OM - 34. kapitola

Překlad: 16terez

Sara

Jak podzim postupuje a počasí je stále chladnější, můj život s Peterem mi začíná připomínat spíše prodloužené líbánky, ačkoli jsme naše horské útočiště sdíleli s dalšími lidmi. Jeho pozornost nevykazuje žádné známky zmírnění, a i když si neustále připomínám, že zde nejsem ze své vlastní vůle, nemůžu ignorovat fakt, že Peter dělá vše pro mé potěšení a pohodlí.

Kromě jeho profese a té malé věci s mým zajetím, Peter Sokolov je vše, co by si žena mohla od manžela přát: velmi domácký a tak pečující, abych si většinu dnů připadala jako princezna.

Každý den teď začíná tím, že mi donese snídani do postele.

Stejně jako zkušený vyšetřovatel, kterým je, se Peter naučil vše, co mám a nemám ráda, když jde o jídlo a denně mě zásobuje mými oblíbenými. Ruské palačinky s rozinkami a smetanou, nadýchané omelety, quiche, exotické ovoce – mám to všechno a navíc čerstvě vymačkaný pomerančový džus a kávu. Na oběd a večeři jsem stejně tak rozmazlovaná; až tak, že kluci mě žádali, abych jejich oblíbená jídla, prohlásila za svá oblíbená.

„Tentokrát máš ráda šašlik, jo? Ten jehněčí kebab, který udělal Peter před Nigérií?“ Ilya udělá děsivé štěněcí oči, když mě zadrží v kuchyni.

Při mém přikývnutí se zakření a říká, „a řekni mu prosím, ať ho udělá brzy, okay? Jen náznak, že máš ráda jehněčí v pikantní omáčce. Prosím?“

Směju se a slibuju, že to udělám, stejně jako jsem to slíbila Antonovi s jablečným koláčem. I přes jejich úlohu v mém únosu, začínám mít Peterovy muže ráda, a jsem si celkem dost jistá, že oni začínají mít rádi mně. To je dobrá věc, pokud jde o mně, ale Peter vypadá, že je jiného názoru. Všimla jsem si, jak se na ně dívá, když jsou ke mně obzvlášť přátelští, jako by se bál, že by mě mohli ukrást pryč.

Jeho majetnickost je jeden z mých hlavních problémů v těchto dnech a jednoho večera se to dostane úplně mimo kontrolu.

„Drž svoje zasrané oči nad jejím krkem,“ zařve po Antonovi, potom, co skončím zpívat mé pojetí posledního hitu od Lady Gaga. Oblékla jsem se na toto vystoupení do jedněch z krátkých party šatů, které pro mě obstaral Yan a když se Anton a Peter postaví a zírají na sebe navzájem, tak si uvědomuji, že to asi byla chyba.

„Petere, nic neudělal,“ říkám a snažím se rozptýlit to napětí. „Jen jsem zpívala a on poslouchal, to je vše.“

„Kurva, vždyť slintal, to bylo to, co dělal.“ Peter strčil stranou židli, která byla mezi nimi. „A rozhodně to nebylo poprvé.“

„Naser si, chlape.“ Antonovy tmavé vousy se chvěly vztekem, když se ti dva smrtící muži připravovali k boji, pěsti zatnuté a zuby vyceněné.

„Nikdo nedělá nic, co by neměl. Jsi jen tak zasraně posedlý, že to nedokážeš vidět.“

Peter zavrčí svou odpověď v ruštině a Yan taky něco říká, jeho tón je klidný a pobavený, když Ilya zavrtí hlavou a usměje se.

O chvíli později se Anton vyřítí ven s Peterem v patách.

Frustrovaně se otočím na dvojčata. „Kam jdou?“ Nenávidím, když přepnou do ruštiny, aby přede mnou něco skryli. „Co jsi řekl?“

„Peter chce Antonovi zlomit každou kost v jeho obličeji a já jsem navrhl, aby to udělal venku, takže nebudeme muset dělat nákladné opravy,“ řekne Yan a směje se tak moc, jako jeho bratr. „Zdá se, že poslouchali.“
„Cože? Oni šli bojovat?“ Zděšeně spěchám ven a okamžitě jsem přivítaná zvukem pěstí zasahujících maso. Peter a Anton se válejí po zemi, jejich paže se pohybují, když se navzájem mlátí. Kapka krve letí vzduchem, když Peter zasáhne Antona obzvláště tvrdým úderem a já zalapám po dechu, když v jeho obličeji zahlédnu divokou zuřivost. Není to tréning, tento boj je skutečný.

„Zastavte je, prosím,“ prosím Yana a Ilyu, kteří vyšli ven a stojí vedle mě.

