OM - 53. kapitola

Překlad: Sinnel

SARA

Když se znovu proberu, tentokrát bez silného obvazu nad očima, Peter tam stále je, sedí na židli vedle mé postele a na klíně má počítač. Vypadá vyčerpaně. Mnohem unaveněji, než jsem ho kdy viděla. Pod krví nalitýma očima má tmavé stíny a jeho tváře, které jsou pokryté strništěm, jsou propadlé, jako by zhubl. Pracuje na něčem na svém notebooku, ale jakmile se pohnu, střelí pohledem ke mně, jako bych byla kovem, který přitahuje magnet.

„Jsi vzhůru.“ Svůj notebook odloží stranou a postaví se. Hlas mu zní chraplavě. „Jak se cítíš, ptichka? Potřebuješ něco? Na, napij se trochu vody.“ Ze stolečku vedle mé postele zvedne šálek se slámkou, skloní se nade mnou, a pomůže mi napůl do sedu. Pak přitiskne slámku k mým rtům.

Díky práškům jsem stále trochu otupělá a vděčně vypiji většinu vody.

„Jak dlouho jsem byla mimo?“ zakrákorám, když pohárek odtáhne.

Dokonce i když jsem se napila, mám stále pocit, jako bych měla v hrdle smirkový papír. V ústech mám tak sucho, že se mi jazyk lepí na tváře.

„Tři dny,“ odpoví Peter a usadí se na okraji mé postele. „Lékaři si mysleli, že by to mohlo urychlit tvé uzdravování.“

Jazykem si přejedu přes rozpraskané rty. Na jedné straně cítím bolestivý otok. Teď, když jsem víc vzhůru, si uvědomuji, že mám stále ještě přes čelo obvaz – cítím ho, když se pokusím pohnout obočím – a levé rameno mám ztuhlé a bolestivé. „Jak moc je to špatné?“ zeptám se, když se pokusím pohnout.

Peterova čelist se sevře. „Na čele máš díky úlomku skla hlubokou ránu a vykloubené levé rameno. Naštěstí jsi měla zapnutý bezpečnostní pás a většinu náporu srážky absorbovaly airbagy. Přesto máš po celém těle, včetně většiny obličeje, modřiny.“ Když mluví, jeho hlas je drsný, tvář má staženou bolestí.

Zamrkám, abych zadržela náhlý příval slz. Opatrně natáhnu pravou ruku a na čele ucítím obvaz. Pravděpodobně bych si měla dělat obavy ohledně toho, jak budu vypadat s ošklivou jizvou, ale to jediné, na co se dokážu soustředit, je úzkost v Peterově stříbrném pohledu.

Ublížila jsem mu, tomuhle smrtícímu, nezdolnému muži.

Ublížila jsem mu, i když už byl tak ošklivě zraněný, když to jediné, co znal, je utrpení.

„Nezůstane ti jizva,“ řekne chraptivě a svou rukou se dotkne té mé. „Mají tu ty nejlepší plastické chirurgy a vyřeší to. Slibuji ti, má lásko – dohlédnu, aby to udělali správně.“

Dívám se na něj, v očích cítím bouři emocí. Možná, že je to důsledkem působení léků proti bolesti, ale nemůžu vydržet bolest v jeho očích, nedokážu snést vědomí, že jsem mu ublížila. Protože bez ohledu na to, co bych ráda namluvila sama sobě, jsem divoce šťastná, že ho vidím. Tak moc se mi ulevilo, že nebyl  zabitý, že chci padnout na kolena a brečet. Pokud bych si v tenhle okamžik měla vybrat mezi ním a svou svobodou, pro to, abych ho měla ve svém životě, vzdala bych se všeho.

Ozve se zaklepání na dveře, následované dvěma sestrami, které vejdou do místnosti. Peter se zvedne na nohy a já se zajíkavě nadechnu.

„Počkej!“ Ignoruji vlnu závratné bolesti, posadím se a popadnu ho za potetované zápěstí. „Zůstaň se mnou… Prosím, Petere, zůstaň.“
Okamžitě si sedne a mou ruku překryje svou velkou dlaní. „Samozřejmě.“ Jeho hlas je hluboký a měkký, stejně tak, jako temný plamen, který mi teple svítí v očích. „Cokoli si přeješ, má lásko.“

Zatímco mi sestry mění obvaz na hlavě, zůstane se mnou. Když se ho pak pokusí vyhnat s tvrzením, že si potřebuji odpočinout, žadoním, aby zůstal a držel mě. Vím, že to nedává žádný smysl, ale skončila jsem se všemi pokusy rozumu a pocitů. Nemůžu se pokusit přestat se snažit uniknout – když nic jiného, dlužím to svému budoucímu dítěti a svým rodičům – ale právě teď potřebuji Petera u sebe.

Chci se schoulit v jeho náručí a nikdy neodejít.

Po zbytek dne a celou následující noc zůstane se mnou. Když spím, jemně se ke mně tiskne, a když se následně druhý den ráno vzbudím, vyžene sestry a předtím, než si mě usadí na klíně, abych sledovala televizi, mi pomůže se sprchou. Další dva dny se ho těsně držím, nemohu se ho pustit a on mě nechá, i když si musí myslet, že je to divné. Mezi námi je toho tolik nevyřčeného, tak mnoho nevyřešených věcí, ale to jediné, co mě v tomhle okamžiku zajímá, je to, že ho mám.

