Fawn - 1. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

1/ Předtím

Rust

Jak jsem procházel polem s vysokou trávou a žitem, které mě obklopovalo, díval jsem se nahoru do oblak a snil o Heaven. To odpolední nebe jasné a modré, takové, které existuje jen na zapomenutých místech nebo v knihách s Žili šťastně až navěky. Vítr profukoval mezi vysokou trávou, dotýkal se jich tak jemně, jako se prsty pianisty dotýkají kláves. Zářivé paprsky slunce mi svítily na obličej, ohřívaly mé tváře jako polibky od milence. A ta vůně – ta svěží vůně žita a šeříku, které zaplňovaly vzduch jako lehká mlha.

Všechno do sebe zapadalo jako vždycky. Dýchalo svým životem a chovalo se, jako by tu bylo už od počátku věků.

Byl jsem v Heavenu. (pozn. Heaven = nebe; v tomhle případě je to ale i název města)

Heaven bylo malé městečko. Ve skutečnosti tak malé, že o nás mimo Heaven nikdo nevěděl. Ale na tom nezáleželo, protože pro mě nic mimo Heaven neexistovalo.

Šlo o jednu z těch přátelských komunit, kde všichni znali jména všech a nikdo na noc nezamykal dům. Když se u nás konala městská akce, ukázalo se celé město a pokud někdo chyběl, všichni by věděli proč. Ve městě tak malém jako Heaven věděli všichni všechno.

Uprostřed města jsme měli jeden semafor a když ho před několika lety nainstalovali, byla to velká událost. Mluvilo se o tom v Heaven Herald. Měli jsme dvě školy, ale byly rozdělené na stupně. Na Hlavní ulici tu byl obchod se vším – květinářství, pekařství a hračkářství. Nikdy se tu neotevřeli dva obchody, které by prodávaly to samé a taky proč? Měli jsme všechno, co jsme potřebovali.

Domy byly malé a originální – každý natřený vlastní barvou s verandou, kterou udělal něčí děda a příjezdové cesty, které vedly přímo na silnici a nebyly ohraničeny obrubníkem. Když se do města nastěhoval někdo nový, všichni mluvili, jako by se vedle nastěhovala filmová hvězda. A pak by se všichni sešli, upekli koláče, uvařili dušené maso, vyrobily ovocné koše a přinesli je do domu nového člena naší malé komunity.

Kolem nohy mi proběhla myš a běžela k domu v dálce, vyrušila mě z mého snění. Mé mámě se nelíbilo, když jsem se po škole potuloval po poli. Vždycky říkala, že bych měl po škole jít hned domů, najíst se a udělat si úkoly. Až pak strávit zbytek večera honěním myší a houkáním zpátky na sovy, které se ukrývaly v trávě. Ale moje máma nerozuměla tomu, jak mě pole přitahovalo. Miloval jsem vůni trávy a žita, to známé teplo slunce a měsíčního svitu, cestičky v zemi, které jsem svýma nohama vytvořil.

Dál jsem procházel trávou, tak jako jsem to dělal už tolikrát předtím, ale tentokrát bylo něco jinak. Zastavil jsem se a rozhlédl se.

V dálce, na druhé straně pole, stál chlapec.

A z nějakého důvodu se moje srdce zrychlilo jen z pohledu na něj.

Netušil jsem, kdo to byl, což bylo zvláštní, protože jsem znal všechny děti mého věku v Heavenu. Ale tohohle jsem rozhodně neznal.

Vlasy, které mu spadaly hluboko do čela, byly černé jako barva spáleného uhlí v ohništi u nás doma. Procházel se trávou stejně jako já, ale hlavu měl skloněnou níž než já. Ten kluk musel být starší než já, možná jen o rok.

Kdo to byl? Možná nové dítě ve městě?

Nemohl jsem si pomoct, stál jsem tam a díval se na něj, naprosto ohromený tím vidět ho procházet stejným polem jako já, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Ale nebyla. Znal jsem to pole skrz na skrz a znal jsem každého člověka, který do něj vkročil. Znal jsem každý kamínek, každý stonek trávy, každou větvičku spadenou na zemi.

Ale jeho jsem neznal.

