OM - 37. kapitola

Překlad: Sinnel

ČÁST 4

KAPITOLA 37

SARA

Během dalších tří týdnů dělám vše, co je v mých silách, abych dokázala Peterovi, že se mýlí, že si od něj snažím udržet odstup, ale je to marné. Pokaždé, když mezi nás postavím jakékoli bariéry, tak je rozbije a to perverzní spojení mezi námi narůstá, podporované fyzickou přitažlivostí, která je tak silná, že zničí všechny poslední zbytky mého odporu.

Teď, když mě měl úplně celou, můj věznitel nezná žádné hranice mého těla a náš sex je intenzivnější než kdy jindy – a kondomy používáme ještě méně. Nechápu, jak se to stalo, jak to, že můj mozek při jeho doteku vypne, že si nevzpomenu na to, že mi chybí něco tak důležitého. Nechci mít s Peterem dítě – děsím se i pouhé samotné myšlenky na to – ale když mě vžene do svého náručí, tak těhotenství představuje tu poslední věc, na kterou myslím.

Zatím jsem měla štěstí. Má perioda přišla minulý týden tak jako obvykle, ale vím lépe než kdokoli jiný, že stačí jen jedno zasunutí, jeden neopatrný okamžik. A nejsem si jistá, zda je Petr přesně tak neopatrný. Když se mi podaří připomenout mu to, stále používá kondom, ale nejsou žádné prášky po – ne po tomhle jediném okamžiku.

„Na tohle téma jsem četl veškerou lékařskou literaturu, a nechci tě vystavit těmhle hormonům,“ prohlásil, když jsem žadonila, aby mi znovu sehnal tyhle prášky. „Sama jsi řekla, že jsi mimořádně citlivá – a já odmítám riskovat tvé zdraví kvůli minimálnímu riziku, že bych tě přivedl do jiného stavu.“

A bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila rozumně argumentovat a poukazovat na to, že já jsem gynekoložka a dokážu rizika posoudit sama, odmítl ustoupit.

Začínám Peterea podezřívat, že mě chce přivést do jiného stavu, a to mě, víc než co jiného, znovu v hlavě nutí uniknout.

Tentokrát si vyčkám na správný čas a pečlivě si naplánuji každý krok. Jsem si skoro jistá, že když mi Peter řekl, že je hora obklopena útesy, mluvil pravdu. Nicméně během našich výletů lesem jsem viděla útesy, které měly méně ostré svahy a kořeny stromů tam poskytovaly možnost pohodlného přidržení. Hora je rozhodně nepřístupná autem a vylézt nahoru by bylo skoro nemožné, ale turista, který ví, co dělá, by se mohl případně dostat dolů.

Aspoň v to doufám.

 Začnu tím, že se rozhodnu o vybavení a prozkoumám jeho umístění. Nemůžu si ho začít shromažďovat v předstihu, ale můžu si opatrně prohlédnout, kde je všechno uskladněno. Provaz, solidní nůž, batoh, trvanlivé potraviny, láhve s vodou – v duchu si probírám seznam potřebných věcí, abych, až přijde správný čas, jsem dokázala všechno během pár minut shromáždit. Rozhodně mi v tom pomáhá to, že Peter se svými muži udržují vše v čistotě s téměř OCD, takže všechno v domě má své místo. Jediné, co musím udělat, je zapamatovat si, kde co je.

Také uvažuji o krádeži zbraně. Muži kolem mě jsou opatrní, udržují své zbraně mimo můj dohled, ale já jsem si jistá, že pokud bych se skutečně snažila, mohla bych něco sehnat. I když to nezkouším, protože v době, kdy se dozvím, kde je mají, už své věznitele dobře znám a nedokážu si představit, že bych jim mohla ublížit. Přece jen v sobě mám hluboko zakořeněný lékařský instinkt. Ano, asi bych dokázala stisknout spoušť, pokud bych byla v situaci, kdy by byl můj život v ohrožení – ale tihle muži pro mě nepředstavují smrtelnou hrozbu. Naopak, každý z nich je na mě svým vlastním způsobem milý. A vytáhnout na ně zbraň s tím, že bych blafovala, by ode mě byla pitomost: okamžitě by mou patetickou hrozbu prohlédli a zbraň mi sebrali.

Koneckonců stojím proti bývalým elitním vojákům, ne obyčejným mužům.

Přesto jsem i tak svůj duševní seznam přání zbraň přidám, jen pro případ, že by se mi jednu podařilo před svým útěkem získat. Možná, že nedokážu se svými požadavky oklamat Petera a jeho muže, ale to samé se nedá říct o japonských farmářích. Na první místě bych se samozřejmě pokusila o civilizovaný přístup, ale pokud bych měla problém s přístupem k telefonu, tak nemám problém mávat se zbraní v ruce – samozřejmě nenabitou.

