OoB - 16. kapitola

Překlad: Marťa

Brie

Nenáviděla jsem Erika každým kouskem své bytosti. Už uplynulo několik dní od chvíle, kdy jsem utekla z jeho domu. Stále jsem ho udeřit do tváře, ale v mých snech – kdy jsme neměla svou mysl pod kontrolou – si ho moje hlava přeměnila do mé nejtemnější fantazie. Bez ohledu na to, jak jsem se mu snažila odolávat v bdělém stavu, v okamžiku, kdy jsem zavřela oči, byl to jediné, co jsem viděla.

V mých snech se doba, kterou jsme spolu strávili v jeho kuchyni, odehrála jinak. Odhodil vidličku do umyvadla, obešel kuchyňský ostrůvek a přitom se na mě díval, jako na kořist.

Zeptal se mě, s kolika muži jsem byla, a pak mě uvěznil rukama mezi svými pažemi, když se opřel o pult. Cítila jsem na krku jeho teplý dech a po páteři mi projelo mrazení.

„S žádným,“ odpověděla jsem popravdě.

Zavrčel a sklonil se blíž, ovinul mi ruku kolem pasu, dokud se přední částí těla neopírala o jeho hrudník. Věděla jsem, že slyšel, jak se mi zrychlil dech. Věděla jsem, že cítil, jak se chvěju.

„Chci tě ohnout přes tenhle pult,“ řekl, otočil mě a nedal mi na vybranou.

Tváří jsem se dotkla studeného kamene a jeho ruce na mém pase mi vyhrnuly tílko nahoru a odhalily moje záda. Přejel mi dlaní po páteři a při jeho doteku mi začala hořet kůže.

„Ty bys mi v tom nebránila?“ Zeptal se drsným hlasem, když se k mému zadečku tiskl tvrdým penisem. „Nechala bys mě, abych si tě vzal takhle?“

Chtěla jsem něco víc, než jen slyšet sprostá slova, která mi šeptal do ucha. Cítila jsem, jak se uvnitř mě všechno čeří, roste, hoří…

Na podlahu vedle mě udeřily dvě nohy a já se probudila. Molly stála vedle mé postele a natahovala se, aby vypnula náš budík. Začervenala jsem se a doufala, že se na mě nepodívá. Naštěstí se otočila a zamířila do koupelny. Vzdychla jsem a podívala se dolů a deku, která mě naštěstí zakrývala. Nohy jsem pod ní měla doširoka roztažené a ruku jsem měla pod kalhotkami a dotýkala jsem se sama sebe v místech, kde se mě dotýkal i Snový Erik.

Rozpačitě jsem ruku vytáhla zpod deky právě v okamžiku, kdy se na mě ohlédla Molly s kartáčkem v puse.

„Pospěš si, jinak přijdeš pozdě na trénink,“ řekla, naprosto nevědomá mé noční eskapády.

Ulevilo se mi. Nechtěla jsem, aby někdo znal rozsah pocitů, které jsem chovala k Erikovi. Pocitů, které jsem se v sobě rozhodla zamknout. Věděla jsem, že kdybych se hodně snažila, dokázala bych je potlačit. Toužení po mém trenérovi nebol ten pravý důvod, proč jsem cestovala přes celou zemi. Skoro jsem vyprázdnila svůj bankovní účet, abych mohla v Seattlu trénovat. Byla jsem tady, abych se soustředila na gymnastiku a zdokonalovala své cviky kvůli olympiádě v Riu a Erik nebyl nic jiného, než rozptýlení. Líbilo se mu mě zlobit a odvádět mou pozornost od toho, co bylo důležité, ale já to nechtěla. Do Olympijských her zbývalo několik týdnů, a pokud jsem chtěla vyhrát zlato, Erikovy hry v mém životě nemohly mít žádné místo.

V tělocvičně jsem se snažila soustředit na trénink, ale celý den jsem byla příšerná. Zakopávala jsem při jednoduchých úkonech, ztrácela jsem rovnováhu při nejjednodušších cvicích. Během rotací na hrazdě jsem neměla ani jediné čisté přistání a můj kotník mě za to nenáviděl. Nebyla jsem soustředěná a Erik to poznal.

„Brie, tohle je už čtvrtý Deltchev, kterého jsi podělala,“ řekl, když jsem se zvedala z rohože a snažila se popadnout dech. „Dokážeš to líp,“ pokračoval rozzlobeným hlasem.

