D&D - 8. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Přišla vám kniha příliš poklidná? Držte si klobouky, válka v Chicagu vypuká naplno          Sinnel

Damianovy prsty přišly do kontaktu s Lilyiny rty. V okamžiku, kdy se jí dotkl, nadskočila. Ten jednoduchý pohyb jí do celého těla vyslal záblesk chtíče a horkého tepla. Bolest mezi stehny zvýšila svou intenzitu. Pootevřela rty.

Damian se beze slova sklonil a dotekem lehkým jako peříčko se dotkl Lilyiných rtů. Nenárokoval si její ústa žádnými zběsilými a vyžadujícími údery jazyka, jako poprvé. Ani jeho zuby už neškádlily a nekousaly její spodní ret.

 Jen ji… políbil.

Jemně a sladce.

Měkce a rychle.

Když se odtáhl, Lily znovu vystrčila špičku jazyka jako by ho zvala, aby znovu ochutnal její ústa.

Damianovy oči potemněly. „Pokaždé, když to děláš, když si olízneš svoje zatracená ústa, mě nutí chtít ti dát něco ochutnat, Lily.“

Lily moc dobře věděla, že by toho netvora škádlit neměla, ale nedokázala si pomoci. „Ano?“

„Mmm a vsadím se, že ty bys to chtěla taky.“

Lily se zachvěla. V celém těle, od konečků prstů až po zatracená ramena, pocítila příslib, který se v jeho slovech skrýval, a který jí prostupoval kůží a tělem se zatraceným záměrem.

Damian od Lily o krok ustoupil a nabídl jí ruku. „Seskoč. Dovezu tě domů, aby sis mohla ty šaty převléknout. Teď už pravděpodobně to víno prosáklo až na tvou kůži.“

V mysli se zatoulala do těch nejšpinavějších míst. Do míst, kde jeho jazyk, ústa a rty očistily všechny skvrny od vína. Damian se dokonce ani nemusel moc nesnažit a Lily už přesně věděla, co chce.

Bylo by manželství s tímto sexy nebezpečným mužem tak špatné? Když ji chtěl a jednal s ní, jako by mu na ní záleželo, co víc mohla chtít? Lily neměla moc na výběr, pokud šlo o to, koho Dino vybral, aby se za něj provdala, ale začínala uvažovat, že pokud by měla na výběr, Damian by možná byl na vrcholu jejího seznamu.

Lily právě včas sklouzla dolů z pultu a upravila si šaty. Dveře na toalety se otevřely a v nich se objevila zamračená Evelina.

„Tady jsi,“ řekla její kamarádka.

Evelina se nechovala tak, že byla blízkost mezi Lily a Damianem něčím neobvyklým. Když vstoupila na toalety a zavřela za sebou dveře, stěží přejela pohledem Lilyiny zjevně rozcuchané vlasy, zmačkané šaty a rozmazanou rtěnku.

„Chtěla jsme zjistit, zda bys na dnešní večer neocenila nějakou společnost,“ řekla Evelina Lily. „Víš, kvůli té děvce, se kterou jsi přes někoho spřízněna či cokoli.“

Damian si odfrkl. „Opatrně. Když se mluví o Sereně, tak má uši nastražené.“

Evelina pokrčila rameny. „Doufám, že jí zasraně upadnou. Dneska byla příšerná.“

„Ta žena mě nezajímá,“ řekla Lily.

Také to tak myslela.

„Byla příšerná,“ souhlasil Damian. „Jsem si jistý, že jestli ji Laurent nesrovná do latě, tak dá Terrance Sereně poznat, kde je její místo, aby se tak už nikdy nechovala.“

„Někdo by jí měl to zatracené víno sebrat,“ zamumlala Evelina a střelila po Lily omluvným pohledem.

„Těžko věřit, že jsi s ní spřízněna,“ řekla Lily své kamarádce.

„To i Damian.“

„Představ si, že z ní pochází Tommas, Lea a Cara,“ dodal Damian.

Zdálo se to být zatraceně nemožné. Ti tři se své matce v ničem nepodobali. Ve skutečnosti se nepodobali ani jejich otci. No, podle toho, co Lily o Rossiho dvojčatech věděla. Moc toho nebylo, ale pochybovala, že byla tak hrozná jako jejich matka. Zvlášť, když o nich Damian mluvil s laskavostí.

„V každém případě, když jsem si na parkovišti všimla, že tam stále ještě bylo Damianovo auto, vydala jsem se tě hledat.“

Evelina se usmála. „Nemohla jsem si pomoct, ale šla jsem podle kapek krve. Našla jsem vás tu… spolu.“

Jo, bylo to tak.

Lily měla zřetelný pocit, že kdyby nepozvala Evelinu na noc, tak by jí její přítelkyně nenechala odejít samotnou.