A pak, zrovna když jsem měl pocit, že mi srdce nemůže bít rychleji, se otočil a podíval se na mě.

Musel mě trefit basebalový míček Timothyho a jeho malého bratra. Nebo to byla ta chvíle, kdy mi tělo z ničeho nic začne hořet.

Bylo to jako z jiného světa, protože ten kluk s černými vlasy a krystalově modrýma očima se na mě díval a Heaven přestal být nebem.

Nakonec, když si uvědomil, že se nepodívám jinam, otočil hlavu a podíval se dolů na zem před ním a pokračoval v chůzi.

Stál jsem tam a díval se za ním, dokud neprošel dřevěným plotem, který ohraničoval pozemek domu na protější straně pole. Pak jsem se díval na ten rozbitý, nahnědlý plot. Čekal jsem, doufal, že jím projde zpátky.

Musel jsem se na něj dívat dlouho, protože než jsem se nadál, stála vedle mě moje máma a ptala se, co dělám. Odpolední záře uvadla a nahrazovalo ji večerní nebe. Vzduch, který se otíral o moji kůži, se změnil z teplého na chladný a nohy mě začínaly bolet.

Ale já pořád truchlil nad vrátky, které se znovu neotevřely a já se nemohl znovu podívat na toho neznámého chlapce.

Máma mi sundala z ramen školní batoh a vzala mou malou ruku do její. Vyšla směrem k našemu plotu, který ohraničoval náš pozemek, ale já se nemohl přestat otáčet a dívat se na dveře, kterými ten chlapec pročel.

„Rusty,“ řekla, „co tady pořád děláš?“

„Myslím, že jsem viděl zázrak, mami,“ odpověděl jsem.

„Ano? A jaký typ zázraku?“

„Chlapce.“

Zastavila se a otočila se ke mně. Na jejím obličeji se objevil výraz, který jsem později v životě pochopil, že byl výraz obav. Měla starost o svého zvláštního, rudovlasého syna, z kterého si ostatní děti dělali srandu, protože neustále snil a byl fascinován věcmi, které se lidi rozhodli považovat za divné. Měla starost o syna, který akorát viděl zázrak v jiném chlapci.

Ale šlo jen o prchavý pohled a brzy ho nahradil výraz, který jsem znal velmi dobře: láska. Klekla si v tmavomodrých šatech dolů na zem do trávy a pevně mě objala.

„Pak bys měl být vděčný, Rusty,“ řekla. „Protože zázraky jsou výjímečné a ne všichni mají to štěstí je vidět.“

Usmál jsem se do jejích blond vlasů. „Musím mít teda štěstí. Nikdy jsem nikoho jako on neviděl.“

Ruku v ruce jsme prošli brankou do naší zahrady a mířili k zadnímu vchodu do domu. Ne že bych toho o domech hodně věděl, ale náš dům jsem vždycky miloval. Nebyl velký, ale dostatečně velký pro mě, mámu a tátu. Zvenku byl namalovaný žlutou barvou, kterou táta nejdřív nesnášel, ale postupem času se do ní zamiloval. Moje máma říkala, že jí připomínala slunečnice a všechno, co jí přípomínalo něco tak krásného, muselo být dobrá volba.

Moje máma byla vždycky taková – pozitivní, usměvavá – a myslím, že jsem zdědil něco z její povahy. Táta vždycky říkal, že všechny dobré vlastnosti jsem měl od mámy a všechny ne-tak-dobré od něj. Byl jsem s tím v pohodě, protože jsem si nemyslel, že můj táta měl jedinou špatnou vlastnost. Byl hodný, měl příjemný hlas a choval se k mámě jako by byla slunce na obloze.

Táta přišel k mámě a mně, když jsme prošli dveřmi. Když si vzal můj batoh od mámy, řekl, „Kriste, Rusty, co tam nosíš, kameny?“

„Ano,“ odpověděl jsem nadšeně, když jsem si vyzouval boty.

Zaklonil hlavu a zasmál se. „Že jsem se ptal.“

Společně jsme vešli do kuchyně. Táta položil můj batoh na kuchyňský stůl a já si postavil židli vedle něj a začal se jím prohrabovat.