„V poslední vteřině jsi tu tyč minula,“ pokračoval drsným tónem hlasu, když jsem vstala a prošla kolem něj. „Důvěřuj svému tělo a jdi na to!“

„Vždyť jo!“ Zakřičela jsem hlasitě.

Celá tělocvična ztichla.

Molly si odkašlala a Lexi se snažila zakrýt hihňání.

Erik se ke mně otočil s takovou zuřivostí v očích, až jsem se skoro přikrčila. Téměř se pode mnou podlomila kolena. Málem jsem padla dolů, vzpínala k němu ruce a prosila o odpuštění. Místo toho jsem ale zůstala stát a zvedla bradu nahoru. Copak neviděl, že jsem se snažila? To nemohl pochopit, že nemám svůj den? To nebyla moje chyba.

„Prosím?“ Zeptal se s hněvem sevřenými čelistmi.

 Strhla jsem si z rukou gripy a cukla jsem sebou bolestí, když mi přejely po dlaních.

Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na něj. „Řekla jsem, že důvěřuji svému tělu. Nevím, o čem to mluvíš.“

Kdyby si mou první poznámku nevyložil jako neúctu, druhou už musel. Dokonce i Lexi už se přestala smát a soustředila se na to, jestli mě Erik zabije.

Přistoupil blíž, sklonil se a podíval se na mě temným pohledem. „Našlapuješ na tenký led, Watsonová.“

Sevřela jsem čelist a naklonila bradu, abych mu ukázala, že se nenechám zastrašit. Jistě, celé tělo se mi chvělo, jako živý drát, ale modlila jsem se, aby si toho nevšiml.

„Vrať se na hrazdu.“

Ruce mě bodaly. Věděla jsem, že mi na několika sedřených místech teče krev. Potřebovala jsem antibiotickou mast a led. Věděl, že jsem byla na pokraji hranic, ale bylo mu to jedno. Chtěl, abych sklonila pohled, odvrátila oči a řekla mu podřízené „ano pane“.

Raději bych si ukousla jazyk, než abych mu dala pocítit to zadostiučinění. Jestli chtěl, abych se vrátila ke cvikům, tak se k nim vrátím.

Natáhla jsem si gripy zpátky na ruce, zatímco můj tým stál stranou a sledoval naši výměnu názoru s vykulenýma očima.

Existovaly jisté prvky, které se na olympijských závodech musely dodržet: přechod z vysoké hrazdy na nízkou, přeskok ve stoje z nízké hrazdy na vysokou, seskočení, atd. Celý program musel být plynulý, bez jakýchkoliv pauz nebo zbytečného houpání. Očekávaly se přesné pozice stojmo a body se odečítaly i kvůli sebemenším odchylkám. Ohnutá kolena, dokonce i nepatrná mezera mezi nohama vám mohly vzít šanci na zlato.

Program, který jsem měla připravený do Ria já, byl ten nejtěžší, který jsem na soutěžích viděla. Byl plný obtížných přechodů, a kdybych ho dokončila čistě, nebylo by žádných pochybností, že překonám všechny ostatní gymnastky.

Ten den v tělocvičně, když mi Erik málem ukousl hlavu, jsem neprováděla cviky na Rio. Místo toho jsem vytáhla pohyby, které jsem se naučila v prvních dvou letech mého tréninku: jednoduché obraty, zhoupnutí a přeskoky. Zvládlo by to i pětileté dítě.

Zhoupnula jsem se z vysoké hrazdy, aniž bych se obtěžovala přetočením. Když jsem se nohama dotkla země, otočila jsem se směrem k Erikovi a držela jsem ruce v přehnaném V, abych mu signalizovala konec sestavy, ale znamenalo spíš „naser si“.

Cítila jsem napětí, které z něj vyzařovalo, když jsem odcházela, ale sundala jsem si gripy z rukou a hodila je na zem, příliš vyčerpaná, abych se o ně starala.

Molly: Páni. To bylo…

Lexi: ÚŽASNÝ.

Rosie: Jsi v pořádku? Takovou jsem tě nikdy předtím neviděla.

Brie: Jsem v pořádku.

Molly: Kde jsi?

Brie: Ve městě.