„Čistila jsem mu jeho rány.“

Evelina mrkla. „Jistě. Takže, dneska v noci?“

„Jo, dobře,“ řekla Lily. „Damian mě zaveze domů a pak můžeme dělat, cokoli budeme chtít.“

„To zní jako pl-“

Slova Eveliny přerušila ozvěna pop pop pop, po kterých následoval zvuk tříštění skla a výkřiky. Spousta výkřiků. Lilyinými žilami projel led. Na místě ztuhla. Najednou měla pocit, jako by jí mělo srdce vyskočit z hrudi a jako by se jí plíce nedokázaly roztáhnout, aby pojaly tolik potřebný vzduch, který potřebovala k dýchání.

Něco bylo skutečně špatně.

Lilyina mysl na ni křičela.

Ty zvuky znala. To pop, pop, pop.

Výstřely. Opakované a rychlé.

Následovaly další výkřiky.

Evelina se natáhla po dveřích na toaletu, aby je otevřela. Jakmile to udělala, v pozadí šíleného hluku a paniky, která vycházela z restaurace, bylo slyšet zasvištění pneumatik. Lily se pokusila udělat krok vpřed, ale Damian ji zezadu popadl za šaty a donutil ji zůstat na místě. Zevnitř ji sžíral strach.

„Nehýbej se,“ slyšela nařídit Damiana.

Ale…

Lily se chtěla hádat. Její kamarádka už vyběhla z toalety ven a mířila směrem ke své rodině a svým přátelům. Lily chápala, proč Damian nepovoloval své sevření. Tady, uvnitř toalety, byli pro teď v bezpečí.

„Eve!“ zaječela Lily.

Konečně se jí podařilo vymanit ze svého šoku. Lily sebou silně trhla, takže vyklouzla z Damianova držení a vydala se z koupelny ven. Běžela Evelině v patách. Damianův výkřik za ní představoval tak vzdálené varování, že ho stěží slyšela.

„Lily!“

Lidé se před toaletami pohybovali všemi směry. Hosté v panice spěchali k východům z jídelny tak rychle, jak jen to bylo v jejich silách. Číšnici křičeli, aby se všichni uklidnili. Další se dožadovali toho, aby někdo zavolal záchranku. Budovou se prohnal zřetelný závan chicagského větru, který dokonce i teď v létě, byl víc než citelný. Stalo se to díky tomu, že dveře byly díky prchajícím hostům neustále otevřené.

Zlo.

Cítila to ve svém srdci.

Lily se pohybovala tak, jako by byla v nějaké soukromé bublině omámení. Evelina mohla být stěží pár kroků před ní. Prakticky mohla cítit strach, který vyzařoval z její kamarádky v silných vlnách.

„Lily, počkej,“ promluvil Damian odněkud za ní.

Nezastavila se.

Lily obešla přepážku, která oddělovala hlavní jídelnu od té soukromé, kde předtím večeřeli. Když tam dorazila, čerstvý vzduch z venku byl cítit silněji. Lily přejela pohledem po tom krveprolití a zmatku. Lidé pobíhali z místa na místo. Lidé, které znala a dokázala poznat, ale nedokázala pochopit, co se před ní skutečně odehrávalo. Velká okna od podlahy až ke stropu byla rozbitá. Po celé podlaze i dlouhém stole byly rozesety úlomky skla. Bílé ubrusy a zdi byly potřísněny křiklavou, příšernou morbidně červenou barvou krve.

Někdo znovu zaječel.

Někdo jiný lapal po dechu a vydával u toho bublavé, příšerné zvuky. Jako by nemohl dýchat ani mluvit. Jako by se dusil a u toho se snažil něco říct.

Evelina byla tak blízko. Lily by mohla natáhnout ruku a dotkla by se jí.

„Ježíši,“ zašeptala Lily.

„Zavolejte 9-1-1!“ vykřikl Tommas.

„Kdo to sakra byl?“

„Bílé auto. Myslím.“

„Ty zasraně myslíš?“

„Rozhodně bílé!“

„Tmavá skla. Až příliš tmavé,“ vyplivl Tommas. „Sakra, nepřestává to. Nemůžu to zastavit.“

„Mio? Mio… dítě...“

Bublající nádechy pokračovaly, ale byly čím dál slabší.

„Ne. Dýchej!“

Kde byl Tommas? Mluvil, ale nikde ho neviděla. Lily se snažila rozeznat jednotlivé hlasy a lidi, ale opar jejího omámení byl tak silný, že bez ohledu na to, kolikrát se ho mrkáním pokusila zahnat, nedařilo se jí to.

