Elude - 13. kapitola

Překlad: Mili

Sergio

Zašil jsem se v pracovně, jako bych něco provedl.

Což mě štve, protože naposledy, kdy jsem se cítil takhle provinile, bylo mi osm a ukradl jsem sušenku z misky.

Čekal jsem, že Andi zaklepe na dveře, nebo je vykopne, což by mi k ní pasovalo víc.

Ale celý den mě nechala na pokoji.

Pracoval jsem celé hodiny, ujistil jsem se, že má krytí, co se univerzity týče, a taky jsem sledoval informace ohledně jejího otce.

Zaměstnalo mě to. Byl to ten typ práce, co udrží myšlenky od věcí, kterých máte jinak plnou hlavu.

Například to, jak jsem na sobě cítil její tělo.

To, jak chutnala její ústa.

„Sakra.“ Praštil jsem rukou do stolu a sahal jsem po telefonu. Smsky chodily celé hodiny.

První smska byla od Texe a stálo v ní, že jsem kretén.

Nic nového pod sluncem.

Potom pár od Nixona – dárečkové emoji.

Strašně vtipné.

Párkrát mi volal Phoenix, ale to jsem taky ignoroval.

Právě tak jsem ignoroval už sedm pozvání na rodinnou večeři. Je to tradice, u které jsem nechtěl, aby Andi byla její součástí. Protože vím, že jednou přijde večer, kdy bude její místo prázdné.

Při těch myšlenkách mi zakručelo v žaludku.

Zvedl jsem telefon a zkontroloval hlasovou schránku.

„Hej, člověče, tady je Phoenix.“

Obrátil jsem oči v sloup.

„Zvedni ten zatracený mobil. Nemůžu sehnat tvou manželku.“

Vymazal jsem zprávu. Idiot. Je to moje žena, ne jeho.

Další zpráva obsahovala to samé.

U čtvrté zprávy jsem začínal být trochu znepokojený.

„Chlape, jestli nezvedneš ten mobil, tak dojdu rozkopnout tvoje zatracené dveře! Andi mi neodpovídá a zmeškala schůzku s doktorem.“

Moment, cože?

Schůzka s doktorem?

Vytáhl jsem seznam, co předtím sepsala. No jistě, v rožku stálo A nezapomínat mě brát k doktorovi, jako hodný manžel!

Namalovala u toho srdíčko.

Schůzka se měla konat před třemi hodinami.

V duchu jsem si říkal, že o nic nejde. Pravděpodobně usnula nebo nechala mobil někde v domě.

Bleskově jsem vyběhl z pracovny a začal ji volat.

„Andi?“

Nic.

Šel jsem do kuchyně.

Nic.

V hrudi se mi začala šířit panika, když jsem bral schody po dvou. Vpadl jsem do její ložnice. Byla prázdná.

Do hajzlu!

Přešel jsem na chodbu. „Andi?“

Ozvalo se tiché zakňučení. Zavolal jsem na ni znovu.

Koupelna nejblíž k její ložnici byla zavřená.

Zkusil jsem kliku.

Bylo zamčeno.

S nadávkou jsem do nich bouchl tělem. Dveře se otevřely a odhalily Andi schoulenou nedaleko toalety.

Bledou.

Se zavřenýma očima.

A jedna moje část uvnitř zemřela.

Jak dlouho tady takhle je?

„Andi?“ Klekl jsem si a vytáhl si ji do klína. „Andi, slyšíš mě?“

Zvedl jsem jí hlavu, ale spadla zase dozadu jako bez života. Pokožku měla tak bledou, že byla skoro průsvitná. „Andi?“

Oči se jí se zatřepotáním otevřely.

„Tady je, holčička,“ povzbudil jsem ji.

„A ne pes,“ zašeptala a její slova postrádala jakýkoliv boj, takže se panika ve mně zhoršila, až mi začínalo být špatně.