„Navzájem se zabijí.“

„Ne.“ Odmávne to lhostejně Yan. „Prostě si zlomí jen pár kostí. Nemáme důležitou práci až do příštího měsíce, takže je to v pohodě.“

„Není to v pohodě!“ Zaskřípu zuby a otočím se na Ilyu. „Jestli chceš ještě někdy šaš-něco, tak to zastavíš právě teď. Pokud ne, vytvořím si alergii na jehněčí.“ Strčím prstem do jeho masivního hrudníku. „Slyšíš mě?“

Yan vybuchne do smíchu, ale Ilya vypadá skutečně zděšeně. „Dobře, dobře,“ zamumlá a vydá se směrem k těm dvěma. Vydechnu úlevou, když se statečně vrhne do boje, ale ani Peter ani Anton nereagují dobře na pokusy oddělit je. Netrvá dlouho a všichni tři se válejí na zemi, vyměňují si brutální rány, a když se otočím na Yana, zvedne jeho ruce s dlaněmi nahoru. „Ani se tam nepřiblížím,“ říká a vím, že to tak i myslí.

Jsem v tom sama.

Zoufale přemýšlím nad tím, že bych je zchladila ledovou vodou, ale rozhodnu se pro mnohem vhodnější řešení.

„Pomoc,“ vykřiknu z plných plic a ohýbám se, jako bych byla v bolestech. „Aaaa! Petere, pomoc!“

Zabírá to ještě lépe, než jsem čekala. Muži se okamžitě rozdělí a Peter vyskočí na nohy, zuřivost v jeho obličeji se promění v zoufalou obavu a míří ke mně.

„Co se stalo?“ zeptá se, chytne mé ruce a jeho oči mě skenují od hlavy až k patě. „Jsi zraněná?“

„Ano, tvým barbarským chováním,“ odseknu a snažím se od něj odtáhnout. „Teď mě pusť, ať se můžu podívat, jak jste se navzájem zřídili.“

Jeho obočí se spojí, když se zarazí.

„Nejsi zraněná? Jen jsi chtěla zastavit boj?“

„Samozřejmě. Jak bych se mohla zranit?“ Ignoruju Yana, který se směje tak moc, že nemůže ani stát rovně a mířím k Antonovi a Ilyovi, kteří vypadají podstatně hůře než Peter. Ilya má roztržený ret a Antonova tvář je oteklá a jeho krvácející nos je trochu nakřivo.

„Hej.“ Peter chytne mé zápěstí dříve, než stihnu udělat dva kroky. „Ty je jdeš ošetřit jako první?“ Zní tak rozhořčeně, že jsem to chtěla popřít – to poslední, co chci je vyprovokovat další boj – ale nějaký ďábel ve mně přikývne.

„Oni nezaútočili.“ Zatáhla jsem za zápěstí do marného pokusu se osvobodit. „A mi nepřipadáš zraněný.“ Pokud si Peter myslím, že ocením jeho chování jeskynního muže láskyplnou péči, tak to se šeredně plete.

Jeho zamračení se prohlubuje, a má tu drzost vypadat raněně, když pustí mě zápěstí. „Jsem zraněný, vidíš?“ Vytáhne si tričko, aby mi ukázal červené místo na hrudníku. „A tady.“ Ukazuje mi zadní část jeho pravé ruky, kde se jeho klouby zdají skutečně nateklé.

Navzdory mému hněvu začínají mé léčitelské instinkty fungovat. „Ukaž mi to.“ Opatrně se dotýkám jeho těla – bude to ošklivá modřina, ale jeho žebra vypadají v pořádku – a pak směřuji pozornost na jeho klouby.

„Bolí to?“ zeptám se, když zatlačím na prostřední kloub. Peter zatřese hlavou, stříbrné oči se lesknou, tak si prohlédnu zbytek jeho ruky. K mé úlevě necítím žádné zlomené kosti.

„Budeš v pořádku,“ říkám, pak si všimnu krvácejícího škrábance za levým uchem. Budu ho muset v domě vyčistit, kde mám zdravotnické pomůcky, ale nejdříve se musím podívat na Antonův nos a ujistit se, že nemá Anton další otřes mozku.

Kluci se vydali do domu, tak je následuji a ignoruji Peterův temný výraz. Nechápu, co to do něj vjelo. Vím, že je majetnický, ale Anton je Peterův kamarád, a pokud můžu říct, tak se ke mně nikdy nechoval nevhodně. Ani nikdo z ostatních, ačkoli jsou to aktivní, zdraví muži, kteří jsou bez ženy několik měsíců.

