DL - 5. kapitola

Překlad: Hannah

Kash

„Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se Masona, když jsme se vydali zpět k výtahu. Pokrčil rameny a zmáčkl tlačítko na zdi. „Bylo jen pár možností, jak ho nasměrovat správným směrem. Chtěl následovat svého bratra.“

Včera pozdě v noci jsme dostali zprávu od detektivů z vražd ohledně vraždy, která měla co do činění s gangem. Jednalo se o novější gang, na který jsme nedávno narazili. Střílelo se z projíždějícího auta a jednou z obětí byl třináctiletý kluk, kterého se v posledních měsících snažil Mason dostat z ulic. Říkalo se mu Lil Tay. A i když se Mason choval, jako kdyby to byl jen další případ, vím, že tohle pro něj bylo těžší, než u těch ostatních.

Věděl jsem, že tady není nic, co bych mohl říct. Poplácal jsem ho po rameni a nechal ho samotného se svými myšlenkami. Vytáhl jsem telefon a usmál se, když jsem viděl včerejší zprávu od Rachel.

Kyselka: Jen abys věděl..... uklízení po šlehačkové válce bez tebe není ono. Uvidíme se, až přijedeš domů. Miluju tě.

Kash: Zrovna jsme skončili, brzy budu doma, zlato. Taky tě miluju.

Dveře výtahu se otevřely a my jsme vstoupili dovnitř. Zrovna, když se dveře zavíraly, někdo vykřikl z chodby mé jméno a Mason na poslední chvíli zachytil dveře.

„Rayne! Gatesi!“ Seržant Ramirez se k nám rozběhl a jakmile byl u nás, začal bušit na tlačítko zavřít dveře. Potlačil jsem zasténání. Byl jsem vyčerpaný a chtěl jsem domů za svou snoubenkou.

„Už máme tři jednotky na místě činu a já tam jedu s Vámi.“ Ramirez byl z jednotky K-9 (jednotka psovodů). Proč tam chtějí jeho psa? Jaké místo činu?

„Co...“

„Vím, že jsi netrpělivý, aby ses tam dostal, ale víš, že děláme všechno, co můžeme.“ Výtah už byl v pohybu, ale Ramirez stále mačkal tlačítka. „Jak se držíš? Vypadáš dost klidně. Jsi v šoku? Možná bys měl nechat řídit Gatese.“

Tohle vytrhlo Masona ze svých myšlenek. Trhl hlavou vzhůru a jeho oči se rozšířily. „Proč bych měl řídit?“

„A proč bych já měl být v šoku?“ Mé srdce začalo závodit stejně rychle, jako Ramirez mačkal tlačítko otevření dveří výtahu. Ramirez na nás hodil divný soucitný pohled předtím, než nás zavedl ven na podzemní parkoviště.

„Vy jste nebyli informování?“

„O čem?“ Měl jsem být v šoku. Takže to má něco do činění se mnou. Moji rodiče, má... bože... „Co se stalo?“

„Omlouvám se, myslel jsem, že už Vám to někdo řekl, měli jste být už informování. Nechápal jsem, proč Vás dva vidím procházet halou. Myslel jsem si, že už jste tam byli.“ Mumlal si pro sebe a pokračoval směrem k parkovišti, „Podívejte, omlouvám se, že jsem to já, kdo Vám tohle musí říct.“ Zastavil se v chůzi a otočil se ke mně. Jeho výraz byl ten, který jsem viděl tolikrát a taky už ho sám použil. Můj žaludek klesl a cítil jsem se, jakoby se čas zpomalil, když jsem čekal na jeden z padesáti scénářů, které blikaly mou myslí. „Před hodinou přijali na dispečink hovor. Byla to tvoje snoubenka, Rayne. Jediná věc, kterou řekla, než se to přerušilo, bylo její jméno a že se někdo vloupal do.....“

Nečekal jsem s posloucháním zbytku. Rozběhl jsem se ke svému autu a ve chvíli, kdy jsem se dostal ke dveřím řidiče, Mason mi narazil do boku a vytrhl mi klíče z ruky. Poté, co na mě vyštěkl, ať si nasednu na sedadlo spolujezdce, nastartoval motor a vyrazil z parkoviště.