„Lily...“

Cítila, jak ji Damian objal kolem pasu a odtáhl ji trochu stranou. Bojovala s jeho sevřením, protože Evelina se zhroutila na podlahu do změti končetin a slz. Lily potřebovala kamarádce pomoct – musela.

„Pusť mě!“ křičela Lily. „Pusť mě. Prosím!“

Damian ji stále táhl čím dál víc dozadu a Lily bojovala čím dál tím silněji.

„Pohyb, pohyb, pohyb!“ křičel Ben DeLuca. „Bossi, ven. Hned.“

Lily sledovala, jak její strýc tlačil Terrance, který vypadal naprosto ohromeně, pryč. Míjeli Lily s Damianem, aniž by se byť jen jedinkrát ohlédli na tu devastaci a bolest, kterou nechávali za sebou.

Chránit bosse.

Vždy.

Lily z toho bylo špatně.

Zjevně nebyla tou jedinou. Serena Rossi zvracela v rohu místnosti, zatímco její manžel byl opřený o zeď a držel se za rameno, kde měl krvácející ránu.

„Skrz naskrz,“ viděla, jak si mumlal sám pro sebe.

Joel Trentini opustil prostor jako druhý, rychle následoval svého dědečka a Bena.

Na místě panoval příšerný šok.

Sžíral naprosto všechno. Oslaboval mnohem víc, než to dokázal strach. Když měl člověk strach, měl šanci bojovat nebo utéct. Když měl šok, nebylo tam nic… jen klid, zpomalené reakce a celková nejistota.

„Musíme jít,“ zašeptal Damian Lily do ucha.

Bez ohledu na to, jak moc na ni její instinkty křičely, aby odtud zmizela, mu nemohla dovolit, aby ji odtáhl pryč. Její přátelé byli v té restauraci. Evelina byla stále ještě schoulená na podlaze a prosebně vzlykala. Lily jejím slovům nerozuměla.

„Prosím,“ žadonila Lily a vzpínala se vůči Damianově sevření. Ve svém záměru dostat ji pryč byl neúnavný. Bez ohledu na to, jak moc se mu chtěla vyprostit, ji nepouštěl. „Damiane, prosím!“

Lily znovu zamrkala a mlha konečně začínala mizet. Na druhé straně, dole pod stolem, kde byl jeden z ubrusů roztržený, leželo tělo, které krvácelo. Jedna strana tváře té osoby byla k nepoznání zničená. Kolem hlavy té osoby se hromadila temně červená kaluž krve a ničila béžový koberec.

Tommas držel tvář té osoby v dlaních, zakláněl její hlavu a zas a znovu křičel, aby dýchala. Na zemi seděl Riley Conti, obličej skrytý v dlaních a třásla se mu ramena. Lily se začala rozhlížet po tvářích přítomných a prováděla inventuru lidí. Uvědomovala si, kdo tam stále byl, mluvil, brečel… dýchal a byl naživu.

„Mia...“

„Mami,“ zachraptěl Adriano.

Adrianův hlas byl plný neskutečné bolesti. Tělo mladého muže se otřásalo, ronil potoky slz. Složil se vedle těla své mámy, odtlačil Tommase stranou a přezval masáž srdce.

„Lily, musíme jít,“ řekl Damian.

Hrdlo se jí svíralo, dusilo ji mlčení. Lily měla obě ruce zaťaté v pěst. Nehty se zarývala do dlaní svých rukou. Kůží jí pronikala bolest. Přestala bojovat.

Damian byl teplý, silný a uklidňující. Jeho náruč byla cítit bezpečím. Čím dál ji dostával od křiku a krve, tím lépe se u srdce cítila. Nechala se jím táhnout daleko od… toho.

Nechtěla tohle.

Lily nikdy tohle nechtěla.

***********

Bez ohledu na to, jak moc se snažila, Lily nedokázala zastavit třes svých rukou, které měla složeny v klíně. Damian v autě vypnul motor, takže teď stáli na příjezdové cestě k domu jejího bratra a byli ve tmě. Opatrně ji sledoval z místa řidiče. Třela si ruce a snažila se z kůže dostat ten pocit špinavosti.

„Chceš si o tom promluvit?“ zeptal se Damian.

„Ne.“

Tím si byla jistá.

„Byla jsi hostem v restauraci, konkrétně Terrancovým hostem, takže bys měla být poctěna -“

„Mohla bych být vyslýchána,“ přerušila ho Lily.

„Ano.“

Pokrčila rameny. Jaký by v tom byl zatracený rozdíl.

„Nevím nic.“
„Toho se drž,“ řekl Damian tiše.