Po vyčerpávajícím tréninku jsem se vrátila do penzionu osprchovat a snažila se uklidnit. Pomohlo by mi pečení – mouka, cukr a čerstvě upečený chléb, ale neodvážila jsem se, po tom mém vzteklém výstupu, k Erikovu domu přiblížit. Ne. Místo toho jsem si oblékla letní šaty. Byly to moje staré oblíbenkyně, pro Seattleské chladné počasí trochu krátké, ale bylo mi to jedno. Líbil se mi ten pocit, když jsem je měla na sobě. Byla to malá útěcha po dni, který jsem měla za sebou, ale věděla jsem, že zvládnu všechno, co si usmyslím.

Lexi: Kde? Přijedeme za tebou.

Podívala jsem se na bar a snažila se najít nějaké jméno. Bylo to malé a tmavé místo, vlastně díra ve zdi, na kterou jsem náhodou narazila. Byla jsem v centru Seattlu a snažila se přijít na jiné myšlenky. Potřebovala jsem místo, kde bych se na několik hodin schovala, takže jsem zatočila dolů na East John Street a našla dveře, které vedly do baru. Vešla jsem dovnitř a sedla si do prázdného boxu vzadu. To místo bylo perfektní. Panovalo tam přítmí, ozývala se hlasitá hudba a bylo tam pusto.

Cítila jsem se špatně, že jsem si nic neobjednala, ale stejně to nemělo smysl. Za prvé, nemohla jsem si ho dovolit a za druhé, nechtěla jsem, aby mě vyhodily, jakmile by zaměstnanci přišli na to, že nejsem plnoletá.

Mladý barman -  který mě pozoroval zpoza baru od chvíle, co jsem přišla – ke mně přišel a usmál se na mě. Postavil na stůl sklenici vody a na tácku bylo dokulata vytištěné jméno podniku: Paulův ledový dům.

Vypadalas, že by sis dala vodu.“

Usmála jsem se. Jak zdvořilé.

„Díky,“ řekla jsem vděčně.

„Můžu ti přinést ještě něco?“ Zeptal se a naklonil hlavu, aby viděl do mé skloněné tváře. Vzhlédla jsem a pousmála jsem se na něj. Byl roztomilý, blonďák, laskavé oči a slušela mu černá. Vypadal, jako v mém věku, možná o rok nebo dva starší.

„Jsem v pohodě. Díky.“

„Obvykle tu nemíváme osamělá děvčata,“ řekl a podíval se na skupinu mužů, kteří seděli u baru a komentovali baseball, který běžel v televizi.

„Mám odejít?“ Zeptala jsem se. Zkoušela jsem ho.

Jeho úsměv se zvětšil, když se naklonil blíž. „Ne, dokud mi za pár hodin neskončí směna.“

Ušklíbla jsem se a odvrátila pohled, abych mu naznačila, že se může vrátit k práci. K odchodu jsem se nechystala.

Když se vrátil za bar, odemkla jsem telefon, abych odpověděla týmu.

Brie: Jsem na místě, které se jmenuje Paulův ledový dům. Zavolám, až budu potřebovat odvézt domů. Necítím se na společnost.

Lexi: Cokoliv chceš emo dívko. Jen nekřič na barmany tak, jak jsi křičela na Erika. Možná nebudeme schopné složit peníze na kauci, abychom tě zachránily.

Protočila jsem očima a schovala telefon do kapsy, naštvaná, že mi Erika zase připomněla.

Měla jsem v tělocvičně strašný den a nedokázala jsem přijít na to, kvůli čemu jsem byla tak vystresovaná: kvůli Erikovi nebo kvůli Olympijským hrám? Většina holek z mého týmu byly veteránky. Byly už na několika soutěžích a věděly, jak ten tlak zvládnout. Rosie a já jsme byli nováčci, ačkoliv tam byl jeden rozdíl – Rosie byla mladší. Měla za sebou už jednu olympiádu, se kterou mohla hry v Riu porovnávat, ale pro mě to bylo nové. Ve dvaceti letech bylo mé tělo ve vrcholné formě, ale taky bylo unavené. Cítila jsem bolavé svaly, touhu po přestávce. Moje šlachy a chrupavky už další čtyři roky takového tréninku nevydrží. Možná proto bylo občas těžké dýchat. Ten tlak z toho, že jsem měla jen jednu šanci na změnu života, se zdál až příliš silný.

