdeje zavazadel dole u eskalátorů, čekajíc na Nat, zesílila jsem stisk Coltonovi ruky. Byly to čtyři dny, co babička zemřela a během toho času, jsem zařídila pohřeb a její pohřbení vedle dědy. Promluvila jsem si s každým ve městě, jak se ohledně toho cítí, a truchlila nad druhou ztrátou ženy, kterou jsem milovala a starala se o ni.  Neřekla bych, že je to snadnější, nechat jí tentokrát jít, ale je to jiné. Dlouho před tím, než zemřela, už vlastně odešla díky své nemoci a stala se někým, koho jsem neznala. Obrovský rozdíl byl v tom, že tentokrát jsem měla kolem sebe lidi, o které jsem se mohla opřít a kterým na mně záleželo, jako Nat, Ned a Nina, plus Colton a jeho rodina. Všichni mě nechali plakat na jejich ramenou a opřít se o ně, když jsem potřebovala pomoct. Nevím, co bych bez nich dělala a díkybohu, pochybuji, že to někdy zjistím.

„Támhle je,“ řekla jsem, když jsem konečně uviděla Nat, jak vstoupila na eskalátor. Měla na sobě tenisky, džíny a mikinu s nápisem „Kinda Classy, Kinda Hood“ na přední straně, tučným bílým písmem. V momentě, kdy nás spatřila, celý obličej se jí rozzářil.

Pustila jsem Coltonovu ruku, zaklonila hlavu, usmála se na něj a zachytila jeho zpětný úsměv, než jsem se rozběhla směrem k mé přítelkyni, která běžela dolů po eskalátoru směrem ke mně, s rozpaženýma rukama. Ve vteřině, kdy jsme se Nat a já přiblížily, naše ruce omotaly kolem každé z nás a skákaly jsme sem a tam.

„Holka, nelhala jsi. On je Ž-H-A-V-Ý, se všemi velkými písmeny,“ zasyčela Nat do mého ucha, zatímco mě objímala tak silně, že mě málem bolelo dýchat. „Teď už chápu, proč jsi mi nechtěla poslat jeho fotku. Taky bych si ho chtěla nechat jen pro sebe, kdyby byl můj,“ pokračovala a já se smála, držíc ji pevněji. Chyběla mi moje nejlepší kamarádka. Věděla jsem, že mi chybí, ale když jsem ji znova viděla, zjistila jsem, že mi opravdu chyběla.

„Jsi tady,“ řekla jsem a zaklonila se, abych na ni viděla a ona protočila oči a ukázala na mou tvář.

„Nezačni brečet. Víš, že když začneš brečet ty, začnu taky a právě teď nemám na sobě voděodolnou řasenku.“

„Nebudu brečet,“ popřela jsem a nadechla se nosem, abych ze sebe neudělala lháře.

„Dobře.“ Usmála se a pak její oči koukly přes mé rameno. Podívala jsem se za sebe a natáhla ruku ke Coltonovi.

„Coltone, moje nejlepší kamarádka na celém světě, Nat. Nat, to je Colton,“ představila jsem je a dívala se, jak se objali a pak viděla jejich sdílený pohled. Posledních pár dní, spolu hodně mluvili přes telefon o mě a o případu proti Lise. Mluvili také několikrát s vyšetřovatelem ohledně žhářství a chtěli se ujistit, že přidá Lisu na seznam podezřelých. Zvlášť po tom, co mi udělala, když se snažila falešně obvinit z vlastnictví kradené zbraně a také se vloupala do skladu Coltonových rodičů. Ano, ona se vloupala do jejich skladu, předpokládajíc, že si budou myslet, že jsem to byla já a vykopnou mě na dlažbu, což by jí dalo šanci vrátit se zpátky do jejich rodiny.

Jenže nebyla dost chytrá, aby si zkontrolovala kamery, když se vloupala do mého auta, nebo se zbavila důkazů zločinu. Dala – jako naprostý idiot, musím dodat – totiž všechen alkohol k sobě a schovala ho tam. A bylo tam hodně alkoholu. Předpokládala jsem, že musela mít někoho na pomoc, ale nemohla jsem to vědět, pokud to někdy nepřizná.

„Umírám hlady,“ řekla Nat a vytrhla mě tak z mých myšlenek, když mě táhla za sebou za ruku, což způsobilo, že byl Colton táhnutý s námi, k výdeji zavazadel. „Chci si dát BBQ na tom místě, o kterém jsi mluvila,“ pokračovala. Pak pustila mojí ruku a odběhla vyzvednout svoji tašku, kterou spatřila, než jsem mohla odpovědět.