„Eve...“ Lily si olízla rty. Najednou cítila v ústech obrovské sucho. „Co Eve?“

Damian si povzdechl. „Pojďme dovnitř. Měla by sis lehnout nebo tak něco. To ti dá čas myslet.“

Lily neměla sílu dohadovat se s ním. Jedna její část chtěla, aby trvala na tom, aby ji vzal za Evelinou, aby mohla kamarádce poskytnout trochu útěchy. Její další část křičela, aby si našla nejbližší postel, zalezla pod peřinu a prospala zbytek toho strašného, neuvěřitelného dne, aby už byl za ní.

„Dobře,“ souhlasila Lily tiše.

Damian vystoupil z auta, obešel ho a pak pomohl Lily vystoupit jako naprostý gentleman. Bylo to zvláštní, protože když se ani ne před hodinou odehraje něco takového, tak se muži obvykle nechovají jako by se nic nestalo. Choval se tak, jako kdyby nebyla právě zastřelena žena, a že kdyby bývali v té jídelně zůstali, tak by i oni mohli skončit mrtví.

Hlavní vchod byl zamčený. Lily se tak třásly ruce, že je nedokázala odemknout. Damian jí vzal klíče a odemkl. Pak ji vedl do tichého domu. Nerozsvítilo se žádné světlo. Lily si pomyslela, že vzhledem k tomu, že venku bylo Dinovo auto, to bylo divné.

Neříkal Damian, že Dino pracoval někde venku?

A…

„Hele, podívej se na mě,“ řekl Damian pevným, ale jemným tónem.

Lily se na něj opatrně podívala. Stále cítila nevolnost a bolest u srdce. „Ano?“

„Chceš, abych tu na chvíli zůstal? Než se uklidníš?“

Chtěla to?

Lily netušila, co chtěla. Jediné, čím si byla jistá, bylo to, že chtěla, aby dnešní den už skončil. „Kdo to udělal?“

Když Damian promluvil, výraz jeho tváře se nezměnil. „Tuším, že někdo, kdo měl cíl.“

„Ale Mia není… někdo důležitý, že?“

„Lily, oni možná nemířili na Miu. Navíc zabití kohokoli během té večeře by mohlo způsobit rozruch mezi těmi, kdo byli ženatí nebo tam měli děti.“

„Aha,“ řekla tiše.

Damianova ruka vyhledala její zápěstí. Stiskl ho jen tolik, aby měla Lily pocit nějaké pevné půdy pod nohama, aby se uklidnila.

„Zůstaň,“ řekla.

„Jistě, srdíčko.“

Lily prošla tichou, tmavou halou. Z nohou skopla boty na podpatcích. Stěží registrovala bolavá chodidla, protože bolest tišil chlad podlahy. Její smysly stále ještě ovládalo přetrvávající omámení, že došlo k zabití. To by jen tak nemělo být. Damian ji následoval svým obvyklým, tichým krokem, ale nevadilo jí to.

Když zahnula k úpatí schodiště, Lily se náhle zastavila. Vpravo bliklo světlo a upoutalo její pohled. Otevřely se dveře od koupelny v přízemí. Vyšel z ní Dino. Jeden ručník měl omotaný kolem pasu, druhý držel v rukou. Vypadalo to, že si své sestry a Damiana nevšiml. Ručníkem si jednou rukou vysoušel své krátké vlasy. V druhé držel mobilní telefon a pohledem byl přilepený k jeho displeji. Pak si hodil ručník kolem krku, vyšel z koupelny dál. Pohledem stále sledoval svůj telefon.

„Dino,“ řekla Lily. Stále byla zmatena z potemnělého domu a bratrovy přítomnosti.

Bože.

Ničím si nebyla jistá.

I když Dino by to měl vědět.

„Dino,“ promluvila Lily znovu, tentokrát hlasitěji.

Její bratr konečně zvedl oči od svého telefonu. „Jsi zpátky hodně brzy.“

„Kdosi říkal, že jsi pracoval,“ řekla Lily.

„S prací jsem skončil dřív.“ Dino pozdravil Damiana kývnutím hlavy. „Díky za zprávu.“

Damian neřekl ani slovo.

Lily byla zmatená. „Jakou zprávu?“

„Dal jsem mu vědět, že tě beru domů,“ vysvětlil Damian.

Aha.

„Něco se stalo,“ řekl Dino a znovu věnoval veškerou svou pozornost svému telefonu. Nevypadal vůbec překvapeně, nebo že by se soužil. Proč nepanikařil? Proč nepožadoval odpovědi a nepřemýšlel o tom, co se stalo? „Zprávy, které mi chodí, jsou šílené. Nic z toho nedává příliš velký smysl.“
„Mia byla postřelena,“ řekla Lily. Znovu měla pocit, jako by cítila obrovskou vzdálenost.

„Zabita,“ dodal Damian tiše.

