Překlady knih: Fawn - 7. kapitola

čtvrtek 24. května 2018

Fawn - 7. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Holky, co na to zatím říkáte? Přijde to tak smutný jen mně? Jsem jediná, kdo bude mít na konci téhle kapitoly slzy v očích?

- Arey

7/ Ancel

„Určitě nechceš na chvilku dovnitř?“ prosila Cindy. „Rodiče jsou mimo město. Budeme sami.“

Jakoukoliv jinou noc bych s ní šel. Sakra, šel bych s jakoukoliv, co je podobná Cindy – hezká, hubená, zoufale toužící po pozornosti. Chodit s holkama domů pro mě nebylo nic nového. Byly příjemné a něžné a ztišily křik mého otce v mé hlavě – alespoň na pár hodin.

Ale dnes to nebylo správné. Možná jsem jen byl unavený z práce v autoservisu. Možná to bylo pohledem do Rustových očí.

„Dnes ne, Cindy,“ odpověděl jsem. Natáhl jsem se přes ni a otevřel jí dveře od auta.

„Příště?“

„Příště.“ I když to byl slib, který jsem si nebyl jistý, jestli chci dodržet.

Zavřel jsem za ní dveře, zamával jí a sledoval, jak její drahé auto mizí za rohem ulice. Zapnul jsem si mikinu ke krku, nacpal ruce do kapes a zamířil domů. Normálně bych šel opuštěnou částí města – méně lamp, víc soukromí. Ale dnes večer mě něco táhlo na hlavní ulici. Přímo k cukrárně.

Sledoval jsem pouliční lampy, procházel jsem kolem obchodů. Všechny už byly zavřené, cedule otočené a světla zhasnutá.

Nikdo nebyl kolem. Ale v dálce jsem slyšel zvuky – hlasy. Křik.

Zrychlil jsem.

Když jsem zahnul za roh, zastavil jsem se. V dálce stál Gary, Kevin a Justin u cukrárny. Smáli se a křičeli něco, čemu jsem nerozumněl.

Šel jsem blíž.

Pouliční lampa osvětlovala rudé Rustovi vlasy. Kterého obklopovali moji kamarádi.

„Teplouš!“ Zakřičel Kevin. Další dva se zasmáli.

To slovo. Jedno jediné, nechutné slovo a celé moje tělo ztuhlo. Zastavil jsem se a chránil se před světlem z lamp. Schoval jsem se za dva domy, sledoval je ze stínů.

Teplouš.

V hlavě jsem uslyšel otcův hlas.

Gary se přiblížil k Rustovi a strčil do něj. Rust udělal několik kroků dozadu a snažil se otočit. Kevin byl hned vedle a šťouchl ho směrem k dvěma kamarádům.

Vyšel jsem k nim, ale hlasy v hlavě začaly křičet.

Nechoď. Schovej se. Poznají to.

Otcův hlas byl hlasitější, než kdy předtím.

Nad hlavou se ozval hrom, vzhlédl jsem k nebi. Mraky se jako mrknutím oka změnily v černé. Těžké, tmavě zbarvené mraky visely nade mnou, zatímco vítr nabíral na síle a zvedal listí kolem budovy a tančil s nimi ve vzduchu.

Justin strčil silně do Rusta, dost na to, aby zakopl a spadl. Všichni se smáli. Rust se na ně podíval a pod slabým světlem lampy jsem zahlédl červenou skvrnu na obličeji, tam kde se jeho kůže dotkla země. Jeho tmavě čokoládové oči vypadaly jako ze skla, na dlouhých řasách byla vidět vlhkost.

Někde v dálce se objevil blesk. Ale já se ani nepohnul. Nedíval jsem se nikam jinam než na Rusta. Pomalu se zvedl, zvedl batoh a hodil si ho na rameno. Ti tři kluci se dál smáli a dobírali si ho. Rust se otočil a odcházel, ale ne předítm, než jsem v jeho očích uviděl něco, co mi bylo povědomé – bolest.

Zahurácel hrom.

Přehodil jsem si kapuci přes hlavu a vyšel ze stínů.

Když jsem k nim došel, Rust už byl dávno pryč. To bylo dobře. Někdo jako on by u toho neměl být. Co jsem chtěl udělat se lidem nelíbilo. Objevovala se u toho krev. A Rustovi bylo na jednu noc ublíženo dost.

Využili čistoty a naivity v Rustových očích a nechali ho s ničím, stejně jako můj otec mě. Sebrali mu naději, jediné světlo, které si nosil s sebou. A tím rozhodli za mě.

Objevil jsem se za Kevinem, položil jsem mu ruku na rameno. Když se odtáhl a otočil se, jeho výraz se ze zmateného okamžitě změnil na vyděšený. Nejdřív se moje pěst dotkla jeho čelisti a během vteřiny byl na zemi. Gary vyšel za mnou, křičel. Chtěl mi jednu vrazit. Odtáhl jsem se a byl na chvíli vděčný za dobu, kterou jsem strávil v pasťáku. O krok jsem ustoupil, nahnul se dopředu a dal veškerou sílu do rány, kterou jsem mířil na jeho tvář. Gary se zapotácel chytil se Kevina a spadl. Justin jen stál na straně s rukama zvednutýma nahoru.