„Je vždycky taková?“ zeptal se Colton.

Zaklonila jsem hlavu, abych se na něj podívala a usmála se při odpovědi. „Jo.“

„Tak to bude zajímavé,“ zamumlal a více se usmál, když jsem ho objala pažemi kolem pasu a přitiskla si hlavu k jeho hrudi. Když jsem to udělala, jeho paže se kolem mě utáhly.

„Vyrovnáš se s tím,“ řekla jsem mu, zaklonila hlavu a on mi sevřel bradu mezi svými prsty a políbil mě.

„Udělal bych pro tebe všechno, dokonce i zůstanu s tvou nejlepší kamarádkou několik dní v našem domě, kde nemáme dveře u ložnice,“ řekl a já si skousla ret. Ani jsem nepomyslela na to, že budeme v podkroví, kde nemáme dveře.

Sakra.

„Budu se muset vyrovnávat s tím, že vás takhle budu vídat příštích několik dní?“ zeptala se Nat a já uvolnila ret, když mě Colton pustil, aby od ní vzal její tašku. „Myslím, že to je ano,“ odpověděla si sama, snažíc se znít otráveně. Ale já mohla vidět, že je šťastná za mě, šťastná, že jsem tohle našla, i když to znamenalo, že se nevrátím do Chicaga s ní.

„Žárlíš?“ zeptala jsem se jí a šťouchla do ní ramenem a její pohled přešel ke Coltonovi, který mířil s její taškou k východu. Nevěděla jsem, co vidí ona, ale já věděla, co dělám a všechno to bylo správné.

„Neviděla jsi svého muže?“

„Viděla.“ Usmála jsem se a ona mě objala pažemi kolem ramen a našpulila rty.

„Vždycky jsi měla víc štěstí.“

„Jak myslíš.“

„Jste vy dvě připravené, nebo se chcete poflakovat po letišti ještě chvíli?“ zabručel Colton a přerušil tak naše dohadování, a my obě na sebe protočily oči, než jsme se rozesmály a následovaly ho k východu ven, k jeho Suburbanu.

~**~

 „Jsi připravená?“ zeptala se Nat a moje oči se setkaly s jejíma. Vypadala tak nervózně, jako já se cítila, což bylo opravdu zneklidňující. Včera po tom, co dorazila, jsme vyhodili její věci doma a pak ji vzali na BBQ, což milovala. Prostě jsem milovala, být se svými dvěma nejoblíbenějšími lidmi na světě a byla jsem víc, než jen trochu šťastná, když jsem je viděla, jak si spolu rozumí. Dnes ráno, po tom, co Colton odešel do práce, zařídit nějaké věci pro svou mámu, řekla jsem Nat o dopise, který mi babička napsala. A pak jí řekla o nápadu, který jsem měla. Nat, protože to byla Nat, hned skočila po mém nápadu a zrealizovala ho. Což nás nyní přivedlo sem.

„Jsem připravená.“ Vypustila jsem vzduch, pak se podívala na tatéra, pokývla mu a sledovala jeho úsměv, zářivě bílý úsměv. Při bzučivém zvuku tetovací pistole, jsem ztuhla, když začal tvořit tetování na mém předloktí. Tetování motýla, kterého nakreslil tak, aby odpovídal jednomu z motýlů, vyleptaných na dřevěné krabici, plné dopisů. Chtěla jsem mít něco na památku na ženu, kterou jsem znala jako malá holka. Ženu, která mi říkala motýlku, která mě naučila plést a péct čokoládové sušenky a která byla úžasnou matkou mé matce a milovala její rodinu. To je žena, kterou si chci pamatovat.

„Ví Colton, co tu děláme?“ zeptala se Nat a já se na ni zaměřila a zavrtěla hlavou.

„Řekla jsem mu, že budeme dnes venku, ale neřekla mu, co se chystáme udělat. Můžeme se stavit v baru, až tady budeme hotové a můžu mu to ukázat.“

„Perfektní, budu potřebovat drink, po tomhle,“ řekla, jakoby to byla ona, koho tetují, já se usmála a podívala se na ruku ještě jednou, abych viděla, jak tatér pracuje.