Kdybych letěla do Ria a dopadla jinak, než výhrou některého z cenných kovů, musela bych se vrátit zpátky do Texasu s prázdným bankovním účtem a nulovými sponzorskými nabídkami. Vrátila bych se ke svému starému životu – do zavšiveného bytového komplexu, stejně přepracované matce, stejné úzké posteli, která vrzala kdykoliv jsem se na ní pohnula a mamku v noci budila – kromě téhle chvíle bych se neměla ničím jiným, než gymnastikou, zabývat. Nechtěla jsem se stát řadovou zaměstnankyní a celý život se utápět v lítosti. Musela jsem vyhrát zlato. Jinak bych si to neodpustila.

„Vypadá to, že bys potřebovala něco silnějšího, než vodu,“ řekl barman, který se vrátil k mému stolu a bez pozvání se posadil naproti mně. Mezi nás postavil půllitr jantarově zbarveného piva. Vzhlédla jsem, a když jsem se mu podívala do očí, usmál se. Posunul pivo blíž ke mně. Bílá pěna stékala po okraji sklenice a já se natáhla, abych z něj několik centimetrů upila.

Barman se zdál potěšený.

„Jak se jmenuješ?“ Zeptala jsem se a podívala jsem se na něj přes sklenici.

„Colby.“

Ušklíbla jsem se. „Jsem Brie.“

„Colby a Brie.“ Se škodolibou radostí přikývl. „Jako sýr, ale sedí to k tobě.“

Parta špinavých chlapů u baru přerušila naše flirtování hlasitým nádechem a připomněla mi jejich přítomnost. „Neměl bys být za barem?“

Pokrčil rameny. „Tihle chlapi stejně nestojí za nic. Kromě toho, je to bar mého strýce. Nemůže mě vyhodit za flirtování.“ Jeho pohled klesl na můj hrudník, aniž by se obtěžoval zakrýt směr svých myšlenek.

Zasmála jsem se a znovu upila z piva. Ještě jsem nevečeřela, tak jsem se snažila pít pomalu.

„Nechutná ti?“ Zeptal se s úsměvem.

Pokrčila jsem rameny. „Abych byla upřímná, tak pivo pít nemůžu.“

Zvedl obočí. „Myslel jsem si to. Vypadáš trochu nervózně.“

Zvedla jsem obočí. „Nervózně?“

Ukázal na mé vlasy. Měla jsem je stažené do upjatého drdolu, a ačkoliv se z něj pár pramínků uvolnilo, věděla jsem, co asi viděl. Vypadala jsem, jako primabalerína, když jsem se takhle učesala, ale Colby si to zřejmě nemyslel.

„Vsadím se, že mámě někde vzadu láhev šampaňského,“ řekl s úsměvem. „Chceš, abych se po ní podíval?“

Než mohl vstát, padl na náš stůl stín, který zastínil žluté světlo v baru. Věděla jsem, kdo to byl, ještě předtím, než jsem vzhlédla  - ne proto, že jsem měla nějakou super schopnost, ale proto, že ten muž specificky voněl. Jeho přirozená vůně a vůně horského sprchového gelu byla kombinace, která dokázala mé tělo rozechvět.

Erik.

Zíral na mě, pak se přesunul na pivo, které jsem stále držela v ruce, a pak pomalu sklouzl pohledem na Colbyho.

„Vypadni z boxu.“

Colby se překvapeně zarazil. „Promiň? Tohle je můj bar.“

Bar tvého strýce.

„Vždycky naléváš alkohol nezletilým?“ Zeptal se Erik a ukázal na pivo v mé ruce.

Jeho hlas byl chraplavý, a kdybych byla Colby, okamžitě bych odešla, ale on se nepohnul.

Colby zatřásl hlavou, předstíral nevinnost a hledal u mě pomoc. „Člověče, nevím, o čem to mluvíš.“

Pokrčila jsme znuděně rameny. „Budu mít jednadvacet za dva měsíce.“

Erik se evidentně nudil, protože sevřel Colbyho límec do pěsti a vytáhl ho z boxu.

„Co to sakra děláš?“ Vykřikl Colby a vytrhl se z Erikova sevření. „Zavolám policajty, brácho. Jsi její otec nebo tak něco?“

Musela jsem se kousnout do rtu, když jsem se usmívala.