Sklonil jsem pěst, podíval se na ty dva kluky na zemi.

Jen jsem chtěl, aby přestali. Chtěl jsem jim říct, že ukrást Rustovi naději z jeho očí bylo to nejhorší, co mohli mu nebo někomu jinému udělat.

Rust byl čistý. Rust byl dobrý.

Ale věděl jsem, že to nikdy neřeknu.

Strčil jsem ruce do kapes a odešel. Slyšel jsem, jak na mě nadávali a zvedali se ze země, zatímco jsem zmizel ve tme. Šel jsem stejnou cestou jako Rust, věděl jsem, že mě zavede k poli mezi našimi domy.

Nad hlavou jsem měl tmavé nebe, ve kterém se vynořovala bílá, černá a modrá barva. Každých pár kroků se ozval hrom a blesky vypadaly, jako by mi mířily na hlavu. Když na mě dopadlo prvních pár kapek, byl jsem vděčný, že mám na hlavě kapuci. Když začalo pršet silněji, už jsem tak vděčný nebyl.

Když jsem došel na pole mezi mým a Rustovým domem, běžel jsem. Nebe padalo a všechny nebeské slzy s ním. Zvuky hromů zněly, jako by se teprve zahřívaly.

Chtěl jsem se otočit a běžet k domu, ale něco upoutalo moji pozornost. Zastavil jsem se a podíval se do středu pole.

Oči měl zavřené, brada mu směřovala k nebi. S roztaženýma rukama, po kterých mu stékala voda, se natahoval po mracích. Zelené tričko měl nasáklé, přitisknuté k štíhlému tělu. V tom, jak zvedal ruce, jsem viděl, že mu pihy pokrývaly nejen obličej, ale i břicho.

A točil se, smál, tancoval v dešti, natahoval ruce k mrakům.

Další hrom mě přivedl zpět do reality. Běžel jsem k němu, nebyl jsem schopný udělat cokoliv jiného.

„Rusty!“ Zakřičel jsem přes déšť dopadající na zem a hromy ozývající se v dálce. Sundal jsem si kapuci a zastavil se pár kroků od něj.

Rust se přestal točit, otevřel oči a díval se na mě. Kdybych mluvil, tak bych z jeho úsměvu začal koktat. Byl bezprostřední, krásný a zamilovaný do jeho životního elementu. Rust byl déšť a nebe a bouřkové mraky nad našimi hlavami.

„Rusty,“ řekl jsem a udělal k němu další krok. Silný déšť mi dopadal na tvář a nutil mě přivřít oči. „Co tu děláš? Zasáhne tě blesk.“

„Anceli.“ Když vyslovil moje jméno, znělo to jako tajemnství, jako něco, co je schováno ve chvalozpěvech z dávných knih o snech. Jeho oči se vpily do mých, když řekl, „To už mě zasáhl.“

Zmenšil jsem prostor mezi námi. Prsty mi jednoduše zajely do jeho vlasů. A pak jsem ho políbil a svět byl najednou jasný.

Rust líbal jako oceány líbají písek na pláži, když nadejde příliv. Jeho jemné rty se rozvřely a natlačily se na moje. Otřásl se, když jsem mu zajel jazykem do pusy a v tu chvíli jsem myslel, že jsem roztál.

Jednou rukou jsem vyjel z jeho vlasů, přitiskl mu ji na záda a přitáhl si ho blíž. Malýma rukama mi tlačil na prsa.

Rust chutnal jako sladká třešňová zmrzlina a déšť. Mezi nádechy vyslovoval moje jméno a já měl pocit, že pokaždé, když se naše rty dotkly, bylo dýchání ztrátou času.

V hlavě mi křičely hlasy. Srdce mi hlasitě bušilo. Nikdy jsem se necítil víc naživu.

Oba nás vyděsil hrom. Podívali jsme se na sever a zahlédly blesk, který se dotkl země. Když jsme se podívali zpátky jeden na druhého, věděl jsem, že se ve mně něco velkého změnilo. Něco velkého – něco, co se nedalo spravit.

Pevně jsem ho objal a něžně ho políbil na čelo.

„Jdi domů, Rusty,“ řekl jsem. „Není tu bezepečno.“

Rust se odtáhl a usmál se na mě tak zářivě, jako se na mě nikdy v životě nikdo neusmál a neusměje. Otočil se a běžel k brance. Sledoval jsem ho, abych se ujistil, že je v pořádku.

Rust tady nebyl v bezpečí.

Podíval jsem se na svoje zakrvácené klouby na rukou.

A nebylo to jen kvůli bleskům.

Rust

Následující dva týdny jsem každý večer vzal spacák, nepromokavou plachtu a polštář a spal na poli mezi našimi domy.

Ráno po tom, co mě Ancel políbil, jsem se vzbudil a našel mrtvého Noa, jak leží ve své kleci. Jeho hladké černé peří už nebylo tak uklidňující, jako bylo od doby, co jsem ho našel pod stromem.