„To se neděje. To se neděje, Masi, řekni mi že se to do prdele neděje!“

„Kashi....“

„Sakra!“ zařval jsem a bouchl do palubní desky. „Ani nevím, jestli je vůbec v pořádku, Masi! Co říkal Ramirez? Říkal, že je v pořádku?! Je... oh, bože. Rach, zlato, buď prosím naživu.“ zašeptal jsem, klesl na svém místě a položil si ruce na obličej. Slyšel jsem, jak Mason volá na dispečink a pokládá otázky ohledně toho, co se stalo. Ale já se nemohl soustředit na jeho přesná slova, nebo na tlumené odpovědi, přicházející od dispečera. Znovu a znovu jsem se modlil, aby byla v pořádku. Můžu se vypořádat s tím, že náš byt bude zničený. Naše věci můžu nahradit. Ale nemůžu nahradit Rachel. Ramirez přijel vedle nás, ohlásil kód tři a zapnul sirény a světla, abychom ho mohli bezpečně následovat.

Mason mi šťouch do ruky, až jsem prudce zvedl hlavu a otočil se doleva k němu.

„Promiň, ale nereagoval si.“ Rychle se podíval zpět mezi nás a Ramirezovým Tahoe, které jelo před námi. Jeho obličej zvážněl. „Nevědí, jestli je naživu.“ Rychle jsem nasál vzduch a Mason pokračoval dost hlasitě, tak, abych ho poslouchal. „Ale není tam žádná krev, takže se na to soustřeď, Kashi.“

„C-co?! Ne...co tím myslíš?“ Zhluboka se nadechnul a sevřel volant.

„Z toho, co jednotka na místě.... Váš byt.... Oni říkali, kdokoliv kdo se vloupal.... oni, uf... unesli Rachel.“

Mason říkal něco dalšího, ale nemohl jsem slyšet nic jiného, kromě krve proudící mi v uších. V době kdy jsme se dostali k domu, hlavní dveře visely na kousku, jako kdyby je někdo vykopl. Mou první myšlenkou bylo, jak to, že nikdo nic neslyšel a nepřišel jí pomoct. Bylo sotva osm hodin ráno, když jsme se Mason a já chystali jít domů. Někdo musel být vzhůru, nebo se přinejmenším probudit, když se to všechno stalo.

Policisté se se mnou snažili mluvit, ale vše, co jsem viděl bylo, že kromě vykopnutých předních dveří bylo vše úplně normální. S výjimkou desítky policajtů a detektivů, kteří vcházeli a vycházeli ven. Někdo mi poklepal na rameno, ale rychle jsem vyběhl chodbou a sotva věnoval pozornost ostatním policistům, kteří pořizovali snímky naší ložnice. Ta vypadala, jako kdyby jí právě projel hurikán. Obrátil jsem se ke koupelně a šel k velkému šatníku. Měla tam falešnou stěnu, která byla z křehkého materiálu. Ale se vším tím oblečením kolem vypadala důvěryhodně a vsadil jsem na to. Rachel žertovala, že je to přehnané a já s ní v té době asi souhlasil. Ale teď jsem jako blázen doufal, že ji použila, a že ji za ní najdu. Naživu.

Otevřel jsem dveře skříně, rozsvítil světlo a mé srdce se potopilo, když jsem viděl stopy na koberci. Zavolal jsem na jednoho z důstojníku, aby pořídil snímky. Když jsem vstoupila veškerá naděje mě opustila když vše co jsem našel za tou zdí, bylo naše štěně. Chytil jsem ho a přitáhl ke své hrudi, když jsem se sesunul zády o zeď a slzy, které mi hrozily, se nakonec přelily.

„Kashi, tohle musíš vidět.“  řekl tiše Mason u dveří skříně. Podíval jsem se na něj, překulil se na kolena a vstal. „Dej mi Tripa. Jdi do ložnice a podívej se na zeď. Najdeme ji, ok? Přísahám ti, my jí najdeme.“

Podal jsem mu zlatého retrívra a spěchal do ložnice. Oči se mi rozšířily, když konečně přistály na zdi nad naší postelí. Řev naplnil místnost, a než jsem si stačil uvědomit, že vyšel ze mě, dva policisté mě drželi a tlačili mě zpět na postel.