Vytáhl jsem několik kamenů, každý z nich byl jiné velikosti a tvaru. Jako další jsem vytáhl větvičky a kůry, kterou jsem nasbíral. Položil jsem to všechno na stůl, hrdě se posadil a doufal, že v těch věcech, které jsem našel, uvidí krásu i mí rodiče.

Táta zvedl jeden kámen a zaujatě ho sledoval, zatímco se mu rty pomalu zvedaly do úsměvu. Několikrát ho otočil v ruce.

„Rusty, namaloval jsi na něj jelenní lebku?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděl jsem. „A na kousky kůry ptačí pera. Líbí se ti?“

„Samozřejmě že ano, dítě,“ řekl a pocuchal mi vlasy.

Poprvé, kdy jsem ukázal zájem o lebky, kosti a peří, které jsem viděl v tátově obchodě, se máma rozčílila. Tiše se s tátou hádali, když si mysleli, že spím. Řekla mu, že není dobré pro chlapce mého věku, aby se zajímal o takové věci. Nechápal jsem ale proč. Zvířata jsem miloval. Jen mě zajímalo, jak fungují.

Táta byl řezník a už od mého dětství jsem se u něj v obchodě potuloval, sledoval ho a učil se. Máma se mě jednou zeptala, jestli mě nerozrušuje sledovat, co se stane zvířatům po tom, co umřou. Dlouho jsem nad tím přemýšlel, ale řekl jsem jí, že ne, protože to byla jen další část cyklu. Chápal jsem, že všechny živé věci umřou a že až já jednou umřu, budu moct i tak někomu pomoct.

Mou mámu to ale stále znepokojovalo a trvala na tom, abych u táty v řeznictví trávil méně času a víc si hrál s dalšími dětmi mého věku. Nebyl by to problém, kdyby děti mého věku chtěli být v mé blízkosti.

Myslím, že mě ostatní děti považovali za divného. Fascinovali mě věci, které jim přišly zvláštní, a nudily mě ty, které je bavily. Nezajímal jsem se o sporty nebo video hry nebo hračky. Chtěl jsem sedět v tichosti a čekat, poslouchat a doufat, že ke mně doputuje ticho a zašeptá. Chtěl jsem sbírat pírka a větvičky, lepit je k sobě a dělat umělecké dary pro mou mámu, která si je vystavovala nad krb. Chtěl jsem poznat život skrz zkušenosti, cítit ho v krvi a nechat se jím obklopit.

Táta seděl na židli vedle mě a položil mi ruku na rameno.

„Jak bylo ve škole, Rusty? Byli na tebe ostatní děti hodné?“ zeptal se.

Nevšímal jsem si jeho otázky a odpověděl jsem, „Viděl jsem nového kluka na poli za naším domem. Měl černé vlasy jako ten kámen, který jsi mi loni dal.“

„Opravdu? To by mě zajímalo, kdo to byl. Není moc lidí, kteří se k nám do Heavenu přistěhují.“

„Myslím, že se on a jeho táta přistěhovali minulý týden,“ řekla máma. „V některých hodinách mi přibyl nový kluk. Myslím, že by to mohl být ten z pole, Rusty. Vypadá na milého chlapce, ale je tichý.“

„Víš, jak se jmenuje?“ zeptal jsem se nadějně.

Usmála se na mě. „Myslím, že říkal, že Ancel.“

„Ancel.“ Zašeptal jsem jeho jméno, jako by to bylo pírko, které se snažilo udržet na mém hlasu.

Máma a táta odešli z místnosti, aby si promluvili, ale já zůstal a myslel na černovlasého chlapce, jehož jméno budu mít vždycky na špičce jazyka.

***

„Co děláš?“ zeptal se mě neznámý hlas. Otočil jsem se a uviděl dívku stojící vedle mě, s koleny lehce pokrčenými, jak se nakláněla, aby viděla, co to mám v dlaních. Měla hnědé vlasy, rovnou ofinu a zářivě hnědé oči, kterýma se na mě upřeně dívala. Už jsem ji ve škole viděl, jak si hrála s ostatními dětmi, ale na mě v životě nepromluvila.

„Snažím se přivázat knoflíky k větvičce,“ řekl jsem.