Se začátkem práce na těchto přípravách také začínám sledovat počasí a příležitostně se mužů každý den ptám na jeho předpověď. Zatím ještě nenapadl sníh, ale už je říjen a v téhle nadmořské výšce začíná zima brzy.

To poslední, co chci, je uvíznout v další sněhové bouři.

„Nemám ráda zimu,“ postěžuji si Peterovi, když se jeden den vrátíme z procházky. „A zvlášť nesnáším, když je ráno jeden nad nulou a večer je o dvacet stupňů míň.“

„Chudáčku,“ zabrouká, sundá mi bundu a tře mi paže. „Pojď, dáme si sprchu Ta ti udělá dobře a zahřeje tě.“

Dovolím mu, aby mě zahřál horkou sprchou a dvěma orgasmy, a další den si znovu postěžuji na počasí – tak si nikdo nebude myslet nic divného, když se ho zeptám na denní předpověď.

Zatímco tohle všechno dělám, muži jsou zapojeni do svého vlastního plánování. Po dlouhé odmlce na scéně jejich tým souhlasil s tím, že vezme další práci – vysoce placený a velice nebezpečný atentát na politika v Turecku. Snažím se na to nemyslet, protože pokaždé, když to udělám, cítím takovou úzkost, že nemůžu jíst ani spát. Po tom všem, co se stalo v Nigérii, mi stačí slyšet slovo „práce“ a už se mi zvyšuje tlak krve.

„Proč to musíš dělat?“ zeptám se frustrovaně, když se blíží půlka října – klientův deadline pro dokončení práce. „Sám jsi říkal, že v těchto dnech je to tam venku extra nebezpečné. Za toho nigerijského bankéře jsi dostal zaplaceny miliony – miliony. Všechny ty peníze nemůžeš tak rychle utratit.“

„Samozřejmě, že ne, ale stále musíme myslet dopředu,“ řekne Peter. „Kromě toho máme pár mnohem dražších hraček, naši hackeři stojí celé jmění a dál potřebujeme zůstat pod radarem oficiálních autorit – a hledat Hendersona.“

Se zavrtěním hlavy se nadechnu a zamířím do svého nahrávacího studia, abych se rozptýlila trochou hudby a vyhnula se další hádce. Protože jestli je Peter ohledně nezbytnosti těchto prací neústupný, tak je ohledně tématu Henderson – jediného muže, který mu stále ještě zbývá na jeho seznamu – naprosto neochvějný. Jen jedinkrát jsem opatrně vytáhla možnost toho, že by generálovi odpustil a pohnul se dál. Peter mě tehdy setřel tak drsně, že jsem neměla snahu zkusit to znovu.

„To on osobně vydal rozkaz k operaci Daryevo,“ zavrčel můj věznitel. Jeho pohledný obličej byl k nepoznání zkroucený vzteky. „On to udělal“ - v telefonu mi ukázal fotky masakru - „a já si neodpočinu až do okamžiku, kdy jeho a každého z těch, kdo mu pomáhal, nebudou požírat červy přesně tak, jako okusují mrtvoly mé ženy a syna.“
Přikývla jsem a vycouvala, protože i když bych tak moc chtěla předstírat něco jiného, Peterovu potřebu po pomstě chápu. Nedokážu si představit, že bych přišla o lidi, na kterých mi záleží, tak příšerným způsobem, a já vím, že pro něj to muselo být ještě horší. Podle toho, co mi řekl, byly ty krátké roky, které byl s Pashou a Tamilou tou jedinou dobu, kdy zažil něco, co připomínalo rodinu a lásku.

Minulý týden Peter poprvé promluvil něco málo o svém synovi. Bylo to poté, co se probudil z noční můry o smrti své rodiny. Jeho velké tělo se třáslo a bylo pokryté ledovým potem. Natáhl se po mě a ošukal mě, a pak v tiché, klidné chvíli po přiznal, jak moc mu jeho malý chlapec chyběl – jak příšerně stále cítí jeho nepřítomnost.

„Pasha byl… život,“ řekl mi rozervaně. „Dokonce to ani neumím vysvětlit. Nikdy jsem se nesetkal s dítětem, které dokázalo projevit takovou radost jen z prosté existence něčeho. Ptáci, hmyz, stromy, obloha a skály – to všechno pro něj bylo nové, všechno pro něj bylo zábavou. A měl tak moc energie. Tamila s ním jen stěží dokázala držet krok. Doháněl jí k šílenství. A auta…“  Jeho silný hrudník se zvedl hlubokým nádechem. „Miloval auta. Až vyroste, chtěl být závodním jezdcem.“

„Ach, Petere...“ Položila jsem svou ruku na jeho. „Zní to tak, že je úžasný.“

„Byl,“ zašeptal Peter a otočil svou dlaň, aby mi stiskl prsty. Intenzita bolesti v jeho slovech se mi zařízla až do morku kostí.

Navzdory vší posedlosti vůči mě můj věznitel stále truchlí nad ztrátou své rodiny – lidí, které skutečně miloval.