Na stěně byla červeným sprejem napsána slova: MYSLÍŠ SI, ŽE BYCHOM ZAPOMNĚLI? Pod ním byl symbol, který jsme já i Mason měli vytetovaný na levém předloktí, než jsme ho zakryli. Znak Juarezova gangu. Ten, ke kterému jsme se museli připojit při našem posledním tajném drogovém utajení.

„Jak?“ Zeptal se Mason detektiva, který byl v místnosti s námi. A to byla zatraceně dobrá otázka. Podezření na Masona a mě skončilo ve chvíli, kdy jsme měli jako být ve vězení za vraždu. A věděl jsem, že Juarez a jeho chlapi byli všichni ve vězení.

„Najatí lidi zevnitř, kteří vynášejí informace? Nebo jen využívají lidi, kterým věří? Každého z nich vyslechneme, odděleně.“ Podíval jsem se nahoru, když zazvonil mobil detektiva Bysona. Přestal mluvit k Masonovi a přijal hovor.

„Byson.“ Přejel očima přes mě a zachmuřený výraz se mihl přes jeho tvář, když poslouchal.

„Hmm-hmmm..... jo. Zařiďte to s Romero Juarezem a jeho právním zástupcem, okamžitě. Jsem na cestě.“ Otočil se čelem ke mně, zatímco si mobil zastrkával za opasek. „Rachel je naživu.“

„Díky bohu.“ vydechl jsem a pokusil se vstát, ale policisté mě stále drželi.

„Hovor byl uskutečněn asi před patnácti minutami. Řekli, že mají Rachel a požadují, aby veškeré obvinění proti Juarezovi bylo staženo. Než se mohl dispečer na cokoliv zeptat, volající řekl, že zavolají za dva dny a očekávají pokrok ohledně stažení obvinění. A budou volat každý druhý den, dokud nebude jejich gang propuštěn. Říkali, že pokud nebude žádný pokrok, bude to mít následky, a pokud nebudou propuštěni do jednoho měsíce.... zemře.“

„Kashi, Kashi, Kashi, uklidni se. No tak, chlape. Uklidni se. Já vím.“

Mason mě popadl za ramena a já se na něj snažil soustředit. Zbývající dva policisté se mě snažili udržet dole, když jsem se proti nim vzpíral. Tam, kam jsem chtěl jít, bylo dál od nich, nevěděl jsem kam, jen jsem potřeboval jít. Mají mojí holku. Potřeboval jsem zjistit, kdo jsou, a potřeboval jsem ji dostat zpátky.

„Vím, že je to těžké. Ale my jí najdeme. Přísahám.“ Mason vypadal stejně zpanikařeně, jako jsem se cítil já a potom jsem si všiml slz v jeho očích, které se snažil zadržet.

Když jsem konečně přestal bojovat, policisté mě po Masonově žádosti pustili, ale pořád mě držel na posteli.

„Potřebuji ji dostat zpět, Masone. Musím.“

„Dostaneme jí zpátky.“

„Udělám cokoliv.“ Nasadil odhodlaný výraz a šeptal tak, abych ho mohl slyšet jenom já.

„Cokoliv, co ty sráče srazí dolů, že?“ Narazil jsem pěstí proti té jeho.

„Vždycky.“

Ten večer jsem vešel do Masonova bytu s taškou přehozenou přes rameno a Tripem v náručí. Náš byt byl stále místem činu a já byl požádán abych přes noc zůstal mimo zatímco snímali otisky prstů a dělali další fotky. Ne, že bych si myslel, že budu schopen tam zůstat i poté co s tím budou hotoví, bez Rachel.... nevím jak bych zvládl tam být. Pustil jsem tašku v pokoji ve kterém jsem bydlel několik let, když jsme Mason a já sdíleli byt. Dopadl jsem na postel a držel Tripa blízko u své hrudi, zatímco jsem se díval do prázdna.