Dino zvedl vysoko obočí, jako by si znovu prohlížel svou sestru. „Kdy jste tu zprávu dostali?“

Damian zavrtěl hlavou. „Nedostali jsme ji.“

„Nedostali?“

„Byli jsme tam,“ zašeptala Lily.

V Dinových rysech se na okamžik objevil stín obav. Pak zmizel a znovu se do nich vrátila prázdnota. „Damiane?“

V tom slově bylo něco, co Lily nedokázala rozluštit. Znělo to, jako by tam bylo do pekla hodně výhrůžek spojených s jediným varováním. Proč by se Dino díval na Damiana, jako by za to byl odpovědný? Její bratr zatraceně dobře věděl, že byli na večeři.

„Serena měla své kouzlo,“ řekl Damian suše.

Dino stále nevypadal příliš potěšeně. „Ano?“

„Tentokrát mi to hodila do tváře.“

„To vidím. Sakra, čím?“

„Sklenice s vínem,“ zamumlal Damian. „Když se ozvala střelba, byli jsme na toaletách očistit pozůstatky po jejím útoku.“

„Šťastlivci,“ zamumlal Dino.

„Dalo by se to tak říct.“

Lily se v duchu vrátila k Eve. Zatímco Damian s Dinem probírali vágními, usekanými větami střelbu, Lily ze své kabelky vytáhla svůj mobilní telefon a snažila se dovolat Eve. Zas a znovu vytáčela číslo své kamarádky, ale všechny hovory padaly do hlasové schránky.

„Komu voláš?“ zeptal se Dino.

„Eve,“ odpověděla Lily, otočila se ke svému bratrovi zády a zkusila to znovu.

„Nezvedne to.“

Lily jeho komentář neřešila. Potřebovala dát Evelině vědět, že je tu pro ni a že s ní může mluvit, až bude na to připravena. Lily si teď přála, aby Damianovi nedovolila donutit ji odejít z restaurace dřív, než by mohla svou kamarádku utěšit, nebo ji aspoň poskytnout nějakou podporu.

„Lily, přestaň,“ požadoval Dino. „Nezvedne to. Nejspíš je v nemocnici, kde ji vyslýchá policie. Tyhle sračky se stávají. Počkej pár -“

Lily se rychle otočila na podpatku a čelila bratrovi tváří v tvář. „Tyhle sračky se stávají?“

Dino pokrčil rameny. Vypadal tak blazeovaně a klidně, až se z toho Lily dělalo špatně. „Je velká škoda, že to Mia v té přestřelce odnesla, ale není nic, co by šlo udělat. Evidentně je venku někdo, kdo chce někomu jinému z mafie něco dokázat. Je jen otázkou času, než se to vyjasní. Tohle není poprvé, co byl zabit někdo nevinný. Právě teď se musíme soustředit na udržení toho, co je nejdůležitější – bezpečí. Myslel jsem, že to už někdo pochopil.“

Damian se ušklíbl. „Chlape, byla v bezpečí.“

Ať už při té tiché výměně šlo mezi oběma muži o cokoli, Lily to jen víc nasralo. Dino tam stál naprosto nedotčený tím, že někdo přišel o život jen díky tomu, že nedělal nic jiného, než že seděl u stolu s muži. Lily nemohla dýchat. Znovu na ni zaútočila směsice šoku, vzteku a paniky a hrozila, že ji celou pohltí a utopí ji pod svou tíhou.

„Dino, dneska někdo zemřel. Zemřel.“

„Jsem si toho vědom.“

„Máma mojí kamarádky!“

Dino si povzdechl a znovu se podíval na svůj telefon. „Lily, na tohle nemám čas. Musíš se s tím vypořádat svou vlastní rychlostí, protože já nemám trpělivost na to, abych si tu sedl a všechno ti to vysvětlil.“

Co tam bylo zatraceně na vysvětlení?

„Tohle je přesně důvod proč, Dino!“ zaječela Lily.

„Prosím?“

„Právě tady.“ Lily mávla mezi nimi. Byla tak frustrovaná, že se jí v hlase objevily vysoké tóny. „Tohle je to, proč už si nejsme tak blízcí. Pořád se ptáš a chceš to vědět. Dobře, to je ono. Protože jsi stejný jako oni. Zatraceně ti nezáleží na nikom ani na ničem. „Jsi tak zasraně studený, až to bolí.“

Dino se zasmál dutým, prázdným smíchem. „To je to, co si skutečně myslíš?“

„Ne. Jsem si tím jistá,“ vyplivla ze sebe.

„Lily,“ řekl Damian. V tónu jeho hlasu znělo temné varování. „Přemýšlej o tom, co jsi právě teď řekla. Je to ostudné a ty to víš.“

Ach, dobře.

Pravda bolí.