Erik prakticky zavrčel. „Nebo něco.“

Colby rozhodil rukama a rozhodl se, že to za ty potíže nestojí – nebo si možná uvědomil, že Erik nebyl člověk, se kterým by si měl zahrávat. Byl vyšší, než Colby. Hrudník měl širší. Ruce svalnatější. Oči, byť krásné, byly ostré a většinu lidí varovaly a silná čelist celý ten komplet dokončila.

Pomalu jsem zatleskala a upřela tak Erikovu pozornost zpátky na mě. Colby se vrátil s mumláním za bar.

„Dobrá práce. Zachránil jsi svět před nezletilým člověkem s pivem.“ Ukázala jsem na dveře. „Teď můžeš jít.“

Vklouzl ke mně do boxu, když jsem se zakláněla dozadu. I když si sedl na stejné místo, jako Colby, jakoby si zabral všechen prostor pro sebe a všechno ostatní, jako by zmizelo. Založila jsem si ruce na prsou a zatvrdila se proti jeho přítomnosti.

Natáhl se přes stůl pro mé pivo a zhluboka se napil, než na mě upřel pohled.

„Dneska nemáš svůj den,“ zasmál se.

Odvrátila jsem se, protože jsem o jeho posměšky neměla zájem, ale když znovu promluvil, v jeho tónu žádný náznak pobavení nebyl.

„Když jsem míval špatné dny já, taky jsem se tak ke svým trenérům choval.“

Jeho upřímnost mě šokovala, ale stále jsem zírala na televizi a předstírala, že mi na tom baseballovém zápase záleží.

„Míval jsem špatnou náladu a krátkou pojistku. Nikdo na mě nebyl tvrdší, než já sám a přesně vím, jak ti je, protože jsi stejná, jako já.“

Podívala jsem se na něj s vyklenutým obočím. „Dnešek stál za hovno – ty cviky normálně dokážu udělat i ve spánku.“

 Přikývl, znovu se zhluboka napil piva a čekal, že budu pokračovat. Nechtěla jsem. Ne hned. Počkala jsem, dokud nevypije půlku piva, než jsem dostala odvahu s ním mluvit.

„Začíná to na mě dopadat,“ řekla jsem a nenáviděla se za tu zranitelnost v hlase. „Za dva týdny odjíždíme do Ria.“

„Dva týdny jsou spousta času.“

Odfrkla jsem si. „Jasně.“

„Myslel jsem vážně to, co jsem předtím řekl. Nevěříš svému tělu. Necháváš konkurenci, aby otřásla tvou sebedůvěrou, a musíš se uvolnit. Pamatuj, že jsi mistryně světa. Olympijské hry nejsou tak odlišné od mistráků.“

Potřásla jsem hlavou. „Jsou hodně odlišné a ty to víš.“

Zaklonil se, dopil pivo a nechal mě sedět v tichu.

„Ne,“ řekl nakonec. „Nevím. Taky to bude moje první olympiáda. Opustil jsem tým měsíc před hrami a nikdy jsem se ke sportování nevrátil.“

Vyklenula jsem obočí, překvapená, že byl ochotný se se mnou podělit o podrobnosti z jeho života po dni, který jsme měli za sebou.

„Byl jsi zraněný?“ Zeptala jsem se, protože jsem slyšela různé zvěsti.

Odvrátil pohled a podíval se na řadu lahví za barem. Chvíli trvalo, než odpověděl. „Bylo to vyvrcholením několika věcí.“ Přejel si rukou po krku, než se znovu setkal s mýma očima. „Důvody nejsou důležité.“

Cítila jsem temnotu. Tajemství, které mi ještě nebyl ochotný sdělit. Chtěla jsem se naklonit dopředu, vzít ho za ruku a slíbit, že je u mě jeho tajemství v bezpečí, ale nebylo. Nebyli jsme vzájemnými důvěrníky. Do toho jsme měli daleko.

„Je v pořádku, že mi nechceš říct podrobnosti, ale jsem zvědavá.“

Podívala jsem se na jeho rty, které nejasně osvětlovalo světlo baru.

„Zvědavá na co?“

„Jestli jsi toho někdy litoval.“

Naklonil se ke mně, takže jsem neměla jinou možnost, než se soustředit na něj a na jeho krásu.