„Půjdeme do nemocnice?“

Zamračila se. „My nejsme v nemocnici?“

„Ne - “ Plný zoufalství jsem sáhl na její čelo. „Do háje, celá hoříš. Musíme jet na pohotovost.“

„Nenávidím doktory. Nemocnice páchnou.“ Nakrčila nos a schovala si obličej do mého hrudníku. „Ale ty ne. Ty voníš jako hříšný sex.“

Hlas se mi zachvěl. „Oh, jo?“ Zvedl jsem se na nohy a zhoupl ji do své náruče. „Jsem si jistý, že toho komplimentu budeš litovat, až roztaješ.“

„Roztaju?“ Zopakovala. „Jako zmrzlina? Chtěla bych vanilkovou. Jakou si dáš ty, Sergio?“

Podíval jsem se na její krásný obličej a upřímně jsem odpověděl – možná nejupřímněji od doby, co s ní jsem. „Čokoládovou.“

Slabě se usmála. „Miluju čokoládovou.“

„Já taky, Andi.“

„Choval ses hnusně.“

Nesl jsem jí dolů po schodech. „Omlouvám se.“

„Jsem nemocná.“ Andi si položila hlavu pod mou bradu. „Myslím… horečka.“

„Bude ti líp.“ Řekl jsem to pro nás pro oba, protože si nejsem jistý, jestli bych vydržel, kdyby se jí přitížilo. Něco to se mnou udělalo. Cítil jsem se bezmocný – nenávidím ten pocit. Jednou rukou jsem otevřel dveře od mého Escalade, jemně ji posadil dovnitř a zapnul bezpečnostní pás.

„Nenuť mě jít.“ Po tváři jí stékala obrovská slza. „Prosím.“

Polkl jsem knedlík v krku. „Něco ti řeknu… až půjdeme z nemocnice, co zajít na čokoládovou zmrzlinu?“

Zavřela oči; sklouzla jí další slza a potom ještě jedna. „Slibuješ?“

„Jo, Andi.“ Setřel jsem jí slzy. „Slibuju, ale teďka se vydáme do nemocnice, jo?“

Slabě zakývala.

V momentě, kdy jsem sedl do SUV, sevřel jsem volant a zanadával. Je moc blízko domova.

Ona to neví.

Nejsem si jistý, jestli to ví vůbec někdo – kromě Axe a Nixona.

Neodstrkuji od sebe, protože bych ji nesnášel.

Děsí mě.

A strach mě obklopuje celou cestu do nemocnice. Nemusel jsem si ji vyhledat v mapách, nepotřebuju se podívat do mobilu, která je nejblíž.

Moje srdce tu nemocnici zná.

Stejně tak, jako zná onkologické oddělení.

Protože moje matka umřela na to samé.

Už jsem si to jednou prožil.

Nejsem si jistý, jestli to přežiju podruhé.

Každý pohyb byl mechanický. Musel jsem se emocionálně odosobnit, když jsem zvedal Andi z auta a vešel na pohotovost.

Ale vzpomínky na mě zaútočily plnou silou.

Ten puch je pořád stejný.

„Nechej ji jít, chce to chce,“ uslyšel jsem sestřičku. „Řekni sbohem.“

„Ne!“ Zakřičel jsem. „Jestli řeknu sbohem, odejde!“

„Synu,“ ozval se otec hrubým hlasem. „Nedělej scénu.“

Maminka ke mně natáhla ruku. V ústech jsem ucítil krev. Asi jsem se kousl do jazyka. Možná se mi zlomilo srdce, a tohle je důsledek toho, když v těle to srdce krvácí. Vykrvácíte zevnitř.

Konečky našich prstů se dotkly, jen krátce, než mě otec vyhodil z pokoje a nakázal mi přestat brečet.

Ax stál v rohu a ve tváři se mu zračily obavy.

A byl to Nixon, kdo mě nakonec podržel, abych nezkolaboval na podlahu. „Je pryč, je pryč, Nixone, ona je - “

„Je v nebi,“ odpověděl Nixon prostě.

„Ne,“ slyšel jsem za sebou svého otce. „Lidé jako my nechodí do nebe… jdou do pekla.“

Vyškubl jsem se Nixonovi a vrhl se na svého otce. Z jeho vlastního pouzdra jsem vytáhl zbraň a namířil mu ji na obličej.

Zasmál se. Ten parchant se zasmál. „Co je? Zastřelíš mě v nemocnici? Když jsi sám vinen?“

Zbraň se mi v ruce chvěla. „Vinen?“

„Pamatuj si tohle.“ Odfrkl si můj otec. „Ty jsi ji zabil. Ty jsi zabil svou matku – ne rakovina. Tys to udělal. Víš proč. Takové zklamání.“

„Neposlouchej ho, Sergio,“ ozval se Nixon za mnou. „Je to mizera.“

„Možná je to mizera, ale má pravdu.“  Je mi patnáct, nejsem hloupý. Vím, jaká je pravda.

Byla moje chyba, že maminka umřela. Nemůžu vinit nikoho, než sebe.