„Ne,“ zamumlal Dino s pokrčením ramen. „Ať si myslí, co chce, Duchu. Jednoho dne to možná skutečně pochopí.“

„Myslím, že už to chápu,“ řekla Lily a mávla zápěstím před svým bratrem. Pak popadla Damiana za paži a pevně zatahala za jeho kabát. „Nechci tu být. Chci jít někam jinam. Kamkoli, ale ne… tady.“

Damian se na Dina tázavě zadíval.

„Cokoli,“ řekl Dino. „Ona je tvou odpovědností. Drž ji mimo problémy a -“

„To dobře zvládnu sama, děkuji,“ přerušila ho ostře Lily. „A nejsem jeho dítě, aby se o mě staral.“

„Znovu opakuji. Na tohle nemám čas,“ odpověděl Dino. Nevěnoval už Lily ani trochu pozornosti. „Damiane, prolijí krev. Jsi si toho vědom, aniž by ti to všechno musel znovu vysvětlovat.“

Damian přikývl. „Jo. Chápu.“

*******

Když se zavřely dveře za Lily, byl Damianův byt klidný a temný, ale bylo to zatraceně mnohem bezpečnější a uklidňující, než u jejího bratra. Lily vytočila číslo Evelina telefonu a přidržela si ho u ucha. Přála si, aby to její kamarádka zvedla.

Hovor okamžitě spadl do hlasové schránky.

„Ahoj, dovolali jste se Eve. Nechte mi zpr-“

„Zatraceně, přestaň,“ vyštěkl Damian.

Vytrhl Lily telefon z ruky a pak jím mrštil přes celou místnost přímo do zdi. Při nárazu se rozlétl na tři nebo čtyři kousky a v malbě po sobě nechal viditelný důlek.

„Damiane!“ zasyčela Lily.

„Hned teď toho nech.“ Damian zíral přímo na Lily. Pohledem ji připíchl na místě a sebral jí tím dech. „Nezvedá to, protože nemůže, Lily.“
„Ale -“

„Nic. Nemůže.“

Lily si spojila třesoucí se ruce k sobě a založila si je na prsou.

„To byl můj telefon.“

Damianův postoj změkl. „Omlouvám se. Zítra ti koupím nový.“

„Damiane, to jsem tím nemyslela.“

„Já vím.“ S povzdechem si rukama prohrábl vlasy, které mu spadly do očí. Díky tomu mohl před Lily skrýt své pocity. „Ale tohle nemůžeš, ano? Zas a znovu jí volat nijak nepomůže. Jen ti to ublíží, věř mi. Až bude moci, tak ti zavolá. Pro tuhle chvíli to stačí.“

„Měla jsem tam zůstat.“

„Nedal jsem ti na výběr,“ řekl Damian tiše. „A bylo lepší, že jsi tam nezůstala.“
„Ale kdo tam pro ni byl?“
„Adriano, její otec a Abriella. Tommas a zbytek mé rodiny neodešel. Rodina Conti bude tam v nemocnici či kdekoli jinde. Musíme se držet dál a doufat, že oficiální úřady nás minou.“

„To vůbec není fér.“

Damianovy rty se zúžily do tenké čárky. „Takhle to musí být. Je mi líto.“

Lily se roztřeseně nadechla. Přála si, aby dokázala tu situaci zvládat lépe, tak jako to uměl Damian. Nebyl jako Dino, který vypadal, že se ho to vůbec nedotklo, ale byl klidný. To bylo mnohem víc, než co mohla Lily říct o sobě a o tom, jak se uvnitř cítila. Jakoby v jejím srdci zuřila bouře, která se vymkla mimo kontrolu, a zbytky její mysli pustošil hurikán.

„Měla jsem zůstat,“ zopakovala.

„Hej, hej,“ zamumlal Damian a přistoupil k ní blíž. Jeho ruce se dotkly její čelisti tím nejlehčím dotekem. Mírně jí zaklonil hlavu a díval se na její obavami svraštěné obočí. „Hned zítra ráno tě vezmu kamkoli budeš chtít jít. Ať už bude Evelina kdekoli. Slibuji. Můžeš jí nabídnout rameno na vyplakání a věř mi, že ona rozhodně pochopí, proč jsi v té restauraci nemohla zůstat. Pravděpodobně byla tak jako tak příliš rozrušena tím, co se kolem ní dělo. Až se probere, bude někoho potřebovat – a ty budeš tím, kdo tady bude pro ni.“

Lily popotáhla. „Dobře.“

„Lily, no tak. Tohle nedělej.“

„Co?“

„Nebreč.“

Zašklebila se. „Nebrečím.“
„Pomýšlíš na to. Dokonce i v očích máš vodu. Nebreč, protože jinak budu donucený udělat cokoli, abych tě zastavil. Nemám rád ženský pláč. Slzy mi nedělají dobře. Prosím, nenuť mě zvládat tyhle nesmysly.“

