MT - 1. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Ctihodný vévoda Torrance Zelan si lokl horké hořké kávy a mrzutě pomyslel na svou cestu na dračí planetu. Byly dny, kdy ani všechna káva vesmíru nestačila, aby se člověk probral. Poté, co nedávno navštívil svého bratrance Joriaha u příležitosti jeho sňatku s druhem, musel se nyní setkat s králem jižních provincií a vyjednat těžební práva. Nejvyšší král, Torův strýc, chtěl přístup ke zvláštním minerálům, které se daly najít jen v této části galaxie, a z nichž se vyrábělo mnoho důležitých komponentů pro warpový pohon. Protože měl Tor k jednomu konkrétnímu draku osobní vztah, jeho strýc si myslel, že by byl vhodným reprezentantem.

Tor si nechal svůj názor pro sebe, dokud se nesetkal s Králem jihu. Larien by tuto cestu miloval. Milý, jemný Larien se svým pevným tělem a sladkým hlasem snil o tom, že navštíví svět, ve kterém by mohl pozorovat draky při letu. Nikdy k tomu nedostali příležitost. Zatraceně, Torovi se tak stýskalo.

„Ty bys tu cestu miloval, drahý“, zašeptal Tor.

Tor spolkl knedlík v krku a zadržel slzy. Ve chvílích, jako byla tato, si přál, aby svého milence následoval, místo toho, aby tu zůstal sám. Ztráta Lariena ho zasáhla jako úder do žaludku.

Jen jeho rodina mu bránila v tom, aby všechno ukončil. Nemohl nechat své děti ve štychu. I když bylo jeho srdce zlomené a bolavé, miloval je natolik, aby zůstal žít. Skutečnost, že s nimi nemohl být fyzicky, jeho starostlivost nezmenšovala. Jeho děti věděly, že je oba rodiče milují, i když nemohou žít společně.

Tor si povzdechl. Přitiskl si tvář do dlaní, abych si mohl nenápadně otřít slzy, které i přes všechnu snahu nedokázal zadržet. Studené sklo okénka mu ochlazovalo kůži a unikl mu další povzdech. I když hvězdné nebe za oknem nedokázal vidět, věděl, že tam bylo.

Spojení s drakem už v dětském věku omezilo jeho zrak na to, co mu jeho drak dovolil. Od té doby jeho schopnost vidět přicházela a odcházela jako nějaký defektní intergalaktický přenos. Někdy byl nesnesitelně ostrý, ale většinou to byla jen neproniknutelná temnota, přerušená zářivým světlem hvězd. Když drak Baroy letěl nočním vesmírem, viděl Tor všechno, co vidělo i to stvoření. Díky nepřetržitému propojení jeho očí s očima draka ve vesmíru, byl slepý vůči každodennímu životu kolem sebe. Byly dny, kdy si přál, aby se toho dračího mláděte jako chlapec nikdy nedotkl.

„Říkal jste něco, můj pane?“

„Nic důležitého, Pietro. Jen jsem myslel na to, jak by Larien draky rád navštívil.“

Starší muž souhlasně zamručel: Pan Jall o dracích vždycky snil. Určitě by s vámi rád jel.“

Slzy mu zúžily hrdlo a tak Tor jen mlčky přikývl.

Pietro ze sebe vydal tichý, nesouhlasný zvuk: „Ale taky by chtěl, abyste žil dál.“

Tor se nedobrovolně usmál. „To bylo velmi jemné, Pietro.“ Znovu usrkl kávy a sluhu propustil: „Dnešní noc máš volno. Děkuji ti.“

Cítil, jak na něj Pietro zírá, jakoby dokázal jen silou vůle přimět Tora k tomu, aby znovu viděl. Larien vždy říkal, že Pietrovy ledově šedé oči musely být vytesány z polárního ledovce, aby dosáhly takového chladu. Jedna z výhod slepoty byla, že mohl ledové pohledy ignorovat.

„Myslete na má slova, pane. Pan Jall žil pro váš úsměv. Nepošpiňte jeho památku tím, že zapomenete, jak se to dělá.“

S těmito slovy na rozloučenou Tor uslyšel, jak se za ním dveře zavřely.

„Dnes večer jsi smutný.“

Hlavou se mu nesl Baroyův šepot, jakoby ho přinesl závan větru. Tichý zpěvavý hlas vesmírného draka byl uklidňující a zároveň drsný. Když se Tor ve věku pěti let propojil s mládětem vesmírného draka, jeho život se navždy změnil. Pokud věděl, tak byl nejmladší bytostí, která spojení s touto zvláštní rasou přežila.

„Stýská se mi po mém druhovi“, odpověděl drakovi mentálně.

„Stýská se ti po tvém milenci“, opravil ho drak. „Svého druha teprve potkáš.“

„I tak to nebolí méně.“

„To je pravda.“

Unikl mu hořký smích.

„Když tolik bolí ztráta milence, pak nechci žádného druha.“

„To není otázka chtění, to je osud. Brzy se se svým druhem setkáš. Předpověděl jsem to.“

Torovi přejel mráz po zádech.

Drak se nikdy nemýlil. To stvoření bylo dokonce ještě přesnější než Torova dcera Alexandra, která se narodila jako věštkyně.

„Nechci žádného druha“, opakoval. Tor se ptal sám sebe, jestli když to bude dost často opakovat, tak jeho druh v mlhavé budoucnosti zmizí.

Srdce ho ještě bolelo z Larienovy ztráty. Nebyl připraven riskovat to ještě jednou.

„Věci se stanou v ten pravý čas.“

Skvělé. Přesně to mu chybělo: Ještě víc chytráckých hlášek od jeho kryptického draka. Tor cítil, jak drak opouští jeho myšlenky.

