OM - 49. kapitola

Překlad: Sinnel

PETER

„Teď,“ vyštěknu do sluchátka s mikrofonem a právě, když Arslanovi bodyguardi vedou svého šéfa do auta, Yan vypálí RPD.

Boom!

Na okamžik se neděje vůbec nic. Pak se objeví oslepující záblesk rakety, která exploduje a v uších mi začne zvonit. Následně to uvidím.

Bodyguardi, kteří přežili, se rozptýlí jako šváby. Ze strážního domku přibíhají další a další, aby čelili nebezpečí.

„Do toho,“ řeknu Antonovi a ten začne svou automatickou sniperskou puškou se smrtící účinností zasahovat jednoho po druhém. Připojím se k němu a zanedlouho pod našimi kulkami skončí na zemi tucet těl, které mají hlavy provrtané kulkou.

„Na druhé hodině,“ zakřičí do sluchátka Yan a já se na zemi okamžitě převalím. U země se krčí jeden bodyguard, hořící auto používá jako úkryt. Rukama se dotýká mužských zad a někoho chrání.

Když poznám toho člověka, projede mnou zuřivost.

Denis Arslan.

Náš cíl je stále na zemi.

Je zkrvavený a pokrytý špínou, nicméně je na nohou – což znamená, že jeho bodyguardi jsou ještě lepší, než jsme si mysleli.

„To je Arslan,“ zavrčím do svého mikrofonu, ve své pozici se přemístím, abych získal lepší úhel pohledu přes tu překážku, kterou tvoří hořící auto.

Toho sráče musím dostat.

Dneska musí zemřít.

 V dálce kvílí sirény a na Arslanův dvůr spěchají další bodyguardi. Na dokončení úkolu máme minuty, ne-li vteřiny.

Soustředím se tak, že všechen hluk včetně bušení mého srdce, které se mi ozývá až v uších, jde mimo mě, a stisknu spoušť.

Arslanův ochránce spadne na zem. Jeho mozek exploduje tak, že části dopadnou i na politika. Vypálím další ránu.

„Sakra!“

Díky školení nebo možná jen tupému štěstí můj cíl spadne a převalí se – v přesně správný čas. Tiše sám pro sebe zakleji a vystřelím znovu. Vedle sebe slyším staccato střelby Antonovy zbraně.

S chmurným uspokojením sleduji, jak dvě z našich střel rozervou Arslanovu lebku a jeho mozek vybouchne.

Je hotovo.

Zkorumpovaný politik je mrtvý.

„Přichází,“ zaječí Yan. Vyskočím na nohy a v dálce slyším zvuk helikoptéry. Přesně tak, jak jsme předpokládali, budeme pronásledováni.

Spolu s Antonem nám zabere jen pár vteřin dostat se na sousední střechu a připojit se dole na ulici k Yanovi. K plotu komunity je to odtud jen pár bloků. Zatímco sílí kvílení sirén, běžíme tak rychle, jak jen zvládneme. Vrtulník se také rychle přibližuje.

„Ilyo? Řekni, že tam jsi,“ nařizuji, celý udýchaný, zatímco sprintuji ulicemi.

„Připravený a čekám,“ podává zprávu. „Raději si pospěšte. Začíná tu být blázinec.“

Se zaťatými zuby naberu na rychlosti, stejně tak jako Yan a Anton. Jen blok za námi na ulici kvílí zvuk pneumatik auta.

Arslanovi zbylí bodyguardi nás dohánějí.

Před námi je deset stop vysoký plot a za námi strážci komunity, kteří jedou po silnici, po zuby ozbrojení.

„Teď,“ zakřičím na Yana a on, aniž by zpomalil, vytáhne granát a zuby z něj vyrve pojistku.

Když Yan hodí granát za sebe, strážci se rozprchnou. S Antonem vytáhneme zbraně a bez míření pálíme.

Nepotřebujeme je zabít. Stačí dostat je všechny z cesty.

Teď už jme u plotu, takže vyskočím a pomocí jedné větve ze stromu se vymrštím nahoru. To proto tak tvrdě trénujeme, to proto musíme být silnější, než většina atletů. Na větvi visím jen za pomoci jedné ruky, zatímco druhou natáhnu dolů, abych vytáhl nahoru Antona. Svaly mi ječí na protest. Když se Anton ocitne na vrcholu plotu, tak dřív, než se natáhne dolů pro Yana, mě vytáhne, a já je střelbou kryji.

V ohlušujícím záblesku exploduje další Yanův granát, takže stráže rozežene. Seskočíme z plotu a pak zase běžíme na plné pecky. Musíme se dostat k našemu místu setkání.

Existuje jen jediná možnost.

Nad námi se ozývá řev vrtulníku a policejní sirény jsou ještě hlasitější.

„Teď, Ilyo,“ zakřičím do sluchátka. V zatáčce se s kvílením objeví jeho auto a zpomalí jen natolik, abychom do něj mohli zaskočit.

Na plný plyn uháníme od Arslanovi komunity pryč, směřujeme silnicí směrem k tunelu. Když za námi začínají zvuky pronásledování utichat, změníme směr jízdy a zamíříme přímo k našemu letadlu.

Zvládli jsme to.

Náš cíl je mrtvý a nikdo z nás nebyl zraněn.

Jakmile se naše letadlo odlepí od země, rozradostněně volám Lucasovi.

„Je po všem,“ řeknu, jakmile zvedne hovor. „Jsme na cestě zpátky, takže můžeš říct Saře, aby se připravila. Než si uděláme malou odbočku na Nový Zéland, přijedeme ji vyzvednout.“

Na okamžik je v telefonu ticho. Pak Lucas promluví.

„Petere...“ Tón jeho hlasu je hrobový. „Ohledně Sary… obávám se, že došlo k nehodě.“