Lily se smutně usmála. „Myslím, že to byla ta nejsobečtější sladká věc, kterou jsem kdy slyšela. Uděláš všechno, jen abych se donutila přestat a ty aby ses mohl cítit lépe.“

Damian pokrčil jedním ramenem. „Jo, to jsem já. Prostě to nedělej.“

„Nejsem plačka. Dnešní den, ale skutečně stál za hovno. To je vše. Stále to zpracovávám.“

„Dobře. Nemyslím, že bych se dokázal vypořádat se ženou, která dělá scény kvůli každé maličkosti.“

Lily si navlhčila rty. Nutila se potlačit své emoce. „No, vypadá to, že se ti líbí stíny, co?“

„Velice.“
„Proč?“ zeptala se.

„Protože moje dětství mě naučilo, že je lepší být neviditelný. Muži jako já nejsou mimo stíny moc dobří.“

„A jakým jsi člověkem, Damiane?“

„Žádným mimořádně dobrým, srdíčko.“

Byl na ni tak hodný dokonce, i když se vůči němu chovala nevrle nebo ošklivě. Jistě, mezi nimi stále viselo spoustu otázek a dohoda ohledně manželství, ale Damian se k Lily ani jednou nezachoval jinak než jako k ženě, která si zaslouží jeho úctu a respekt.

„A jsem takový rád,“ dodal Damian tišeji. „Dělám své věci podle svého. Můžu si vybrat, kam jít, ale v tuhle chvíli a pravděpodobně ještě na dlouho se tu chystám zůstat být takovým, jaký jsem, protože jsem v tom dobrý a užívám si to.“

Lily jeho slova na okamžik zvažovala. Líbilo se jí, že neměl touhu stát v přední řadě a být v centru pozornosti tak, jak vypadalo, že po tom toužili všichni ostatní. Líbilo se mu být na jeho místě, i když se Lily nelíbilo to, jak o své profesi mluvil s takovou samozřejmostí.

„Proč ses k mafii připojil?“ zeptala se. Byla upřímně zvědavá.

„Nic jiného jsem neznal a skutečně jsem to chtěl. Byla to jediná rodina, které jsem kdy věřil a dost na to, abych ji chránil.“

Jeho upřímná, přímočará odpověď ji překvapila.

„Stále ji chráníš?“

Damian se usmál. „Ty nejdůležitější části. To, co si myslím, že by mělo být uchráněno.“

Lily na to nereagovala. Skutečně netušila, jak by se k tomu měla postavit. Damian si stáhl sako, povolil kravatu a skopl z nohou boty. Když Lily stále nevypadala, že by chtěla vyklouznout z vlastních střevíčků, Damian se sklonil, zvedl její pravou nohu a střevíček jí sundal. Dřív, než její nohu položil zpátky na zem, svými prsty lehce přejel podél klenby jejího chodidla. Pak celý proces zopakoval i s levou nohou.

Potom místo toho, aby se postavil, stále zůstal klečet na jednom koleni a teplýma rukama přejel po jejích lýtkách. Zajel ještě výš, podél jejích stehen a konečky prstů pak zatlačil na přecitlivělou kůži pod jejími šaty. Její rozum zaplavila touha, která se přes ni přehnala jako záplavová vlna a rychle ji do sebe vtahovala. Nemyslela si, že by se jednalo o devastující pocity. Místo toho to bylo opojné a nádherné.

„Byl to dlouhý den,“ řekla Lily.

„To ano.“

„Předpokládám, že bych ti za to, že ses o mě dneska postaral, měla poděkovat.“

Damianovy rty se zkroutily do hříšného úšklebku. V jeho modrých očích se zaleskla potemnělá nestydatost. „Nevadilo mi to.“

„A ten polibek byl… pěkný,“ řekla Lily. „Před celou tou věcí se zabíjením, víš.“

„Jak jsi řekla.“

„A ráda bych to udělala znovu. S tebou, brzy.“

„Teď?“ zeptal se. „Protože tady, Lily, nemusím skončit jen u líbání na ústa.“

Lily se zasmála. Ten pocit jí přišel tak nepatřičný, že to dokonce ani nebylo vtipné. „Nečeká se, že bys měl až do svatby chránit mou čest či něco takového?“

„Tohle nebylo předmětem dohody a jsi dost stará, abys tohle rozhodnutí mohla učinit sama. Ne, že bych si myslel, že by cokoli fyzického mezi námi dvěma mohlo být špatné – tak jako tak jsem ti řekl, že tě chci. Probrali jsme to, že dojde na tohle manželství a to bez ohledu na to, jak dlouho to bude trvat.“

„Nejsi až tak špatná volba,“ přiznala Lily.