„Jsem obklopený bytostmi, které jsou mistry v efektních odchodech.“ S povzdechem si dal další lok kávy. Ve chvílích jako byla tato, skoro dokázal Lariena cítit. Bylo to, jakoby byl jeho milenec ještě stále po jeho boku. Zašeptal do prázdného prostoru: „Nikdy na tebe nezapomenu, můj drahý.“

Bylo mu jedno, co se všeobecně považovalo za „normální“ dobu smutku. V jeho srdci byly dva roky stejné jako mžiknutí oka.

***

Přistání proběhlo bez problémů. Vesmírný přístav měl stejně vydýchaný vzduch a stejnou ozvěnu jako všechny ostatní, do kterých Tor v minulosti přicestoval.

O Torův pravý bok se otřelo velké tělo.

„Můj pane.“ Torova ruka byla lehce nadzvednuta a položena na obrovskou, svalnatou paži.

Malá jizvička pod Torovými prsty a jeho smysly mu prozradily totožnost muže.

„Zdravím, Crillone“, řekl kočkodlakovi. Crillon byl jedno z kočičích dvojčat, které zachránil z ulice. Díky jizvě od nože na Crillonově levé paži Tor vždy věděl, se kterým z dvojčat mluvil. Protože měl Crillon a jeho bratr podobné hlasy, nosil Crillon vždy krátké rukávy, aby Tor věděl, který z nich ho eskortoval.

Tor měl pocit, jakoby na něj všichni zírali. Když se k němu strážce naklonil, o paži se mu otřela kůže.

„Nespal jste dobře?“

„V tyto dny spím málokdy dobře.“

Crillon ho poplácal po ruce. „Časem to bude lepší, Vaše Milosti.“

„Přinejmenším to každý tvrdí.“

Crillon si odkašlal a Tor uslyšel, jak šoupl nohou.

„Pietro už začal se služebnictvem připravovat vaše pokoje.“

„Děkuji, Crillone. To zní, jakoby už bylo všechno hotové. Jako vždy. Jak vypadá můj plán na dnešní den?“

Pokud existoval někdo, kdo věděl o jeho programu všechno, byl to Crillon. Kromě Pietra nebyl nikdo, kdo by se podobal chodícímu diáři víc.

„Na toto odpoledne nemáte naplánováno nic, Vaše Milosti. Vím, jak vás vesmírné lety unavují, proto půjdeme rovnou do vašeho pokoje a po cestě uděláme jen rychle prohlídku zámku. Zítra ráno budete snídat s králem a ostatními vyslanci, poté je na programu pro všechny prohlídka dolů.“

„Co víme o těch ostatních?“ Bylo vždy dobré vědět o konkurentech všechno. Pokud měli nějaké slabosti, které by mohly být pro Tora výhodou, pak je jeho lidé objevili.

Zbraně, které zdobily tělo jeho kočky, do sebe při každém kroku narážely, zvuk, který Tor vždy spojoval s přátelstvím a bezpečím.

„Nahrál jsem jejich soubory, abyste si je mohl dnes večer, až budete odpočívat, poslechnout.“

„Díky moc, Crillone, vždycky jsi tak šikovný.“

„Dejte mi vědět, jestli bych mohl pro vás udělat ještě něco, Vaše Milosti.“

Crillonův hlas naznačoval určitě konkrétní věci, které by mohl pro Tora udělat. Věděl, že to bylo spíš síla zvyku, než opravdová nabídka. Crillonova druhá polovička byla také jeho zaměstnancem. Tor věděl, že hledali ženu, která by z nich udělala trio, ženu pro oba dva, ale do té doby se nebránili vyzkoušet i něco jiného.

„Myslím, že pro teď jsi udělal dost.“ Jedno z Torových pravidel bylo, že nikdy nevyužíval své zaměstnance, ale to jim nebránilo, aby se čas od času nepokusili jeho názor v tomto ohledu změnit.

***

Zámek byl velký, jako většina zámků. Přišlo mu, jakoby šel z jedné nekonečné chodby do druhé. Obrovské koridory podobné jeskyním odrážely každé pronesené slovo.

S důvěrou se nechal Crillonem vést, když mu do myšlenek vstoupil Baroy.

„Zámek je obklopen Drakodlaky. Varoval jsem je: Pokud nebudu přátelští, zemřou.“

„Takhle se také dají získávat přátelé“, poslal mu Tor pobaveně nazpátek. Vesmírní draci byli extrémně ochranitelští a jejich moc byla nesmírná. Nehrálo roli, že Baroy kroužil kolem planety. Každou sekundu věděl, kde se Tor nachází a byl schopný nebezpečí při jakémkoliv náznaku eliminovat.

Pokud bylo nebezpečí bezprostřední, dokázal Baroy své síly propůjčit Torovu tělu. Bolestivý proces, kterému se Tor aktivně vyhýbal. Ale lhal by sám sobě, kdyby tvrdil, že by si této schopnosti občas neužíval. Jeho slepota ho často okrádala o pocit sebeurčení. Vedle Baroye a strýce neměl Tor nad svým životem moc kontroly.

Asi v tu samou dobu, kdy už jeho unavený mozek pomalu nevěděl, kde je, došli k jeho pokojům.

„A jsme tady, Vaše Milosti.“ Crillon otevřel dveře a Tora potěšilo, když ho přivítal jeho personál. Vždy, když se nacházel na cizím místě, bylo pro něj útěchou, když měl kolem sebe své lidi.

S povzdechem se nechal od Pietra svléknout. Sluha ho dovedl k posteli a přikryl ho. Tichý šepot jeho zaměstnanců ho ukolébal ke spánku.