„Nikdy. Ani jednou. Oheň, který máš v sobě ty – tu potřebu soutěžit a vyhrát – jsem v sobě nikdy neměl. Nikdy jsem necítil tu vášeň, jako ty.“

„Jsem tak vyděšená, že se skoro dusím,“ přiznala jsem a hrála si přitom s jedním táckem na stole. Roztrhla jsem ho napůl a pak ještě jednou. „June, Lexi a Molly už to předtím zažily. Vědí, co čekat, ale já mám pocit, že jsem jen náhradník. Mohla bych jet dolů do Ria a vyhrát zlato, ale stejně tak bych mohla naprosto pohořet.“

„Není to o štěstí, Brie,“ poznamenal. „Je to o dovednostech a ty je máš.“

Zasmála jsem se. „Mám? Dneska jsem ten pocit neměla.“

Položil prázdný půllitr na stůl a vstal. „Na dnešek musíš zapomenout. Přenést se přes něj. Zítra se vrátíš do tělocvičny a tvoje tělo bude vědět, co má dělat. Dej si pauzu.“

Vyklouzla jsem z boxu za ním. Věděla jsem, že nemá smysl odporovat, pokud se rozhodl odejít. Hodil na stůl několik dolarů za vypité pivo a Colbyho uražené ego. Pak mě vyvedl ze dveří a rukou mě přitom pevně držel za paži. Zhluboka jsem se nadechla. Cítila jsem, jak ze mě začíná unikat stres. Jeho tělo bylo přímo za mým a pevné, jako skála, když mě vedl na parkoviště.

„Díky,“ řekla jsem, když mi otevřel dveře spolujezdce. Když jsem k němu vzhlédla, chvíli upíral pohled na moje ústa, než ten okamžik pominul.

„O nic nejde,“ ujistil mě a obešel přední část auta, aby se mohl posadit za volant. Naskočila jsem dovnitř a zapnula si bezpečnostní pás. Když vyjížděl z parkoviště, naklonila jsem se dopředu, abych zapnula rádio a pustila něco, co by zahnalo ticho.

„Je rozbité,“ řekl a chytil mě za ruku dřív, než jsem stihla otočit knoflíkem. „Jsem příliš líný na to, abych to nechal opravit.“

Usmála jsem se a opřela se do sedadla. „Nebo se ti možná líbí to ticho.“

Nic na to neřekl, a když jsem se na něj podívala, viděla jsem, jak drží pevně oběma rukama volant.

„Musím napsat holkám, aby pro mě nejezdily.“

Zakroutil hlavou. „To ony mi řekly, kde jsi.“

Zvedla jsem obočí. Ani jsem nepřemýšlela nad tím, jak mě našel.

„Ptal ses jich, kde jsem?“

Pohled upíral na silnici a klouby na volantu mu zbělely.

Ušklíbla jsem se. „Bál ses o mě, že jo?“

Líbilo se mi pomyšlení, že na mě myslel a chtěl mě zkontrolovat a ujistit se, že jsem v pořádku. Skutečnost, že neodpověděl, jen potvrdila mé podezření.

„Mám pravdu.“

Pořád ještě nic neřekl, ale pomalu se na mě usmál, jako kočka Šklíba. Naklonila jsem se blíž a soustředila se na jeho ostrý profil. Ta čelist. Ty lícní kosti. Chtěla jsem přes ně přejet svými rty a poslouchat, jak zrychleně dýchá. Byl úplně napjatý, ale to nebylo potřeba.

„Myslela jsem, že si s holkami nehraješ, Eriku,“ řekla jsem a vrátila mu jeho slova.

Hra skončila. Vyhrála jsem.

Jedním rychlým otočením volantu strhl volant doprava. Pneumatiky narazily do rozdělovače pruhů a já se naklonila doleva a rukama jsem se chytila přístrojové desky před sebou a dveří, abych se udržela na místě.

Nějakou dobu jel po lesní cestě, dokud jsme se nedostali k řadě dubů s větvemi visícími nízko nad silnicí. Dupl na brzdy a trhla jsem sebou dopředu. Zhasl motor a světlomety zhasly. Kolem se začínaly ozývat zvuky lesa, houkající sovy a kuňkání žab.

Otočila jsem se k němu a doufala, že dostane rozum, znovu nastartuje a vrátí se zpátky na silnici.

Najednou jsem se bála.

Najednou jsem tu hru už nechtěla hrát.

„Co to děláš?“ Zeptala jsem se roztřeseným hlasem. „Vezmi mě domů.“

Otočil se ke mně a měsíční světlo mu z poloviny ozářilo tvář. Druhá polovina zůstala ve stínu.

„Odepni si bezpečnostní pás.“