Strach podobný ničemu co bych znal už projel mým tělem ve chvíli kdy jsem si uvědomil, že Rachel byla doma s vrahem v loni na podzim a že jsem jí s ním nechal odejít. Když hovor mezi námi byl přerušen poté co jsem zaslechl její křik jsem nevěřil, že jí najdu a přivedu zpátky živou.

Ale strach, který jsem měl to ráno se nemohl ani porovnat se strachem, který jsem měl celý den. Alespoň, když byla s Blakem tak jsem měl základní znalosti čeho byl Blake schopen. Teď, když jsem nevěděl kdo jí měl, co s ní dělají a co by mohli udělat. Jediný co jsem věděl bylo s čím vyhrožují.

Během téměř deseti hodin, hrstka detektivů se ptala každého člena Juarezova gangu, dva muži byli najati minulý rok, aby zabili mě, Masona a členy rodin. Nikdo nemluvil a jediná žijící širší rodina Juareze a jeho chlapů, které bychom mohli vystopovat a mohli se obrátit zády ke gangu se jich báli. Nebyl jsem přivolán na výslech ani jednoho z nich, jelikož jsem měl moc blízko k případu – znovu – takže jsem strávil hodiny na ulici jestli někdo něco neslyšel a hledal Rachelin mobilní telefon, který jsme později našli 10 km od domu v popelnici u benzínový pumpy. Benzínka, které shodou náhod její kamerový systém nefungoval. Od posledního anonymního hovoru ohledně jejich požadavků a hrozeb pro Rachel, kdy řekli, že budou volat, každý druhý den jsem doufal jako blázen aby znovu zavolali. Ale neměli jsme nic. Měli jsme svědky, kteří nevypovídali a neměli důvod mluvit nebo cokoliv jiného. A má holka byla pryč.

Bolest spalovala mou hruď a já se modlil k bohu, aby jí udržel v bezpečí. Se mnou ať udělá cokoliv.... tak dlouho jen když mi jí vrátí zpátky. Někdo se šoural poblíž druhé strany místnosti, podíval jsem se a viděl stát Masona ve dveřích.

„Jak se držíš?“ Tvrdě jsem vsál svůj kroužek do úst jak se moje brada začala třást, a podíval se na zadní stěnu.

Jak jsi sakra myslím, že se můžu cítit? Rachel je pryč a pravděpodobně jí mučí a já nemůžu nic udělat!

„Najdeme jí, Kashi.“

Nemůžu mluvit aniž bych se nezlomil, jen jsem jednou přikývl. Musíme jí najít, a uděláme to zítra. Je mi jedno jestli řekl že jí dávají měsíc. Také řekli, že tam budou následky v případě, že by nebyl nějaký pokrok ve dvou dnech a nebyl jsem schopen nechat jí zjistit jaké ty důsledky budou. Vidět možnost dát únoscům to, co chtěli byla mizivá, najít ji byla jediná možnost.

„Taky jí miluju, udělám cokoliv, abych jí dostal zpátky.“

„Myslíš to vážně?“ Vydal jsem ze sebe jak se otočil k odchodu.

Otočil se a dal mi zvláštní pohled „Samozřejmě, že ano.“

„Oni se nechystají pustit Juareze“

„Já vím.“ Řekl s povzdechem.

„Šéf mi to řekl dnes večer předtím než mi řekl, že se musím držet mimo vyšetřevování.“

„To vím taky. Kam tím míříš, Kashi?“ Polkl jsem skrz svírající krk a rychle zakroutil hlavou.

„Museli jsme udělat hodně věcí v průběhu let když jsme byli v utajení u drog, které bych si chtěl vymazat z paměti. Ale taky jsme ty i já souhlasili než jsme začali, že uděláme cokoliv co dostane ty sráče dolů.“

„Kashi...“

„A já udělám cokoliv... cokoliv, Masi....abych dostal tyhle sráče až na dno.“ Několik napjatých minut se na mě díval předtím než zareagoval.

„Já vím na čem jsme se dohodli a uděláme to, co jsme vždycky dělali. Ale né nic hloupého. Je tu hodně lidí, kteří jí hledají. My jí najdeme.“

Strach se rychle změnil na vztek a odhodlání „Jo, to najdeme.“