„Takže kdy ty a Colton plánujete, že si přijedete vyzvednout všechny tvoje věci?“

Při její otázce jsem se na ni podívala a cítila, jak se mi stáhnul krk, když jsem viděla všechen ten smutek, vepsaný v její krásné tváři. „Můžu přijet na návštěvu a ty můžeš přijet na návštěvu sem,“ řekla jsem jemně a její pohled změknul, když se natáhla a pohladila mě po tváři.

„Bude to pro mě hrozné, nemít tě pořád nablízku, ale jsem za tebe opravdu šťastná. Jsem šťastná, že jsi našla Coltona a nadšená, že tě vidím šťastnou. Zasloužíš si to.“

„Miluju ho,“ řekla jsem jí upřímně.

„Vím, že ano.“

„Řekl mi, že by se odstěhoval do Chicaga se mnou, kdybych se chtěla vrátit zpět.“

„To mě nepřekvapuje. Myslím, že by tě následoval kamkoliv.“ Usmála se. „To znamená, že člověk jako on, by v Chicagu nezapadl.“

Měla pravdu. Nemohl by tam zapadnout, ale patřil sem a tak já také. „Miluju to tady. Miluju žít u jezera a mít Coltonovu rodinu kolem. Je skvělý pocit, být tady. Cítím se tu dobře.“

„Vím, že ano a vaše místo je úžasné. Přestěhovala bych se sem, jen abych se probouzela s pohledem na jezero, každý den,“ řekla a mně to zvedlo náladu.

„Vážně?“

„Nevím, jestli bych sem zapadla. Jsem zvyklá na město a jeho rušný, rychlý život tam.“

„Můžeš to zkusit.“

„Víš, že nikdy neříkám nikdy, ale řekla bych, že se v dohledné době stěhovat nebudu.“

„Jsem tu šťastná. Ty můžeš být taky.“

Pokrčila rameny a pokračovala, „zapracujme nejdřív na tom, aby ses usadila ty. Jaké máš plány teď, když tě Colton vyhodil z baru?“

Protočila jsem nad tím oči, ačkoliv to byla pravda a odpověděla. „Po zítřejším pohřbu, si začnu hledat jinou práci. A promluvím večer s Coltonem o tom, kdy si přijedeme pro moje věci.“

„Dobře,“ řekla a pak se její pohled rozostřil. „Řekla jsem ti, co jsem slyšela od kamarádky, která zná Colleen? Řekla mi, že tvoje macecha se bude příští rok vdávat.“

„Cože? Kdo je ten nešťastník?“

„Nemám ponětí,“ pokrčila rameny.

„Nemluvila jsem s ní od té doby, co jsem se přestěhovala do Tennessee. Ani jsem o ní nijak nepřemýšlela, kromě toho, kdy jsem uvažovala, co za mrchu to je, když mi tak lhala.“

„Proč bys o ní měla přemýšlet? Mohla být tvou macechou, ale nikdy nebyla tam, kde jsi ji potřebovala. Byla prostě jen někdo, s kým jsi žila, když jsi byla na střední.“

„Máš pravdu,“ zamumlala jsem, a přála si, aby to tak nebylo. Možná jsme nevycházely, ale byla to manželka mého táty a poslední spojení, které jsem k němu měla, a bylo by hezké, kdybych byla schopná s ní mluvit, i kdyby to bylo jen o něm.

„Vidím, že potřebuješ taky drink,“ řekla Nat a já se zasmála. Tatér zavrčel a já se rozesmála víc.

„Hotovo.“

Podívala jsem se dolů, když otřel poslední zbytky inkoustu a zamrkala. Bylo to ještě krásnější, než jsem si myslela, že by mohlo být a já nyní budu mít stále u sebe kousek z babičky, až půjdu kamkoliv a budu dělat cokoliv.

„Děkuji,“ zašeptala jsem, oči upřené na paži, když nanášel krém a zakrýval to obvazem.

„Kdykoliv.“ Otočil křeslo a vstal. „Můžete jít, až budete připravená.“

„Holka, ne abys začala brečet,“ varovala mě Nat, a já se na ni podívala.

Mrkáním jsem zahnala slzy, nadechla se a pak vydechla. „Nebudu brečet.“

„Dobře.“ Popadla mě za ruku a vytáhla nahoru. „Jdeme. Potřebujeme drink.“

Tak jsme to udělaly. Když jsme došly do baru, ukázala jsem Coltonovi mé tetování. V momentě, kdy jsem mu řekla, proč ho mám, objal mě a dlouho a tvrdě líbal, před svým bratrem, svými rodiči a Nat, a vůbec poprvé jsem ho nezastavila. Líbala jsem ho zpátky.