„Navíc, nemyslím si, že je tvůj bratr tak pitomý, že by tupě věřil, že jsi nějakým andělem, Lily. A ani já ne.“

Zasmála se. „Rozhodně jím nejsem.“

„Nemusíme být cizinci.“

„Sám jsi to řekl,“ odpověděla a vrátila mu jeho vlastní slova.

„To jediné, co musíš udělat, je věřit mi,“ řekl Damian a v tónu jeho hlasu se objevila chraplavá touha.

„Tvoje motivy nejsou čisté.“

„Nemají být.“

„Ale já bych ráda, aby byly,“ odpověděla se smutným pousmáním.

„Mé záměry jsou pečlivě zabaleny kolem tebe. Dnes, zítra i kdykoli jindy. To je to jediné, co musíš vědět, srdíčko.“

Když Damianovy ruce pod jejími šaty zajely o něco výš, aby vyhledaly její zadeček, Lily vydechla. Polštářky jeho prstů vklouzly pod její krajkové kalhotky a přejely po mase jejích oblin, až na místo, kde přecházely do stehen. Nemohla si pomoci. Ten pocit, když se jí dotýkal, byl úžasný. Odnášel s sebou všechnu úzkost, která jí přetrvávala v hrudi, i všechny ty hrůzné obrazy, které se jí stále dokola přehrávaly v její mysli.

Nechtěla o těch věcech přemýšlet, takže se místo toho soustředila na pocity, které jí kolovaly celým tělem.

„Černá krajka, hmm?“ zeptal se Damian, zatímco zahákl prsty za okraj jejích kalhotek a začal jí je stahovat dolů.

Lily si hrála na stydlivou. „Kdosi řekl, že máš pro ni slabost.“

„To ano. A tvoje kůže je přesně tak světlá, aby na ní vypadala tak zatraceně dobře.“
Když jí kalhotky stáhl až dolů, ke kotníkům, vystoupila z nich. On se pak prsty vydal po jejích lýtkách znovu nahoru, přímo pod šaty. Nestačila ani zamrkat a už bez varování začal hladit její nahou broskvičku.

„Vyholená voskem,“ poznamenal.

„Kompletně,“ souhlasila Lily.

„Sakra. Bože, jsi jemná jako hedvábí. Srdíčko, vsadím se, že uvnitř jsi jako vlhký satén.“ Damianovy prsty se dotýkaly citlivých záhybů jejího pohlaví a dvěma prsty se dobýval dovnitř. Rozdělil ji. Mokrou štěrbinu pohladil kloubem jednoho prstu, palcem přejížděl v takové blízkosti jejího klitorisu, až ji donutil zakňučet. „Vždycky ti dám vše, co budeš potřebovat, pokud to vyslovíš, Lily. A právě teď chci slyšet všechny zvuky, které vydáváš, zatímco jsi důkladně ošukaná a zpracovaná. Až budeš křičet moje jméno, chci si být jistý, že to bude tak hlasitě, až to uslyší i sousedi. Chci slyšet, co ti dělám.“

Damian ta slova prakticky zavrčel na jejím stehně. Díky tomu byla uvnitř ještě vlhčí, než kdy jindy. Pokaždé, když prstem přejel po jejím vchodu, se jí pohlaví sevřelo. „Hlavně chci slyšet, jak prosíš, požaduješ a potřebuješ,“ řekl Damian a jazykem ochutnal její kůži. V žaludku pocítila něco úžasného, něco, co vystřelilo přímo k její broskvičce. „Protože dokud budeš svolná, ujistím se, že než přijde ráno, tě dokonale dobře a s potěšením ošukám. Už nikdy nebudeš chtít odejít z mé postele. Možná tě ještě nevlastním, ale buď si jistá jako peklo, že mě chceš.“

„Ach můj bože.“ Lily spolkla zasténání, které jí narůstalo uvnitř hrudi. Jeho lehké doteky jí tím nejlepším způsobem pálily na každém milimetru její kůže. Jeho sliby, plné sexu a hříchu, jen přidávaly k jejímu chtíči.

„Přestaň mě škádlit.“

„Víc,“ požadoval Damian. „Ukaž mi, Lily, co ukrýváš pod těmi šaty. Ukaž mi svoji kočičku a to, jak je mokrá. Chci vidět, jak je růžová a celá mokrá pro mě. Měl jsem ti to říct už tu noc, kdy jsem tě v tom klubu viděl tančit s oním mužem, ale dneska mi to taky přijde jako dobrý čas.“

Lily ve svém postoji roztáhla nohy o něco víc a zeptala se: „Říct co?“

„Že jsi moje.“