„Ale proč?“

Podíval jsem se na můj poslední výtvor – barevný kus umění, které se skládalo ze žlutých provázků a růžových, černých a zelených knoflíků, které visely z větvičky v různých délkách.

„Protože si ho zavěsím do okna a pokaždé, když ho otevřu a zavane vítr, uslyším, jak do sebe knoflíky narážejí.“

„To je divné,“ odpověděla. „Ty jsi divný.“

Nemýlila se a nebylo to nic, co bych předtím neslyšel. Ostatní děti na mě pokřikovaly různými jmény. Chápal jsem, proč si mysleli, že jsem divný. Nevypadal jsem jako ostatní děti v mém věku. Byl jsem měnší a hubenější než ostatní kluci v mé třídě a moje tmavě-červené vlasy byly jiné, než přírodní barva jiných lidí, které jsem kdy viděl. Nebo to alespoň moje máma říkala. V létě, když mě políbilo slunce, mi na obličeji vyskákaly pihy a v zimě odpovídala barva mé kůže polevě na dortu. Chápal jsem, že můj zvláštní zjev a koníčky mi vysloužily určitou pověst.

I tak mě překvapilo, že na mě ta holka mluvila.

„Proč na mě mluvíš?“ zeptal jsem se.

„Nevím,“ odpověděla. „Myslím, že jsi zajímavý.“

„Nikdy jsi se mnou nemluvila.“

„No, to proto, že jsem nechtěla, aby si ze mě dělali srandu. Ostatní děti si myslí, že jsi divný.“

„Já jsem divný,“ odpověděl jsem bez známky sarkasmu.

„Můžu se dívat, jak děláš tu věc?“

„Jasně,“ odpověděl jsem. „Jak se jmenuješ?“

„Beth.“

„Dobře.“

Vrátil jsem se k obmotávání provázku kolem větvičky. Už jsem s ní měl plány, až se vrátím domů. Měl jsem několik malých kamínků, které mi táta provrtal dírkami, abych si je mohl dát na řetízek nebo kam jsem chtěl. Chtěl jsem je přidat na můj nový výtvor spolu s dalšími cennostmi.

Beth seděla vedle mě a v tichosti mě sledovala, její oči ani jednou neopustily moje ruce, které vázaly provázky do pevných uzlů.

Přemýšlel jsem, jestli se Beth stane mou kamarádkou, ale pochyboval jsem o tom. Beth vypadala mile, ne že by to ale bylo kritérium pro kamarádství. Já hledal za kamaráda někoho, kdo by mě nerušil při práci nebo při dopisech, které jsem psal.

Pokračoval jsem v práci, mlčky jsme seděli, dokud mě nezačalo mravenčit na zátylku. Nevěděl jsem proč, ale zvedl jsem hlavu. Když jsem se zadíval do dálky, viděl jsem Ancela jak prochází přes školní parkoviště s dalšími dětmi. Smáli se a vtipkovali, strkali jeden do druhého a házeli si mezi sebou. Ancel šel se skloněnou hlavou, s rukama v kapsách, na nic se nedíval, i když kolem něj lidi kroužili jako mouchy a snažili se upoutat jeho pozornost.

Věděl jsem, že nikdy Ancelovu pozornost nezískají, stejně jako já. Alespoň ne dokud byl Ancel zaměstnaný zíráním do země.

Strávil jsem zbytek dne ve škole přemýšlením nad tím, čím ostatní děti přitahoval. Co na něm bylo? Bylo to jeho dlouhými, tmavými řasami, které se na koncích zatáčely? Šlo o jeho pokleslá ramena? Bylo to proto, že vypadal, jako by si nikdy nevšímal ničeho kolem sebe?

Někdy jsem přemýšlel, jestli někoho z nás vůbec viděl.

Od prvního dne, kdy jsem ho uviděl, jsem ho sledoval, studoval jeho pohyby, zapamatovával si křivky jeho obličeje. A pokaždé, když jsem se na něj podíval, se na nikoho nedíval. Byli jsme pro něj duchové, výplody jeho fantazie, jen šmouha na povrchu planety, na které se musel pohybovat a žít.

Ale to bylo v pořádku. Nevadilo mi pro něj být neviditelný do té doby, dokud jsem ho mohl pozorovat, jak se procházel polem a projížděl prsty trávou.