Mé silácké chování trvá, dokud se nedostanu do kuchyně a nevidím poškození Antonovy tváře. Peter nežertoval o zlomení každé jeho kosti; neuspěl, ale byl to velmi dobrý pokus. Vzhledem k rychlému výbuchu násilí, jsem neměla šanci zpracovat ohromnou brutalitu boje, ale jakmile jsem začala pracovat na tom, aby byl Antonův nos zpátky na místě, mé ruce se začaly třást a můj adrenalin vzrostl tak prudce, jako bych byla v boji také.

V posledních několika týdnech jsem se nechala uchlácholit, všechna ta domáckost mě uklidnila, abych zapomněla, co jsou Peter a jeho muži zač. Nebyla to opilecká bitka v baru, kdy mohl mít člověk štěstí, že jednou nebo dvakrát zvládne zasáhnout svůj cíl. Peter je trénovaný vrah a šel po svém příteli s úmyslem způsobit vážná zranění. Kdybych nepřerušila ten boj, někdo by byl vážně zraněn – nebo dokonce zabit.

„Je mi to líto,“ zašeptám Antonovi, když sebou škubne bolestí pod mou péčí. „Je mi to tak moc líto.“

„Je to v pořádku.“ Jeho hlas se změní v nosový, když mu dám do nosu vatu, abych zastavila krvácení. „Muselo se to stát; ten hajzl je z tebe šílený.“ V jeho hlase není žádná nenávist, pokud něco, tak zní pobaveně pokusem jeho přítele vymanit se z nesmyslné žárlivosti.

„To je pravda,“ zavrčí Peter, když přijde a postaví se vedle mě. „Tak se na ni kurva nedívej. Nikdy. Jasné?“

K mému překvapení se Antonova ústa zkřiví do krvavého úsměvu. „Jasné, ty šílený, zkurvený, kreténe.“

Přestanu dělat, to co dělám, můj pohled se nevěřícně přesunuje od jednoho muže k druhému. Mám halucinace nebo se prostě jen tak lehce usmířili?

Navíc k tomu Peter poplácá svého přítele po rameni a otočí se k Ilyovi, který sedí na barové židli vedle nás, v ruce drží sáček s ledem a přikládá si ho na rty. „Totéž platí pro tebe“ – dává Yanovi, který se k nám připojil taky, temný pohled, „a pro tebe taky.“

Oba bratři přikývnou a Ilya řekne, „chápeme, je celá tvoje.“

Ignoruji to prohlášení jeskynního muže a končím s lepením Antonova nosu, dám mu sáček s ledem a snažím se vyhrnout jeho tričko, abych mu zkontrolovala žebra.

„Jsem tam v pořádku,“ řekne nosově a zastaví mě předtím, než můžu vyhrnout byť jen centimetr jeho trička. S ostražitým pohledem se podívá na Petera a dodá, „můžeš se teď podívat na Ilyu, pokud chceš.“

Zamračím se, ale otočím se k Ilyovi, jak navrhoval. „Ukaž mi to,“ říkám, když odtáhnu sáček ledu z jeho rtů. „Dostal jsi ránu ještě někdy jinde na hlavě?“

„Ne, jen tuto,“ říká Ilya, škubne sebou, když ohmatávám jeho oteklou čelist.

„V pořádku,“ říkám, když dokončím své vyšetření. „Nemáš otřes mozku, ale stále to nesmíš brát na lehkou váhu. Zásahy do hlavy nejsou dobré pro tvůj mozek – jen se zeptej hráčů amerického fotbalu.

„Dobře, doktorko Cobakisová,“ Ilya se směje tak moc, jak mu to jeho natržené rty dovolují. „Budu opatrný.“

Usměji se na něj zpátky a ignoruji odfrknutí od jeho bratra, pak se otočím k Peterovi, který vypadá, že je stále v temné náladě.

„Ukaž mi to,“ řeknu, když ho přitáhnu k další barové židli, aby si sedl a já viděla jeho ucho. „Vypadá to, jako bys tady měl kůži seškrábnutou.“

Peter stále sedí, nechá mě vyčistit a zavázet ten škrábanec, předtím než se podívám na jeho další menší zranění. Během toho co to dělám, mé ruce jsou opět klidné, známá práce nechá ustoupit šok z toho výbuchu násilí.

Naneštěstí můj nově nalezený klid netrvá dlouho. Vteřinu poté, co dám pryč všechny zdravotnické potřeby, Peter seskočí z barové židle a popadne mě. Ignoruje mé vyděšené vypísknutí a oplzlé řeči od ostatních, zvedne si mě do náruče a zachytí mé rty v hlubokém a zuřivě hladovém polibku. Potom mě drží přitisknutou k hrudi, jako válečnou cenu, kterou věří, že vyhrál a míří směrem ke schodům.