Je můj, bez ohledu na lásku a nenávist.

K mému rozčarování se hojím pomalu. Aby se minimalizovala jizva, rána na čele vyžaduje další chirurgický zákrok, a rameno mě s každým pohybem stále bolí. Po dalším týdnu na klinice nicméně odmítám zůstávat celý den ve svém pokoji, a Peter skoro zabije doktora, který mě umožní vstát a bez dozoru se procházet chodbou.

Nebo aspoň bez jeho dozoru.

Nejsem jediná, kdo se po nehodě chová iracionálně. Podle toho, co mi sestry řekly, mě Peter od svého příjezdu na kliniku nenechal bez svého dozoru na víc než jen pár minut. Dokonce se mě pod záminkou, že se mi může díky lékům proti bolesti zatočit hlava, snaží doprovázet i do koupelny. Poté, co to kategoricky odmítnu, trvá na tom, aby byla přítomna alespoň jedna sestra, aby v případě, že by šlo něco špatně, byl okamžitě informován. Musí vědět, že jeho obavy jsou naprosto přehnané, ale vypadá to, že si stejně jako já nedokáže pomoci.

„Musím vědět, že jsi v bezpečí. Musím tě vidět, neustále se tě dotýkat,“ vysvětluje mi pochmurně, když ho ujišťuji, že se cítím lépe a že je v pořádku, aby ode mě na hodinu odešel, aby si vyřídil věci se svými muži.

„Jsi úplně ztracený,“ řekl mu včera přede mnou Anton, když Peter odložil důležitý hovor s potenciálním klientem, aby mohl být u toho, když mi sestry vyměňovaly obvaz. „Sara má osm zdravotních sester, které na ní dohlíží, a minimálně čtyři lékaře. Skutečně si myslíš, že tě tam potřebuje?“

Skutečně ho potřebuji, ale zůstanu zticha. Nechci přilévat ohně do našeho vzájemného šílenství. Jsem si dost jistá, že Peter své povinnosti ke svému týmu úplně nezanedbává – kdykoli se probudím, najdu ho skloněného nad svým notebookem nebo při tom, jak se svými muži probírá obchody – ale sestra mi řekla, že i když se všechny schůzky těch Rusů konaly v místnosti vedle mého pokoje v době,kdyjsem spala, Peter mě každých deset minut chodil kontrolovat.

„Tvůj manžel je ti tak oddaný,“ pronese ke mně mladá německá sestra, když jí se mnou Peter nechá o samotě, aby na mě během sprchy dohlédla. „Kéž by do mě byl můj snoubenec stejně zblázněný.“

Jsem v pokušení opravit ji, říct ji, že Peter je můj únosce, ne můj manžel, ale nedokážu se přinutit zničit její bublinu představ. Tak jako tak by to k ničemu nebylo. Lékaři a ošetřující personál na téhle klinice musí být za svou diskrétnost placeni naprosto excelentně, protože nikdo, s kým jsem doposud mluvila, nebyl ochotný zavolat mým jménem na úřady. Ne, že bych se je snažila silně přesvědčit. Nejen, že jsem patologicky neschopná nechat svého věznitele odejít, ale také se cítím naprosto příšerně, že jsem už Yulii dostala do obrovských problémů.

Zoufale doufám, že Peter na svůj seznam nepřidá jí nebo Lucase.

Zvažuji o tom, že si s ním o tom promluvím, vysvětlím mu, že oni v žádném případě nemohli za mou nehodu, ale kdykoli Peterovi muži vytáhnou téma Kypr nebo Kentovi, v očích se mu objeví tak tvrdý, nebezpečný pohled, že se neodvažuji tlačit. Vypadá to, že Peter se v tenhle okamžik soustředí výhradně na mé zdraví a já chci, aby to tak zůstalo tak dlouho, jak jen to bude možné.

Nemůžu svého temného rytíře rozběsnit ještě něčím jiným – ne, když je to všechno jen moje vina. Vůbec nemluvíme o mém pokusu o útěk nebo o událostech, které tomu předcházely. Ani jeden z nás to nedokáže vytáhnout. Nevím, zda mě Peter stále chce přinutit nosit jeho dítě, nebo zda to vůbec ví on sám. Ať tak či tak, nedotýká se mě – aspoň ne v sexuálním smyslu.

Ze začátku jsem byla šťastná – rozhodně jsem prvních pár dní ve stavu, kdybychom mohli mít sex – ale teď se cítím lépe a začínám se sama sebe ptát. Můj únosce mě stále chce. Když ležím v jeho objetí, cítím jeho erekci. Ale nedělá vůbec nic. Maximálně mě políbí na rty. Dokonce i poté, co jsem to výslovně vyjasním s lékaři, je zdrženlivý. Vím, že je to kvůli tomu, že za tu havárii obviňuje sám sebe. Možná, že jsme o tom, co se stalo, nemluvili, ale visí to mezi námi. Má zranění jsou neustálou připomínkou toho, k čemu tu noc došlo. Když se dívá na mé blednoucí modřiny, vidím v jeho očích zmučený pohled. Je to ten samý mučivý pocit viny, který mě sžíral po Georgově nehodě.

To, co se stalo, nás možná sblížilo, ale Petera to uvnitř trhá na kusy.